Rozhodnutí NS

11 Tdo 158/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:11 Tdo 158/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.158.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.
§ 265l odst. 1 tr. ř.
§ 12 odst. 2 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 158/2019-29


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2019 o dovolání obviněného J. R., nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 7 To 395/2018-126 ze dne 30. 10 2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 73/2018, t a k t o :


I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, č. j. 7 To 395/2018-126, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 9. 2018 , č. j. 2 T 73/2018-97, byl obviněný J. R. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za toto jednání mu byl uložen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému též uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky 70 Kč, která byla složena na účet Městského státní zastupitelství v Praze.

2. Trestná činnosti obviněného spočívala v tom, že dne 17. 5. 2018 v Praze, XY, v prodejně A. prodal J. H. za částku 70 Kč fragment tablety léku Suboxone, obsahující látku buprenorfin, která je zařazena mezi psychotropní látky v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 24 T 138/2015, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2015, uznán vinným trestným činem podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu.

3. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek obvodního soudu.

4. Proti tomuto rozhodnutí podali obviněný, jakož i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 7 To 395/2018-126, kterým napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a nově uložil obviněnému podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let, za současného vyslovení dohledu.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Posledně uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Obviněný konstatoval nesprávnost právních závěrů soudu, když tento se sice zabýval otázkou společenské škodlivosti jeho jednání, které nemělo charakter distribuce psychotropní látky, ale jednoho výjimečného darování malého (stopového) množství, přesto jej však uznal vinným spácháním trestného činu. Obviněný přitom již ve své výpovědi potvrdil, že popis skutku má reálný základ, avšak z jeho strany nedošlo k prodeji, ale ojedinělému darování úlomku tablety Subotexu o velikosti 0,096 g se zanedbatelným množstvím účinné látky buprenorfin, která byla prokázána odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie a fyzikální chemie, jež však současně pro malou velikost úlomku nestanovilo množství zakázané látky.

7. Obviněný poukázal na ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku, které mj. odkazuje i na ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za množství větší než malé je u buprenorfinu (Subotexu) považováno množství cca o váze 52 mg. Při shora rozvedené váze zlomku tablety, které bývají distribuovány ve dvou výrobních provedeních o váze tablety 0,4 g a 0,8 g, se jednalo o natolik zanedbatelné množství zakázané látky, které nemůže být podřazeno pod spáchání trestného činu. Soud proto nepřihlédl k posouzení otázky „množství většího než malého“, např. ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Pro výše uvedené tak má za to, že společenská škodlivost jeho jednání je natolik nízká, že není splněna zákonná podmínka § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný ostatně v tomto směru soudu předložil některá rozhodnutí Nejvyššího soudu např. sp. zn. 8 Tdo 112/2011 nebo sp. zn. 11 Tdo 501/2015, na něž nebyl brán zřetel a soud se s jejich obsahem nevypořádal. Dle jeho názoru tedy skutek neměl být posouzen jako trestný čin, ale věc měla být postoupena příslušnému správnímu orgánu k projednání a posouzení jako přestupku.

8. Závěrem proto obviněný navrhl předsedovi senátu nalézacího soudu přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, neboť bylo nařízeno veřejné zasedání o případné přeměně trestu uloženého obviněnému dřívějším rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 138/2015 a dovolacímu soudu pak zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

9. K podanému dovolaní se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, a to následujícím způsobem. V prvé řadě zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a následně shrnul obsah dovolání obviněného, které považuje za neopodstatněné. Vzhledem ke skutkovým zjištěním nižších soudů má za ryze účelové tvrzení obviněného o darování fragmentu tablety, neboť bylo prokázáno, že tuto, byť za relativně zanedbatelnou částku, odprodal. Jmenovaný tedy nebyl veden motivací ryze nezištné pomoci J. H., přičemž tato zištnost (jakkoliv málo významná), může mít vliv na posouzení povahy a závažnosti jednání obviněného, jakožto komponentu podstatného pro zvážení existence společenské škodlivosti. Tento znak pak státní zástupce uvodil obsahem stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

10. Jednání obviněného samo o sobě naplnilo znaky zvlášť závažného zločinu, což indikuje potřebu přísného posuzování okolností majících vliv na existenci společenské škodlivosti. Obviněný se dopustil jednání obecně nebezpečného, jehož typová závažnost je již relativně vysoká a počínal si přitom za okolností speciální recidivy, neboť v minulosti již měl zkušenosti s postihem pro drogovou trestnou činnost. Státní zástupce připustil, že trestná činnost obviněného neměla konkrétní následky v podobě ovlivnění zdraví odběratele, avšak k tomuto došlo pro zásah policejního orgánu, byť připustil, že i v případě požití tablety by s největší pravděpodobností k vážnějšímu ohrožení zdraví nedošlo. Bylo však opětovně zdůrazněno, že obviněný si nepočínal v žádné tísni, ale naopak zištně a nadto v lokalitě hlavního města Prahy, která je jistou větší mírou dostupnosti psychoaktivních látek neblaze proslulá. Při posouzení osoby obviněného nelze ve smyslu § 39 odst. 4 tr. zákoníku přihlížet k odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 7 pro obdobnou trestnou činnost. Nelze však přehlédnout, že jmenovaný byl v minulosti 12krát soudně trestán a třebaže k části těchto odsouzení přihlížet nelze jakožto k přitěžujícím okolnostem, je možno jeho dosavadní přístup zohlednit právě při hodnocení osoby v rámci posouzení společenské škodlivosti, jelikož opakovaně demonstroval svou neúctu k zájmům chráněným zákonem.

11. Státní zástupce též ve svém vyjádření provedl srovnání nyní projednávané věci ve světle aktuální judikatury, a to zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 112/2011 a sp. zn. 8 Tdo 1362/2016. Jednání obviněného, třebaže není nutno ho považovat za vysoce závažné, nelze vymezit tak, že by u něj společenská škodlivost absentovala zcela. Ostatně nízká závažnost jeho jednání byla soudy zohledněna při ukládání výchovného trestu, ač by na straně obviněného byly dány okolnosti pro uložení nepodmíněné sankce odnětí svobody. Poukaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 501/2015 a sp. zn. 11 Tdo 1026/2015 považuje státní zástupce za zcela nepřiléhavý, kdy zejména druhé z uvedených představovalo případ skutkově zcela nesrovnatelný. Naopak bylo podpůrně poukázáno na významově bližší rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 506/2015 či sp. zn. 8 Tdo 1444/2015 zaobírající se naplněním znaku speciální recidivy při posouzení společenské škodlivosti.

12. Ve výsledku pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

14. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

16. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.

17. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. Obviněným uplatněná námitka naplňuje podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když směřuje do právního posouzení skutku, který nižší soudy vymezily ustanovením § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť dovolatel brojí proti posouzení množství psychotropní látky buprenorfin obsažené v tabletě léku Suboxone jako množství většího než malého a tudíž podřaditelného pod ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Nutno na tomto místě připomenout, že shodnou námitku obviněný prezentoval již dříve ve svém odvolání, k němuž Městský soud v Praze zaujal své stanovisko na str. 5 odůvodnění svého rozsudku.

18. Na tomto místě je třeba připomenout, že zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vymezen zákonnými znaky jako jednání pachatele, který neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a to i přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

19. S ohledem na výše uvedené lze tedy konstatovat, že jako nepřiléhavá je argumentace obviněného, pokud zdůrazňuje fakt, že uvedenou látku J. H. neprodal, ale toliko daroval, neboť úplatnost poskytnutí psychotropní látky je pouze jednou z alternativ, s nimiž ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku kalkuluje. Ostatně v tomto ohledu by námitka obviněného sama o sobě nebyla podřaditelná pod jím zvolený dovolací důvod, neboť směřuje do posouzení skutkových zjištění učiněných nižšími soudy a sama o sobě by tak představovala pouze snahu obviněného o hodnocení důkazů dle jeho subjektivních představ. Takovýto postup však není namístě, kdy soudy jsou povinny vycházet z provedených důkazů, které hodnotí jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, vázány požadavkem objektivizace poznatků ve světle formální logiky. Soudy se otázkou formy poskytnutí tablety obviněným adekvátně zaobíraly, kdy lze poukázat na závěry nalézacího soudu prezentované zejména v bodě 7 odůvodnění jeho rozsudku, a v návaznosti na to i prezentovaný obsah výpovědi svědka H., z jehož vyjádření je zřejmé, že byl předmětného dne osloven jemu neznámým mužem, který mu nabídl nejprve ke koupi mobilní telefon a následně jej svědek přemluvil k prodeji části tablety Suboxonu za částku 70 Kč (bod 3 odůvodnění rozsudku). Tvrzení obviněného, že částka 70 Kč představovala půjčku od svědka H. tak byla zcela správně vyhodnocena jako účelová, na což ostatně ve svém vyjádření poukázal též státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když jednání obviněného označil za zištné. S tímto závěrem se lze bezezbytku ztotožnit.

20. Stejně tak není pochyb o existenci kvalifikovaného znaku skutkové podstaty v § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný se před nyní projednávanou trestnou činností (17. 5. 2018) dopustil přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (dne 24. 9. 2015), kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 24 T 138/2015, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2015. I v tomto ohledu je tedy posouzení jednání obviněného jako spáchaného v době tří let od posledního odsouzení zcela namístě.

21. Stran stěžejního bodu, do kterého směřuje námitka obviněného pak je třeba uvést, že nalézací soud správně a bez důvodných pochybností akceptoval závěry pramenící z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie a fyzikální chemie, podle kterého byla specifikována část tablety o hmotnosti 0,096 g, předaná obviněným svědkovi H., jako obsahující látky buprenorfinu a naloxonu, kdy prvně uvedená se řadí mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

22. Pokud dovolatel vytýká soudům prvního a druhého stupně, že tyto nezohlednily množství psychotropní látky buprenorfinu, které bylo pouze stopové, resp. vzhledem k malému množství samotné tablety, v níž se nacházelo, nebylo dokonce možné vůbec zjistit množství této zakázané látky, Nejvyšší soud uvádí následující. Předně je nezbytné poukázat na skutečnost, že v případě naplnění znaků skutkové podstaty uvedené v § 283 odst. 1 tr. řádu, tato nepočítá s existencí dolní hranice, jako je tomu u trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku, kde pro naplnění znaků základní skutkové podstaty je třeba, aby pachatel neoprávněně přechovával pro vlastní potřebu množství větší než malé příslušné omamné látky. Obhajoba v daném kontextu mylně poukazuje na provázanost ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku s § 283 tr. zákoníku, kdy evidentně vychází z úpravy před nálezem Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 13/12, ze dne 23. 7. 2013, jímž došlo ke zrušení ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku, ve slovech „a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů“, a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, za současného zrušení ustanovení § 2 a přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. Právě změna, kterou daný nález přinesl, přitom vyústila v přijetí stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014 (č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). To sice svým obsahem skutečně přesahuje hranice ustanovení § 284 tr. zákoníku a dopadá též na ustanovení § 283 tr. zákoníku, ovšem ve vztahu k němu pouze při vytyčení pravidel pro určení kvalifikovaných znaků skutkové podstaty v podobě „většího, značného a velkého rozsahu“ (§ 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku). Tato skutečnost pramení z potřeby uvozené zákonodárcem, který v § 283 tr. zákoníku zdůraznil závažnost drogové trestné činnosti spočívající v nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy nikoliv pro potřeby dotčeného jedince, coby vlastního uživatele (jak je tomu v § 284 tr. zákoníku), ale naopak směrem k dalším osobám.

23. Pokud se dovolatel dožaduje aplikace zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze konstatovat následující. Podle ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku, je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Primárně tedy platí, že každý protiprávní čin, vykazující všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit patřičnou trestní odpovědnost za jeho spáchání. Takový závěr je však v případě méně závažných trestných činů možno korigovat použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (k tomuto blíže srov. závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 , publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

24. Lze souhlasit s obviněným, že vždy je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu ve světle kritérií společenské škodlivosti, která nepředstavuje zákonný znak trestného činu, ale má povahu jednoho z hledisek uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a v návaznosti na ni pak užití trestního práva jako ultima ratio. Jakkoliv přitom shora uvedený princip převažuje u méně závažných trestných činů, zejména přečinů, není vyloučeno jeho užití také v případě závažnější trestné činnosti, za kterou je třeba - s ohledem na povahu a vymezení zákonnou trestní sazbou – považovat i nyní projednávanou trestnou činnost posouzenou nižšími soudy v intencích § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ostatně v daném směru již dříve Nejvyšší soud takový postup aplikoval např. v rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1026/2015 ze dne 24. 9. 2015, na něž ve svém vyjádření poukázal státní zástupce, a kde byla zdůrazněna nezbytnost zvažování a případného užití zásady v průběhu celé interpretace konkrétní trestněprávní normy. Nejvyšší soud poukázal též na to, že úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Ostatně na shora uvedené rozhodnutí, jakož i na další judikaturu Nejvyššího soudu poukázala obhajoba již v řízení před soudem prvního stupně (č. l. 95 trestního spisu).

25. Lze tedy shrnout, že při posuzování trestnosti jednání pachatele musí soud nejen uvážit existenci pojmových znaků trestného činu, ale podrobit tyto zkoumání, zda se skutečně jedná o natolik závažný případ protispolečenského jednání, na nějž je třeba aplikovat normy trestního práva. Otázka společenské škodlivosti pak musí být vykládána ve světle příslušných okolností konkrétního případu (typicky zejména osoby pachatele, jeho pohnutky, stadia, v němž jednání bylo ukončeno) a s přihlédnutím k povaze trestné činnosti.

26. Jak již bylo řečeno, obviněný ve svém dovolání argumentuje tím, že z jeho strany šlo pouze o výjimečné darování fragmentu tablety, která obsahovala jen stopové množství psychotropní látky buprenorfin, které se následným zkoumáním nepodařilo specifikovat, a tudíž nelze učinit závěr, že by naplňovalo podmínku množství většího než malého. K hodnocení posledně uvedeného znaku se Nejvyšší soud vyjádřil již výše. Doplňuje tak, že obviněný k vlastnímu poskytnutí tablety léku uvedl, že svědku J. H., kterého zná od vidění, chtěl nejprve prodat mobilní telefon, když před tím popíjel v herně alkohol a prohrál veškeré peníze. O ten však svědek neměl zájem, tak obviněný svědka požádal o zapůjčení 70 Kč na autobus, za což si naopak svědek od obviněného „vyprosil“ tabletu Suboxonu, tedy léku, který sám dostává jednou za 14 dnů v množství 2 krabičky. Obviněný mu tuto poskytl, neboť svědkovi bylo špatně a obviněný věděl, že se J. H. pohybuje v místech, kde se zdržují drogově závislí. Ačkoliv si obviněný byl vědom, že dané léky se nesmějí předávat dalším osobám, chtěl svým jednáním pouze pomoci známému. K takto podané výpovědi obviněného lze konstatovat, že svědek H. v podstatě jeho výpověď potvrdil, s tím rozdílem, že obviněný je pro něj neznámou osobou a částka 70 Kč nebyla poskytnuta na autobus, ale představovala kupní cenu části tablety léku Suboxone.

27. Jestliže soudy prvního i druhého stupně na základě výše uvedených skutečností nepřisvědčily tvrzení obviněného, že částka 70 Kč představovala nenávratnou půjčku, ale s ohledem na časovou a věcnou souvislost mezi poskytnutím tablety a inkasováním finanční částky dospěly k závěru, že šlo o „standardní obchod“, nelze takovému závěru z hlediska logiky ničeho vytknout. Nelze ostatně opomenout, že obviněný sám konstatoval, že před setkáním se svědkem H. propil a prohrál na automatech všechny peníze, což jen podporuje názor, že prodejem části tablety chtěl získat finanční prostředky, ať již na cestu domů či za jiným účelem. Takovýto prodej léčiv, jakými jsou Subutex či Suboxone, představující náhražky při odvykacím procesu drogově závislých osob, je na tzv. černém trhu poměrně běžný, neboť uvedené léky jsou konzumenty zneužívány, když namísto sublingválního užití jsou aplikovány intravenózně (byť Suboxone měl původně svou strukturou, do které patří látka naloxon, eliminovat právě zneužívání látky buprenorfin tímto způsobem). Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o zištnosti jednání obviněného.

28. Na druhé straně lze přisvědčit, že obviněný se svého jednání dopustil způsobem, který oproti obdobným projednávaným činům posuzovaným v intencích § 283 tr. zákoníku směřoval k poskytnutí velmi nízké hodnoty psychoaktivní látky. Je též pravdou, že protiprávní jednání obviněného nevyvolalo u svědka H. žádné ovlivnění zdraví, byť k tomuto došlo primárně z důvodu zásahu policie, přičemž se lze ztotožnit s názorem státního zástupce, který ve prospěch obviněného uvedl, že s ohledem na povahu fragmentu dotčené tablety by ani v případě jejího požití s vysokou pravděpodobností nedošlo k negativnímu ovlivnění svědkova zdraví.

29. Sám Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku (str. 5–6) dotkl otázky subsidiarity trestní represe, když konstatoval, že nikoli každé neoprávněné nakládání byť se sebemenším množstvím omamné či psychotropní látky je nezbytné posoudit jako trestný čin. Správně poukázal na potřebu zohlednit především druh konkrétní látky, její kvalitu vyjádřenou množstvím účinné látky, délku neoprávněné manipulace s ní, intenzitu újmy, které nastala či hrozila, pohnutku činu, případně odměnu, jakou pachatel činem získal, a to vše v kontextu posouzení konkrétních okolností případu z hlediska povahy a závažnosti činu a jeho společenské škodlivosti. Také odvolací soud přitom poukázal na skutečnost, že jednání obviněného směřovalo k poskytnutí toliko zlomku tablety Suboxonu, obsahujícího menší množství účinné látky buprenorfin, nezpůsobilé ohrozit zdraví. Mimo to se jednalo o součást léčebného preparátu užívaného v rámci odvykací léčby závislosti na drogách, přičemž v rámci dokazování nevyšlo najevo, že by obviněný tuto látku distribuoval i v jiných případech. Výše uvedené skutečnosti, které z pohledu odvolacího soudu snižují závažnost a společenskou škodlivost jednání obviněného, pak dal do protikladu s opakovaným pácháním obdobné trestné činnosti ze strany J. R., na něž je třeba pohlížet jako na recidivu, spáchanou nadto ve zkušební době podmíněného odsouzení. Po porovnání daných kritérií tyto převážily u městského soudu do závěru o vyvození trestní odpovědnosti obviněného.

30. Takovýto závěr však Nejvyšší soud vzhledem k okolnostem případu považuje za minimálně předčasný. Předně lze zdůraznit, že vzhledem k podmínkám § 39 odst. 4 tr. zákoníku nelze na odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 138/2015 ze dne 21. 10. 2015 pohlížet jako na okolnost přitěžující, neboť se v tomto případě jedná o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je pravdou, že obviněnému byl daným trestním příkazem uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu a pakliže se dopouštěl jednání kladeného mu za vinu, činil tak za situace, kdy si musel být vědom, že jeho jednání, resp. vedení řádného života je sledováno a posuzováno přísnější optikou.

31. Jak konstatoval Nejvyšší soud v již výše zmíněné věci sp. zn. 11 Tdo 1026/2015, při úvaze, zda s přihlédnutím ke zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, je třeba zvažovat zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, a teprve tam, kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a ochrana mimotrestními nástroji by se jevila jako neúčinná, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S ohledem na to uplatnění principu ultima ratio výjimečně přichází v úvahu i u některých případů závažnějších trestných činů, kde některé znaky by mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti, ale ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě je dostatečně zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu.


32. Ostatně daný závěr o hodnocení společenské škodlivosti má základ též ve stávající judikatuře Ústavního soudu, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v první řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany)“.


33. Nelze odhlédnout také od dříve projednávaných obdobných případů (srov. např. rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 8 Tdo 112/2011 ze dne 16. 11. 2011), které se dotýkaly prodeje léčebných preparátů obsahujících látku buprenorfin, za což byli obvinění stíháni podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Také v daném případě se všechny dotčené soudy zaobíraly otázkou společenské škodlivosti jednání se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž Nejvyšší soud zdůraznil, že společně s ní je vždy nezbytné posuzovat konkrétní okolnosti případu z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu kritérií § 39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za pozornost stojí fakt, že v posledně uvedeném případě na straně jedné bylo zohledněno spáchání činu v lokalitě hlavního města Prahy, která je neúměrně zasažena tímto druhem kriminality, na což ostatně poukazuje i nyní intervenující státní zástupce, avšak na druhé straně byly závěry soudů učiněny na základě dokazování směrem k osobě obviněné a neprokázání, že by se jednalo o dealerku drog, resp. došlo ke konstatování o ojedinělosti takového jejího jednání.

34. Lze proto shrnout, že jakkoliv odvolací soud neopomněl reflektovat otázku hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného, přičemž poměrně přesně rekapituloval veškeré okolnosti případu a kritéria, která na uvedené posouzení mají vliv, nelze jeho postup považovat za dostatečný a adekvátně zdůvodněný. V jeho závěrech v prvé řadě absentuje zodpovězení otázky, zda a proč není možné projednávané jednání obviněného řešit za užití mimotrestních norem, popř. zda je vzhledem k nakládání s fragmentem tablety, u kterého není možné stanovit množství účinné látky, namístě jakýkoliv postih obviněného, stejně jako nedošlo k zohlednění stávající judikaturní praxe věnované otázce subsidiarity trestní represe. Za této situace proto Nejvyšší soud musel námitku obviněného směřující k posouzení škodlivosti jeho jednání posoudit jako relevantní a v důsledku ní zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, č. j. 7 To 395/2018-126, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

35. Jak již vyplynulo z výše prezentovaných názorů Nejvyššího soudu, bude v novém řízení namístě opětovně zhodnotit skutkový stav, k němuž soudy dospěly v návaznosti na provedené dokazování, a veškeré okolnosti případu bude nezbytné podrobit kritickému přezkumu s ohledem na zachování zásady subsidiarity trestní represe. Městský soud tak rozvede skutečnosti pojící se k druhu konkrétní látky, její kvalitě, délce protiprávního jednání, intenzitě újmy, které hrozila osobě, jíž tableta byla poskytnuta, pohnutce činu a výši finančního prospěchu, který obviněný získal. Odhlédnout ostatně nelze ani od skutečnosti, k níž se shodně vyjádřili obviněný i svědek H., tedy, že iniciativa k poskytnutí tablety vzešla nikoliv od J. R., ale od druhého jmenovaného. Bude třeba též zohlednit osobu obviněného, nejen stran předchozí trestní minulosti, ale též plnění podmínek dohledu z posledního odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 138/2015. Při posuzování věci pak bude namístě přihlédnout ke stávající judikatorní praxi, na niž poukázal jak Nejvyšší soud, tak ve svém dovolání obviněný, resp. ve vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pouze při existenci takového komplexního souboru okolností a poznatků pak bude možno učinit adekvátní závěr, ať již o opětovném uznání obviněného vinným, či aplikaci jiné – méně přísné – trestněprávní normy na jednání jmenovaného (např. v podobě podmíněného zastavení stíhání), popř. jeho zproštění pro uvedený skutek či podřazení dotčeného jednání jiné, netrestní, normě a jejímu postihu.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.