Rozhodnutí NS

22 Cdo 4152/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:22 Cdo 4152/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4152.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4152/2018-205



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. Č., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vlastimilem Robešem, advokátem se sídlem v Mikulově, Alfonse Muchy 222/3, proti žalované A. H., narozené XY, bytem v XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 2/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2018, č. j. 14 Co 228/2017-191, takto:


Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2018, č. j. 14 Co 228/2017-191, se zastavuje.



Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. 4. 2017, č. j. 11 C 2/2014-159, zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k nemovitostem, a to pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 2208 m², zapsanému v katastru nemovitostí na LV č. XY, a pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří,
o výměře 675 m², a ke stavbě č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY, zapsaným na LV č. XY, to vše pro obec a katastrální území XY, Katastrální pracoviště XY, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, a nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek z prodeje bude následně rozdělen mezi žalobkyni a žalovanou v poměru jejich podílů k nemovitostem. Dále zamítl návrh žalované na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – V.).


Žalovaná podala proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně dne
29. 6. 2017 odvolání a věc byla předložena Krajskému soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“). Dosud nebylo ve věci samé odvolacím soudem rozhodnuto.


Již v řízení před soudem prvního stupně byl žalované na základě usnesení ze dne
1. 9. 2014, č. j. 11 C 2/2014-49, ustanoven zástupcem advokát JUDr. František Kareš. Ustanovení zástupce bylo pro narušení nezbytné důvěry soudem prvního stupně usnesením ze dne 10. 3. 2016, č. j. 11 C 2/2014-98, zrušeno, přičemž toto zrušení následně potvrdil
i odvolací soud v usnesení ze dne 27. 4. 2016, č. j. 14 Co 113/2016-102. Žalovaná posléze žádostí ze dne 8. 8. 2016 požádala soud prvního stupně o ustanovení nového zástupce. Ten o žádosti žalované rozhodl usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. 11 C 2/2014-105, tak, že se jí zástupce pro řízení neustanovuje. K odvolání žalované odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o neustanovení zástupce usnesením ze dne 30. 9. 2016, č. j. 14 Co 226/2016-119, změnil a žalované ustanovil jako zástupkyni advokátku JUDr. Dagmar Strejčkovou. Během jednání soudu prvního stupně ze dne 19. 4. 2017 žalovaná vyjádřila vůči své nové zástupkyni nedůvěru. Posléze dne 12. 6. 2017 požádala o ustanovení dalšího zástupce. Její žádost byla nicméně usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2017, č. j. 11 C 2/2014-163, zamítnuta s odůvodněním, že žalovaná svým opakovaným postupem v řízení zneužívá institut bezplatného zastoupení, čemuž odvolací soud v usnesení ze dne 11. 8. 2017, č. j. 14 Co 158/2017-179, přisvědčil. V rámci odvolacího řízení ve věci samé navrhla JUDr. Dagmar Strejčková zrušení svého ustanovení zástupkyní žalované z důvodu narušení nezbytné důvěry mezi ní a žalovanou. Odvolací soud posléze usnesením ze dne 4. 6. 2018, č. j. 14 Co 228/2017-191 ustanovení zrušil. V poučení usnesení odvolací soud nicméně chybně uvedl, že proti předmětnému rozhodnutí je přípustné dovolání za předpokladu, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.


Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2018, č. j. 14 Co 228/2017-191, dovolání. V něm toliko uvedla, že neměla v úmyslu zneužívat institut bezplatného zastoupení. Poznamenala, že se vůči ní měla JUDr. Dagmar Strejčková urážlivě vyjádřit tak, že se všechny nemoci dají léčit a že „jí může lízat paty“. Dále uvedla, že několikrát volala žalobkyni ohledně spadlého štítu, ta to ovšem neměla zájem řešit, k odvolání ze dne 28. 6. 2017 pak nedostala žádnou odpověď. Dovolání uzavřela tím, že se není schopna zastupovat a od 5. 4. 2018 je v pracovní neschopnosti.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5708/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), vysvětlil, že „podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné – za dalších podmínek – proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Rozhodnutí, která podléhají dovolacímu přezkumu, jsou tedy ta, a jen ta, kterými bylo ukončeno odvolací řízení (některé jeho stadium), ať již v jeho rámci bylo rozhodnuto o odvolání do rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně ve věci samé, nebo o odvolání do rozhodnutí o některé z procesních otázek, které musel předtím posoudit. Vždy musí jít, o rozhodnutí o odvolání; výslovná výjimka pro usnesení vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř. jest toho doložením“.

Tato podmínka v dané věci splněna není.

Odvolací soud ve věci dovolatelky rozhoduje v odvolacím řízení proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a rozhodnutí, které odvolací soud v tomto ohledu přijme, bude nepochybně rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu § 236 a § 237 o. s. ř.

Totéž však již neplatí pro rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodl o zrušení ustanovení zástupkyně dovolatelky. Rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení ustanovení zástupce, přijaté v průběhu odvolacího řízení o odvolání dovolatelky proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, není rozhodnutím o odvolání (kterým se odvolací řízení končí); dovolatelka se nedomáhá nápravy rozhodnutí soudu prvního stupně, ale vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím, kterým bylo zrušeno její zastoupení ustanovenou advokátkou.

Posouzení napadeného usnesení jako rozhodnutí, které není rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 236, § 237 o. s. ř., je klíčové potud, že zde není pro dovolání způsobilého předmětu (kvalifikovaného rozhodnutí, jež jím lze napadnout), a bylo-li proti němu (přesto) podáno dovolání, pak logicky není ani funkční příslušnost Nejvyššího soudu k jeho projednání (viz ustanovení § 10a o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v důsledku čehož řízení, které jím trpí, nezbývá než zastavit, což platí i o řízení dovolacím [k tomu mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5708/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 860/2017 (dostupná na www.nsoud.cz) – proti posledně uvedeném rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3309/17, (dostupným na http://nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud tedy pro nedostatek funkční příslušnosti řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2018, č. j. 14 Co 228/2017-191, zastavil.

Rovněž lze podotknout, že přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, tak jak k tomu došlo v posuzované věci [k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002 (uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4042/2014 (dostupné na www.nsoud.cz), jakož i nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 (uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)].

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu