Rozhodnutí NS

25 Cdo 279/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/05/2019
Spisová značka:25 Cdo 279/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.279.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spoluvlastnictví
Náhrada škody
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 420 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/09/2019
I.ÚS 2986/19
I.ÚS 2986/19
JUDr. David Uhlíř
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 279/2019-661


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. R., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o 147.501.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 32/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 25 Co 176/2018-618, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se na žalované domáhal náhrady škody, jež mu měla vzniknout tím, že v roce 1992 byly v rozporu s restitučními předpisy vydány nemovitosti v rámci privatizace státního podniku Cihelna Nehvizdky kromě osoby oprávněné částečně též osobě, jež oprávněnou nebyla. Pro neplatnost dohody o vydání nemovitostí pak žalobce, ač v roce 1995 koupil nemovitosti od osoby, která se mu v té době jevila s ohledem na všechny okolnosti jako oprávněný vlastník, vlastnictví v rozsahu spoluvlastnického podílu neoprávněné restituentky nenabyl. Další pochybení žalované spatřuje žalobce ve skutečnosti, že v průběhu řízení o neplatnost dohody o vydání nemovitostí zahájeném na základě žaloby státního zastupitelství, které probíhalo již v době koupě žalobcem, nebyl žalobce ani katastrální úřad o řízení vyrozuměn. Žalobce se domáhal částky 4.290.000 Kč s příslušenstvím představující zaplacenou kupní cenu za spoluvlastnický podíl, který nenabyl, částky 14.527.250 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk ze zmařeného prodeje nemovitostí a částky 147.501.250 Kč s příslušenstvím představující další ušlý zisk.

Částečným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2014, č. j. 6 C 32/2001-410, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 28 Co 460/2014-474, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, bylo pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce proti žalované co do části představující ušlý zisk ze zmařeného prodeje nemovitostí v částce 14.527.250 Kč s příslušenstvím a v části 4.290.000 Kč představující zaplacenou kupní cenu za spoluvlastnický podíl, který nenabyl, tak, že žaloba byla v této části zamítnuta pro nedostatek příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované při restituci předmětné nemovitosti, a skutečností, že žalobce ztratil pohledávku z nevrácené kupní ceny za spoluvlastnický podíl, který v důsledku neplatnosti převodní smlouvy nenabyl. Bezprostřední příčinou, bez níž by nedošlo ke vzniku škody, byla platební neschopnost a zánik jeho smluvního partnera. Vydání spoluvlastnického podílu státem v restituci neoprávněné osobě, po němž následovala série dalších převodů, je natolik věcně i časově vzdáleno od vzniku škody, že škodu již nelze považovat za adekvátní následek tohoto jednání.

Předmětem dalšího řízení tak zůstala žaloba na částku 147.501.250 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady ušlého zisku z nezrealizovaného podnikatelského záměru žalobce. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2017, č. j. 6 C 32/2001-567, byla žaloba zamítnuta. O protiprávnosti jednání právního předchůdce žalované při restituci cihelny Nehvizdky již nebylo v řízení sporu, pro závěr o její odpovědnosti za škodu spočívající v ušlém zisku nerealizovaného podnikatelského záměru žalobce však bylo potřeba naplnit i ostatní předpoklady odpovědnosti. Okresní soud připomněl, že odpovědnost za majetkovou újmu způsobenou tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, nevzniká již na základě pouhého tvrzení, že došlo ke zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného, nýbrž jen za předpokladu, že je postaveno na jisto, že k újmě došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. Takový sled událostí však žalobce neprokázal, neboť primární příčinou neuskutečnění investičního záměru bylo nerealizování prodeje předmětných nemovitostí společnosti GUMEKO s. r. o. a odstoupení od smlouvy, což bylo projevem smluvní volnosti stran. Vzhledem k závěru předchozího řízení není možné ani ušlý zisk spočívající ve zmaření investičního záměru žalobce považovat za adekvátní následek protiprávního jednání žalované. Dále okresní soud neshledal ani nesprávný úřední postup stavebního úřadu při posouzení žádosti o terénní úpravy na pozemku.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 25 Co 176/2018-618, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. K jednotlivým titulům, z nichž měla žalobci vzniknout škoda, dále doplnil, že stát při privatizaci vystupoval jako vlastník majetku, nikoli jako vrchnostenský orgán, jeho odpovědnost proto nelze posuzovat dle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jeho odpovědnost je tedy třeba posoudit dle obecného právního předpisu. Již bylo pravomocně rozhodnuto, že paní J. Z. nebyla oprávněnou osobou a dohoda o vydání majetku byla vůči ní absolutně neúčinným právním úkonem, a odvolacímu soudu nepřísluší tento závěr přezkoumávat. Klíčovým je právní závěr, že mezi porušením povinnosti žalované v roce 1992 a vznikem škody žalobce v důsledku nerealizace prodeje nemovitostí kupci, následné ztrátě financování, zesplatnění úvěrů poskytnutých Komerční bankou a nemožností realizovat investiční záměr spočívající v rozšíření podniku není přímá příčinná souvislost. Jestliže nebyla v adekvátní příčinné souvislosti náhrada škody spočívající v rozdílu mezi kupní cenou nemovitostí a budoucí kupní cenou z prodeje společnosti GUMEKO, neboť mezi těmito událostmi byl natolik věcně a časově vzdálený řetězec jiných převodů, že prvotní příčina není věcně související se vznikem škodlivého následku, tím spíše nemůže být shledána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovanou a tím, že takto nezískané prostředky nemohly být dále investovány. Zcela bez souvislosti s jednáním žalované bylo neposkytnutí úvěru či omezení financování podniku bankou, jež je nezávislým subjektem odlišným od žalované. Žalovaná dále neměla povinnost informovat žalobce či katastr nemovitostí, že považuje dohodu o vydání nemovitostí za částečně neplatnou, tedy nejde ani o škodu způsobenou porušením prevenční povinnosti. Postup stavebního úřadu, který po zahájení řízení vyzval žalobce k předložení listin dokazujících jeho vlastnictví, není nesprávným úředním postupem, neboť je nezbytné určit okruh účastníků stavebního řízení, proto žalovaná neodpovídá dle zákona č. 82/1998 Sb., či zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Na závěr odvolací soud doplnil, že ani výkon spoluvlastnického práva žalované není porušením právní povinnosti a žalobce měl možnost domoci se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví či obrátit se na soud v případě nedohody spoluvlastníků při nakládání s nemovitostmi.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel vyčítá odvolacímu soudu, že posuzovaný stav je důsledkem dlouhodobého vývoje a postupu několika orgánů žalované, jež dohromady způsobily vznik škody, odvolací soud proto pochybil, když tyto postupy posuzoval odděleně a samostatně. Dle dovolatele bylo potřeba zodpovědět otázku, jak je třeba posuzovat zásah do pokojného stavu, když jediným původcem zásahu je ten, kdo rozdíl mezi pokojným stavem a skutečným právním stavem vyvolal nebo umožnil, z hlediska nároku na náhradu škody. Za tuto škodu by dle dovolatele měla žalovaná odpovídat. Dále dovolatel formuloval otázky, zda je třeba posuzovat příčinnou souvislost pouze ve vztahu k počátku protiprávního stavu či po celou dobu jeho trvání, zda lze posuzovat příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti bez objasnění, jak a kdy vznikla škoda. V tomto konkrétním, mimořádném případě měl rovněž odvolací soud dovodit mimořádnou prevenční povinnost žalované informovat o zahájení řízení o neplatnost právního titulu i dovolatele. Dovolatel má za to, že lze shledat odpovědnost škůdce alespoň v rozsahu té části škody, kterou mohl a měl předvídat. Dále dovolatel poukázal na pasivitu žalované jako spoluvlastníka majetku, která bránila žalobci ve využití majetku, což podle jeho názoru představuje základ pro vznik nároku na náhradu škody. Dovolatel zpochybnil i výrok o náhradě nákladů řízení a žádal z důvodů hodných zvláštního zřetele přiznat náklady řízení neúspěšnému účastníku. Ke všem uvedeným otázkám dovolatel uvedl, že dosud nebyly ve zcela shodném či obdobném kontextu posuzovány, a to i ve vztahu k předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř.

Rozhodné hmotné právo se v dané věci podává z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž vzhledem k době porušení právní povinnosti posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že bylo prokázáno pochybení žalované při restituci projednávaných nemovitostí neoprávněné osobě. Dále však odvolací soud uzavřel, že mezi pochybením žalované a vznikem škody v podobě ušlého zisku požadovaného dovolatelem chybí vztah přímé příčinné souvislosti. Na jednání Komerční banky, jež dovolateli odmítla poskytnout další úvěr a zesplatnila již sjednané úvěry, ani na nemožnost investovat prostředky ze zamýšleného prodeje nemovitosti třetí straně k rozvoji výrobního závodu na jiném místě, neměla žalovaná žádný vliv a tento následek nemohla jakkoli předvídat. Bezprostřední příčinou, bez níž by nedošlo ke vzniku škody v podobě ztráty dovolatelovy pohledávky z nevrácené kupní ceny za spoluvlastnický podíl, který v důsledku neplatnosti převodní smlouvy nenabyl, byla platební neschopnost a zánik jeho smluvního partnera odlišného od žalované.

Tyto stěžejní závěry odvolacího soudu dovolatel nezpochybnil a přes obsáhlost dovolání neformuluje konkrétní právní otázku, v jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, ani neuvádí judikaturu dovolacího soudu, od jejíchž závěrů by se odvolací soud odchýlil.

Odvolací soud se nezabýval zásahem do pokojného stavu a odpovědností za tento zásah či dobrou vírou dovolatele ve své vlastnictví, ani otázkou vyvolání protiprávního stavu a posuzování příčinné souvislosti pouze ve vztahu k počátku protiprávního stavu a nikoli k celé době jeho trvání. Protiprávním jednáním žalované spočívajícím ve vydání nemovitostí neoprávněné osobě odlišné od dovolatele v roce 1992 nevznikla dovolateli škoda. Tu dovolatel odvozuje až od zpochybnění jeho vlastnického práva k nemovitostem, jež nabyl po sérii převodů od jiných subjektů. K řešení takto formulovaných otázek tedy nemůže být dovolání přípustné.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tvoří předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. vznik škody, porušení právní povinnosti (protiprávní jednání) a příčinná souvislost mezi nimi. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně; není-li splněn i jen jeden z nich, odpovědnost dána není a soud se nemusí zabývat splněním předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3267). Uzavřel-li odvolací soud že mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody na straně dovolatele není příčinná souvislost, není třeba dále objasňovat, jak daná škoda vznikla a v jaké výši.

V části námitek ohledně nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovanou a vznikem škody spočívajícím v nedobytnosti jeho pohledávky vůči předchozímu smluvnímu partnerovi a nemožnosti získané prostředky využít na rozvoj podnikatelského záměru dovolatele, předvídatelnosti vzniku škody či porušení obecné prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. neinformováním dovolatele o sporu o neplatnost dohody o vydání nemovitosti, jejímž nebyl účastníkem, již dovolací soud rozhodoval v předchozím rozsudku v téže věci a odvolací soud rozhodl v souladu se závazným právním závěrem rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3285/2015. Mimořádná prevenční povinnost nemá oporu v platné právní úpravě. Dovolatel ani neformuloval argumenty, proč by měl dovolací soud tyto své závěry přehodnotit a rozhodnout jinak. Ani tyto otázky tedy přípustnost dovolání založit nemohou.

Rovněž v případě nakládání se společným majetkem a sporů podílových spoluvlastníků existuje četná judikatura dovolacího soudu. Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze zohlednit investice do společné věci, jež vynaložil některý ze spoluvlastníků. Vypořádání podílového spoluvlastnictví lze provést jako vypořádání v širším slova smyslu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1969, sp. zn. 4 Cz 11/69, uveřejněné pod č. 70/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to na základě návrhu účastníka nebo vzájemného návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, uveřejněný pod č. 46/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3694, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1089/2007).

V otázce, zda bezdůvodná pasivita spoluvlastníka a bránění ve využití majetku pro realizaci podnikatelského záměru dovolatele může založit nárok na náhradu škody, vychází dovolatel z názoru, že bylo povinností žalované poskytnout součinnost či napomáhat mu v hospodaření se společnou věcí. Občanské právo je založeno mimo jiné na zásadách autonomie vůle, dispozitivnosti právní úpravy a na zásadě „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“ (srov. např. Hurdík, J.: Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3033/17); jde o to, aby vůle účastníků občanskoprávních vztahů byla respektována v nejširší možné míře. Úprava vztahů mezi spoluvlastníky je v zásadě věcí jejich soukromé dispozice. Dovolatel ostatně sám uvádí, že za jiných okolností by byla nečinnost žalované při nakládání se společnou věcí legitimní, avšak v kritické situaci měla mít žalovaná povinnost s dovolatelem spolupracovat a odvrátit tak jemu hrozící újmu, ačkoli pro takový požadavek neexistuje zákonná opora. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1694/2005, je platná právní úprava založena v případě rovnosti hlasů (rovnosti podílů) nebo nedosažení dohody o hospodaření se společnou věcí na ingerenci soudu. Právní úkon učiněný za této situace jedním z rovnodílných podílových spoluvlastníků bez předchozího rozhodnutí soudu ve smyslu § 139 odst. 2 věty druhé obč. zák. je absolutně neplatný (§ 39 obč. zák).

Dovolatel měl po celou dobu trvání sporů možnost domáhat se jednak zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dle § 142 odst. 1 obč. zák., jednak v případě hospodaření a vynakládání prostředků na údržbu nemovitosti náhrady vynaložených nákladů dle § 139 odst. 2 obč. zák. Že této možnosti nevyužil, nelze vykládat k tíži žalované.

Směřuje-li dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017).

Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti procesně neúspěšnému žalobci právo, v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 6. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu