Rozhodnutí NS

4 Tdo 139/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Porušování domovní svobody
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/19/2019
Spisová značka:4 Tdo 139/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.139.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušování domovní svobody
Dotčené předpisy:§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 139/2019-16


USNESENÍ




Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2019 o dovolání obviněného B. T., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 11 To 314/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 90/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 37 T 90/2018, byl obviněný B. T. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 28. 4. 2018 kolem 18. hodiny v Brandýse nad Labem po překonání oplocení o výšce 150 cm vnikl na pozemek u rodinného domu č. ev. XY v ulici T. obývaný poškozenými manžely M. a M. B. a jejich nezletilou dcerou, kteří byli na zahradě a poté, co se podezřelý rozběhl směrem k nim, se schovali v domě, jehož vstupní dveře uzamkli, přičemž obžalovaný jevil snahu vejít dovnitř domu, když opakovaně bral za kliku vstupních dveří a bouchal na ně, a po příjezdu přivolané policejní hlídky se ukryl v dětském zahradním domečku, kde byl v 18:40 hodin policií zadržen“.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 37 T 90/2018 podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze tak, že jej usnesením ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 11 To 314/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, když uvedl, že již obhájce u soudu prvního stupně i soudu odvolacího mimo jiné namítal, že s ohledem na popsaný skutkový děj, když obviněný toliko pod vlivem návykové látky vniknul na pozemek poškozených, a nikoliv také do domu, přičemž nikoho neohrožoval, ničeho nepoškodil a neodcizil, trestní stíhání domnělého jednání obviněného nenaplňuje zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Již při hlavním líčení zdůrazňoval, že i kdyby jednání obviněného mohlo formálně naplňovat skutkovou podstatu přečinu podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, vzhledem k popsaným okolnostem by se nemohlo jednat o případ natolik společensky škodlivý, aby nemohlo postačovat případně uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu. Jednání obviněného bylo podle obhájce zcela zbytečně kriminalizováno, orgány činné v trestním řízení zcela zbytečně zatěžovány a došlo tak k ignorování zásady oportunity. S ohledem na nízkou společenskou škodlivost mohlo být využito institutu odložení věci pro neúčelnost podle § 159a odst. 3 nebo 4 tr. ř., popřípadě podle § 179c odst. 2 písm. i) tr. ř., případně podmíněným odložením podání návrhu na potrestání, se kterým ostatně obviněný podle protokolu o výslechu podezřelého projevil souhlas. Dále zmínil některé části z odůvodnění soudu prvního stupně i soudu odvolacího stran posouzení společenské škodlivosti, přičemž vyjádřil s těmito závěry svůj nesouhlas. Namítal, že počáteční obavy poškozených manželů B. považuje za přirozené vzhledem k tomu, že obviněný je mongolské národnosti a nerozuměli mu, avšak ty nemohly založit společenskou škodlivost do té míry, aby předmětné jednání bylo nutné trestně stíhat.

V další části dovolání nazvané nesprávná aplikace zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio obhájce citoval ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 a upozornil, že v řízení před soudy nižších stupňů v zásadě již samotné naplnění formální stránky přečinu porušování domovní svobody bylo považováno za skutečnost vylučující aplikaci materiálního korektivu. Podle obhájce je pro aplikaci zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio nutno také zvažovat, u jaké části obydlí došlo k porušení domovní svobody, zda u zahrady či objektu určeného k bydlení, jinak by byla materiální stránka tohoto přečinu zcela abstraktní a aplikace těchto zásad v praxi nerealizovatelná. Dále mimo jiné obhájce uvedl, že pokud odvolací soud uzavřel, že jednání obviněného „dosáhlo vysoké společenské škodlivosti, a proto v žádném případě nepostačí k nápravě závadného stavu způsobeného obžalovaným ustanovení civilního práva, ale je na místě uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené“, pak namítal, že vedle civilního práva jsou zde i prostředky správního práva, které by v daném případě postačovaly.

Obhájce závěrem shrnul, že soudy obou stupňů podle jeho názoru nesprávně posuzovaly možnosti aplikace zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio, když shodně jako skutečnosti vylučující aplikaci těchto zásad uvádějí především naplnění trestní odpovědnosti a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody, tj. úmyslné jednání, neoprávněné vniknutí a překonání překážky. Bez těchto skutečností by přitom ani nenastala trestní odpovědnost a formální stránka by nebyla naplněna, a proto tyto skutečnosti současně nemohou být skutečnostmi vylučujícími aplikaci výše zmiňovaných zásad. Podle obhájce měly být tyto zásady aplikovány a měla být uplatněna odpovědnost podle jiného právního předpisu. S ohledem na to proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dnešnímu dni k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného B. T. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 11 To 314/2018 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že námitky obviněného sice lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak většina námitek uváděných v dovolání byla již uplatňována v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, a oba soudy nižších stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného B. T.

S ohledem na uplatněné námitky obviněného Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku přitom neznamená negaci formálního pojmu (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).

V souladu se závěry uvedeného stanoviska Nejvyšší soud zdůrazňuje, že primárně již samotné naplnění formálních znaků skutkové podstaty daného trestného činu vyjadřuje, že se jedná o čin společensky škodlivý, a proto není povinností orgánů činných v trestním řízení vždy bezvýhradně zároveň přezkoumávat, zda takové jednání vykazuje dostatečnou škodlivost. Pouze v případě, že by s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti případu z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá se orgán činný v trestním řízení s tím, zda lze uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele. Nutno dodat, že kritérium společenské škodlivosti nemá žádnou legální definici, nýbrž řešení potřebné míry společenské škodlivosti je záměrně ponecháno na orgánech činných v trestním řízení, aby ji zhodnotily na základě konkrétních skutkových okolností daného případu.

V posuzované věci oba soudy nižších stupňů, zejména pak soud první stupně, shledaly, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž oba soudy se zabývaly také uplatněním zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně i soud odvolací dovozovaly vysokou společenskou škodlivost nejen s ohledem na to, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky dané skutkové podstaty, nýbrž zároveň přihlédly k typu překážky, jakou překonal, ke způsobu, jakým obviněný jednal, když poté, co přeskočil plot o výšce okolo 160 cm, běžel směrem k poškozeným, kteří se v té době nacházeli se svou nezletilou dcerou na zahradě, a následně se před ním museli schovat a uzamknout ve svém domě, neboť se cítili v ohrožení apod. Zohlednily tedy nejenom takové skutečnosti, které znamenaly naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (formální stránka), ale také ty skutkové okolnosti, jež byly v posuzované věci rozhodné pro posouzení společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Obhájce obviněného proto nesprávně interpretoval závěry soudů nižších stupňů, jestliže namítal, že „v předchozím řízení v zásadě již samotné naplnění formální stránky přečinu porušování domovní svobody bylo považováno za skutečnost vylučující aplikaci materiálního korektivu“. I z jeho dalších tvrzení je patrné, že oběma soudům vytýkal, že dovodily nemožnost aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe pouze na základě toho, že byly jednáním obviněného naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Nejvyšší soud však uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by soudy takto učinily.

Dále je třeba také uvést, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vyhodnotily v posuzované věci tyto skutkové okolnosti správně a jejich právní závěry, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje, jsou dostatečně odůvodněny v jejich rozhodnutích. Jak vyplývá z výpovědí svědků (poškozených), obviněný přeskočil plot a vniknul na jejich pozemek poté, co se rozzlobil, když ho svědek M. B. upozorňoval, že na něj zavolá policii, neboť se opíral o jejich plot, lomcoval s ním, různě pokřikoval apod. Jakmile se dostal na jejich pozemek, rozeběhl se směrem k nim, čímž vyděsil oba poškozené, kteří byli na zahradě také s jejich nezletilou dcerou a museli se před ním schovat v domě, přičemž obviněný „rval za kliku u dveří“ a jevil tak snahu dostat se dovnitř do domu, poškození se však v domě stihli uzamknout.

Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku je domovní svoboda, jež je také zaručena na ústavní rovině v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo v něm neoprávněně setrvá, přičemž užije-li při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, bude jeho jednání posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 178 odst. 2 tr. zákoníku. Jednáním obviněného byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle druhého odstavce tohoto ustanovení, a to v jeho poslední alternativě, tedy že „překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí“. Z tohoto pohledu je proto zcela bezpředmětné, že poškození se již necítili v ohrožení poté, co zůstali uzamčeni v domě a obviněný nadále setrval na jejich zahradě. Podstatným zůstává, že byla neoprávněně narušena jejich domovní svoboda. Tím spíše, když obviněný setrval na zahradě poškozených i poté, co mu poškozený M. B. ukazoval, aby zahradu opustil.

S ohledem na okolnosti, za jakých se obviněný tohoto trestného činu dopustil, a způsob, jakým obviněný jednal, je zjevné, že se nejedná o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti.

Druhou podmínku uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž nelze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat, postačuje-li uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, je nutno vykládat ve vzájemné propojenosti s podmínkou první, tj. dostatečnou společenskou škodlivostí. Zásadu subsidiarity trestní represe nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. Nelze proto přisvědčit ani dovolací námitce, že „vedle civilního práva jsou zde i prostředky správního práva, které by v daném případě postačovaly“.

Je tak možno uzavřít, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný B. T. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a na základě všech skutkových okolností popsaných v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů byl učiněn správný závěr, že uplatnění aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo na místě. Nejvyšší soud proto konstatuje, že neshledal, že by napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, trpělo vytýkanými vadami.

Jelikož se s obdobnými námitkami zaobíraly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného B. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 2. 2019
                            JUDr. Jiří Pácal
                            předseda senátu