Rozhodnutí NS

22 Cdo 2157/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/13/2017
Spisová značka:22 Cdo 2157/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2157.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2157/2017



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) I. K., b) E. K., zastoupených JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 64/14, proti žalovanému J. D., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, náměstí Svobody 829/17, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 1/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, č. j. 12 Co 233/2016-151, t a k t o :
    I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, č. j. 12 Co 233/2016-151, se ve výroku II. mění tak, že žalobci jsou povinni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 74 148 Kč a před soudem odvolacím ve výši 30 868 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Jaroslava Macka, advokáta se sídlem v Jeseníku, náměstí Svobody 829/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
    II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, č. j. 12 Co 233/2016-151, se ve výrocích III. a IV. mění tak, že žalobci jsou povinni nahradit České republice – Okresnímu soudu v Jeseníku náklady řízení státu ve výši 908 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
    III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 7 296,30 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Jaroslava Macka, advokáta se sídlem v Jeseníku, náměstí Svobody 829/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
      Odůvodnění:

      Okresní soud v Jeseníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 3 C 1/2014-115, zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I., nařídil jejich prodej (výrok II.) a rozhodl o rozdělení výtěžku z prodeje ve výši ½ pro žalobce a ½ pro žalovaného (výrok III.). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě náklady řízení ve výši 71 148 Kč (výrok IV.) a v téže lhůtě České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku nahradit náklady řízení státu ve výši 908 Kč (výrok V.).

      Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení podle § 143 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přičemž měl za to, že žalovaný, ač neměl ve věci úspěch, nezavdal příčinu k podání žaloby. Náhradu nákladů řízení stanovil částkou 71 148 Kč sestávající z mimosmluvní odměny zástupce žalovaného v celkové výši 57 300 Kč [odměna za pět úkonů právní služby po 11 460 Kč (§ 7 bod 6. a § 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – dále „advokátní tarif“)], náhrady paušálně určených hotových výdajů za pět úkonů právní služby ve výši 1 500 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a částky 12 348 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty.

      O nákladech řízení státu rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. a kritérium výsledku řízení, které vyznělo v neprospěch žalobců. Těm po odečtení záloh na náklady dvou znaleckých posudků ve výši 6 000 Kč uložil povinnost nahradit nedoplatek ve výši 908 Kč.

      Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalobců usnesením ze dne 27. 10. 2016, č. j. 12 Co 233/2016-151, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku v obecné pariční lhůtě společně a nerozdílně náklady řízení státu ve výši 454 Kč (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 454 Kč (výrok IV.).

      Odvolací soud z podnětu zpětvzetí žaloby postupoval podle § 222a odst. 1 o. s. ř. a za souhlasu žalovaného (§ 222a odst. 2 o. s. ř.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Uvedl, že sice nejsou splněny podmínky pro postup podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žalovaný svým chováním nezavdal příčinu ke zpětvzetí žaloby, nicméně neshledal, že by byly splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému. Vysvětlil, že obě procesní strany souhlasily se zrušením spoluvlastnictví, avšak podstatně se rozcházely v představě, jak by mělo být vypořádáno. Podle odvolacího soudu přitom procesní stanoviska obou stran v otázce vypořádání byla opodstatněná a před soudem obhajitelná. V závislosti na výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně i nákladech odvolacího řízení rozhodl i o povinnosti každé z procesních stran nahradit náklady řízení státu rovným dílem.

      Proti usnesení odvolacího soudu (vyjma výroku I.) podal žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) v případě rozhodování o nákladech řízení, je-li řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby a má-li být aplikováno kritérium procesního zavinění.

      Odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž obšírně citoval (konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 853/2001, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2615/2015, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5572/2015; uvedená rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), žalovaný dovozoval, že při rozhodování o nákladech řízení v případě jeho zastavení se přednostně uplatní princip procesního zavinění a aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř., a to tehdy, pokud účastníku, který zastavení řízení nezavinil, vznikly v jeho průběhu v souvislosti s uplatňováním či bráněním práva náklady řízení. Dále uvedl, že souhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby neznamená v případě zastavení řízení současně vyjádření, že se vzdává práva na náhradu nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výroku II. změnil a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 71 148 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 30 868 Kč a dále aby usnesení odvolacího soudu změnil ve výrocích III. a IV. tak, že žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně náklady řízení státu ve výši 908 Kč.

      K dovolání se vyjádřili žalobci. Označili usnesení odvolacího soudu v dovoláním dotčených nákladových výrocích za správné a dostatečně odůvodněné. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.

      Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237, § 238 o. s. ř.).

      Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

      V usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo publikováno pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že „za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. je od 1. 1. 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením podle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení.“ Dovolatel od uvedeného data může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko v několika, popřípadě i v jediném, výroku, přičemž se nutně nemusí jednat o výrok ve věci samé či o výrok procesního charakteru, kterým bylo o žalobě rozhodnuto jiným způsobem (například výrok o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby). Vždy ovšem platí, že dovolatel je povinen řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), která se rovněž posuzuje i z pohledu naplnění hodnotového censu [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

      Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, jež bylo publikováno pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání odepřely.“

      V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3727/2013 (a rovněž i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1906/2015, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 251/2015, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3858/2014, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5321/2016, která na citované usnesení odkazují, popřípadě přiměřeně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1176/2014), dovolací soud vysvětlil, že u každého z peněžitých plnění je třeba přípustnost dovolání posuzovat zvlášť tehdy, vycházejí-li z odlišného skutkového, popřípadě procesního, základu.

      V usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016 (toto rozhodnutí bylo dne 17. 5. 2017 přijato občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud uvedl, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání tvoří náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím jeden celek, a proto se sčítají, neboť přípustnost dovolání nemůže být závislá na nahodilé okolnosti, zda odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím jedním nebo více výroky.

      V poměrech projednávané věci odvolací soud rozhodl dovoláním napadeným usnesením o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný v dovolání žádá, aby mu na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně byla přiznána částka 71 148 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 30 868 Kč. S ohledem na zmíněný judikatorní závěr vyjádřený v usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, jež s ohledem na publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bude v posuzované otázce ovlivňovat dosud nejednotnou praxi dovolacího soudu, je třeba pro účely naplnění hodnotového censu nároky na náhradu nákladů řízení, vycházejí-li ze shodného argumentačního základu, sčítat. Dovolání směřující proti oběma nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu je proto podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně – ze zákona – přípustné.

      Dovolání je přípustné i proti výrokům III. a IV. o náhradě nákladů řízení státu. Z podnětu dovolání by žalovaný mohl pro sebe dosáhnout takového nejpříznivějšího soudního rozhodnutí, kterým by povinnost k náhradě celkové částky 908 Kč, byla uložena žalobcům. Tato částka hodnotového censu uvedeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sice nedosahuje, nicméně výrok o nákladech řízení státu jako výrok závislý zákonným kritériem výsledku řízení kopíruje v podmínkách projednávané věci kritérium, jež bylo určující pro rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.

      Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Dovolatel uplatnil důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, a to při řešení otázky procesního práva. Namítal, že při rozhodování o nákladech řízení v případě jeho zastavení měl odvolací soud přihlédnout ke kritériu procesního zavinění v situaci, kdy k zastavení řízení došlo v důsledku zpětvzetí žaloby, a žalovanému vznikly při bránění práva náklady na zastoupení advokátem.

      Dovolání je, pokud směřovalo proti výroku II. usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech řízení odvolacího, přípustné a rovněž i důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva (aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., jsou-li splněny předpoklady pro uplatnění principu procesního zavinění), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.

      Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen nahradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

      Podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.

      Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, usnesení ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat například v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět, apod.

      Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení tehdy, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015).
      Teprve tehdy, nelze-li v konkrétní projednávané věci aplikovat na rozhodování o nákladech řízení ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., může soud použít ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Aplikace tohoto ustanovení je důvodná v celé řadě případů mimosoudního vyřízení věci, po němž následuje zpětvzetí žaloby a vyjádření účastníků řízení v tom smyslu, že si každý ponese náklady řízení ze svého, jakož pochopitelně i tehdy, jestliže účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.

      V projednávané věci se odvolací soud shora zmíněnými judikatorními závěry neřídil. Odlišná procesní stanoviska účastníků na způsob vypořádání spoluvlastnictví mají svůj význam při rozhodování o nákladech řízení, je-li uplatňována zásada procesního úspěchu ve věci, tedy při vydání meritorního rozhodnutí. Skončí-li ovšem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zastavením řízení, pak se o nákladech řízení přednostně rozhoduje v souladu se zásadami obsaženými v § 146 odst. 2 věta první, popřípadě věta druhá, o. s. ř. Ze souhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby v režimu § 222a odst. 1 o. s. ř. nelze usuzovat na to, že se jím současně vzdává práva na náhradu nákladů řízení. Souhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby má pouze ten důsledek, že po zahájení řízení o věci samé může soud bez dalšího řízení zastavit. Ostatně jak z judikatury Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu, se podává, že soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti s tím, že se účastník řízení může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát. Žádný takový projev žalovaný v průběhu řízení neučinil.

      Z výše uvedeného vyplývá, že žalovanému se podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu ve výrocích II., II. a IV. změnil způsobem vyplývajícím z výrokové části I. a II. tohoto usnesení.

      Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Žalobci z procesního hlediska (jiné ani nelze brát v úvahu) zavinili, že řízení bylo zastaveno a jsou povinni nést účelně vynaložené náklady, které žalovanému bráněním práva vznikly. Podle obsahu spisu se jedná o náklady spojené se zastoupením advokátem a náklad důkazu. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 74 148 Kč vychází ze součtu mimosmluvní odměny za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a účast u tří jednání soudu prvního stupně) po 11 460 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 5 advokátního tarifu a náhrady paušálně určených hotových výdajů za pět úkonů právní služby po 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Náhrada nákladů řízení před soudem odvolacím ve výši 30 868 Kč vychází ze součtu mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalobců a účast u jednání odvolacího soudu) po 11 460 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 5 advokátního tarifu, náhrady paušálně určených hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady za ztrátu promeškaného času v rozsahu 8 půlhodin po 100 Kč - § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu a náhrady cestovních výdajů ve výši 1 190,50 Kč [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 385/2015 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (pro výpočet cestovní náhrady byly využity tyto údaje: průměrná spotřeba použitého motorového vozidla podle technického průkazu – 6,0 litr/100 km, vzdálenost ze sídla zástupce žalovaného do sídla odvolacího soudu a zpět – 220 km, sazba za použití motorového vozidla podle citované vyhlášky – 3,80 Kč/1 km a průměrná cena pohonných hmot 29,50 Kč/1 litr]. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 12 348 Kč pro řízení před soudem prvního stupně a ve výši 5 357,21 pro řízení odvolací. K náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně pak byla připočtena částka 3 000 Kč, kterou žalovaný zaplatil jako zálohu na náklady znaleckého posudku.

      Výrok o nákladech řízení státu je odůvodněn § § 243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, jež je založeno na principu procesního zavinění, se v poměrech projednávané věci do kritéria výsledku řízení ovládajícího rozhodování o nákladech řízení státu, promítá tak, že zatěžuje žalobce. Výše náhrady představuje část znalečného ve výši 908,- Kč, jehož výplata nebyla kryta zálohami složenými oběma procesními stranami.

      Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v dovolacím řízení procesně zcela úspěšný (dovolání žalovaného bylo přípustné a důvodné ve vztahu ke všem výrokům, které byly dovoláním napadeny) a podle obsahu spisu mu vznikly náklady dovolacího řízení spojené se zastoupením advokátem v celkové výši 7 296,30 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 5 730 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 5 advokátního tarifu a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.266,30 Kč.

      Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

      Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

      Nesplní-li žalobci povinnosti uložené jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

      V Brně dne 13. června 2017

      Mgr. Michal Králík, Ph.D.
      předseda senátu