Rozhodnutí NS

6 Tdo 1454/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:6 Tdo 1454/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1454.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1454/2018-28


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. L., nar. XY v Kazachstánu, státní občan republiky Kazachstán, v ČR trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 7 To 150/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 100/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 T 100/2015, byl obviněný R. L. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„v XY dne 26. 5. 2015 kolem 06.50 hodin v ulici XY v budově Policie České republiky, odbor cizinecké policie, oddělení kontroly pobytu, pátrání a eskort, kam byl dle § 63 odst. 3 z. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, předveden ke zjištění jeho totožnosti z důvodu jeho jízdy trolejbusem MHD bez jízdenky, kdy na výzvu nepředložil dle § 103 písm. d) z. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky doklady řádně prokazující jeho totožnost, toliko předložil průkaz zdravotního pojištění, po ověření jeho totožnosti poté, co mu bylo ústně sděleno rozhodnutí o udělení blokové pokuty ve výši 3.000,- Kč dle § 156 odst. 1 písm. i) z. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a příslušníkem Policie ČR oblečeným ve služebním stejnokroji V. V. byl poučován o svých právech a povinnostech a o udělení blokové pokuty, vyskočil ze židle a udeřil jej pěstí pravé ruky do oblasti levého oka, poté jej udeřil levou rukou do rtu, další údery vedené pěstí na jeho hlavu již policista vykryl pravou rukou, následně použil hmaty a chvaty sebeobrany, mimo jiné navolňovací kop do jeho boku, po němž usedl na židli, byl ze strany V. V. vyzýván, aby svého jednání zanechal, ale vzápětí vběhl do místnosti dozorčí služby, kde byl ze strany V. V. chycen zezadu za krk do tzv. kravaty, sveden na zem na břicho, snažil se vysmeknout, ale po chvíli v sevření přestal a poté za pomoci páky na levou ruku byl odveden do cely pro zadržené osoby, čímž způsobil V. V. krevní podlitinu a otok na palcové hraně pravého předloktí u zápěstí, zhmoždění levého bulbu očního a tržnou ránu rtu, které si vyžádalo lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností od 26. 5. do 5. 6. 2015, kdy v případě poranění oka se jedná o středně těžké zranění s poruchou zdraví trvající 4 týdny, přičemž poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života přechodným neostrým viděním levého oka.“
    2. Za uvedený zločin byl odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 2086,- Kč.

    3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 7 To 150/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
      II.
        4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

        5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že spáchání skutku, pro který je stíhán, mu nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, dále skutková zjištění soudu jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, což mělo za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Soudy ve svých rozhodnutích zcela zásadním způsobem porušily právní předpisy. V dané věci stály podle obviněného proti sobě dva protichůdné popisy děje. Soudy měly postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, resp. aby mohl být obviněný uznán vinným, musí být prokázán skutkový stav, o kterém nemohou panovat důvodné pochybnosti, což se v tomto případě nestalo. Poškozený V. (dále jen „poškozený“) a svědek B. při svých výsleších působili zcela nevěrohodně, čímž vznikly takové pochybnosti, které bylo nutno vykládat ve prospěch obviněného. Ten naproti tomu při svých výpovědích konstantně uváděl, že útočníkem byl policista V. a on sám se pouze bránil. Soudy se však s těmito zcela zásadními okolnostmi a nejasnostmi případu nevypořádaly a omezily se pouze na uvádění okolností a důkazů, které by mohly prokazovat jeho vinu. K tomu obviněný uvedl, že poškozený V. a svědek B. jsou na celé věci zainteresováni. U svědka V. je zainteresovanost dána především možným citelným postihem zaměstnavatele v disciplinárním řízení a též případnou regresní náhradou škody ze strany státu za nesprávný úřední postup poškozeného. Výslech svědka B. je podle názoru obviněného jednak nepoužitelný pro jeho vnitřní rozpornost a tento svědek dále může být ve věci zainteresován z důvodu profesní kolegiality. Obviněný v těchto souvislostech poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16.

        6. Ačkoliv odvolací soud podle obviněného uvedl, že nefavorizuje žádnou z výpovědí, reálně tak učinil, neboť opominul vyhodnotit nepřesvědčivé vystupování svědka B. a částečně též poškozeného V. Obviněný nemůže přijmout argumentaci soudu odvolacího, že k celému konfliktu došlo jeho zaviněním, neboť jel „načerno“ a v žádném případě celá situace nevznikla nějakou šikanou ze strany policistů. Obviněný nepopírá, že jel prostředkem hromadné dopravy „načerno“ a zpočátku nebyl spokojen s tím, že byla přivolána policie. Z provedeného dokazování (výpovědí svědků Š. a B.) však podle něho vyplývá, že cestou na služebnu se měl zcela uklidnit a spolupracovat. Na služebně již tedy plně spolupracoval s policisty. Podle jeho mínění dále postrádá logiku, proč by jej měl poškozený V. poučovat o jeho právech, když primárním pracovním zařazením tohoto policisty je operační důstojník, jehož náplní práce je především administrativní činnost. Je zcela nelogické, aby se ve fázi vyřizování věci, kdy již obviněný plně spolupracoval s ostatními příslušníky PČR, započal interakci s obviněným, u kterého se v této době nacházel svědek B. Bylo by logické, pokud by poučení provedl svědek B. nebo svědkyně Š. Pokud by se soudy vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, tak by musely dospět k závěru, že pro rozpory ve skutkových zjištěních nelze spolehlivě učinit závěr, kdo fyzický střet obviněného s poškozeným zapříčinil a proto bylo na místě obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Nebyl tedy zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), rozhodnutí o vině je založeno na svévolném hodnocení důkazů provedeném bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a postup soudů obou stupňů je v rozporu s právem na spravedlivý proces.

        7. Podle dovolatele je nesprávná i právní kvalifikace skutku, kdy bylo dokazováním v podstatě vyloučeno, že jeho údajným jednáním nastal takový následek, který je popsán v popisu skutku. Ze znaleckého posudku MUDr. Velka a jeho výslechu, výslechu svědka S. a ze znaleckého posudku MUDr. Mandyse a jeho výslechu jednoznačně vyplynulo, že ke zranění ruky poškozeného mohlo dojít v jakékoliv části konfliktu, možných zraňujících mechanismů je celá řada, včetně toho, že k poranění mohlo dojít při pádu, když se ho poškozený snažil strhnout na zem, a tedy nikoliv aktivním jednáním obviněného. Pracovní neschopnost spíše souvisela s poraněním oka než s poraněním ruky. Potíže obviněného nebyly objektivní cestou (lékařskými zprávami a zkoumáním) hodnoceny jako závažné. Zranění oka vůbec nemuselo mít původ v konfliktu s obviněným. Podle dovolatele se dát říci, že ani jedno poranění, které by mělo mít původ v údajném konfliktu s obviněným, neomezovalo poškozeného po dobu delší jednoho týdne. S ohledem na uvedené, i kdyby bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek, který je mu kladen za vinu, je zcela vyloučeno jeho právní posouzení podle „§ 325 odst. 2 písm. ) tr. zákoníku“.

        8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 7 To 150/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 T 100/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

        9. K podanému dovolání zaslal sdělení státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že nevyužívá svého oprávnění a nebude se věcně vyjadřovat. Současně vyslovil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
          III.
            10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

            11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 7 To 150/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
              12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
                13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
                  14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                    15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
                      16. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
                        17. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                        IV.
                          18. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry, v návaznosti pak vykresluje vlastní verzi skutkového stavu a na této své verzi poté staví své tvrzení o tom, že právní kvalifikace jeho skutku jako výše uvedeného trestného činu je chybná. Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad (sekundárně) tak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. ř.

                          19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
                            20. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
                              21. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
                                22. Nutno uvést, že námitky obsažené v dovolání uplatnil obviněný již v předchozím řízení a soudy obou stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly, takže v daném směru postačí na jejich argumentaci odkázat (viz str. 9-10 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3-5 usnesení odvolacího soudu). Pouze pro úplnost lze k dovolacím výhradám s odkazem na zjištění soudů nižších stupňů připomenout, že obviněný byl v den spáchání souzeného skutku nevyspalý, jel po noční směně „načerno“ prostředkem hromadné dopravy, byl nervózní, nechtěl se podrobit zákroku, byl pro násilné jednání již postižen ve správním řízení, byl pod vlivem kanabinoidů a byla mu vyměřena velmi citelná pokuta, kterou následně nebyl schopen nebo ochoten splácet. Naproti tomu poškozený neměl důvody být toho dne disponován k jakémukoliv agresivnímu jednání, jednalo se pro něj o služební den jako kterýkoliv jiný, ani primární zákrok vůči obviněnému při jeho lustraci neprováděl, dostal se s ním do styku až na policejní služebně a odvolací soud nepovažoval za nelogické, že se obviněného jal poučovat o jeho chování v době, kdy svědkyně M. Š. vypisovala pokutový blok v reakci na to, že obviněný se na policejní služebně podle zjištěných důkazů v té době rozhodně standardně nechoval. Nutno podotknout, že napadení poškozeného obviněným potvrdila ve své výpovědi kromě poškozeného a svědka B. B. i svědkyně J. A.

                                23. Nad rámec uvedeného ještě lze konstatovat, že pokud obviněný také tvrdil, že i kdyby bylo prokázáno, že spáchal skutek, který je mu kladen za vinu, je zcela vyloučeno právní posouzení podle „§ 325 odst. 2 písm. )“ tr. zákoníku, mohlo by toto tvrzení na prvý pohled vyvolat dojem, že předkládá námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, avšak není tomu tak. Obviněný totiž danou námitku neopřel o v řízení soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, nýbrž ji vystavěl na vlastním hodnocení příčiny a závažnosti zranění poškozeného a dospěl ke skutkovým závěrům pro něj příznivějším. Na základě takto modifikovaného skutkového stavu pak dospěl k závěru o vadnosti právní kvalifikace. Nutno ovšem poznamenat, že závěry soudů nižších stupňů stran zranění poškozeného nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy v podobě svědeckých výpovědí (především svědků B. B., J. A. a poškozeného), lékařských zpráv a znaleckých posudků, zvláště znalce MUDr. Jana Velka, pokud jsou posuzovány v jejich komplexu.

                                24. Se zřetelem k výše uvedenému je zapotřebí zmínit, že námitky dovolatele ve vztahu ke správnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Možno však shrnout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
                                  25. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
                                    26. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
                                      27. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nemohly být relevantně uplatněny ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
                                        28. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


                                        Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                        V Brně dne 19. 12. 2018


                                        JUDr. Vladimír Veselý
                                        předseda senátu