Rozhodnutí NS

29 Cdo 2070/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/30/2019
Spisová značka:29 Cdo 2070/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2070.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Insolvence
Započtení pohledávky
Dotčené předpisy:§ 140 odst. 2 IZ.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 2070/2017-378


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28398483, jako insolvenčního správce dlužníka MAVET a. s., identifikační číslo osoby 46973591, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, proti žalovanému ADW AGRO, a. s., se sídlem v Krahulově 76, PSČ 675 21, identifikační číslo osoby 28348982, zastoupenému Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1.063.483 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 167/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2016, č. j. 27 Co 65/2016-339, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.584,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 16. října 2015, č. j. 6 C 167/2014-292, Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu, kterou se žalobce (insolvenční správce dlužníka MAVET a. s.) domáhal po žalovaném (ADW AGRO, a. s.) zaplacení částky 1.063.483 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 10. června 2010, č. j. KSPH 39 INS 4256/2009-A-46, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka MAVET a. s. a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

2/ Dne 25. června 2010 byl insolvenčnímu soudu doručen návrh dlužníka na povolení reorganizace, který byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn dne 1. července 2010.

3/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky za dlužníkem, vzniklé na základě kupní smlouvy o dodávkách krmiv ze dne 12. června 2000, a to v celkové výši 15.207.420,35 Kč.

4/ Usnesením ze dne 13. srpna 2010, č. j. KSPH 39 INS 4256/2009-B-29, insolvenční soud (mimo jiné) odmítl návrh dlužníka na povolení reorganizace a prohlásil konkurs na jeho majetek. Rozhodnutí bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno 17. srpna 2010.

5/ K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2010, č. j. KSPH 39 INS 4256/2009, 3 VSPH 790/2010-B-46, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. srpna 2010 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6/ Usnesením ze dne 2. února 2011, č. j. KSPH 39 INS 4256/2009-B-62, insolvenční soud zamítl návrh dlužníka na povolení reorganizace a na jeho majetek znovu prohlásil konkurs. Rozhodnutí bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 2. února 2011.

7/ Pohledávky dlužníka v celkové výši 1.063.483 Kč, jejichž zaplacení žalobce v projednávané věci požadoval, měly vzniknout na základě dvou smluv o poskytování služeb uzavřených dne 13. prosince 2006 mezi dlužníkem (jako poskytovatelem) a právním předchůdcem žalovaného (společností ADW AGRO, a. s., identifikační číslo osoby 49969846) [jako chovatelem], v nichž se poskytovatel zavázal za úplatu zajistit ve vlastních nemovitostech ve XY a v XY pro chovatele veškeré činnosti potřebné k chovu základního stáda a výkrmu prasat ve vlastnictví chovatele. Dlužník vyúčtoval žalovanému za služby poskytnuté v areálu ve XY za měsíc srpen 2010 částku 473.964 Kč a za měsíc září 2010 částku 45.867,60 Kč a za služby poskytnuté v areálu v XY za měsíc srpen 2010 částku 495.682,60 Kč a za měsíc září 2010 částku 47.968,80 Kč.

8/ Žalovaný dopisem ze dne 29. srpna 2014 sdělil žalobci, že proti pohledávkám dlužníka za poskytování výše označených služeb v měsíci srpnu 2010 započítává (blíže specifikovanou) část svých pohledávek za dlužníkem, jež přihlásil do insolvenčního řízení.

9/ Podáním ze dne 6. října 2015 pak žalovaný započetl proti zbývající části žalobou uplatněných pohledávek (tj. proti pohledávkám za výše označené služby poskytnuté dlužníkem v měsíci září 2010) další část svých pohledávek za dlužníkem přihlášených do insolvenčního řízení.

Na tomto základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení částky 1.063.483 Kč není důvodný, když všechny žalobou uplatněné pohledávky již zanikly započtením.

Přitom zdůraznil, že ustanovení § 140 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), sice připouští možnost započtení i v situaci, kdy již bylo (jako v poměrech dané věci) rozhodnuto o úpadku dlužníka, případně o způsobu řešení úpadku, ovšem pouze za předpokladu, že podmínky započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku.

Mezi účastníky pak bylo sporné, pokračoval odvolací soud, zda v projednávané věci lze za rozhodné období, tj. dobu, kdy musely být splněny zákonné podmínky pro započtení pohledávek ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona, považovat pouze dobu do 17. srpna 2010, kdy bylo zveřejněno první rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu (následně zrušené k odvolání dlužníka odvolacím soudem), nebo až dobu do 2. února 2011, kdy bylo zveřejněno v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu. Odvolací soud měl (na rozdíl od žalobce) pro posouzení splnění zákonných podmínek započtení za určující druhý z uvedených termínů.

Zrušením prvního rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu odvolacím soudem (byť se tak stalo jen z důvodu procesního pochybení insolvenčního soudu) totiž zanikly účinky prohlášení konkursu a na zrušené rozhodnutí je třeba hledět „jako by tady vůbec nebylo“. Podle odvolacího soudu není v zájmu právní jistoty, aby posuzování trvání účinků nastalých prohlášením konkursu záviselo na tom, zda po zrušení rozhodnutí o prohlášení konkursu byl konkurs na majetek dlužníka prohlášen znovu.

Jelikož v rozhodné době byly zákonné podmínky započtení vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného splněny (mezi účastníky nebylo sporu o existenci vzájemných pohledávek, pohledávky dlužníka vůči žalovanému vznikly před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka, přičemž současně zákaz započtení plynoucí z ustanovení § 324 odst. 3 insolvenčního zákona pominul dnem 2. února 2011, kdy bylo zveřejněno rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace dlužníka), dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že pohledávky uplatněné žalobou započtením zanikly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku účinků prvního rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 17. srpna 2010) a v důsledku toho dospěl také k nesprávnému závěru o možnosti provedení zápočtu vzájemných pohledávek žalovaným.

Podle dovolatele nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka již okamžikem, kdy v insolvenčním rejstříku bylo zveřejněno první rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu (tj. dnem 17. srpna 2010), přičemž k zániku těchto účinků nemohlo dojít – v situaci, kdy dlužník byl po celou dobu insolvenčního řízení v úpadku– ani poté, co toto (jinak „věcně zcela správné“) rozhodnutí bylo z procesních důvodů zrušeno odvolacím soudem.

Přestože je situace, ke které došlo v předmětné věci, svou povahou do jisté míry specifická a zákon na takový stav výslovně nepamatuje, je nutné se zřetelem ke smyslu úpravy obsažené v ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona dospět k závěru, míní dovolatel, že proti pohledávkám vzniklým až poté, co na základě prvního rozhodnutí insolvenčního soudu, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 17. srpna 2010, nastaly účinky prohlášení konkursu, není v insolvenčním řízení započtení přípustné.

Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí. Zejména soud prvního stupně podle dovolatele „fatálně rezignoval na jakoukoli snahu vypořádat se s tvrzeními, důkazy a námitkami žalobce, které přitom mají (přinejmenším) zcela nepochybně úzký vztah k projednávané věci“.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí, přičemž zejména zdůrazňuje, že odvolacím soudem zrušené první rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže vyvolávat žádné právní důsledky a nemůže tudíž ani bránit v započtení proti pohledávkám vzniklým po jeho vydání. Teprve druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 2. února 2011, kterým byl opětovně prohlášen konkurs na majetek dlužníka, vyvolalo účinky předvídané ustanovením § 140 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. blokovalo možnost provedení zápočtu později vzniklých pohledávek.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené (výkladu ustanovení § 142 odst. 2 insolvenčního zákona), dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.

Jelikož v projednávané věci je dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové pochybení však neshledal, když z obsahu spisu vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, nevyplývají a na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu zcela nekonkrétní (a obsahu spisu neodpovídající) výhrady dovolatele, podle níž měly soudy obou stupňů postupovat v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.

Za tohoto stavu Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy z hlediska správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Podle § 140 insolvenčního zákona započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2). Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a/ se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b/ získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c/ v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d/ dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele (odstavec 3). Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu (odstavec 4).

Otázkou započtení pohledávek v insolvenčních poměrech se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněném pod číslem 63/2018 Sbírky osudních rozhodnutí a stanovisek.

Přitom (mimo jiné) zdůraznil, že:

1/ Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje (i pro obchodněprávní vztahy) předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 127).

2/ Insolvenční řízení je soudním řízením, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a jeho řešení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (srov. § 1 písm. a/ a § 2 písm. a/ insolvenčního zákona). Toto řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona).

3/ Vzhledem k účelu insolvenčního řízení proto zákonodárce upravil možnost započtení v jednotlivých fázích insolvenčního řízení tak, aby vyřešil střet mezi zájmy jednotlivých věřitelů uspokojit v maximální možné míře svou pohledávku a nadřazeným společným zájmem, jehož cílem by, při respektování postavení věřitelů, mělo být maximální možné uspokojení pohledávek všech věřitelů.

4/ Ve fázi od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka, není zásadně započtení zakázáno (za dodržení § 111 insolvenčního zákona). Výjimku představuje doba, po kterou trvá moratorium (§ 122 odst. 3 insolvenčního zákona).

5/ Od účinnosti rozhodnutí o úpadku (jež nastává zveřejněním tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, viz § 89 insolvenčního zákona) je započtení přípustné pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona.

6/ Omezení započítávání pohledávek podle § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona je jedním z účinků rozhodnutí o úpadku (krom dalších uvedených v § 140a až 140e insolvenčního zákona). Účinky zjištění úpadku přitom, není-li zákonem stanoveno jinak, trvají po celou dobu insolvenčního řízení, tj. do právní moci rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona), do právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu (§ 309 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona), do právní moci rozhodnutí, kterým bere insolvenční soud na vědomí splnění reorganizačního plánu (§ 364 insolvenčního zákona) nebo do právní moci rozhodnutí, kterým bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení (§ 413 insolvenčního zákona).

Ve shodě se soudy obou stupňů pak ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že omezení plynoucí z ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého je započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku podmíněno tím, že zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, se mohlo prosadit jen po dobu, po kterou trvaly účinky rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže v poměrech dané věci odvolací soud k odvolání dlužníka zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, není žádného (zákonného, natož rozumného) důvodu, pro který by měly být takto odklizenému rozhodnutí insolvenčního soudu do budoucna přiznávány jakékoli právní účinky.

Jinak řečeno, na závěr, podle kterého nebylo možné v poměrech dané věci provést ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele (žalovaného), nelze usuzovat jen z toho, že zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny až po vydání rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku, které bylo následně zrušeno odvolacím soudem a věc byla insolvenčnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. V takovém případě totiž pominula omezení, jež s vydáním rozhodnutí o způsobu řešení úpadku spojuje ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona a započtení vzájemných pohledávek věřitele a dlužníka (z pohledu ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona) po kasaci rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu nic nebránilo. Podstatné je, že v době, kdy žalovaný učinil úkony směřující k započtení vzájemných pohledávek, existovalo pouze jedno usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (to z 2. února 2011).

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. dubna 2017), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření dovolání, činí částku 12.580 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2.704,80 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 15.584,80 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 30. 5. 2019



JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu