Rozhodnutí NS

4 Tdo 1156/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/03/2018
Spisová značka:4 Tdo 1156/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1156.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pomluva
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1156/2018-17


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání obviněné J. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 6 To 161/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 15/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Š. odmítá.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 67 T 15/2018 uznal obviněnou J. Š. vinnou zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustila tím, že dne 5. 3. 2017 ve 14:14 hod., dne 15. 3. 2017 ve 21:18 hod., dne 13. 4. 2017 v 15:27 hod. a dne 25. 4. 2017 v 7:50 hod. ve všech případech z IP adresy prostřednictvím emailové adresy pod smyšleným jménem D. J. zaslala poškozenému V. K., výhrůžné emaily, ve kterých nařkla poškozeného a J. S., z podvodného přivlastnění dědictví po zemřelém J. O., ze zcizení jeho majetku a jeho okradení a opakovaně poškozeného vyzývala, aby zaslal třikrát finanční částku ve výši 350 000 Kč na bankovní účty, jinak ho připraví o veškerý majetek získaný uvedeným dědictvím tak, že bude celou kauzu medializovat, obrátí se na Policii České republiky, státní zastupitelství a o údajném podvodném jednání poškozeného bude informovat jeho nadřízené včetně papeže Františka, kdy dne 23. 3. 2017 v 15:25 hod. skutečně zaslala opět z emailové adresy opět z IP adresy z místa svého trvalého bydliště Ch., Ch., okres P.– z., na sekretariát arcibiskupa k rukám kardinála Dominika Duky email, kde se rovněž představila jako D. J. a obvinila S. i poškozeného, kterého nazvala „černou ovcí“, ze zfalšování závěti J. O. a zcizení jeho majetku a požadovala, aby jim bylo domluveno, jinak celou věc předá státnímu zastupitelství a médiím, přičemž o předmětném dědictví se dozvěděla po předchozím nahlédnutí do spisového materiálu sp. zn. 5 C 44/2016 vedeném u Okresního soudu Praha – západ ve věci sporu o vlastnictví nemovitosti v Ch. mezi obviněnou a jejím bratrem J. S., do kterého J. S. přiložil jako důkaz dodatek k závěti ze dne 4. 7. 2004 napsaný zemřelým J. O. adresovaný poškozenému, a který jí nebyl určen a o poškozeném jeho nadřízeným sdělila zcela smyšlené informace o údajném zcizení majetku zemřelého J. O., což byly informace způsobilé způsobit poškozenému újmu v jeho zaměstnání.

Za to byl obviněné J. Š. uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 6 To 161/2018 zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 6 To 161/2018 podala obviněná J. Š. dovolání, v němž nejprve rekapitulovala průběh předchozího trestního řízení a znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze vymezila uplatněné dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Obviněná namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy skutková zjištění nemají žádnou logickou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z možných logických způsobů hodnocení. Podle obviněné jsou tato skutková zjištění jen pouhými domněnkami ze strany nalézacího i odvolacího soudu. Oba soudy naprosto bezdůvodně odmítly provést prakticky jen jediný důkazní prostředek, který obviněná v řízení navrhovala provést na podporu svých tvrzení. K tomu namítá, že provedení dokazování dědickým spisem není a nemá vést k dosažení revokace dědického řízení, ale pouze zjištění toho, zda předmětná tvrzení obviněné jsou či nejsou v rozporu se skutečností.

Obviněná též poukazuje, že oba soudy hodnotily provedené důkazy bezdůvodně jednostranně v její neprospěch. Základní podmínkou pro to, aby soud mohl dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy, je náležité prokázání toho, že obviněná o někom sdělila nepravdivý údaj, přičemž z rozhodnutí musí být evidentní, na základě jakých skutečností a úvah soud k závěru o nepravdivosti tvrzení obviněné došel. Touto otázkou se soud prvního stupně vůbec nezabýval a chybně zamítl návrh obviněné na doplnění dokazování dědickým spisem. Provedením tohoto důkazu, resp. listinami obsaženými v tomto spise obviněná chce „pouze“ prokázat, že jí uváděné informace nejsou nepravdivé.

Podle obviněné pak rozeslání předmětných e-mailových zpráv poškozenému nemohlo naplnit znaky trestného činu vydírání, a to co se objektivní stránky týče, když v jejím jednání nelze shledat naplnění „pohrůžky jiné těžké újmy“. Obviněná nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, jenž shledává možnost způsobení „jiné těžké újmy“ v tom, že obviněná jiného upozorňuje na svůj úmysl medializovat nějaké skutečnosti, případně tyto skutečnosti oznámit Policii ČR, státnímu zastupitelství nebo papeži Františkovi. Podle obviněné je právem každého občana obrátit se kdykoliv na tyto instituce se svými podněty a žádostmi, a to se všemi důsledky s tím spojenými, mezi které může patřit např. možnost spáchání trestného činu křivého obvinění, případně též pomluvy, nikoli však vydírání.

Vzhledem ke skutečnosti, že odvolacím soudem bylo zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž důvody dovolání lze beze zbytku aplikovat také na rozhodnutí soudu prvního stupně a na řízení předcházející usnesení odvolacího soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku, je obviněná toho názoru, že je naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jak napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 6 To 161/2018, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 67 T 15/2018 v celém rozsahu zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání se nejvyšší státní zástupce k podanému dovolání nevyjádřil (§ 265h odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání obviněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 6 To 161/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Obviněnou uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Obvodním soudem pro Prahu 1 v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.

Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněné. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněné po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Obviněná je z trestné činnosti usvědčována především vlastní výpovědí, kdy svoje jednání v podstatě doznává, jen na něm nevidí nic špatného, a listinnými důkazy, zejména pak e-mailovými zprávami, které byly rozesílány z emailových adres, které jsou provázány s osobou obviněné. Polemika obviněné s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě těchto důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněné v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, nebo dokonce přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

V daném případě provedené hodnocení důkazů zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku. Na tomto místě je k námitkám obviněné ještě třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně splňují.

Obviněná dále namítala existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

V dané věci, kdy je obviněnou namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazu výpovědí svědka S. a listinného důkazu v podobě dědického spisu týkajícího se vypořádání dědictví po zemřelém O.), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud se důkazními návrhy obviněné zabýval a její návrhy zamítl, neboť shledal, že jde o důkazy nadbytečné, jelikož přímo nesouvisí s projednávanou věcí a skutkový stav projednávané věci byl již najisto prokázán. Soud prvního stupně to dostatečně odůvodnil na str. 3 rozsudku. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Nejvyšší soud s tímto odůvodněním zcela souhlasí, a proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

V obecné rovině je nutno připomenout, že trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.

Nepravdivým údajem je informace, která je v rozporu se skutečností a která se týká pomlouvané osoby. Aby mohl být údaj označen za nepravdivý ve smyslu § 184 tr. zákoníku, musí jít o údaj ověřitelný. Z logiky věci za něj tedy nelze považovat takový výrok, který je hodnotící povahy a je prezentován jako subjektivní úsudek autora. Sdělení nepravdivého údaje zakládá trestní odpovědnost pachatele pouze tehdy, jestliže údaj nemající podklad v realitě je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů; nepostačuje tedy jakékoli ohrožení, tj. v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Onu způsobilost je nutno hodnotit vždy podle okolností konkrétního posuzovaného případu. Zejména je nutno přihlížet k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, k povaze sdělovaného údaje, okolnostem jeho sdělení apod. Za typické příklady možného ohrožení vážnosti pomlouvaného v důsledku sdělení nepravdivého údaje lze uvést jeho poškození v zaměstnání či narušení rodinných nebo jiných osobních vztahů a sociálních vazeb.

Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněná dne 23. 3. 2017 zaslala z emailové adresy email na sekretariát arcibiskupa k rukám kardinála Dominika Duky, ve kterém poškozeného nazvala „černou ovcí“ a že společně s S. zfalšoval závěť zemřelého J. O.

V prvé řadě je nutno uvést, že soud v postavení orgánu činného v trestním řízení, neměl žádný důvod přezkoumávat či dokonce jiným způsobem hodnotit výsledky dědického řízení po zemřelém J. O. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, který toto řízení prováděl, je zřejmé, že ze závěti zemřelého vyplývá jeho jasná vůle, aby se jeho dědici stali poškozený K. a S. Tato informace byla obviněné známa. Ta ovšem výsledky dědického řízení nehodlala respektovat a akceptovat. Zaujala tudíž subjektivní názor, že pravomocný rozsudek dědického řízení je nespravedlivý a pouze na základě svých intuitivních a deduktivních závěrů se jej rozhodla zpochybňovat a zároveň tvrdit, že Obvodní soud pro Prahu 3 vydal v dědickém řízení rozhodnutí založené na nepravých podkladech. V důsledku toho pak obviněná začala uvádět nepodložené a ve svém důsledku nepravdivé informace o zfalšování závěti zemřelého J. O., které ale vyvěrají pouze z jejích subjektivních pocitů. Ze zjištěného skutkového stavu lze jasně dovodit, že jednání obviněné zcela bez pochyby směřovalo k ohrožení vážnosti poškozeného, a to jak v zaměstnání, tak ve společnosti. O tom svědčí i skutečnost, že poškozený (na základě e-mailu od obviněné) měl osobní pohovor s kardinálem Dominikem Dukou, kdy musel vysvětlovat, o co se jedná. Není možné také opomenout, že poškozený vykonává funkci kněze, jehož vážnost a pověst jsou velice důležitými faktory při výkonu této činnosti (zaměstnání) obzvláště pak mezi věřícími. V těchto mohla být tímto nepodloženým a zároveň nepravdivým údajem vzbuzena výrazná nedůvěra vůči poškozenému K. a ohrožena tak jeho vážnost a to nejenom u věřících spoluobčanů.

Nejvyšší soud tak zcela souhlasí se závěry nalézacího a odvolacího soudu, že obviněná svým jednáním naplnila veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku.

Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a způsobí takovým činem značnou škodu.

Se zřetelem k povaze projednávaného případu je zapotřebí nejprve v obecné rovině poukázat na to, že pod pojmem pohrůžky jiné těžké újmy se rozumí neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti v rodinném či pracovním životě poškozeného, a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a osobním poměrům poškozeného. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy (viz rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 33/2007, pod T 967). Podle platné judikatury jinou těžkou újmou přitom může být i zahájení trestního stíhání či jeho rozšíření v důsledku oznámení pachatele, jestliže tak pachatel činí v úmyslu, aby poškozeného donutil, aby něco konal, opomenul či trpěl (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81).

Je zřejmé, že hrozbu trestním oznámením není možné automaticky považovat za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Lze rovněž souhlasit s obviněnou, že na základě čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat svého práva, a to i podáním trestního oznámení. Jak již citovaný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR, tak následná judikatura ovšem zdůrazňuje, že předpokladem trestného činu vydírání je neoprávněné jednání pachatele, kterým jiného nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003 (publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 571, svazek 24/2003, Praha: C. H. Beck) totiž ona neoprávněnost může spočívat buď v tom, že pachatel „poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen“.

V posuzovaném případě je zřejmé, že obviněná pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutila poškozeného činit něco, k čemu vůbec nebyla oprávněna od poškozeného požadovat. Poškozený na základě pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 získal určitý finanční obnos v rámci dědického řízení po zemřelém J. O. Bylo tedy pouze na poškozeném, jak s touto částkou naloží a obviněná neměla žádný právní nárok po poškozeném žádat, aby tomu bylo podle jejího požadavku, tedy aby poukázal třikrát částku 350 000 Kč na její osobou určené bankovní účty. Mezi obviněnou a poškozeným neexistoval jakýkoliv právní vztah, na základě něhož by obviněná něco takového mohla požadovat. Obviněná tudíž poškozeného nutila jednat podle její vůle, i když k tomu nebyla oprávněna, což jí muselo být naprosto zřejmé. Nemůže zůstat bez povšimnutí ani fakt, že ačkoli obviněná se zaštiťovala tím, že chtěla, aby poškozený zaslal uvedené finanční částky na humanitární pomoc, ve skutečnosti dva ze tří uvedených účtů patřily její rodině. Z toho je zřejmé, že minimálně část předmětných peněz chtěla získat pro potřebu vlastní rodiny, ačkoli se jednalo o jednání zcela neoprávněné.

Ve světle zjištěných skutkových okolností je také zřejmé, že obviněná neměla v daném případě na mysli korektní a oprávněné oznámení protiprávního jednání poškozeného, nýbrž svými výroky vědomě sledovala nátlak na poškozeného a jeho zastrašení pro případ, že by nezaslal výše zmiňované peněžní částky na účty podle jejích požadavků, neboť mu zřetelně dávala najevo, že jej jinak zdiskredituje nejen v zaměstnání, ale také ve společnosti tím, že případ předá Policii České republiky a novinářům k medializaci. To nelze chápat jinak, než že obviněná chtěla v poškozeném vzbudit strach z případné ztráty dobrého jména, osobní prestiže a v důsledku toho i zaměstnání, když jej informovala, že bude kontaktovat jeho nadřízené, pokud nebude postupovat podle jejích instrukcí. Byla si nepochybně vědoma, že poškozený, jakožto kněz, si zakládá na dobré pověsti mezi věřícími, což je jeden ze základních předpokladů pro kvalitní výkon tohoto zaměstnání. V tomto případě hrozba trestním oznámením, medializací a kontaktováním nadřízeného orgánu v rámci církevní hierarchie pak beze zbytku splnila kritérium pro naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy.

Je také vhodné zohlednit intenzitu ovlivnění psychického stavu poškozeného. Ta musela být v posuzovaném případě více než značná zejména pro způsob, jakým obviněná vystupovala, když se vydávala za skupinu právníků a detektivů a anonymně se podepisovala jako F. M., kdy obviněná takto poškozeného písemně kontaktovala opakovaně.

Nejvyšší soud tak shledal, že jednání obviněné bylo důvodně posouzeno i podle skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak ten je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Aby byl tento dovolací důvod naplněn, musel by Městský soud v Praze zamítnout řádný opravný prostředek obviněné z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože by nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. odvolání nepodala obviněná opožděně, ale včas, odvolání podala obviněná opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení). Nebo by Městský soud v Praze takové odvolání musel odmítnout pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoliv obviněná nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad. To však namítáno v dovolání není a z obsahu procesního spisu rovněž nevyplývá, že by k takovému postupu došlo.

Dovolání obviněné však současně nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani z toho pohledu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo takovými vadami, které by naplňovaly nějaký z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněnou uplatňované námitky k postupu soudu prvního a druhého stupně totiž nenaplňují žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná v dovolání brojila proti jednostrannému hodnocení důkazů nalézacím i odvolacím soudem a proti absenci některých znaků skutkové podstaty trestných činů vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se však zcela ztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu a dospěl k názoru, že postup a rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nenaplňují žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tedy ani konkrétně obviněnou uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž nebyl naplněn ani obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněná v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod

S ohledem na veškerá výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněné J. Š., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 3. 10. 2018


    JUDr. František Hrabec
    předseda senátu