Rozhodnutí NS

8 Tdo 216/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:8 Tdo 216/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.216.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost
Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku
§ 16 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 3821/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 216/2019-818


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání obviněného V. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 67 To 311/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 107/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 39 T 107/2016, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost podle svých sil odčinit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné M. S. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných V. S. a M. S. společně a nerozdílně zaplatit poškozené R. Ž. částku 773 671 Kč. Podle § 228 odst. 2 tr. ř. (správně § 229 odst. 2 tr. ř., jak již byl soud prvního stupně dříve upozorněn) byla poškozená se zbytkem svého nároku (na peněžitou náhradu při usmrcení) odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný V. S. i spoluobviněná M. S. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 67 To 311/2018, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích o uložených trestech a o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. S. byl při nezměněném výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále bylo rozhodnuto o trestu spoluobviněné M. S. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. Ž. odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný V. S. dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku tím, že:

obviněný V. S. jako zákazník – účastník trhu s plynem ve smyslu § 56 odst. 1 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), na základě smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ze dne 11. 11. 1999 uzavřené s Pražskou plynárenskou, a. s., a obviněná M. S. jako nájemce bytu na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené dne 23. 10. 2009 s V. S. jako vlastníkem bytové jednotky – pronajímatelem, který dále podnajímala S. P. na základě smlouvy podnájemní uzavřené dne 27. 10. 2014, od listopadu 2014 nezajistili pravidelné kontroly a servis – čištění průtokového ohřívače Mora PO 35 umístěného v koupelně bytu č. 4 na adrese XY, kdy obviněný měl tuto povinnost uloženu § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, podle něhož je zákazník smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a obviněná M. S., ačkoli byt dále podnajímala, neudržovala plynový spotřebič ve stavu způsobilém k jeho nezávadnému užívání,

přičemž v důsledku znečištění výměníku mechanickými nečistotami a neprováděním pravidelného servisu a čištění spotřebiče došlo dne 16. 9. 2015 kolem 18:00 hodin ke zhoršenému spalování zemního plynu se zvýšenou tvorbou oxidu uhelnatého a úniku oxidu uhelnatého do prostor koupelny a následné otravě a úmrtí poškozené J. Ž., nar. XY.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně a opakovaně ve věci rozhoduje i Nejvyšší soud. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016, byli obvinění V. S. a M. S. uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byli podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku oba shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby podle svých sil odčinili nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené R. Ž., nar. XY, částku 773 671 Kč. Podle § 228 odst. 2 tr. ř. (správně § 229 odst. 2 tr. ř.) byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku (na peněžitou náhradu při usmrcení) na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti označenému rozsudku, a to všem jeho výrokům, podali obvinění odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, 8 Tdo 1159/2017, byla k dovoláním obou obviněných citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena, současně byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 7 bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 67 To 311/2018, podal obviněný V. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a vytkl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Měl za to, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku přechodu odpovědnosti za provádění údržby ve výroku o vině specifikovaného plynového spotřebiče. Orgány činné v trestním řízení nebyly od počátku schopny zaujmout jasné stanovisko, zda a jak je možné tuto odpovědnost přenést. Netvrdil, že by k převodu povinností mělo dojít toliko konkludentním předáním klíčů, ale zároveň s předáním klíčů jednoduchou dohodou, či konkludentním odsouhlasením skutečnosti, že se o byt jako celek bude starat osoba, která bude disponovat klíči nebo bude v bytě bydlet. Povinnost čištění karmy je v souladu s běžnou logikou nejpřiléhavější právě pro osobu, která v bytě bydlí, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o jednu telefonickou objednávku (což neshledává složitým) a možnost technika navštívit byt (což je mnohem složitější zařídit pro osoby, které v bytě nebydlí, nežli naopak). Pokud se tyto osoby na uvedeném shodnou, není důvod, proč by trestní soudy měly ingerovat do soukromoprávního vztahu, kdy obě strany jsou si vědomy svých povinností, resp. jejich zanedbání. A to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že taková spolupráce či vztah ohledně bytové jednotky funguje po léta, a nikoliv, že by tato spolupráce byla účelově tvrzena. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obvinění spolu uzavřeli smlouvu, na základě které došlo k převodu povinností ohledně plynových spotřebičů, konkrétně i revizí. Obviněný nechápe, proč tato skutečnost, smluvní ujednání mezi obviněnými, podle něhož bylo postupováno, nebyla v řízení zohledněna, a proč podle soudů k převodu povinnosti podle energetického zákona nedošlo.

7. Na podporu svého právního názoru předkládal listiny, z nichž vyplývalo, že ve standardních bytových družstvech je vztah ohledně plynových spotřebičů nastaven tak, že bytové družstvo v postavení pronajímatele toliko jednostranným právním úkonem přenese povinnost na nájemníka. Bytové družstvo je zákazníkem a vlastníkem plynových spotřebičů, nicméně vzhledem k tomu, že je nepraktické, aby zajišťovalo revizi plynových spotřebičů v každém bytě, vydá si vlastní interní předpis, kterým tuto povinnost přenese na nájemníka. Takový postup je vnímán jako naprosto bezproblémový a logický, poněvadž se jedná pouze o to, aby si osoba, která v bytě skutečně bydlí a umí telefonovat, zavolala technika, aby jí zkontroloval spotřebiče. Jestliže je naprosto běžné přenesení povinnosti kontroly prostřednictvím jednostranného právního úkonu, není důvod, proč by to nemělo jít prostřednictvím dvoustranného právního úkonu.

8. I z předchozích rozsudků, které byly Nejvyšším soudem zrušeny, je zřejmé, že soudy ani státní zástupci nemají v dané oblasti zcela jasno. Je evidentní, že neexistuje jednoznačný názor (známý běžnému občanovi) na to, zda uvedenou povinnost lze smlouvou převést, a pokud ano, jakým způsobem. Obviněnému je kladeno za vinu, že netušil, že smlouva, o jejíž platnosti a účinnosti neměl důvod pochybovat, může být z pohledu některých orgánů činných v trestním řízení vyhodnocována jako částečně neplatná, absolutně neplatná či relativně neplatná. Podle obviněného je pro stanovení míry jeho zavinění zapotřebí prokázat, že alespoň mohl tušit, že předmětná smlouva je neplatná nebo že by tak na ni mohlo být nahlíženo.

9. Argumentaci odvolacího soudu, že k naplnění ustanovení smlouvy ze dne 23. 10. 2009, zejména jejího článku 7 písm. e), nedošlo, a tím pádem že nelze aplikovat článek 7 písm. h), označil za lichou a v rozporu s dispozitivním charakterem soukromého práva. Pokud by došlo k převodu všech medií podle článku 7 písm. e), pak by byla část ustanovení článku 7 písm. h) bezpředmětná. Ustanovení článku 7 písm. h) platí bez ohledu na to, zda došlo k převodu medií či nikoliv (a je ve smlouvě právě proto). Obviněný nechápe, proč je tato smlouva vykládána v rozporu se základními zásadami soukromého práva, resp. proč soud vykládá předmětné ustanovení smluv v jeho neprospěch, když není sporu o tom, že o byt a o všechno s tím související se měla starat a zodpovídat obviněná M. S.

10. Setrval na svém přesvědčení, že vytváření složitých právních konstrukcí ohledně trestní odpovědnosti ve věci čistění karmy není v souladu s běžným fungováním společnosti. V dnešní době je naprosto běžné, že nejenom v rámci rodiny dochází k tomu, že někdo, kdo například odjede na pár let do zahraničí za prací, předá klíče od bytu třetí osobě s tím, že taková osoba v daném bytě žije a o byt se stará včetně všech souvisejících povinností, jako jsou revize atd. (resp. taková je dohoda). V rámci trestního řízení by mělo být objasněno, kdo (zda obviněný, obviněná či svědek S. P.) měl v rámci jejich soukromoprávních ujednání povinnost zavolat revizního technika k vyčištění karmy. Trestní odpovědnost, resp. zavinění, striktně vyvozované z veřejnoprávních předpisů, by mělo nastupovat při nedostatku dalších pro zavinění klíčových posuzovaných okolností, které však v daném případě neabsentují.

11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 67 To 311/2018, zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací námitky lze sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nepovažuje je však za důvodné. Těžiště námitek se týká tvrzení o tom, že povinnost podle § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona smluvně přešla na spoluobviněnou M. S., nájemkyni bytu. Pokud dovolatel okrajově zmiňuje možnou odpovědnost podnájemníka S. P., opomíjí, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1159/2017, byť především v reakci na dovolací námitky spoluobviněné M. S., odmítl tvrzení, že by uzavřením podnájemní smlouvy přešla povinnost zajistit pravidelné kontroly, servis a čištění průtokového ohřívače na S. P. Ve vztahu k dovolateli uložil dovolací soud soudům nižších stupňů důsledněji se zabývat otázkou převodu inkriminovaných povinností na spoluobviněnou M. S. a otázkou jeho zavinění. Závazný právní názor k této otázce nevyslovil, nicméně nepřisvědčil tomu, že by ke smluvnímu převedení povinnosti podle § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona nemohlo dojít vůbec (str. 14 rozhodnutí).

13. I při vědomí názoru Nejvyššího soudu měl za to, že k tomu, aby bylo možno uvažovat o smluvním převedení veřejnoprávním předpisem stanovené povinnosti podle § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona (tj. povinnosti zákazníka udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit), muselo by být takové smluvní ujednání výslovné a jednoznačné; ze strany osoby, které by jinak svědčila povinnost podle § 62 odst. 2 písm. f) citovaného zákona, by muselo být plnění smlouvy kontrolováno a vyžadováno, když uvedené povinnosti se nelze zbavit pouze formálním podpisem jakékoli smlouvy. Odmítl proto úvahy dovolatele, že k převedení inkriminované povinnosti by mohlo dojít konkludentně, nebo dokonce pouhým předáním klíčů od bytu. Nerozporoval, že v předmětné věci existovalo smluvní ujednání (není tudíž jasné, proč se vlastně dovolatel k výkladům o „předání klíčů“ uchyluje), a to nájemní smlouva k předmětnému bytu ze dne 23. 10. 2009 uzavřená mezi obviněným jako pronajímatelem a spoluobviněnou M. S. jako nájemkyní, v jejímž čl. 7 písm. h) se spoluobviněná zavázala k přebrání „všech povinností vyplývajících z právních předpisů stanovujících povinnosti ohledně řádné péče o byt a řádné údržby jeho vybavení. Zejména energetický zákon a související předpisy – plynových a elektrických spotřebičů (revize etc.), pojištění předmětu nájmu – živelné události“. Tato smlouva současně obsahovala i čl. 7 písm. e), podle kterého byl nájemce povinen uzavřít za svoji osobu smlouvy s dodavateli veškerých energií. Minimálně ve vztahu k dodávkám plynu k uzavření takovéto smlouvy do dne 16. 9. 2015 nedošlo. Z hlediska energetického zákona byl tedy zákazníkem nadále obviněný.

14. Státní zástupce konstatoval, že na provádění servisu a čištění předmětného průtokového ohřívače citované smluvní ustanovení výslovně neodkazuje. Vzhledem k tomu, že u hlavního líčení dne 18. 7. 2018 oba obvinění odmítli vypovídat, nebylo možno splnit instrukci Nejvyššího soudu k doplnění dokazování výslechem obviněných se zaměřením na podrobnější objasnění otázek souvisejících se zajištěním provozu spojeného s užíváním bytu, konkrétně pak k otázkám, kdo a za jakých okolností měl zajišťovat potřebné pravidelné revize, kontroly a servis průtokového ohřívače, popř. zjištění, proč obviněná neuzavřela smlouvy předpokládané v čl. 7 písm. e), jmenovitě smlouvu s Pražskou plynárenskou, a. s. Podle státního zástupce je tudíž sporné, zda ke smluvnímu převodu povinnosti podle § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona na obviněnou vůbec došlo. I kdyby však připustil, že smyslem předmětné nájemní smlouvy bylo mj. převedení všech práv a povinností souvisejících s odběrem plynu, tedy i převedení výše uvedené povinnosti, nemohl by odhlédnout od toho, že obviněný o skutečné situaci ohledně odběru plynu nepochybně věděl, neboť spoluobviněné opakovaně udělil plnou moc k tomu, aby ho zastupovala při jednání s Pražskou plynárenskou, a. s. Věděl tedy, že spoluobviněná nesplnila smluvní povinnost k tomu, aby na sebe převedla odběr plynu, přičemž si nijak neověřoval, zda plní další s touto povinností úzce související povinnosti týkající se čištění, servisu, revizí atd. plynových spotřebičů, tedy i předmětného průtokového ohřívače. Za takové situace si musel představit alespoň jako možnou situaci, že spoluobviněná ani tuto povinnost neplní, že nájemní smlouva v části týkající se práv a povinností spojených s odběrem plynu nebyla uvedena do praxe a že příslušné povinnosti (včetně povinnosti podle § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona) svědčí i nadále jemu jako zákazníkovi – účastníkovi trhu s plynem. Podle státního zástupce je přitom notoricky známou skutečností, že nevyhovující technický stav plynového spotřebiče může mít fatální dopady na život a zdraví osob zdržujících se v prostoru, kde je takovýto spotřebič provozován. Pokud obviněný ve vztahu k zajištění řádného technického stavu plynového spotřebiče přesto zůstal zcela nečinný, nejednal s náležitou mírou opatrnosti vyplývající z právního předpisu, tj. z § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona.

15. Státní zástupce byl toho mínění, že odůvodnění závěru o vědomé nedbalosti [§ 16 písm. a) tr. zákoníku] v rozsudku nalézacího soudu mohlo být přesvědčivější. I pokud by však bylo vycházeno z toho, že obviněný po podpisu nájemní smlouvy s ohledem na její obsah [čl. 7 písm. h)] pustil otázku technického stavu bytu včetně plynových spotřebičů zcela ze zřetele a o nebezpečné situaci plynoucí z provozování plynového spotřebiče, o jehož údržbu se fakticky nikdo nestaral, vůbec nevěděl, pak o této nebezpečné situaci vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným vědět měl a mohl. Bylo by proto u něho možno dovodit minimálně zavinění z nedbalosti nevědomé [§ 16 písm. b) tr. zákoníku], která z hlediska naplnění znaků přečinu podle 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku postačuje. Doplnil, že k otázce posouzení povinnosti vyplývající z § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona jako povinnosti důležité (§ 143 odst. 2 tr. zákoníku) dovolatel žádné konkrétní námitky nevznáší.

16. Uzavřel, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nejsou důvodné, a není proto důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jehož rámci dovolatel vytýká existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu.

17. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

19. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174, 3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (alternativa první), nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (alternativa druhá), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa třetí).

21. V případě obviněného z formálního hlediska ke splnění podmínky stanovené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho třetí alternativě, o niž zde jedině mohlo jít [tj. bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.], nedošlo, poněvadž jeho řádný opravný prostředek nebyl odvolacím soudem zamítnut. Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněných V. S. a M. S. rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil, a to ve výrocích o uložených trestech a o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. V dalším soud rozhodl o trestu obviněné M. S. a o nároku poškozené R. Ž. na náhradu škody a nemajetkové újmy (§ 229 odst. 1 tr. ř.). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Je tedy zjevné, že odvolací soud shledal odvolání obviněného částečně důvodným, z jeho podnětu přezkoumal obviněným výslovně nenapadený výrok o trestu, který posléze upravil, resp. zkrátil zkušební dobu podmíněného odsouzení, tudíž nelze konstatovat, že byl řádný opravný prostředek obviněného zamítnut. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto dovolací soud neshledal relevantním.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný (zde obviněná právnická osoba) uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

23. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněných dovolacích důvodů je významná otázka, zda bylo jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně důvodně právně posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

24. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Tento poruchový přečin lze z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty spáchat jak konáním, tak i opomenutím (§ 112 tr. zákoníku). Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný jinému z nedbalosti způsobil smrt a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

25. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1159/2017, shrnul zásadní teoretická východiska, týkající se naplnění zákonných znaků označeného přečinu (body 33.–39.). Ani v této fázi řízení je nelze nechat stranou pozornost, proto je vhodné je znovu zopakovat. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (viz rozhodnutí č. 11/1964, č. 38/1975, přiměřeně č. 36/1984 či č. 67/1958 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne.

26. K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku (k tomu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).

27. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinný vztah musí být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo obecnou přitěžující okolností. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, str. 176).

28. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.

29. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).

30. K trestní odpovědnosti za tento přečin se vyžaduje zavinění z nedbalosti. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 236 až 243).

31. S ohledem na konkrétní případ nutno také poznamenat, že u nedbalostního trestného činu, o který se v posuzované věci jedná, u něhož je pojmově vyloučeno spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku (je možné jen u úmyslného trestného činu), se mohou vyskytnout případy pouze spolupachatelství podobné, spočívající v tom, že dvě nebo více osob jednáním, směřujícím k beztrestnému následku, způsobí trestný následek zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání (rozhodnutí č. 50/1968-I. Sb. rozh. tr.). Každému pachateli nedbalostního trestného činu spáchaného v tzv. souběžném pachatelství však lze přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám, přestože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé (viz SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 289 a 290; přiměřeně též rozhodnutí č. 51/1956 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 780/2013).

32. Dovolací námitky obviněného se soustředily k oponentuře vůči závěrům soudů, že nebyly shledány podmínky smluvního převodu povinnosti podle § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona z obviněného, vlastníka bytu, na M. S., nájemkyni bytu.

33. Nelze nevidět, že touto otázkou se zabýval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1159/2017, a mimo jiné konstatoval, že tehdy učiněný závěr odvolacího soudu o nedostatku vůle obviněných V. S. a M. S. k převodu veškerých práv a povinností ze smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ve vztahu k odběrnému místu na M. S. neměl oporu ve všech dostupných a tehdy opatřených důkazech. K odstranění pochybností o jeho přesvědčivosti proto uložil soudu prvního stupně, jemuž byla věc přikázána, aby dokazování doplnil o výpovědi obou obviněných zaměřených na podrobnější objasnění otázek souvisejících se zajištěním provozu spojeného s užíváním bytu, konkrétně pak k otázkám, kdo a za jakých okolností měl zajišťovat potřebné pravidelné revize, kontroly a servis průtokového ohřívače. Soud prvního stupně v hlavním líčení dne 18. 7. 2018 přistoupil k výslechu obou obviněných, kteří však využili svého práva a nevypovídali. Přednesli toliko vyjádření, jejichž obsah je zaznamenán v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 16., 24.).

34. Trestní odpovědnost obviněného je podle opakovaně učiněných zjištění soudů založena na porušení povinnosti uložené mu § 62 odst. 2 písm. g) energetického zákona, podle něhož je zákazník povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit. Odběrným plynovým zařízením se rozumí podle § 2 odst. 2 písm. b), bod 5. energetického zákona veškerá zařízení počínaje hlavním uzávěrem plynu včetně zařízení pro konečné využití plynu; není jím měřicí zařízení. Podle § 2 odst. 2 písm. b), bod 25. téhož zákona je zákazníkem osoba, která nakupuje plyn pro své vlastní konečné užití v odběrném místě.

35. Smlouvu o dodávce a odběru zemního plynu (ze dne 11. 11. 1999, č. listu 255) s Pražskou plynárenskou, a. s., uzavřel V. S. jako odběratel, takže obviněného lze považovat v tomto smyslu formálně za „zákazníka“. Není od věci také znovu připomenout, že z obsahu nájemní smlouvy uzavřené dne 23. 10. 2009 mezi pronajímatelem V. S., jako výlučným vlastníkem bytové jednotky č. 4 v ul. XY, a nájemcem M. S. vyplývá, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou, přičemž nájemce byl oprávněn předmět nájmu dále pronajímat či podnajímat, a to i bez zvláštního písemného souhlasu. Pronajímatel se zavázal zabezpečit nájemcům ničím nerušené užívání předmětu nájmu a přenechat předmět nájmu nájemcům ve stavu způsobilém smluvenému užívání (čl. 6). Podle čl. 7 písm. e) smlouvy je nájemce povinen převést na svoji osobu, resp. uzavřít smlouvy s dodavateli veškerých médií (voda, elektrika, plyn etc.). Podle čl. 7 písm. h) smlouvy „nájemce přebírá veškeré povinnosti vyplývající z právních předpisů stanovujících povinnosti ohledně řádné péče o byt a řádné údržby jeho vybavení. Zejména energetický zákon a související předpisy – údržba plynových a elektrických spotřebičů (revize etc.), pojištění předmětu nájmu – živelné události“ (č. listu 38 až 40).

36. Odvolací soud ve shodě se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (viz zejména body 88., 90.–93. rozsudku soudu prvního stupně) zrekapituloval, že vztah mezi obviněnými byl nastaven tak, že obviněný V. S. byl faktickým vlastníkem předmětného bytu č. 4 na adrese XY a jako vlastník vystupoval i navenek. Podle výsledků dokazování nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že obviněný správu bytu, jehož byl vlastníkem, beze zbytku převedl na obviněnou M. S., svoji matku, včetně odpovědností, které mu jako vlastníkovi z tohoto titulu plynuly. Jde-li o konkrétní povinnost k údržbě odběrného plynového zařízení zakotvenou v § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, byla tato povinnost obviněného založena uzavřením již zmíněné smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ze dne 11. 11. 1999 se společností Pražská plynárenská, a. s., čímž nabyl postavení speciálního subjektu ve vztahu k příslušnému ustanovení energetického zákona a tím nositele povinnosti tímto zákonem stanovené. Podle odvolacího soudu nelze vyloučit přenesení takové povinnosti na jiný subjekt, avšak z pohledu konkrétního obsahu ujednání mezi obviněnými lze dovodit, že mezi obviněnými panovala dohoda, že obviněná se starala o správu bytu, avšak nelze vyvodit rovněž přenesení odpovědnosti za splnění speciálních, konkrétně vymezených povinností. Ani podle odvolacího soudu nelze vyloučit, že primární dohoda mezi obviněnými v době uzavření smlouvy ze dne 23. 10. 2009 měla k přechodu všech těchto práv a povinností směřovat, čemuž by nasvědčoval nejen text nájemní smlouvy, ale i plná moc udělená obviněným V. S. obviněné M. S. ze dne 19. 5. 2010 k zastupování při jednání s Pražskou plynárenskou, a. s., ve všech věcech týkajících se dodávky a odběru zemního plynu, zejména k uzavření či ukončení smlouvy o sdružených službách dodávky a odběru zemního plynu a smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu do odběrného místa na uvedené adrese. K naplnění těchto ustanovení nájemní smlouvy však evidentně nedošlo, neboť obviněná na svoji osobu smlouvu s Pražskou plynárenskou, a. s., nepřevedla, resp. ji jako nájemce bytu neuzavřela, což však bylo obviněnému známo, a to podle názoru odvolacího soudu minimálně od 24. 12. 2013, kdy obviněné znovu udělil plnou moc, tentokrát již pouze pro zastupování při jednání s Pražskou plynárenskou, a. s., a podepisování všech úkonů týkajících se dodávky a odběru zemního plynu pro odběrné místo na uvedené adrese. Odvolací soud tak uzavřel, že oba obvinění byli srozuměni s tím, že smluvním partnerem a zákazníkem Pražské plynárenské, a. s., je stále obviněný, přičemž z vyjádření obou vyplývá, že k převodu smluvního vztahu s Pražskou plynárenskou, a. s., o dodávce a odběru zemního plynu na obviněnou nedošlo pouze proto, že obě strany považovaly za jednodušší věc vyřešit pouze udělením plné moci pro obviněnou. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyvozoval, že povinnost dovolatele a obviněné M. S. zde byly dány souběžně vedle sebe, každý z nich nesl povinnost z jiného titulu a v důsledku jejího nesplnění nastal následek – úmrtí poškozené J. Ž. Odvolací soud akcentoval, že obviněný byl nositelem povinnosti podle zvláštního zákona jako speciální subjekt, zatímco obviněná byla nositelem obecné povinnosti vyplývající jí ze smluvního vztahu a v návaznosti na to z § 2257 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tyto dva subjekty se dohodly na správě nemovitosti obviněnou, ale k přechodu odpovědnosti obviněného za splnění zvláštní konkrétně stanovené povinnosti na obviněnou nedošlo. Odvolací soud měl za to, že z titulu této zodpovědnosti a povinnosti bylo na obviněném, aby si ověřoval, zda dochází k naplnění dohody mezi ním a jeho matkou, v tomto případě k údržbě odběrného plynového místa, a pro případ, že tato povinnost obviněnou splněna nebyla, bylo na něm, aby nedostatek napravil (viz zejména body 29., 34., 35. a 37. rozsudku odvolacího soudu).

37. Tyto úvahy odvolacího soudu má za akceptovatelné a nijak excesivní i dovolací soud. Ten v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1159/2017, sice uznal za možné, že i povinnost zakotvenou v § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona lze smluvně převést na jiného (např. nájemce bytu), protože však jde o povinnost zakotvenou veřejnoprávním předpisem, jak přiléhavě zdůraznil státní zástupce ve vyjádření k dovolání, musí být takové smluvní ujednání výslovné a jednoznačné, nevzbuzující žádné pochybnosti. Se zřetelem na povahu takto uložené povinnosti je možné souhlasit i s požadavkem, že ze strany osoby, které by jinak svědčila povinnost podle § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, by muselo být splnění smlouvy kontrolováno a vyžadováno.

38. Odvolací soud, který připustil, že smyslem zmiňované nájemní smlouvy ze dne 23. 10. 2009 bylo mimo jiné i převedení všech práv a povinností souvisejících s odběrem plynu, tedy i těch, jež souvisejí s plněním povinnosti uvedené v § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, na obviněnou, přiléhavě reagoval i přes absenci doplňující výpovědi obou obviněných na skutečně existující situaci a správně připomněl právě ty okolnosti, které byly z hlediska zavinění obviněného určující. Akcentoval, že smluvním partnerem a zákazníkem Pražské plynárenské, a. s., byl stále obviněný, přičemž ten také věděl o tom, že k převodu smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu s Pražskou plynárenskou, a. s., na obviněnou nedošlo, o čemž svědčí jím opakovaně udělované plné moci obviněné k tomu, aby jej při jednání s Pražskou plynárenskou, a. s., zastupovala. Obviněný, ačkoliv věděl, že v tomto ohledu tedy zamýšlený cíl nájemní smlouvy nebyl naplněn, si nijak neověřil, zda obviněná plní další s touto povinností související povinnosti týkající se servisu, čištění a revizí odběrného plynového zařízení, tedy i předmětného průtokového ohřívače. Jak výstižně uvedl státní zástupce, za takových okolností si musel představit alespoň jako možnou situaci, že obviněná ani tuto povinnost neplní, že nájemní smlouva v části týkající se práv a povinností spojených s odběrem plynu není naplňována a že příslušné povinnosti, a to včetně povinnosti plynoucí z § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona, svědčí nadále dovolateli jako zákazníkovi, osobě nakupující plyn pro vlastní konečné užití v odběrném místě. Na uvedeném nic nemění ani fakt úzkého rodinného vztahu mezi obviněným a obviněnou, ani případná dominance obviněné jako matky a spoléhání se na její autoritu ze strany obviněného.

39. Výsledky dokazování tak bylo doloženo, že ačkoliv z čl. 7 písm. e) nájemní smlouvy ze dne uzavřené dne 23. 10. 2009 mezi pronajímatelem V. S., jako výlučným vlastníkem označené bytové jednotky, a nájemcem M. S. vyplývá, že nájemce je povinen převést na svoji osobu, resp. uzavřít smlouvy s dodavateli veškerých médií (voda, elektrika, plyn etc.), ve vztahu k dodávkám plynu k uzavření takové smlouvy nedošlo a z hlediska energetického zákona byl nadále zákazníkem obviněný. Odvolací soud také neopomněl připomenout, že povinnost k pravidelné údržbě a revizím odběrného plynového zařízení je obecně známa, často v médiích zdůrazňována, a není proto žádných pochybností o tom, že obviněný věděl, že nevyhovující technický stav plynového spotřebiče může mít fatální dopady na život a zdraví osob zdržujících se v prostoru, kde je takový spotřebič provozován, což připomněl i státní zástupce. Dovolací soud sdílí i jeho názor, že zůstal-li obviněný ve vztahu k zajištění řádného technického stavu plynového spotřebiče nečinný, nejednal s náležitou mírou opatrnosti ve vztahu k povinnosti uložené mu zákonem, takto povinnosti uvedené v § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona. Je-li kritériem nedbalosti (v obou jejích formách) zachování potřebné míry opatrnosti pachatele, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, pak toto hledisko rozhodné pro existenci zavinění obviněného bylo splněno.

40. Dovolací soud ve svém zrušujícím usnesení soudům nižších stupňů také vytkl, že se nezabývaly otázkou zavinění obviněného a jeho formy. Soud prvního stupně (viz bod 102. jeho rozsudku), jakož i odvolací soud (viz bod 38.) dovodily, že se obviněný činu dopustil z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně stručně vyložil, že obviněný opomněl splnit povinnost udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a ke splnění této povinnosti měl zcela lhostejný přístup. Nedotázal se obviněné, ani si nijak neověřil, zda je prováděn pravidelný servis a čištění karmy, ani se to nepokusil zajistit a nechat provést odborným pracovníkem. Jeho opomenutím tak došlo k zanesení výměníku plynového spotřebiče, zhoršenému spalování plynu, zvýšené tvorbě oxidu uhelnatého a následnému průniku oxidu uhelnatého do prostoru koupelny, což vedlo k otravě a následnému úmrtí poškozené J. Ž. Odvolací soud s právním závěrem soudu prvního stupně souhlasil. Dodal, že obvinění věděli, že v bytě, který historicky osobně užívali, je pro ohřev vody nainstalována již stará karma, věděli, že pro údržbu plynového spotřebiče jsou stanoveny jasně vymezené povinnosti a byli si vědomi i možných následků v případě nevyhovujícího stavu spotřebiče a tím úniku život ohrožujících zplodin. Přesto řádné údržbě plynového zařízení nevěnovali žádnou pozornost, pravidelná údržba odběrného místa dlouhodobě prováděna nebyla, přičemž oba obvinění spoléhali na to, že se nic závažného nestane, aniž by však k tomu byl jakýkoliv reálný důvod (jednalo se o velmi starý spotřebič vyžadující vyšší nutnost údržby). Subjektivní stránka, zavinění ve formě nedbalosti vědomé tak bylo naplněno jak ve složce intelektuální, tak volní, poněvadž ani jednomu obviněnému nic nebránilo, aby povinnost údržby plynového spotřebiče splnil.

41. Lze souhlasit s názorem státního zástupce, že odvolací soud nereagoval v úplnosti na jím připuštěnou možnost, že smyslem nájemní smlouvy ze dne 23. 10. 2009 bylo mimo jiné i převedení všech práv a povinností souvisejících s odběrem plynu na obviněnou. Je třeba akceptovat jeho závěr, že i kdyby soudy vycházely ze zjištění, že obviněný po podpisu nájemní smlouvy s ohledem na její obsah [čl. 7 písm. h)] pustil otázku technického stavu bytu včetně plynových spotřebičů zcela ze zřetele a o nebezpečné situaci plynoucí z provozování plynového spotřebiče, o jehož údržbu se fakticky nikdo nestaral, vůbec nevěděl, pak o této nebezpečné situaci vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným vědět měl a mohl. Bylo by proto u něho možno dovodit minimálně zavinění z nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což je pro naplnění znaků přečinu podle 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku postačující.

42. Naplnění zbývajících zákonných znaků přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněný nezpochybnil, a proto se dovolací soud jimi podrobněji ani nezabýval. Ostatně žádné pochybnosti o jejich naplnění ani nevyvstaly.

43. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu