Rozhodnutí NS

30 Cdo 2625/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:30 Cdo 2625/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2625.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb.
§ 20 předpisu č. 58/1969Sb.
§ 442 odst. 1 obč. zák.
§ 11 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 07.07.2005
§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 07.07.2005
§ 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 04.05.2006
§ 28a předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2625/2017-213

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, identifikační číslo osoby 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o 1 482 460 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 225/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 460/2016-193, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2016, č. j. 64 C 225/2011-173, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2016, č. j. 64 C 225/2011-173, se zastavuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 460/2016-193, se zrušuje ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II. soudu prvního stupně ohledně částky 1 454 941,60 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a III., v nichž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení.

III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2016, č. j. 64 C 225/2011-173, se zrušuje ve výroku II. v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do částky 1 454 941,60 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III., IV. a V., v nichž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se žalobou domáhala původně částky 1 552 914 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla dne 17. 11. 1992 schválena dohoda o vydání pozemku v katastrálním území V. (dále též jako „předmětný pozemek“) mezi jejím otcem, jakožto osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jako „zákon o půdě“) a Státním statkem L. (jako osobou povinnou). Žalobkyně se stala vlastnicí uvedeného pozemku po smrti svého otce (8. 4. 2001). Rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitosti bylo podle žalobkyně nezákonné, neboť vycházelo z nesprávných údajů v evidenci nemovitostí, v níž nebylo zaznamenáno, že pozemek je ve vlastnictví fyzických osob (potomků M. a M. S.). Uvedené osoby pak prostřednictvím žaloby na určení dosáhly určení svého výlučného vlastnického práva k předmětnému pozemku. Žalobkyni tak vznikla škoda, neboť byla zbavena možnosti domáhat se vydání náhradního pozemku nebo finanční náhrady za nevydaný pozemek.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č. j. 64 C 225/2011-173, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 518,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu co do částky 1 454 941,60 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 27 518,40 Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobkyni povinnost zaplatit na nákladech řízení státu částku ve výši 24 344,18 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit na nákladech řízení státu částku ve výši 496,82 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 460/2016-193, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně úroků z prodlení z částky 27 518,40 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 27 508,40 Kč od 26. 1. 2010 do 23. 2. 2017 ve výši 14 293,98 Kč a od 24. 2. 2017 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku, ohledně částky 1 454 941,60 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 24. 7. 2009 do zaplacení a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 27 518,40 Kč od 24. 7. 2009 do 25. 1. 2010 rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 7 598 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů státu ve výši 24 841 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku ve prospěch účtu Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

4. Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť v předchozím průběhu řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 2014/2013-80, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 25 Co 464/2012-63, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, č. j. 64 C 225/2011-39, ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o věci samé, a to v rozsahu požadovaného peněžitého plnění ve výši 1 482 460 Kč, jakož i ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení před těmito soudy, a věc v uvedeném rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (výrok I. předchozího rozsudku dovolacího soudu v této věci) a jinak dovolání odmítl (výrok II. předchozího rozsudku dovolacího soudu v této věci).

5. Soudy nižších stupňů v aktuální fázi řízení zaujaly názor, že žalobkyně má nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 1 a § 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jako „zákon č. 58/1969 Sb.“). Odvolací soud zmínil, že otázky aktivní legitimace žalobkyně a oprávněnosti námitky promlčení byly závazně vyřešeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soudy se tak dále věnovaly pouze posouzení výše náhrady škody. Náhrada za nevydaný pozemek byla upravena v § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném v době vydání odpovědnostního titulu (do 30. 6. 1993). Podle uvedeného ustanovení pokud pozemky nelze vydat, převedou se oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Pozdější úprava stanovila, že pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991. V případě nevydání náhradních pozemků se poskytovala finanční náhrada v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Náhradní pozemek za pozemek, který nemohl být vydán, musel být v přiměřené výměře a kvalitě jako původní pozemek v ceně ke dni 24. 7. 1991. Odvolací soud doplnil, že se v projednávaném případě nejednalo o pozemek, který by byl v době převodu na stát evidován jako zemědělský, ale již v té době by byl pozemkem určeným k výstavbě a za tím účelem vykupovaným (tedy o situaci řešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu). Výše škody tak vyplývá z ocenění předmětného pozemku ke dni 24. 6. 1991, neboť náhradní pozemek by byl oceňován k uvedenému dni, a byl by přiměřený výměrou a kvalitou původnímu pozemku.


II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka) podala dovolání výslovně jak proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 460/2016-193, tak i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2016, č. j. 64 C 225/2011-173, a to pokud jimi bylo rozhodnuto o výši náhrady, kterou jí má žalovaná zaplatit. Přípustnost dovolání dovolatelka shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž se jedná o otázku způsobu určení výše škody podle zákona o odpovědnosti státu (pozn. zjevně myšleno podle zákona č. 58/1969 Sb.).

7. Dovolatelka namítá, že jí bylo přiznáno odškodnění určené na základě „úředních odhadních cen“, přičemž zastává názor, že správně měla obdržet odškodnění ve výši tržní ceny předmětných pozemků. Restituenti za nevydané pozemky dostávali tzv. restituční náhrady podle § 14 zákona o půdě ve výši podle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991. Za tyto náhrady mohli dostat jiné pozemky, které obvykle mívaly mnohonásobně vyšší tržní cenu, než byla tato úředně stanovená cena. Pokud by se úřady nedopustily omylu a otci dovolatelky vydaly v roce 1991 místo pozemku, který patřil třetím osobám, restituční náhrady ve výši 27 000 Kč, pak mohl otec dovolatelky, nebo po jeho smrti dovolatelka, získat za tyto náhrady pozemek mnohonásobně vyšší hodnoty. Koruna restitučních náhrad neměla fakticky hodnotu jedné koruny, ale hodnotu daleko vyšší. Jelikož v současnosti již není možné vydávat nové restituční náhrady, není možné používat ani cenové předpisy z roku 1991, ale dovolatelka má nárok na odškodnění podle tržní ceny. Je zjevné, že dnes není možné za částku 27 000 Kč koupit pozemky v přiměřené výměře a kvalitě předmětného pozemku. Škoda byla dovolatelce fakticky způsobena až k datu, kdy jí bylo pravomocným rozsudkem odňato vlastnické právo k pozemku, tedy v roce 2010, a proto je nutné vycházet z toho, jakou měl pozemek hodnotu v této době. V zákoně č. 58/1969 Sb. je stanoveno podpůrné použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jako „obč. zák.“), podle jehož § 443 se při určení výše škody vychází z ceny v době poškození. V roce 2010 již při obchodě s pozemky platily tržní ceny a úřední ceny z roku 1991 tedy nelze použít. Dovolatelka uvádí, že pokud by majitel pozemku přišel o svůj pozemek vinou katastrálního úřadu a v řízení o náhradu škody by bylo zjištěno, že pozemek koupili jeho předkové za „čtyři svině, pět koní a patnáct slepic“, je nepředstavitelné, že by mu bylo přiznáno odškodnění v naturáliích právě v této výši. Dovolatelka závěrem dovolání poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14.

8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Formální náležitosti dovolání

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2016, č. j. 64 C 225/2011-173, zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř.

12. Co se týká zbylého rozsahu dovolání, to bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu dovolání je rovněž dostatečně srozumitelné, že dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1 454 941,60 Kč s příslušenstvím. Posuzováno podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) není dovolání vadným, a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.


IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

15. Dovolání bylo shledáno přípustným pro posouzení otázky stanovení výše škody způsobené znemožněním uplatnění práva na náhradu za nevydaný pozemek podle zákona o půdě.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

16. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly.

17. Podle § 20 zákona č. 58/1969 Sb., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

18. Podle § 442 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

19. V preambuli zákona o půdě je uvedeno, že se Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky na zákoně usneslo ve snaze zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.

20. Podle § 11 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 7. 7. 2005, pozemky nelze vydat v případě, že

      a) k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání, s výjimkou případů, kdy bylo toto právo zřízeno za okolností uvedených v § 8,

      b) na pozemku byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zřízen hřbitov,

      c) pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou,9b) nebo dočasnou,9c) nebo jednoduchou,9d) nebo drobnou 9e) a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení,

      d) na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada 10) nebo se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976,

      e) na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976,

      f) nelze-li provést identifikaci parcel z důvodu nedokončeného přídělového řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb., dekretu č. 28/1945 Sb., zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb.

21. Podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 7. 7. 2005, v případě uvedeném v odstavci 1 pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991.

22. Podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 4. 5. 2006, za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů. Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle § 28a. Hotovost se vyplácí pouze původním vlastníkům vydávaných věcí.

23. Podle § 28a zákona o půdě, v účinném znění, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2328/2004, konstatoval: „Protože zákon č. 58/1969 Sb. pojem škody blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák., podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Za škodu je považována újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).“

25. Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci mimo jiné uvedl, že: „při posouzení charakteru vzniklé škody vychází z toho, jak žalobkyně vznik škody samotné formuluje. Tedy že v důsledku pochybení pozemkového úřadu její právní předchůdce nenabyl vlastnické právo k dotčenému pozemku a rovněž mu bylo i v důsledku uplynutí času zabráněno požadovat za nevydaný pozemek příslušnou náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. V rámci dědictví pak žalobkyně sama nenabyla vlastnické právo k tomuto pozemku a nemohla se ani domáhat poskytnutí náhrady. 

Je zřejmé, že škoda mohla spočívat toliko v jedné z výše uvedených okolností. Buďto škoda v daném případě spočívá v tom, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) nenabyla vlastnické právo k dotčenému pozemku, anebo v tom, že přišla o možnost domáhat se poskytnutí náhrady. Jelikož dotčený pozemek nebylo možno vydat (z důvodů uvedených v rozhodnutích o žalobě jiných fyzických osob na určení vlastnického práva), nemůže škoda v daném případě spočívat v nenabytí vlastnického práva k pozemku, nýbrž v neposkytnutí náhrady za nevydaný pozemek. Škodou (ušlým ziskem) v daném případě mohla být toliko ztráta nároku na náhradu za nevydaný pozemek ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.

Pak je ale nutné zabývat se také tím, zda žalobkyně – po zjištění, že se její právní předchůdce nestal vlastníkem dotčeného pozemku – nemohla dosáhnout náhrady za nevydaný pozemek. Dovolací soud dospěl k závěru, že právní řád jí takovou možnost nedával, a to i kdyby započala konat příslušné právní kroky ihned po té, co jí byla doručena žaloba na určení vlastnického práva k dotčenému pozemku (žalobu osobně převzala dne 19. 7. 2005). Žalobkyně nemohla dosáhnout zrušení či změny rozhodnutí pozemkového úřadu (tak, že dohoda o vydání pozemku se neschvaluje), a získat tím podklad pro poskytnutí náhrady za nevydaný pozemek; obnova řízení před pozemkovým úřadem podle § 63 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, nebyla možná, neboť návrh na obnovu řízení mohl být podán nejpozději do tří let od právní moci rozhodnutí, zmeškání lhůty přitom nebylo možno prominout. Žalobkyně tak nemohla v důsledku toho podat návrh soudu s návrhem, aby na ni přešlo vlastnické právo k pozemku ve vlastnictví fyzické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť k tomu je třeba právě rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti (§ 8 odst. 2 téhož zákona). K tomu je nutno doplnit, že rozhodnutí (byť soudní) o určení vlastnického práva jiných fyzických osob (osob odlišných od restituentů), a tedy rozhodnutí vylučující vlastnické právo žalobkyně a jejího právního předchůdce k danému pozemku, samo o sobě nemůže sloužit jako titul k poskytnutí jiného pozemku ve smyslu § 11a zákona č. 229/1991 Sb. nebo náhrady ve smyslu § 14 odst. 1 téhož zákona. K tomu srov. obdobné závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, ročník 1999, str. 93; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz): „Je nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí, znamená, m. j. určení o zániku vlastnického práva, což však § 6 zákona o půdě neupravuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98 – Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str. 88).“ Je ještě možné dodat, že žalobkyně nemohla požádat o poskytnutí finanční náhrady za nevydaný pozemek také proto, že právo na poskytnutí náhrady podle § 14 až § 16 zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo prekluzí nejpozději do pěti let od 24. 6. 1991 (§ 13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.).“

26. V první řadě je třeba uvést, že dovolatelce nelze dát za pravdu, pokud uvádí, že škoda jí vznikla v důsledku pozbytí vlastnického práva k předmětnému pozemku. Byť v daném případě existovalo rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání pozemku, jež vyvolávalo zdání, že se otec dovolatelky stal vlastníkem předmětných pozemků, nebylo tomu tak. Dovolatelčina škoda spočívá, jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, ve ztrátě nároku na náhradu za nevydaný pozemek. Z daného neporozumění plyne evidentně též dovolací argumentace, která se tak stává do jisté míry nepřípadnou. Dovolací soud ovšem pokládá za podstatné, že dovolání obsahuje odůvodněný nesouhlas ohledně otázky určení výše škody, která ve své konkrétní podobě nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, přičemž poukazuje na judikaturou přijímaný závěr ohledně určení výše škody podle obvyklé (tržní) ceny věci.

27. Určení výše škody ve svém základu vychází z úvahy, jaký by byl majetek poškozeného v případě, pokud by nedošlo ke škodné události. V tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu správné, neboť se věnoval možnému běhu událostí, pokud by pozemkový úřad dohodu o vydání pozemku neschválil. Odvolací soud evidentně dospěl k závěru, že pokud by nedošlo ke škodné události, došlo by k převodu jiného pozemku ve vlastnictví státu na dovolatelčina otce. Ze znaleckého posudku pak měl odvolací soud za to, že cena předmětného pozemku posouzená podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ke dni 24. 6. 1991 byla 27 518,40 Kč, a tuto částku též uložil žalované zaplatit jako náhradu škody. Na nedůslednost a tedy i nesprávnost uvedeného závěru dovolatelka poukazuje, a v tomto ohledu je jí nutno dát za pravdu.

28. V první řadě je třeba soudům vytknout, že se opomenuly věnovat posouzení otázky, kdy dovolatelce (resp. jejímu otci) škoda vznikla, neboť uvedený okamžik je zásadně určující pro stanovení výše škody. Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí neměl pochybnosti o tom, že ke vzniku škody došlo, naznačil ovšem i úvahy, kterými se soudy mohly dále řídit. O existující škodě, jež spočívá ve ztrátě nároku na náhradu za nevydaný pozemek, lze hovořit od okamžiku, kdy zanikla možnost náhrady dosáhnout. K danému stavu nedošlo pouze vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 17. 11. 1992, ale též v důsledku plynutí času, neboť dovolatelka ztratila možnost dosáhnout náhrady za nevydaný pozemek ve chvíli, kdy ztratila možnost úspěšně navrhnout obnovu řízení, tedy po třech letech od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (dovolací soud toto ostatně v předchozím rozhodnutí též konstatoval).

29. Na věc je tedy nutné nahlížet tím způsobem, že nebýt chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, měla by dovolatelka (resp. její otec) možnost získat pozemek obdobných kvalit jako pozemek předmětný. Z účelu i znění zákona o půdě vyplývá, že za pozemky, které nebylo možné vydat, měl stát převádět zásadně pozemky přiměřených kvalit, přičemž např. Ústavní soud (viz jeho nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02) hovoří o pozemku určeném tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality, se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku. Ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ke dni 24. 6. 1991 sloužilo předně pro porovnání pozemků (k užití daného ocenění pro účely finančních náhrad viz níže). Učinit tedy lze úsudek, že ocenění náhradního pozemku podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ke dni 24. 6. 1991 by více či méně odpovídalo ocenění pozemku předmětného (rovněž podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ke dni 24. 6. 1991), což již ovšem neznamená, že by tržní hodnota náhradního pozemku byla (resp. zůstala) zmíněných 27 518,40 Kč. V daném případě, v němž byl vznik škody završen po více než čtyřech letech od posledně uvedeného data, tedy nelze mít za to, že by provedené ocenění mohlo vypovídat o výši škody. V důsledku marného (a dovolatelkou či jejím otcem nezaviněného) uplynutí času k podání návrhu na obnovu řízení možnost získat náhradní pozemek zanikla, a došlo tak k újmě v majetkové sféře, která odpovídá obvyklé ceně náhradního pozemku. Jelikož by takový pozemek měl kvalitativně odpovídat pozemku předmětnému, lze vycházet právě z jeho obvyklé (tj. tržní) ceny. Obsah zde uplatněného škodního nároku by přitom neměl být zásadně jiný nežli obsah restitučního nároku, jenž leží v základu souvislostí, které byly na počátku jeho vzniku, a lze proto na něj vztáhnout ty důvody spravedlivého vypořádání, o něž se opírá nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/2016, a které Nejvyšší soud již respektoval v rozsudku ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017.

30. Pokud soud prvního stupně poukázal na analogické použití § 28a zákona o půdě, uvažoval zjevně o možnosti, že by dovolatelka (nebýt chybného rozhodnutí pozemkového úřadu) nemusela obdržet pozemek náhradní, ale finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Taková úvaha je v jádru správná, leč v dané věci nemůže bez dalšího determinovat výši škody. Jak vyplývá z výše uvedeného, existují dvě základní možnosti, čeho by dovolatelka (resp. její otec) nebýt nezákonného rozhodnutí mohla dosáhnout, a to buď náhrady naturální, nebo náhrady finanční. S odstupem času je přitom zřejmé, že náhrada naturální byla v obecnosti výhodnější. Při úvaze, jak by se věci udály nebýt nezákonného rozhodnutí, ovšem bez dalšího nelze uvažovat tak, že by dovolatelka (resp. její otec) dosáhla pouze méně výhodné finanční náhrady, a to již vzhledem k okolnosti, že finanční náhrada je až subsidiárním nárokem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05). Rovněž je nutné připomenout, že v restitučních věcech je třeba postupovat podle interpretačního pravidla ex favore restitutionis, a uvedené pravidlo nelze přehlížet ani v této věci, která se týká náhrady škody vzniklé v souvislosti s restitucí a v níž se uvažuje o hypotetickém průběhu konkrétní restituce.

31. Dovolání tedy bylo shledáno důvodným.


VI. Závěr

32. Dovolací soud, vzhledem k výše uvedenému, podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé v rozsahu požadovaného peněžitého plnění ve výši 1 454 941,60 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též rozsudek soudu prvního stupně v části, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé v rozsahu požadovaného peněžitého plnění ve výši 1 454 941,60 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu