Rozhodnutí NS

30 Cdo 727/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/24/2015
Spisová značka:30 Cdo 727/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.727.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Organizační složka státu
Jednání právnických osob
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
§ 6 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 120 odst. 1 předpisu č. 50/1976Sb. ve znění do 01.07.2006
§ 108 předpisu č. 254/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 727/2014




U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Nákladní 895/41, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. J. Ž., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 51/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. 55 Co 542/2012-158, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. 55 Co 542/2012-158, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal na žalované, jednající dle žaloby Ministerstvem zemědělství, zaplacení částky 604.031.201,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, jež měla vzniknout jeho právnímu předchůdci, společnosti TXT s. r. o. (dále jen „společnost“), tím, že Městský úřad v Černošicích jako speciální stavební úřad nerozhodl o žádosti společnosti (jemu doručené dne 1. 11. 2004) o prodloužení stavebního povolení, které bylo společnosti vydáno rozhodnutím Okresního úřadu Praha – západ ze dne 4. 11. 2002, č. j. Vod 235-398-SP/02-Bí, pro stavbu vodních děl (vodovodu, splaškové a dešťové kanalizace) na v žalobě uvedených pozemcích v katastrálním území Ch. Uvedenou nečinnost hodnotí žalobce jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), v jehož důsledku měl společnosti ujít zisk ve výši žalované částky.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2012, č. j. 24 C 51/2011-120, žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V řízení učiněná skutková zjištění soud prvního stupně právně zhodnotil tak, že k žalobou tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu došlo, že však právnímu předchůdci žalobce nemohla v jeho důsledku vzniknout škoda, neboť nebyla-li společnost v době, kdy o prodloužení stavebního povolení žádala, již vlastníkem předmětných pozemků, nemohl jí z jejich prodeje ujít zisk. Organizační složkou, která je v dané věci příslušná za žalovanou (stát) vystupovat, určil soud prvního stupně (potud ve shodě s žalobou) Ministerstvo zemědělství.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním, namítaje, že v řízení soudem prvního stupně dne 28. 7. 2011 vydaný platební rozkaz nabyl právní moci, pročež dalšímu projednávání věci brání překážka věci rozhodnuté. Důvody, pro něž nebyl platební rozkaz zrušen žalovanou (včas) podaným odporem, shledává žalobce v odvolání jednak v tom, že žalovaná při podání odporu jednala organizační složkou, jež za ní není v dané věci oprávněna před soudem vystupovat (Ministerstvem zemědělství namísto Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), jednak (nadto) v absenci oprávnění ředitele legislativního a právního odboru Ministerstva zemědělství JUDr. J. U. za tuto (byť nepříslušnou) organizační složku odpor podat. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek zrušil a řízení pro překážku věci rozhodnuté zastavil.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce v záhlaví uvedeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představovanou tím, že žalovaná v řízení jednala organizační složkou, která za ni v dané věci není oprávněna vystupovat; příslušnou organizační složkou shledal odvolací soud Ministerstvo pro místní rozvoj (v této souvislosti poukázal na § 14 odst. 1 zákona č. 272/1996 Sb., kterým se provádějí některá opatření v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky a kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Argumentaci předestřenou mu v odvolání neshledal odvolací soud důvodnou – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových stát dle odvolacího soudu v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. „nezastupuje“, v řízení vydaný platební rozkaz pak podle názoru odvolacího soudu nemohl nabýt právní moci již proto, že nedošlo k jeho doručení, neboť řízení „neproběhlo s řádně zastoupenou žalovanou.“

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 a 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně dvě otázky procesního práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, když uzavřel, že organizační složkou oprávněnou za stát v dané věci vystupovat je Ministerstvo pro místní rozvoj a že v řízení vydaný platební rozkaz nepředstavuje pro jeho další postup překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dovolatel zdůraznil, že žádost o náhradu škody podle § 14 OdpŠk adresoval Ministerstvu pro místní rozvoj a že toto ministerstvo jeho žádost postoupilo právě Ministerstvu zemědělství, z čehož pak vycházel při podání žaloby. Postupu odvolacího soudu vytkl rovněž rozpor s § 107a, resp. § 92 odst. 2 o. s. ř, považuje napadené usnesení (zjevně) za rozhodnutí vyčtené v § 238a o. s. ř., s tím, že „nenavrhoval, aby do řízení vstoupil jiný účastník na místo dosavadního účastníka.“ Pokud se jedná o otázku nabytí právní moci v řízení vydaného platebního rozkazu, zde dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s namítanou otázkou nedostatku jednatelského oprávnění JUDr. J. U. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu „a tím i“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že se řízení zastavuje, příp. aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná, jednající dle závazného právního názoru odvolacího soudu Ministerstvem pro místní rozvoj, ve vyjádření k dovolání uvedla, že Ministerstvo pro místní rozvoj není úřadem, jenž by měl za stát dle § 6 OdpŠk v dané věci jednat; v této otázce má (ve shodě s dovolatelem) za to, že příslušným úřadem je s přihlédnutím k § 120 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, Ministerstvo zemědělství, jemuž byla ostatně z tohoto důvodu Ministerstvem pro místní rozvoj postoupena žádost dovolatele o předběžné projednání nároku, neboť Městský úřad v Černošicích vedl správní řízení jako vodoprávní orgán a současně speciální stavební úřad. Žalovaná se ztotožnila s dovolacím návrhem na zrušení dovoláním napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o určení organizační složky žalované (státu), která by za ni měla s ohledem na povahu sporu (tvrzený nesprávný úřední postup vodoprávního a současně speciálního stavebního úřadu) v dané věci vystupovat před soudem. Protože Nejvyšší soud dosud takovou právní otázku, na jejímž zodpovězení odvolacím soudem závisí dovoláním napadené rozhodnutí, ve své judikatuře neřešil, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (ať už práva hmotného či procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,55a) b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.

Odvolací soud správně dovodil, za organizační složku státu, jež by za žalovanou měla v řízení jednat (§ 6 odst. 1, 6 OdpŠk), je na místě určit podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk [jakožto zvláštního předpisu ve smyslu § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], podle nějž je příslušným ten úřad (ministerstvo či jiný ústřední správní úřad), do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, ve kterém mělo k (žalobou tvrzené) škodě dojít (tzv. odvětvový princip). Správný je i jeho závěr, že (výlučné) jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jehož se dovolává dovolatel, je v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. vyloučeno [viz § 5 písm. d) zákona č. 201/2001 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, včetně poznámky pod čarou].

Odvolací soud však, vycházeje ze správně určené právní normy, nesprávně nezohlednil, že Městský úřad v Černošicích v dané věci nevystupoval jako obecný stavební úřad [§ 117 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“)], ale jako vodoprávní úřad podle § 104 a násl. zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), a z tohoto titulu jako speciální stavební úřad podle § 120 odst. 1 stavebního zákona (podle nějž u staveb leteckých, staveb drah a na dráze, staveb pozemních komunikací a vodohospodářských děl vykonávají působnost stavebního úřadu, s výjimkou pravomoci ve věcech územního rozhodování a vyvlastnění, orgány vykonávající státní správu na uvedených úsecích podle zvláštních předpisů jako tzv. speciální stavební úřady). V dané věci se totiž jednalo o prodloužení stavebního povolení na stavbu vodovodu a kanalizace, které jsou vodním dílem (viz § 2 zákona 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů).

Závěr odvolacího soudu, že úřadem příslušným k vystupování za žalovanou je Ministerstvo pro místní rozvoj jako ústřední orgán státní správy ve věcech územního plánování a stavebního řádu [§ 14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále jen „zákon č. 2/1969 Sb.“)], tedy není správný. Organizační složkou státu příslušnou v dané věci jménem státu jednat je Ministerstvo zemědělství jako ústřední správní úřad (v již překonané dikci zákona č. 2/1969 Sb. „ústřední orgán státní správy“) pro vodní hospodářství (§ 15 odst. 1 zák. č. 2/1969 Sb. a § 108 odst. 1 vodního zákona).

Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

Dovoláním namítanou otázkou účinků v řízení vydaného platebního rozkazu, resp. proti němu žalovanou podaného odporu se dovolací soud nezabýval, neboť na posouzení této otázky dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným, tj. určením organizační složky příslušné jednat v dané věci za stát, provedeným ze shora vyložených důvodů dovolacím soudem.

V rámci nového rozhodnutí ve věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Toliko pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že mu není zřejmé (z obsahu spisu to nevyplývá), z jakého důvodu je jak v rozhodnutích soudů obou stupňů, tak v dovolání vedlejší účastník na straně žalobce označován akademickým titulem „Ing.“, když v podání ze dne 19. 3. 2012, kterým vstoupil do řízení, se sám označil akademickým titulem „Mgr.“

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 24. června 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu