Rozhodnutí NS

32 Cdo 64/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/25/2019
Spisová značka:32 Cdo 64/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.64.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Rozhodčí doložka
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 64/2019-66


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně UNIFAST spol. s r. o., se sídlem v Brně, Obřany, Kmochova 135/40, PSČ 614 00, identifikační číslo osoby 27660478, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované OK mont – STM, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Drážní 7, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 15529827, zastoupené JUDr. Martinem Buršíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, o zaplacení částky 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 237/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2018, č. j. 47 Co 92/2017-51, takto:


Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, a ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, pokud (jak uvádí) „dovozuje přípustnost dovolání z § 241a o. s. ř., když vytýká napadenému rozhodnutí, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).

V závěru čl. II dovolání však dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V čl. III pak konstatuje dva právní závěry, na nichž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a namítá, že oba jsou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. jeho usnesením ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3731/2014.

V tomto ohledu dovolací argumentace z hlediska formálního požadavky na vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání splňuje, leč k závěru o přípustnosti dovolání nevede.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v prvé řadě na závěru, že obchodní podmínky žalované se nestaly součástí smlouvy uzavřené mezi účastníky, neboť podle jejich názvu i obsahu se jimi měly řídit kupní smlouvy na dodávky zboží pro žalovanou, podle smlouvy však mělo být provedeno dílo. Podpůrně pak odvolací soud dovodil, že kdyby se obchodní podmínky součástí smlouvy staly, k platnému sjednání rozhodčí doložky by nedošlo, neboť rozhodčí doložka není obvyklým ujednáním, které by druhá strana právního vztahu očekávala v obchodních podmínkách, a jde proto o ujednání překvapivé a tudíž s ohledem na ustanovení § 1753 zákona č. 89/2012 Sb., obchodní zákoník (dále jen „o. z.“), vůči žalobkyni neúčinné.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3731/2014, které má podle dovolatelky reprezentovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se odvolací soud kritizovaným řešením vymezených právních otázek odchýlil, je rozhodnutím procesním, jímž bylo dovolání v tam souzené věci odmítnuto jako nepřípustné a Nejvyšší soud v něm žádné otázky hmotného či procesního práva neřešil. Při posuzování přípustnosti dovolání pouze konstatoval, že v dovolacím řízení nemůže být zpochybněn skutkový závěr soudů nižších stupňů, že dovolatelka se seznámila s obsahem obchodních podmínek, a pak nelze úspěšně zpochybňovat ani z tohoto skutkového závěru vycházející právní závěr, že se obchodní podmínky včetně rozhodčí doložky staly součástí smlouvy hlavní. Rozhodně tedy nelze dovolatelce přisvědčit, že se odvolací soud při řešení otázky, zda se obchodní podmínky žalované staly součástí smlouvy, od tohoto rozhodnutí dovolacího soudu odchýlil. Tím spíše to pak platí pro druhou z otázek; věc vedená před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 23 Cdo 3731/2014 s aplikací ustanovení § 1753 o. z. nijak nesouvisela. Odkaz dovolatelky na rozhodovací praxi dovolacího soudu je tedy nepřípadný.

V rámci polemiky s právním posouzením odvolacího soudu (tedy v rámci vymezení dovolacího důvodu, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka argumentuje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. I kdyby bylo lze usoudit, že tu podle obsahu uplatňuje též předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení uvedených právních otázek odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, šlo by i v tomto případě o odkaz nepřípadný. Ústavní soud v citovaném nálezu formuluje základní principy, jichž je třeba dbát při výkladu smluv, v souzené věci však řešení ani jedné z právních otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí, ve výkladu smlouvy (v odstraňování pochybností o jejím obsahu) nespočívá.

To platí zejména ve vztahu k závěru o neúčinnosti rozhodčí doložky, který spočívá výlučně na výkladu zákona a argumentace respektem k vůli smluvních stran, akcentovaným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, nepřichází vůbec v úvahu. Lze proto podpůrně odkázat na usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2019


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu