Rozhodnutí NS

28 Cdo 4050/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:28 Cdo 4050/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4050.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 8 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/26/2019
I.ÚS 1040/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
06/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4050/2018-273
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: FOCUS – METAL, s.r.o., IČ 62303414, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, zastoupená Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované: VaK Bruntál a.s., IČ 47675861, se sídlem v Bruntále, třída Práce 1445/42, zastoupená JUDr. Alešem Klechem, LL. M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, o zaplacení 142 120 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 212 C 46/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2018, č. j. 57 Co 355/2017-237, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.615,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Klecha, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 5. 2017, č. j. 212 C 46/2016-166, jímž prvostupňový soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 142.120 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), současně odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 18.051 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Předestřela otázku, zda v její procesní aktivitě ve správním řízení o odstranění stavby, vedoucí k jeho prodloužení, lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, pro který žalobě o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za dobu od 1. 8. 2013 do 31. 8. 2016 následkem umístění této stavby vlastněné žalovanou na pozemcích žalobkyně nelze vyhovět. Mínila, že se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4584/2014. Kladla dále otázku, zda pro právní posouzení věci jest významným závěr o tom, v jaké výši by nárok na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení vznikl v případě, že by v inkriminovaném správním řízení zůstala procesně nečinnou. Dovozovala, že jde o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Vytýkala konečně, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, nepřezkoumatelnost právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu stran vzniku bezdůvodného obohacení umístěním plotu žalované na pozemcích žalobkyně.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně, kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je přitom právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či jeho usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).

Výše uvedená judikatura je přitom použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen - „o. z.“ (viz § 8 o. z.; srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2378/17), když posuzovaný nárok se za dobu od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013 řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 (tj. zákonem č. 40/1964 Sb.) a za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2016 právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, tedy zákonem č. 89/2012 Sb. (§ 3028 odst. 1, 3 o. z.).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy žalobkyně nabyla předmětné pozemky ze spekulativních důvodů (za účelem inkasování částek odpovídajících bezdůvodnému obohacení vznikajícímu vlastníku na nich umístěné stavby) a pod rouškou zájmu o zachování stavby z hlediska jejího strategického významu a účelu prodlužovala správní řízení o jejím odstranění tak, aby docházelo ke vzniku dalšího bezdůvodného obohacení, odepřel ochranu právu žalobkyně na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené. Odpovídají přitom i závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se na obdobné případy spekulativního nabytí věcí za účelem inkasování náhrad za bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013). Odvolací soud se tudíž při řešení nastolené otázky od judikatury dovolacího soudu zjevně neodchýlil.

Se zřetelem k učiněnému závěru, že požadavku na vydání bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě pro rozpor s dobrými mravy nelze vyhovět jako celku, pak rozhodnutí odvolacího soudu očividně nezávisí na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky, do jaké míry se snad na vzniku bezdůvodného obohacení podílel její obstrukční procesní postup ve správním řízení o odstranění stavby.

Vytýká-li dovolatelka konečně absenci přezkoumatelné právně kvalifikační úvahy odvolacího soudu stran vzniku bezdůvodného obohacení umístěním plotu žalované na předmětných pozemcích, dlužno předně uvést, že prostřednictvím uvedené námitky upozorňuje na vadu řízení. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky navíc postrádají relevanci, když napadené rozhodnutí nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno pro nedostatek důvodů označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části, přičemž obsah odůvodnění dovolatelce zjevně nebránil ve zformulování uplatněných dovolacích námitek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Odvolací soud ostatně v odůvodnění rozsudku (byť stručně) vysvětlil, z jakého důvodu se otázkou vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku umístění plotu na pozemku dovolatelky nezabýval. Závěry o kolizi uplatněného nároku s dobrými mravy se nadto nepochybně prosadí i na případ oplocení; to ostatně v závislosti na individuálních skutkových okolnostech toho kterého případu může být užitným vlastnostem pozemku dokonce i ku prospěchu.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 6.820 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.495,20 Kč, celkem tedy 8.615,20 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 16. 1. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu