Rozhodnutí NS

22 Cdo 4223/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:22 Cdo 4223/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4223.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
4
Pokračování 3 22 Cdo 4223/2018
22 Cdo 4223/2018-137


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 937/14, proti žalované České republice – Úřadu vlády České republiky, se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše 128/4, IČO: 00006599, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání, eventuálně zaplacení finančních prostředků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 35/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018, č. j. 53 Co 162/2018-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
    Odůvodnění:

    Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

    Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 26 C 35/2016-86, zamítl návrh žalobce, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobci finanční prostředky ve výši 158 000 Kč a 4 355 USD, zajištěné Policií ČR při provedení prohlídky jiných prostor a pozemků dne 13. 6. 2013, nebo aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 158 000 Kč a 4 355 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 31. 3. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

    K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 53 Co 162/2018-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že „vyřešená právní otázka vlastnictví by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Odkazuje na § 1040 odst. 1 a § 1041 odst. 2 občanského zákoníku a na judikaturu, v níž je opakovaně vyjádřeno, že čestné prohlášení je listinným důkazem. Žalobce má za to, že z jeho čestného prohlášení a dalších důkazů vyplývá závěr o jeho vlastnictví finančních prostředků. Soudy nižších stupňů při posuzování otázky vlastnictví zásadně pochybily a vyslovily názor, který podání vindikační žaloby téměř vylučuje a znemožňuje. Okruh důkazů bude v takových věcech vždy omezen, v dané věci však byly provedeny relevantní důkazy (státní zástupce dospěl k závěru o vrácení finančních prostředků, žalobce měl jako jediný přístup k trezorům ve své kanceláři), které jsou dostačující pro závěr o vlastnictví žalobce. Odvolací soud navíc konstatoval, že žalobce ani žalovaná nemají v daném sporu věcnou legitimaci; za těchto okolností žalobci není zřejmé, jaký prostředek k ochraně svých práv může použít. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších soudů a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    Žalovaná ve vyjádření uvedla, že otázka vlastnictví a jeho právní ochrany je konstantně vykládána a nejsou žádné důvody ke změně judikatury. Bylo na žalobci, aby prokázal své vlastnické právo. Podle názoru žalované samotné čestné prohlášení žalobce a jeho výslech nejsou dostačující pro prokázání jeho vlastnického práva. Se závěry odvolacího soudu plně souhlasí. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani důvodné, navrhuje žalovaná odmítnutí dovolání, případně zamítnutí.

    Dovolání není přípustné.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

    Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3515/18 (obojí dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

    Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

    Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v dovolání řádně nevymezuje otázku přípustnosti dovolání, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit. Jestliže pak dovolatel v samotném závěru dovolání jednou větou poukazuje na to, že k „možnostem a způsobům prokazování vlastnictví se dovolací soud dosud nerozhodoval“, pak již tím diskvalifikuje dovolání z jeho přezkumu, neboť současně nemůže jít o otázku vyřešenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které by se měl sám dovolací soud odchýlit, a současně o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Pokud má být obsahem dovolací námitky, že „právní otázka vlastnictví by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, vystižena okolnost, že dovolací soud má tuto otázku posoudit jinak oproti rozhodnutí odvolacího soudu, pak tato námitka nevystihuje z hlediska přípustnosti dovolání žádný ze zákonných způsobů uvedených v § 237 o. s. ř.

    Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že na právním řešení otázky možností a způsobů prokazování vlastnictví není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno, protože odvolací soud neřešil v právní rovině obecnou otázku, jakými důkazy je možno prokazovat skutečnosti, na které právo váže nabytí vlastnického práva, ale v konkrétní věci posuzoval, zda důkazy předložené žalobcem tyto skutečnosti prokazují a po jejich provedení dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno.

    Dovolání by tedy nemohlo být přípustné ani proto, že žalobce rozporuje hodnocení důkazů a skutkové závěry nalézacích soudů, přičemž jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce v dovolání nevytýká nesprávnou aplikaci či interpretaci právního předpisu, nýbrž napadá hodnocení důkazů soudem, případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny „správně“, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1056/2018, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1688/2017 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Ostatně i závěr o neunesení důkazního břemene je závěrem skutkovým a nikoliv právním [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)], který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

    Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

    V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.


    V Brně dne 10. 12. 2018


    Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu