Rozhodnutí NS

24 Cdo 3404/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:24 Cdo 3404/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3404.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Znalecký posudek
Dokazování
Notář
Notářský zápis
Dotčené předpisy:§ 38 odst. 2 obč. zák.
§ 127 odst. 1 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 3404/2018-328


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyň a) I. S., narozené XY, bytem XY, b) J. H., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti žalovaným 1) P. M. (dříve K.), narozené dne XY, bytem XY, a 2) E. D., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 50/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 21 Co 25/2016-285, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 21 Co 25/2016-285, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. července 2015, č. j. 25 C 50/2011-182, ve spojení s usnesením téhož okresního soudu ze dne 1. března 2016, č. j. 25 C 50/2011-213, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. července 2015, č. j. 25 C 50/2011-182, ve spojení s usnesením ze dne 1. března 2016, č. j. 25 C 50/2011-213, určil, že „A. L., nar. XY, zemřelá dne 30. 4. 2013, byla ke dni úmrtí, tedy ke dni 30. 4. 2013 podílovým spoluvlastníkem v rozsahu 13/16 k celku nemovitostí pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování skutkově uzavřel (závěr o skutkovém stavu), že: „Darovací smlouvou sepsanou formou notářského zápisu dne 16. 11. 2010 darovala A. L. 1. žalované 13/16 spoluvlastnického podílu na nemovitostech, a to st. parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 23. 11. 2010. Na základě vyšetření ze dne 19. 2. 2010 byla u A. L. zjištěna středně těžká demence, její stav se postupně zhoršoval. Rozsudkem zdejšího soudu, jež nabyl právní moci 5. 5. 2012, byla A. L., nar. XY zbavena způsobilosti k právním úkonům. A. L. dne 30. 4. 2013 v Domově důchodců v XY zemřela.“ Poté dospěl k závěru (právní posouzení věci), že: „v době sepisu notářského zápisu dne 16. 11. 2010 již A. L. nebyla schopna činit právní úkony v důsledku její duševní poruchy, a to středně těžké demence. V době učinění tohoto právního úkonu nebyla A. L. schopna chápat význam tohoto právního úkonu. Soud tak dospěl k závěru, že právní úkon A. L. učiněný dne 16. 11. 2010 je tak úkonem absolutně neplatným.“

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 21 Co 25/2016-250, výrokem I. rozhodl: „Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a řízení se zastavuje“, a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že jelikož A. L. nebyla ke dni 16. listopadu 2010 způsobilá k právním úkonům, nebyla ani způsobilá udělit dne 20. května 2011 JUDr. Lence Faltýnové plnou moc pro její zastupování. Neodstranitelnou podmínkou je totiž procesní způsobilost zastupované osoby k udělení plné moci pro podání žaloby, kterou nelze dodatečně zhojit. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. května 2012, č. j. 14 Nc 803/2011-57, který nabyl právní moci dne 14. června 2012, byl schválen právní úkon opatrovnice, tj. současné žalobkyně a) k udělení plné moci JUDr. Lence Faltýnové a souhlas k podání žaloby o určení vlastnictví. Odvolacímu soudu tak nezbylo za situace, kdy A. L. neměla způsobilost být účastníkem řízení, než postupovat shora uvedeným způsobem.

K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 31. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1385/2017, shora označené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyložil, že: „pokud jde o důvody, jež vedly odvolací soud k zastavení řízení, je třeba uvést, že odvolací soud sledoval pouze procesní stránku věci, aniž by pro svou aplikační úvahu zohlednil konsekvence plynoucí z tehdy rozhodné hmotně právní úpravy týkající se zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům ve smyslu § 10 odst. 1, 2 obč. zák., a charakteru (konstitutivnosti) rozhodnutí o zbavení či omezení takové způsobilosti (srov. např. R 14/77). Ustálen byl též právní názor, že nebyl-li (zletilý) účastník řízení zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezen, nemohla být splněna podmínka, že neměl procesní způsobilost, když k jejímu založení nepostačovalo, že řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo toliko zahájeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatury pod č. 26/1998, nebo ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6/2001).“

V dalším odvolacím řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 7. března 2018, č. j. 21 Co 25/2016-285, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Odvolací soud shledal soudem prvního stupně učiněné skutkové a právní závěry správnými. Konstatoval, že: „je z obsahu znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví
- psychiatrie MUDr. Petra Navrátila...zřejmé, že závěry posudku jsou náležitě odůvodněny a jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl odborně vypořádat, a že závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Protože za těchto okolností nebyl důvod k pochybnostem o správnosti tohoto vypracovaného znaleckého posudku, odvolací soud v souladu se zákonem neshledal důvody na jeho přezkoumání jiným znalcem.“

K námitce žalovaných - odkazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, že před provedením znaleckého posudku mělo být provedeno odpovídající dokazování stran jednání a chování posuzované - odvolací soud uvedl, že: „s ohledem na věk posuzované a její zdravotní stav bylo v procesním zájmu všech účastnic, aby byl znalecký posudek vypracován bez zbytečného odkladu. Bylo zde totiž určité riziko nebezpečí z prodlení, že by pro případné úmrtí posuzované mohlo dojít ke zmaření jejího vlastního vyšetření znalcem.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované prostřednictvím jejich advokáta včasné dovolání, v němž (vycházeje z jeho obsahu) uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezují s tím, že (ve stručnosti shrnuto z jejich uplatněné dovolací argumentace) odvolací soud při důkazní verifikaci právně rozhodných skutečností (z hlediska řešení otázky, zda původní žalobkyně v době uzavření předmětné darovací smlouvy ve formě notářského zápisu trpěla duševní poruchou, která ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, či nikoliv) postupoval rozporně s judikaturou dovolacího soudu, respektive při řešení této právní otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009. V posledně označeném rozhodnutí totiž dovolací soud vyložil a odůvodnil mj. právní názor, že při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska způsobilosti zemřelé osoby k právním úkonům, je nezbytné před znaleckým dokazováním učinit skutková zjištění, jež by objasnila chování a vystupování posuzované osoby v každodenních situacích, aby měl znalec dostatečný skutkový základ k odbornému posouzení. Dovolatelky dále namítají, že oba soudy - přihlédnutím k výše připomenuté judikatuře dovolacího soudu - nepřistoupily k provedení jimi navržených důkazů, přičemž došlo k předčasnému nařízení znaleckého posudku „za řízení, jehož vlastnosti nenaplňují kautely spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tato vada přitom z jejich pohledu jednoznačně umožňuje, aby dovolací soud provedl přezkum postupu, na základě něhož byl v předchozím řízení zjištěn skutek.“ Dovolatelky závěrem navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k § 3028 odst. 1 a 2 o. z. a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), podle které způsobilý dovolací důvod může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 >1< ), dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) je - jak bude dále vyloženo - přípustné i důvodné.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který vyhověl žalobě o určení, že A. L. (původní žalobkyně, která v průběhu řízení
- dne 30. dubna 2013 - zemřela) byla ke dni úmrtí (tj. ke dni 30. dubna 2013) podílovou spoluvlastnicí označeného nemovitého majetku, neboť darovací smlouva (sepsaná formou notářského zápisu) ze dne 10. února 2010, jíž A. L. darovala svůj spoluvlastnický podíl na předmětném nemovitém majetku žalované 1), je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná, jelikož dárkyně tento právní úkon učinila v duševní poruše (středně těžká demence), která jí k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo z moci úřední zahájeno řízení o (tehdejší) způsobilosti A. L. k právním úkonům, které skončilo vydáním pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. března 2012, č. j. 14 Nc 803/2011-40, jímž byla A. L. zbavena způsobilosti k právním úkonům a její opatrovnicí ustanovena I. S., která v tomto řízení vystupuje v procesním postavení žalobkyně a). Odůvodnění posledně označeného rozsudku o zbavení způsobilosti A. L. k právním úkonům neobsahuje žádná dílčí skutková zjištění, pouze souhrnné skutkové shrnutí, že: „Z výslechu svědkyně J. H., dcery posuzované, lékařské zprávy MUDr. Charvátové a zejména ze znaleckého posudku MUDr. Jany Noskové ze dne 12. 12. 2011, jakož i z výslechu znalkyně bylo v řízení prokázáno následující. Posuzovaná v důsledku duševní choroby, a to těžší demence, jež není přechodného charakteru, má narušeny paměť a myšlení, kognitivní a rozhodovací procesy, v důsledku čehož není schopna činit a chápat smysl běžných životních úkonů, není schopna nakládat s penězi ani spravovat svůj majetek, není schopna chápat smysl a význam soudního řízení, popřípadě ani spravovat svůj majetek.“

Úlohou soudu prvního stupně a v odvolacím řízení v rámci přezkumného řízení pak úlohou odvolacího soudu bylo posoudit, zda v žalobě tvrzené právně rozhodné skutečnosti týkající se zdravotního stavu původní žalobkyně A. L., která v inkriminovaném období měla trpět duševní poruchou (původní žalobkyně v žalobě uvedla, že: „prodělala mozkovou mrtvici a má nález – nádor na mozku“), zakládaly úvahy o aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák., jenž stanoví, že rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Nejvyšší soud v této souvislosti pak připomíná notorietu, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011].

Soud prvního stupně při rozhodování v této právní věci vycházel především ze znaleckého posudku, který vypracoval dne 5. května 2013 MUDr. Petr Navrátil, soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (dále též „znalec“). Znalec přitom dospěl k následujícímu posudku (odpovědi znalce na soudem položené otázky v zadání znaleckého posudku):

„1. Jaký je zdravotní stav žalobkyně, zda trpí duševní chorobou, která není jen přechodného rázu, a pokud ano – jaká je prognóza vývoje choroby, od jaké doby žalobkyně trpí touto chorobou.“

Odpověď znalce na tuto otázku: „Jedná se o chorobu trvalého rázu. Poprvé diagnostikována byla v r. 2008.“

„2. Zda je žalobkyně schopna činit nějaké právní úkony, pokud ano - v jakém rozsahu.“

Odpověď znalce na tuto otázku: „Posuzovaná není schopna činit žádné právní úkony.“

„3. Zda žalobkyně dne 16. 11. 2010, kdy uzavřela s žalovanou darovací smlouvu, byla již nějak omezena ve schopnosti činit právní úkony a v jakém rozsahu, zda byla schopna chápat význam tohoto právního úkonu (darovací smlouvy).“

Odpověď znalce na tuto otázku: „Posuzovaná dne 16. 11. 2010, kdy uzavřela s žalovanou darovací smlouvu, byla zcela neschopna činit jakékoliv právní úkony a nebyla již schopna chápat význam tohoto právního úkonu (darovací smlouvy).“

Z uvedeného posudku znalce tedy lze pouze zjistit, že posuzovaná A. L. v době vyšetření znalcem měla trpět duševní chorobou, kterou však znalec ve svých odpovědích v závěru svého posudku nijak nespecifikoval. Pokud pak znalec v posudku zabředl do právního posouzení (byť na soudem prvního stupně nesprávně položené otázky), tj. zda posuzovaná je či není schopna činit právní úkony, případně, zda, s kým a jaký typ smlouvy uzavřela dne 16. listopadu 2010, a především zda byla schopna, či nikoliv v inkriminovaném období činit jakékoliv právní úkony, nebo zda byla schopna chápat význam tohoto právního úkonu, pak je třeba uzavřít, že se jedná vesměs o odpovědi na otázky právní, jež z povahy věci soudnímu znalci přirozeně nepříslušeli řešit, a pokud se tak stalo, pak takové informace v této části posudku nemohly být (a stále nejsou) pro soud z hlediska jeho meritorního rozhodování využitelné, neboť nejsou z pohledu zákona vůbec validní, respektive jsou zcela bezcenné - srov. § 127 o. s. ř.

Nejvyšší soud přitom např. ve svém v rozsudku ze dne 27. května 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, v souvislosti se znaleckým posudkem coby důkazním prostředkem, mj. vyložil, že soud musí dbát o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti, přičemž zadání musí formulovat tak, aby znalci nebylo ukládáno vyjadřovat se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní skutečnosti, nýbrž o právní posouzení určitého skutkového stavu nebo o výklad právního předpisu.

V usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, pak Nejvyšší soud připomenul, že duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. V této souvislosti je třeba zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v němž dovolací soud k problematice tzv. „důkazního standardu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014) mj. vyložil: „Lze tedy na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry české doktríny civilního procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie míry důkazu prezentované shora připomenutou judikaturou a tuzemskou právní doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud povinen hodnotit důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní verifikace.

Z vyloženého je zřejmé, že uvedené (soudem prvního stupně učiněné) zadání znaleckého posudku neodpovídá zákonné úpravě a připomenuté ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Přitom sama okolnost, že některé výseče odborného charakteru lze vysledovat z předchozí části posudku znalce, nevytěsňuje shora popsané defekty.

Správně měl tedy soud prvního stupně přistoupit k formulování takových otázek, aby na podkladě učiněných odpovědí znalec podal posudek k tomu, zda posuzovaná v inkriminovaném období byla stižena duševní poruchou, a pokud ano, zda tato její duševní porucha měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu, s jakou intenzitou) vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti při (soudem) vymezeném jednání. Následně znalcem učiněné odborné závěry, formálně vyjádřené v jeho posudku (představující samostatné odborné znalecké posouzení včetně závěrů) by pak správně měly obsahovat odpovědi zásadně odborně lékařského (psychiatrického) rázu, nikoliv právní zhodnocení důsledků zdravotního stavu posuzované.

Dále Nejvyšší soud připomíná např. svůj rozsudek ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, v němž zaujal a odůvodnil následující právní závěry:

„Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979).

V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (B., S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 4 a násl.).

Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).

Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek).

Činnost soudu směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Znalecký posudek je - jak již shora bylo uvedeno - jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).

Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec ne zcela splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně nesplnil jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.

Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet.“

Posledně uvedené závěry jsou pak dále rozvinuty v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, na nějž žalovaní již v průběhu řízení opakovaně poukazovali:

Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979).“

Připomenuté závěry pochopitelně nelze aplikovat na obdobně vyzařující případy mechanicky, neboť každý z nich je stran skutkového základu jedinečný, provázený (charakterizovaný) celou řadou odlišných okolností, k nimž je třeba rovněž z hlediska procesního postupu soudu v řízení pečlivě přihlížet. V poměrech této věci jistěže nebylo primárně zásadním pochybením, pakliže soud prvního stupně s ohledem na špatný zdravotní stav původní žalobkyně přistoupil k ustanovení znalce za účelem zpracování znaleckého posudku ohledně zjištění zdravotního stavu posuzované v inkriminovaném období, byť soudem učiněné zadání znalci nebylo provedeno řádně, takže znalec se převážně vyjadřoval k otázkám právním a podstata znaleckého verifikace (ve smyslu shora již popsaném) zpracovaným posudkem odpovídajícím způsobem řešena (vycházeje ze závěrů znalce, respektive z jeho posudku) nebyla. Nicméně nic nebránilo soudu prvního stupně, aby znalci uložil provést předmětné znalecké vyšetření posuzované s tím, že poté bude nařízeno jednání za účelem doplnění skutkového podkladu, z nějž bude znalec při zpracování posudku také vycházet. Jednalo by se o soudem učiněná skutková zjištění z oblasti dosavadního chování posuzované v předmětném ubytovacím zařízení, zejména pak pokud jde o inkriminované období, jež vyústilo v uzavření předmětné darovací smlouvy, a to z hlediska soustředění informací o chování (jednání) posuzované z pohledu osob, jež s posuzovanou v tomto období byly v kontaktu. Tedy též včetně jednání T. B. (tehdejšího notářského kandidáta) s posuzovanou, který dne 16. listopadu 2010 sepsal jménem Bohumily Račokové, notářky se sídlem v Kladně, darovací smlouvu formou notářského zápisu, jejímiž účastnicemi byly A. L. a P. K., nynější žalovaná 1).

K posledně uvedenému dovolací soud považuje za vhodné doplnit, že v praxi může dojít k situacím, že v případě zjišťování chování posuzovaného prostřednictvím výslechů svědků, kteří jsou jeho příbuzní, přátelé, respektive osoby, s nimiž posuzovaný je či byl po určitou dobu v kontaktu, bude mít soud soustředěny svědecké výpovědi, různá potvrzení, prohlášení o chování posuzovaného, jež mohou obsahovat i zásadně protichůdné informace. V takovém případě ovšem není možné bez dalšího předat procesní spis znalci, aby on sám si z těchto protichůdných důkazů verifikoval validní informace. Nabízí se proto řešení, které již dříve a byť ve zcela jiném druhu řízení, zaujal Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 10 Co 244/2007. Tento odvolací soud totiž vyložil a odůvodnil právní názor, že v procesní situaci, kdy určitá skupina svědků bez vztahu k účastníkům řízení vypovídá, respektive zprostředkovává soudu právně významné informace k určité (v minulosti zrealizované) činnosti (události), přičemž další skupina svědků zprostředkovávající k téže činnosti (události) jiné (zcela odlišné) informace má k žalobci vztah příbuzenský, přátelský či kolegiální, je zapotřebí, aby soud velmi pečlivě vyhodnotil jednotlivé důkazní prostředky a relevantním způsobem vyložil, proč, respektive na základě jaké (logické) úvahy nakonec přisvědčuje jedné skupině těchto svědků, respektive z jakého důvodu přejímá či naopak nepřejímá informace od svědků, jež převážně mají k žalující straně určitý vztah, na rozdíl od druhé skupiny svědků. Teprve po takovéto verifikaci lze znalci předložit spis za účelem (finálního) zpracování znaleckého posudku, kdy znalec bude vycházet toliko z těch zjištění, které soud na podkladě takového hodnocení svědeckých výpovědí učinil a přiznal jim validitu. Přesto ani tato okolnost nebude bránit znalci ve zpracovaném posudku zohlednit i další výpovědi, z nichž soud skutková zjištění neučinil, pakliže znalec z hlediska posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, dospěje k závěru, že informace vyplývající z těchto výpovědí svědků např. odpovídají popisu typického chování znalcem označené duševní poruchy posuzovaného atd.; bude pak na soudu, aby všechny tyto okolnosti v rámci hodnocení důkazů zohlednil a promítl je do závěru o skutkovém stavu a následnému právnímu posouzení věci, neboť - jak již shora bylo vyloženo - i znalecký posudek je toliko jedním z celé množiny dalších důkazů, které soud zákonu odpovídajícím způsobem hodnotí (§ 132 o. s. ř.).

Soud prvního stupně svůj závěr o nadbytečnosti provádění dokazování žalovanými navrženými svědky (včetně zmíněného tehdejšího notářského kandidáta), a zprávou Domova důchodců XY „o průběhu umístění žalobkyně (rozuměno původní žalobkyně A. L.) v tomto zařízení a o vývoji jejího psychického stavu“ (viz např. důkazní návrh na č. l. 48) odůvodnil s tím, že: „měl tak ke svému rozhodnutí dostatek důkazů, aby mohl rozhodnout ve věci...“, když „navržení svědci by se vyjadřovali ke svým subjektivním závěrům, jak vnímali chování A. L. Tato však již byla umístěna v domově důchodců. Z provedeného dokazování pak také bylo zjištěno, že záleží na motivaci okolí, zda toto okolí je schopno a ochotno vnímat příznak demence daného člověka, dále jaké mají zkušenosti s jednáním se starými lidmi.“ S tímto přístupem stran rozsahu dokazování a neúčelnosti provedení dokazování žalovanými navrženými svědky k prokázání chování posuzované v předmětné období se v zásadě ztotožnil i odvolací soud. Ovšem oba soudy předně při posuzování (ne)účelnosti dalšího dokazování (zejména v rozsahu navrhovaném žalovanou stranou) dostatečně pečlivě nezohlednily prostupující okolnosti daného případu, jež do jisté míry vnášejí pochybnosti o zdravotním stavu původní žalobkyně A. L. v inkriminovaném období.

MUDr. Květuše Charvátová coby svědkyně při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 20. července 2015 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 158-163) mj. vypověděla, že poprvé vyšetřila A. L. dne 19. února 2010 v Domově důchodců XY, kde konstatovala u posuzované středně těžkou demenci. Na tento závěr též ve svém posudku odkazuje znalec, respektive z předmětné zdravotnické dokumentace cituje:

„MUDr. K. Charvátová, vyšetření dne 19. 02. 2010, zápis do dekursu:

Pacientka: zná svoje jméno, opakuje po spolubydlící, že je zde 3 roky, recte necelé dva. Ví svůj věk, neví letopočet, ví, že je únor, snad pátek. Tv nesleduje, o dění není informována. Návštěvy – ‚nemám nikoho‘, podle sestry za ní často chodí příbuzní, ‚to jsou jiný zadní...‘

K amnese: DM II. typu, st. p. CMP, snad meningiom v oblasti cerebella, arterioskleróza.

Objektivně: lucidní, tempo pomalejší, orientace časem v rámci dne, bez poruch percepce, myšlení primitivní, nesouvislé, expresivní afázie, neschopna přiléhavého vyjádření, afektivita vyrovnaná, bez úzkosti, hrubé poruchy paměti.

Závěr: obraz středně těžké demence.“

Z tohoto (co do informací) obsahově velmi stručného zápisu do zdravotnické dokumentace lze stěží vysledovat, že by uvedeného dne mělo být u posuzované provedeno odpovídající vyšetření, na jehož závěru by byla diagnostikována demence odpovídajícího typu, který zde (typ demence) ovšem zmíněn není.

Svědkyně MUDr. Květuše Charvátová v řízení před soudem prvního stupně také vypověděla, že jí dne 4. března 2011 kontaktovala nynější žalobkyně a) s tím, že: „paní L. jedna z jejich dcer odvezla k notáři a já jsem na základě vyšetření z 25. 3. 2011 vystavila zprávu.“ Kopie této zprávy je zažurnalizována na č. l. 11 procesního spisu a je následujícího obsahu:

„Jméno pacienta: L. A. ...jmenovaná je klientkou Domova seniorů XY. Trpí vážnou duševní poruchou, jež od 10. 2. 2010, kdy mnou byla prvně vyšetřena, progreduje. Vlivem poruchy není schopna činit právní úkony se znalostí důsledků pro ni z jednání plynoucích.“

Jakkoliv tedy podle uvedených zpráv mělo být uvedené svědkyni dlouhodobě známo, že A. L. je stižena duševní poruchou a „není schopna činit právní úkony se znalostí důsledků pro ni z jednání plynoucích“, přesto svědkyně, ale ani personál zmíněného domova důchodců nepovažoval za žádoucí učinit příslušný podnět ke zbavení způsobilosti A. L. k právním úkonům, přičemž k tomuto podnětu došlo teprve až v průběhu řízení v této právní věci. I tyto dílčí okolnosti vnášejí určité pochybnosti nad tehdy existujícím zdravotním (psychiatrickým) stavem A. L. (k tomu ještě poznámky níže).

Svědkyně MUDr. Charvátová do dekursu shora zmíněného také poznamenala, že u posuzované byla zjištěna expresivní afázie. Expresivní (produktivní, motorická) afázie je podle dostupné medicínské literatury porucha schopnosti vyjadřovat se řečí, písmem i jakýmkoli jiným způsobem, ztráta schopnosti a možnosti tvořit slova (srov. např. Dušek, Karel. a kol.: Diagnostika a terapie duševních poruch, 2. přepracované vydání. Grada Publishing, a. s., 2015, s. 128). Znalec MUDr. Navrátil při posuzování zdravotního stavu A. L. primárně vycházel také z této části zdravotnické dokumentace (a tedy i v něm zmíněné expresivní afázie), přičemž při svém výslechu (při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 20. července 2015) mj. vypověděl, že: „pokud by se takového člověka notář ptal, proč chce učinit daný úkon, tak takový člověk otázku nedokáže odpovědět.“ Žalované ovšem navrhovaly vyslechnout k předmětnému jednání A. L. (uzavření darovací smlouvy posuzovanou v přítomnosti notáře, respektive notářského kandidáta) výslech předmětného notářského kandidáta, a dalších svědků s tím, že (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jimi opakovaně učiněných důkazních návrhů) tehdejší chování a jednání A. L. nevykazovalo známky chování (jednání) člověka stiženého duševní poruchou, přičemž mj. logicky argumentovaly také tím, že pakliže by posuzovaná měla být stižena takovou duševní poruchou a měla-li by platit predikce znalce (viz výpověď znalce při jednání před soudem prvního stupně dne 20. července 2015 na č. l. 162), že: „Pokud by se takového člověka (roz. nacházejícího se ve stavu střední demence) notář ptal, proč chce učinit daný úkon, tak takový člověk (na tuto) otázku nedokáže odpovědět...kdyby s takovým člověkem byl zapředen hovor, tak i laik pozná, že daný člověk není v pořádku.“, pak by se takové nestandardní chování posuzované při jednání mj. s notářem, respektive s tehdy konajícím notářským kandidátem muselo projevit, k čemuž ovšem podle žalovaných nedošlo.

Dovolací soud tak nemá žádných pochyb o tom, že ve vyložených skutkových souvislostech postup soudu prvního stupně, ale ani odvolacího soudu stran neprovedení shora uvedených důkazů nebyl souladný s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je tomu tak z toho důvodu, že provedení žalovanými navrhovaných důkazů mohlo přispět k objasnění věci, respektive z těchto důkazů soudem učiněná zjištění mohla do jisté míry objasnit určité významné momenty chování (jednání) posuzované při uzavírání předmětné darovací smlouvy ze dne 16. listopadu 2010 sepsané ve formě notářského zápisu, který [neboť splňuje zákonem stanovené náležitosti podle § 6 zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů] je veřejnou listinou, u níž platí presumpce správnosti a pravdivosti údajů v ní uvedených.

Nelze též odhlížet od standardně presumovaného postupu notáře před vlastním uzavřením smlouvy, který mj. zahrnuje také poučení účastníků smlouvy o právních důsledcích jejich jednání, dotazuje se také, zda účastníci takovému poučení porozuměli a zda případně požadují nějaké doplnění, vysvětlení či objasnění vztahující se k předmětnému právnímu úkonu (nyní právního jednání). Lze rovněž presumovat, že v případě jakýchkoliv pochybností stran nestandardního (verbálního či neverbálního) chování toho kterého účastníka, jež by mohlo u konajícího notáře zavdávat pochybnosti o (podle dosavadní civilní úpravy) způsobilosti takového účastníka k právním úkonům, by za takovéto situace notář přistoupil (podle okolností případu) k další případné verifikaci a při setrvávajících pochybnostech (např. pokud by účastník svým chováním zjevně vykazoval známky duševní poruchy) by sepis zamýšleného notářského zápisu neprovedl. I z tohoto pohledu se proto jevil výslech předmětného notářského kandidáta za nezbytný pro vyjasnění dané věci, pakliže znalec naznačoval, že při běžném (nikoliv pouze formálním) hovoru s A. L. při uzavírání předmětné smlouvy by okolnost jejího postižení musela být přítomnou osobou zaregistrována.

Rozsudek odvolacího soudu tedy za daných okolností nemůže obstát, neboť není správný. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 4. 2019

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud, a rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejně přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz.