Rozhodnutí NS

33 Cdo 3627/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2020
Spisová značka:33 Cdo 3627/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3627.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3627/2019-275


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně D. V., bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Hradební 1294, proti žalovanému M. P., bytem XY, zastoupenému Mgr. Vítem Elederem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 408/52, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 21/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 49 Co 46/2018-231, takto:

Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 14. 11. 2017, č. j. 14 C 21/2014-205, jímž Okresní soud Brno-venkov zamítl žalobu o určení, že původní žalobce M. P., nar. XY, byl ke dni svého úmrtí (25. 5. 2014) vlastníkem v žalobě označených nemovitostí v k. ú. XY; ve výroku o nákladech řízení účastníků jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu „nesprávně vyhodnotil otázku hrubého porušení dobrých mravů žalovaným a její prokázání.“ Akcentuje, že se nemůže ztotožnit s jeho závěrem, že neprokázala tvrzení o tom, že „žalovaný zcela svévolně a po delší dobu úmyslně zavíral topení v domě (především v dolní části) v úmyslu poškodit zdraví otce.“ Naopak prosazuje závěr, že „důkazní břemeno tvrzení svého otce (původního žalobce) unesla a prokázala, že za konkrétní schválnosti komplikující bydlení v domě a ohrožující zdraví dárce, odpovídá žalovaný.“

Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalobkyně neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 - dále jen „o. s. ř.“); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Dovolatelka dovolacímu přezkumu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva která: a) v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo b) při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od „ustálené rozhodovací praxe“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. otázku, d) jež byla dovolacím soudem již vyřešena, avšak má být posouzena opětovně, ale jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatel přitom musí v dovolání uvést nejen to, na jaké ze čtyř uvedených podmínek přípustnosti své dovolání staví, ale musí také vyložit, že tyto podmínky jsou splněny.

Ohlašuje sice přípustnost svého dovolání proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již nespecifikuje, od které ustálené rozhodovací praxe (tj. od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky) se odvolací soud odchýlil. Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů k důvodu vrácení daru pro chování žalovaného. Platí přitom, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (viz výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 49 Co 46/2018-231).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2020


JUDr. Václav Duda
předseda senátu