Rozhodnutí NS

7 Tdo 208/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:7 Tdo 208/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.208.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Podvod
Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.
§ 265l odst. 1, 4 tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 208/2019-1457


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 4. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. T., nar. XY v XY, bytem XY a nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch i neprospěch obviněného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 12/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 12/2013, takto:

I.

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 5 To 12/2018-1369, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 48 T 12/2013-1262.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.

III.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. T. nebere do vazby.

Odůvodnění:


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 48 T 12/2013-1262, byl obviněný J. T. uznán vinným v bodě I) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených zločinů v podstatě tím, že

ad I) dne 13. 9. 2010 v XY jako jediný jednatel a společník společnosti R.-E., uzavřel se společností REIMONT, s. r. o., (nyní iElektra, s. r. o.), zastoupenou jednateli M. M. a S. Š. kupní smlouvu na dodávku zboží určeného zejména pro výstavbu fotovoltaické elektrárny Veská, ale i na jiné stavby, ve které nepravdivě deklaroval, že úhrada kupní ceny bude realizována z již sjednaného bankovního úvěru, ačkoli věděl, že úvěr najisto sjednán není, a odběry zboží na faktury realizoval, ač věděl, že nedisponuje dostatkem finančních prostředků a nebude schopen jednotlivé dodávky ve lhůtách splatnosti faktur uhradit, což také neučinil, a s podvodným úmyslem vylákal v období od 27. 9. 2010 do 28. 12. 2010 od poškozené společnosti 25 odběrů různého zboží v celkové hodnotě 6 735 220 Kč včetně DPH, přičemž vyjma zálohy na transformátory ve výši 700 000 Kč, nic neuhradil, čímž poškozené společnosti REIMONT, s. r. o., způsobil škodu nejméně 6 035 220 Kč včetně DPH,

ad II) dne 29. 4. 2011 v XY, okres Pardubice, v areálu fotovoltaické elektrárny Veská, jako jediný jednatel a společník společnosti R.-E., protiprávně předal do dispozice a vlastnictví společnosti DEVELOPMENT – Pardubice, s.r.o., dvě transformační stanice v celkové hodnotě 3 729 576 Kč včetně DPH, zhotovené a společnosti R.-E., řádně předané dne 5. 11. 2010 v souladu se smlouvou o dílo mezi společností R.-E., jako objednatelem a společností BETONBAU, s. r. o., jako zhotovitelem, přičemž si byl vědom, že společnosti BETONBAU, s. r. o., byla dne 1. 12. 2010 uhrazena pouze část ceny za zhotovené dílo, a to 1 214 187 Kč, a že tato společnost je v souladu s čl. VII. Dodacích, montážních a platebních podmínek, jež jsou přílohou a nedílnou součástí smlouvy o dílo ze dne 20. 9. 2010, vlastníkem těchto transformačních stanic do úplného zaplacení ceny díla, čímž poškozené společnosti BETONBAU, s. r. o., způsobil škodu ve výši 2 515 389 Kč včetně DPH.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 5 To 12/2018-1369, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností nebo družstev na pět let. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody. Odvolací soud vypustil ze skutkové věty pod bodem I) rozsudku soudu prvního stupně 6 odběrů zboží, které se netýkaly fotovoltaické elektrárny Veská, čímž byla celkově způsobená škoda v bodě I) snížena na částku ve výši nejméně 5 828 305 Kč. Skutkovou větu pod bodem II) rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud upřesnil v tom směru, aby odpovídala právní kvalifikaci dalšího dílčího útoku zločinu podvodu a vystihovala znak zamlčení podstatné skutečnosti.

4. Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř. Namítl, že skutky byly nesprávně posouzeny jako trestné činy podvodu a zpronevěry, resp. odvolacím soudem jako trestný čin podvodu, přestože nešlo o žádný trestný čin. Ve věci je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy chybí procesně účinné důkazy a řada důkazů nemá žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. Jedná se o otázku se soukromoprávním základem a soudy tuto skutečnost nepromítly do svých rozhodnutí v rozporu se zásadou ultima ratio. Zdůraznil, že úvěr od banky sjednán byl a soudy přehlédly, že šlo o smlouvu o dílo s předmětem nezanedbatelné hodnoty, kdy je zárukou zaplacení sama hodnota díla, stejně jako očekávatelná produkce. Soudy neřešily, zda mohl při uzavření smlouvy spoléhat na to, že mu vzniklý dluh pomohou uhradit právnické osoby blízké, zejména k tomu zavázané osoby, což u něj vylučuje podvodný úmysl. Nebyla objasněna finanční situace v době splatnosti ceny, ani otázka vlastnictví předmětů v bodě II), a v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. upřesnil, že tento dovolací důvod uplatňuje ve vztahu k bodu II), neboť je rozdílný popis skutku mezi obžalobou, rozsudkem soudu prvního i druhého stupně. U obou verzí skutku je třeba zvažovat zcela odlišné skutečnosti a soud svým postupem porušil zásadu obžalovací, neboť jej odsoudil za jiný trestný čin, než který byl v průběhu řízení prokazován. Tímto byla porušena i zásada presumpce neviny, neboť soud změnil posouzení skutku bez provedení relevantních důkazů, přičemž v tomto případě se podstatně liší jak jednání, tak i následek. Tyto námitky procesního charakteru zasáhly do jeho práv natolik, že by mohly mít vliv na správné právní posouzení skutku a tudíž by měly naplňovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Izolovaným zkoumáním jevů zůstaly mimo pozornost důležité okolnosti pro posouzení subjektivní stránky, především zjištění ohledně úvěru, který byl přislíben, ale později nebyl poskytnut a dále, s čím mohl fakticky počítat. Na stavbě angažoval odborníka, o němž předpokládal, že zajistí i překlenovací financování a kromě toho byly sjednány smlouvy o půjčkách. Mohl tedy s rozumnou mírou pravděpodobnosti věřit v realizaci těchto závazků. Soudy odmítly či ignorovaly jím navržené důkazy, což mělo významný vliv na skutková zjištění a v důsledku toho i na hmotně právní posouzení skutku. Úmysl, který žádá srozumění s následkem, vylučuje i spoléhání na velmi nejistou událost, kterou připustil i odvolací soud. K objektivní stránce namítl, že odvolací soud správně vypustil některé skutky v bodě I), které neměly s předmětnou smlouvou nic společného. Kromě toho ještě další odběry v celkové hodnotě 906 286 Kč neměly s touto smlouvou také žádnou spojitost a měly být rovněž vypuštěny. Nevypořádaná cena zboží by tak představovala 4 922 019 Kč. Je pochybnost i o existenci znaku uvedení někoho v omyl, neboť soudy posuzovaly nesprávný úvěr a nevzaly v úvahu náhradní investování stavby ze strany společnosti QUADIMOON, a. s.

6. Ke skutku v bodě II) zdůraznil, že nevěděl, že nebude schopen zaplatit cenu za zhotovené dílo a nemohl tak jednat podvodně. Dílo v bodě II) se montáží, resp. dodáním, stalo vlastnictvím objednatele a rovněž nemovitostí a součástí celku fotovoltaické elektrárny. Kromě toho dílo nebylo dodavatelem řádně dodáno a nesplňovalo požadované nároky, neboť transformační stanice nemohly plnit svůj účel. V tomto směru poukázal na závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 74 ICm 203/2012, podle kterého poškozená společnost BETONBAU, s. r. o., dodala dílo s vadami. Soudy tuto předběžnou otázku nesprávně posoudily, přitom to vylučuje naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu. Nesprávně byla posouzena i otázka promlčení nároku poškozené společnosti BETONBAU, s. r. o. Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, avšak tento okamžik není dán až podáním oznámení policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci o podezření ze spáchání trestného činu. Subjektivní promlčecí doba začala běžet již tím, že došlo ke škodě. V případě společnosti BETONBAU, s. r. o., se tak stalo dne 30. 5. 2011, a tato společnost se s nárokem na náhradu škody připojila až dne 3. 7. 2013, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Nárok ji tedy nebylo možné v adhezním řízení přiznat. Promlčen byl i nárok společnosti REIMONT, s. r. o. Námitku promlčení těchto nároků uplatňoval v řízení opakovaně, avšak soud prvního stupně jí nevěnoval pozornost a odvolací soud se jí sice zabýval, ale nesprávně.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a ve věci sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, případně aby přikázal soudu druhého či prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

8. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal dovolání rovněž nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obviněného a uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Namítl, že odvolací soud pochybil, pokud v bodě I) bez dalšího vypustil odběry některého zboží mající povahu dílčích útoků pokračujícího zločinu podvodu. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jednání obviněného nebylo posouzeno jako pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku, a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť odvolací soud nerozhodl o všech dílčích útocích pokračujícího zločinu podvodu. Tímto postupem byl porušen zákon ve prospěch i v neprospěch obviněného, neboť jím bylo zasaženo do právní jistoty v důsledku absence rozhodnutí o všech dílčích útocích a současně byla zúžena trestní odpovědnost obviněného. V bodě I) vykazuje jednání obviněného znaky pokračujícího zločinu podvodu, protože se skládá z 25 relativně samostatných dílčích útoků spočívajících v opakovaných odběrech zboží na výstavbu fotovoltaické elektrárny Veská, ale také na další zakázky. Soud je povinen rozhodnout o každém dílčím útoku pokračujícího trestného činu některým ze způsobu podle § 221 až § 227 tr. ř., a to případně i odlišně, než jak bylo rozhodnuto o jiných dílčích útocích téhož pokračujícího trestného činu.

9. Z důvodu absence bližšího vysvětlení odvolacím soudem se lze pouze domnívat, že tak učinil z důvodu, že jednání obviněného nepovažoval za pokračování, a že tyto útoky nejsou trestným činem pro absenci příčinné souvislosti či uvedení v omyl a zavinění. Nedostatek trestnosti má být zřejmě dán tím, že v případě vypuštěných dílčích útoků se jednalo o zboží určené pro realizaci jiných zakázek, než byla výstavba fotovoltaické elektrárny Veská. Tato pravděpodobná úvaha odvolacího soudu však nemůže mít vliv na případnou trestní odpovědnost obviněného, neboť zásadní skutečností je, že obviněný odebral zboží od poškozené společnosti, v době splatnosti za něj nezaplatil, a již od počátku byl nejméně srozuměn s tím, že závazky nebude schopen uhradit včas. Je bezpředmětné, zda některé zboží bylo použito na jiné zakázky, než na výstavbu fotovoltaické elektrárny Veská.

10. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, a aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného neshledává důvodnými a ztotožňuje se s rozsudkem odvolacího soudu s výjimkami, které popsal ve svém dovolání.

12. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

14. Nejvyšší soud rovněž zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu uvedl, že skutek pod bodem II) byl popsán rozdílně soudy prvního a druhého stupně a obžalobou. Namítl, že se jednalo o dvě zcela odlišná jednání, při jejichž posuzování je třeba zvažovat zcela odlišné skutečnosti, čímž soudy porušily zásadu obžalovací. Takto koncipovaná námitka však není s to naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ji nelze podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., a jiné namítané vady nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají.

16. Tuto námitku nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitku procesní povahy. Obviněný v souvislosti s touto námitkou soudům vytkl, že byla porušena zásada obžalovací, stejně jako zásada presumpce neviny. S ohledem na ústavněprávní povahu této námitky tak Nejvyšší soud pokládá za důležité doplnit, že rozhodné skutečnosti při posouzení jednání byly obdobné, přičemž k zachování totožnosti jednání postačí, pokud popsanému skutkovému stavu v původní podobě odpovídá alespoň určitá skupina skutečností nově vymezeného skutkového stavu tvořících jedno společné konkrétní jednání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O totožnosti skutku přitom rozhodují pouze okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní, a totožnost skutku zůstane zachována i při změně některé skutečnosti, která se vztahuje k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání či následku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015). Nejvyšší soud proto neshledal v postupu odvolacího soudu obviněným namítané porušení zásady obžalovací, ani zásady presumpce neviny, a navíc odvolací soud touto změnou rozhodl ve prospěch obviněného, neboť místo dvou trestných činů jej odsoudil pro jeden.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

18. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

19. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

21. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

22. Námitky obviněného, kterými brojí proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti rozsahu dokazování, směřují do skutkových zjištění soudů a provedeného dokazování a jsou tedy námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Tento dovolací důvod není s to naplnit ani námitka obviněného, kterou brojí proti prokázání naplnění subjektivní stránky. Formálně by sice tato námitka mohla být pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, neboť obviněný ji založil na vlastní verzi průběhu skutkového děje, který je však diametrálně odlišný od skutkových zjištění soudu prvního stupně a byl provedenými důkazy spolehlivě vyvrácen. Rovněž námitka obviněného stran naplnění objektivní stránky, že nikoho nemohl uvést v omyl, je postavena na skutkovém základě a nelze ji pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud v tomto případě neshledal žádné porušení práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného k bodu I) byla vyvrácena výpověďmi svědků V. V., M. M. i obsahem předmětných faktur a dohod o uznání závazků a vlastní skutkový děj v podstatě nezpochybnil ani obviněný. K bodu II) pak byla obhajoba obviněného vyvrácena především výpověďmi svědků P. K., V. R., M. M. i písemnými důkazy jako smlouvou o dílo, protokolem o předání díla a osvědčení o jakosti a kompletnosti výrobku i dopisem obviněného adresovaným společnosti BETONBAU, s. r. o., ze dne 13. 1. 2011. Ani v tomto bodě obviněný v podstatě nezpochybnil vlastní skutkový děj, pouze některé jeho okolnosti vysvětluje oproti soudům jiným způsobem. Soudy obou stupňů velmi podrobně rozvedly, z jakých důkazů došly ke skutkovým závěrům a na základě jakých úvah dospěly k závěru vině obviněného. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci žádného, natož extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů.

23. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s to naplnit námitka obviněného, že v souvislosti s naplněním objektivní stránky měly být vypuštěny i další skutky z výroku v bodě I). Obviněný namítl, že odvolací soud sice správně vypustil šest útoků v tomto bodě, neboť neměly věcnou souvislost s fotovoltaickou elektrárnou Veská, avšak měl vypustit rovněž další odběry pod body 3, 4, 5, 9, 11, 13, 15, 16, 17, 18 a 19, neboť šlo o běžné odběry v rámci jiných smluv bez souvislosti s fotovoltaickou elektrárnou Veská. Tato redukce by snížila výši škody pod 5 000 000 Kč a již by se nemohlo jednat o škodu velkého rozsahu. K této námitce lze uvést, že není důležité, na kterou stavbu či zakázku mělo obviněným objednané zboží směřovat. Zásadní je, že ve všech 25 dílčích útocích v bodě I) se jednalo o zboží, které obviněný odebral a nezaplatil a již od počátku musel být srozuměn s tím, že zaplatit ve lhůtě splatnosti faktur ani nebude schopen. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který se s touto námitkou obviněného v rámci odůvodnění již vypořádal a Nejvyšší soud se s jeho argumentací plně ztotožnil (str. 23 rozsudku soudu prvního stupně).

24. Námitku obviněného, že dílo dodané společností BETONBAU, s. r. o., bylo vadné, a že vzhledem k vadám díla nemohl v bodě II) naplnit objektivní stránku podvodu spočívající v obohacení sebe nebo jiného a zároveň ve způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku, lze s jistou mírou benevolence pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, byť má tato námitka spíše skutkový základ. Je však namístě zdůraznit, že tvrzení obviněného o vadách díla tak závažného charakteru, že transformační stanice nemohly plnit svůj účel, bylo vyvráceno provedenými důkazy. Soudy se touto otázkou zevrubně zabývaly a uzavřely, že se nejednalo celkově o vadné dílo, neboť transformační stanice měly jen nepodstatné nedostatky, které byly obratem odstraněny. Nejvyšší soud proto pro stručnost odkazuje na přiléhavou argumentaci soudů, které se s touto otázkou řádně a dostatečně vypořádaly a Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožnil (str. 25 rozsudku soudu prvního stupně a str. 17-18, odst. 37-42 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž k tvrzení obviněného, že se transformační stanice uvedené v bodě II) staly jejich montáží nemovitou věcí, součástí pozemků, a tudíž majetkem objednatele, lze odkázat na argumentaci soudu prvního stupně, který se s touto námitkou správně vypořádal, když zdůraznil, že transformační stanici nelze považovat za nadzemní stavbu ve smyslu § 119 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a Nejvyšší soud se s jeho odůvodněním ztotožnil (viz str. 25 rozsudku soudu prvního stupně).

25. Obviněný dále namítl, že jednání, které mu je kladeno za vinu, má spíše soukromoprávní základ a tudíž měla být aplikována zásada ultima ratio. Tuto námitku lze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované odvolacím soudem jako zvlášť závažný zločin podvodu nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována mimo jiné výší způsobené škody a množstvím odebraného zboží od poškozených. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

26. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřaditelná rovněž námitka obviněného, že nároky poškozených společností BETONBAU, s. r. o., a REIMONT, s. r. o., byly promlčeny. Obviněný namítl, že od doby, kdy se poškozené společnosti dozvěděly o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již uplynula jak objektivní, tak zejména subjektivní promlčecí doba a zdůraznil, že subjektivní promlčecí doba začala plynout dříve, než jak uvedl odvolací soud. Nejprve je namístě připomenout, že podle § 3036 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Otázku promlčecí doby je tak namístě posuzovat podle právní úpravy o. z. Podle § 106 odst. 1 o. z. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Protože se v tomto případě jedná o úmyslnou trestnou činnost, objektivní promlčecí doba činí deset let a je tudíž zjevné, že tato ještě stále neuplynula. Co se týče subjektivní promlčecí doby, počátek jejího běhu je podmíněn vědomostí poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2011). O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006). V tomto případě okamžikem, kdy se poškození o tom, že jim úmyslnou trestnou činností obviněného vznikla škoda, bylo podání orgánům činným v trestním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 980/2017). Společnost REIMONT, s. r. o., toto podání učinila dne 1. 8. 2011 (č. l. 1), společnost BETONBAU, s. r. o., dne 27. 2. 2013 (č. l. 8). Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, subjektivní promlčecí doba začala běžet od uvedených dnů (viz str. 23 odst. 69 rozsudku odvolacího soudu).

27. Společnost REIMONT, s. r. o., se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody připojila současně s podáním podnětu orgánu činnému v trestním řízení k zahájení šetření, který byl dne 1. 8. 2011 doručen Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem (č. l. 1). V tomto podání v souladu s podmínkami § 43 odst. 3 tr. ř. vyjádřila jak skutečnost, že se připojuje s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, tak i výši této škody (č. l. 5). K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že za řádné uplatnění nároku poškozeného, které může být podkladem pro rozhodnutí soudu, je třeba považovat po splnění dalších základních podmínek uvedených v § 43 tr. ř. i takové, které učiní poškozený v trestním oznámení, tj. již v prvním procesním úkonu, který tvoří součást trestního řízení [srov. např. zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení), projednané plénem Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/6, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3300/2010]. Společnost BETONBAU, s. r. o., se k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu škody oznámením ze dne 4. 7. 2013, ve kterém vyčíslila způsobenou škodu (č. l. 593). Z uvedeného vyplývá, že subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 o. z. v době připojení se s nároky k trestnímu stíhání poškozenými, ještě běžela. Jelikož jak objektivní, tak i subjektivní promlčecí doba v době připojení se poškozených s nárokem na náhradu škody k trestnímu stíhání neuplynuly, nároky poškozených nebyly promlčeny. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174).

29. Pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. lze podřadit námitku nejvyššího státního zástupce, že jednání obviněného v bodě I) výroku rozsudku soudů obou stupňů vykazuje znaky pokračujícího zločinu podvodu a odvolací soud na základě nesprávného právního posouzení tohoto jednání vypustil šest dílčích útoků. Nejvyšší státní zástupce k tomuto namítl, že se skutek v bodě I) skládal z celkem 25 relativně samostatných dílčích útoků spočívajících v opakovaných odběrech zboží v podvodném úmyslu převážně na stavbu fotovoltaické elektrárny Veská, ale i na jiné zakázky, ke kterým došlo v době od 27. 9. 2010 do 28. 12. 2010, avšak odvolací soud nerozhodl o všech dílčích útocích pokračujícího zločinu podvodu. Obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neuvedl nic konkrétního a pouze obecně odkázal na dovolání nejvyššího státního zástupce.

30. Podle § 116 tr. zákoníku je pokračováním v trestném činu takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pro pokračování je charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku. Vzhledem k tomu, že však zákon vyžaduje jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný. U majetkových deliktů není pokračování na překážku, jsou-li např. u krádeže odcizovány nebo u podvodu vylákávány různé věci (peníze, elektronika, šperky atd.), ani je-li napaden majetek různých osob, jak fyzických, tak i právnických (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1292).

31. V nyní projednávaném případě se obviněný podle skutkových zjištění soudů dopustil v bodě I) 25 útoků podle rozsudku soudu prvního stupně, resp. 19 útoků podle odvolacího soudu. Soud druhého stupně tyto útoky zjevně neposoudil jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu podle § 116 tr. zákoníku, když z jeho rozhodnutí je patrno, že vypustil dílčí útoky specifikované pod body 2, 12, 17, 21, 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně. Tento postup nijak přesvědčivě neodůvodnil (str. 19, odst. 47 rozsudku odvolacího soudu). Všech 25 dílčích útoků přitom naplňuje znaky trestného činu podvodu, byly vedeny jednotným záměrem, stejným způsobem provedení i blízkou časovou souvislostí a obdobným předmětem a není rozhodné, že zboží směřovalo na různé zakázky, nejen na výstavbu fotovoltaické elektrárny Veská. Skutek v bodě I) je proto namístě posoudit jako pokračující trestný čin podle § 116 tr. zákoníku tvořený 25 dílčími útoky. Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu. V souladu s § 220 tr. ř. tak o každém dílčím útoku pokračujícího trestného činu musí soud rozhodnout některým ze způsobů uvedených v § 221 až 227 tr. ř., a to případně i odlišně, než jak bylo rozhodnuto o jiných dílčích útocích téhož pokračujícího trestného činu (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2719). Odvolací soud však této své povinnosti rozhodnout o vypuštěných dílčích útocích pod body 2, 12, 17, 21, 24 a 25 nedostál, když tyto vypustil bez jakékoli reflexe ve výroku rozsudku. Pochybení spočívá v tom, že když už tyto dílčí útoky vypustil, ačkoli se jedná o dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu, následně o nich ani nijak nerozhodl, tudíž ve výroku svého rozhodnutí nevyčerpal celý skutek, který byl předmětem obžaloby, a jelikož ani tento svůj postup přesvědčivě neodůvodnil, učinil rozsudek nepřezkoumatelným. Na základě výše uvedeného je namístě konstatovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) i k) tr. ř. byl naplněn a Nejvyšší soud shledal námitku nejvyššího státního zástupce důvodnou.

32. Na okraj Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud správně korigoval rozsudek soudu prvního stupně stran právní kvalifikace skutku pod bodem II), pokud tento skutek posoudil jako další dílčí útok trestného činu podvodu, tedy na rozdíl od soudu prvního stupně nikoli jako trestný čin zpronevěry.

33. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný podstatnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

34. Námitky nejvyššího státního zástupce shledal Nejvyšší soud důvodnými. Proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 5 To 12/2018-1369, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 48 T 12/2013-1262, jakož i všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tento je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Dovolání obviněného pak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

35. Obiter dictum je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 30. 5. 2018, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 15. 2. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

36. Obviněný od 27. 8. 2018 vykonává trest odnětí svobody uložený mu napadeným rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání státního zástupce výrok o vině i trestu zrušil. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. v takovém případě rozhodne Nejvyšší soud zároveň o vazbě. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý u důvodů vazby podle § 67 tr. ř., a proto Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 4. 2019



JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu