Rozhodnutí NS

8 Tdo 1346/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:8 Tdo 1346/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1346.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožení pod vlivem návykové látky
Dotčené předpisy:§ 274 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/12/2018
III.ÚS 4028/18
JUDr. Jaroslav Fenyk
odmítnuto
01/29/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1346/2018-20


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. D., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 6 To 186/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 24/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.

Odůvodnění:


1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 5 T 24/2018, uznal obviněného J. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

dne 29. ledna 2018 kolem 19:30 hodin v XY po silnici č. I/6 ve směru od XY na XY řídil osobní automobil typu Škoda Fabia, RZ: XY, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na předchozí konzumaci většího množství alkoholických nápojů, kdy měl v krvi 2,71 g/kg alkoholu, není schopen bezpečně řídit a ovládat motorové vozidlo.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle shodného zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
    3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, jímž napadl jen výrok o trestu, neboť uložený trest považoval za nepřiměřeně přísný, nezohledňující jeho plné doznání, zdravotní problémy a životní situaci, a navrhl, aby soud druhého stupně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a jednak mu uložil ještě podmíněný trest odnětí svobody (in eventum trest obecně prospěšných prací v citelné délce trvání) a jednak trest zákazu činnosti v kratší délce.
      4. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 6 To 186/2018, o podaném odvolání rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
        5. S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se obviněný neztotožnil, a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jarmily Túryové dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s odkazem na jemu uložený exemplární trest.
          6. V podrobnostech dovolatel předně vyjádřil přesvědčení, že oba soudy nižších instancí neprovedly v dané věci dostatečné dokazování. Dále rozvedl, že ve své podstatě exemplární trest mu byl uložen v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestů podle § 39 tr. zákoníku, a že jej vnímá jako zostřený, prvoplánově odstrašující, jdoucí dramaticky nad rámec spravedlivého potrestání spáchaného skutku, a tedy zcela nepřiměřený. Vytkl soudům obou stupňů, že přes konstatování polehčujících okolností, a to jeho doznání a nástupu na protialkoholní léčení, tyto nikterak nepromítly při ukládání trestu do jeho výměry. Vyslovil názor, že s ohledem na jeho osobnost a rodinné poměry (vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, psychickou závislost nezletilého AAAAA (pseudonym), jenž s ním žije ve společné domácnosti) měly oba soudy zvážit například uložení trestu domácího vězení, eventuelně trestu obecně (obviněný uvedl nepřesně „veřejně“) prospěšných prací, přičemž ani nezdůvodnily, proč takové tresty nezvolily. Dále namítl, že oba soudy nižších instancí nepřihlédly k délce trestního řízení, jež bylo vedeno zejména z důvodu jeho spolupráce bez jakýchkoli prodlev, když po celou dobu byl bez problémů zkontaktovatelný, poskytoval orgánům činným v trestním řízení veškerou potřebnou součinnost a účastnil se hlavního líčení i veřejného zasedání. Zdůraznil, že uznává své problémy s požíváním alkoholu, čehož je důkazem, že ihned zahájil léčení v protialkoholní léčebně a nyní se léčí ambulantně.
            7. V závěru svého podání obviněný navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, a to s poukazem jednak na své protialkoholní léčení a dále na skutečnost, že žije ve společné domácnosti s matkou nezletilého AAAAA, jehož spolu s ní vychová a jenž je osobou těžce zdravotně postiženou a na něm doslova závislou, neboť jej vnímá jako svého otce, a proto by jeho nástup do výkonu trestu velmi těžce psychicky nesl. Zdůraznil i to, že má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem v celkové výši 2 000 Kč, a v případě jeho nástupu do výkonu trestu není další osoby, jež by za něj tuto povinnost plnila. Z výše uvedených důvodů navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil ve výroku o trestu napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
              8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 20. 9. 2018 sdělil, že se k němu nebude vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
                9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                  10. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí rozhodnutí ve věci samé). V této souvislosti je velmi významný mimo jiné i rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu nalézacího věcně přezkoumával. Této problematice je věnován § 254 tr. ř. Jeho první odstavec uvádí, že odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou v odvolání vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
                    11. V posuzovaném případě (jak již bylo zmíněno výše) se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal pouze obviněný, a to výhradně do výroku o trestu. Odvolací soud tedy napadený výrok ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, aniž bylo nutné, aby se věcně zabýval jakýmkoliv jiným výrokem (postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř.), a pouze o něm také svým usnesením rozhodl.
                      12. S ohledem na znění § 254 odst. 1 tr. ř. a hlavně § 265a odst. 1 tr. ř. je tudíž zřejmé, že dovolání podané v této věci sice je přípustné [podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], ovšem jedině proti výroku o trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
                        13. V tomto směru lze v zásadě všechny dovolací námitky obviněného (až na jeho výtku adresovanou soudům obou stupňů, že v dané věci neprovedly dostatečné dokazování, mířící ve své podstatě proti jimi učiněným skutkovým zjištěním, a tím zřejmě i do výroku o vině) považovat za přípustné. Směřovaly totiž proti správnosti výroku o trestu s tím, že v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestů podle § 39 tr. zákoníku uložený trest je s ohledem na jeho osobnost, rodinné poměry (vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, psychickou závislost nezletilého AAAAA, jenž s ním žije ve společné domácnosti), součinnost s orgány činnými v trestním řízení (díky níž dané trestní řízení probíhalo bez jakýchkoli prodlev) a polehčující okolnosti (zejména jeho doznání a nastoupení protialkoholního léčení) zostřený, prvoplánově odstrašující, jdoucí dramaticky nad rámec spravedlivého potrestání, a tedy zcela nepřiměřený.
                          14. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takové námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu jsou podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 960/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 295/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 68/2018 aj.).
                            15. Z tohoto důvodu nejsou zmíněné námitky podřaditelné (a to ani v souvislosti s odkazem na ustanovení § 39 tr. zákoníku) pod obviněným zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takové námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, stejně jako výhradu nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, by nebylo možno považovat za relevantně uplatněné ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
                              16. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.


                              Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

                              V Brně dne 21. 11. 2018


                              JUDr. Jan Bláha
                              předseda senátu