Rozhodnutí NS

20 Cdo 24/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2020
Spisová značka:20 Cdo 24/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.24.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 1076/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 24/2020-88
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné Raiffeisen stavební spořitelny a. s., se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 2747/99, identifikační číslo osoby 49241257, proti povinnému M. B., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem v Ostravě, Janáčkova č. 1089/20, pro 3 528 282,02 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 EXE 5683/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě- pobočky v Olomouci ze dne 30. srpna 2019, č. j. 40 Co 202/2019-56, takto:

Dovolání povinného se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Olomouci pověřil dne 15. listopadu 2016, č. j. 50 EXE 5683/2016-14, soudního exekutora Mgr. Jana Svobodu, Exekutorský úřad Olomouc, vedením exekuce na majetek povinného podle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též jen „Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR“) ze dne 22. července 2016, č. j. Rsp 321/16 (dále též jen „rozhodčí nález“), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3 528 282,02 Kč s příslušenstvím.

Podáním ze dne 25. ledna 2019 povinný navrhl zastavení exekuce s odůvodněním, že rozhodčí nález nebyl doručen do datové schránky, jíž byl povinný v rozhodné době držitelem, ale namísto toho byl zaslán na adresu, na které se povinný dlouhodobě nezdržoval. Rozhodčí nález tak z důvodu vadného doručení není formálně vykonatelným exekučním titulem.

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. dubna 2019, č. j. 50 EXE 5683/2016-42, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Soud uvedl, že oprávněná a povinný se dohodami o řešení případných sporů podřídili procesním pravidlům stanoveným v řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též jen „řád Rozhodčího soudu při AK ČR a HK ČR“), a jelikož se rozhodčímu soudu nepodařilo doručit na adresu povinného, uváděnou ve smlouvách mezi oprávněnou a povinným, ustanovil v souladu s výše uvedeným řádem opatrovnici k přijímání písemností pro povinného, jíž byl rozhodčí nález doručen. Soud dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 282/2014, dle kterého rozhodce sice doručuje rozhodčí nález způsoby uvedenými v § 45 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř“), v tam stanoveném pořadí, k doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky adresáta však může přistoupit jen tehdy, pokud o to tento adresát požádal. Vzhledem k tomu, že dle rozhodčího spisu povinný o tuto formu nepožádal, dospěl soud k závěru, že rozhodčí nález byl řádně doručen a je vykonatelným exekučním titulem.

K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě- pobočce Olomouci usnesením ze dne 30. srpna 2019, č. j. 40 Co 202/2019-56, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když doplnil, že účinky doručení rozhodčího nálezu povinnému nastaly doručením opatrovnici povinného, přičemž v exekučním řízení se soud nemůže zabývat námitkou, že v nalézacím řízení došlo k ustanovení opatrovníka navzdory neúplnému šetření o pobytu účastníka.

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. V něm především uvedl, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně právně posoudily otázku doručení rozhodčího nálezu povinnému, když chybně aplikovaly ustanovení § 10 Řádu Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, jehož procesním pravidlům se strany ujednáním v dohodách o řešení případných sporů podřídili. Na jeho základě mohl rozhodčí soud ustanovit opatrovníka pro doručování až poté, co selhaly všechny ostatní způsoby doručení předpokládané řádem Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, avšak v rozporu s tímto rozhodce ustanovil opatrovníka povinnému, a to i přesto, že se mu nepokusil doručit rozhodčí nález do datové schránky, kterou povinný měl v rozhodné době zřízenou a zpřístupněnou pro doručování i jiným subjektům než orgánům veřejné moci. Uzavřel, že rozhodčí soud, který rozhodčí nález doručoval do rukou ustanovené opatrovnice, postupoval v rozporu s dohodou ujednanou stranami v rozhodčí doložce, a rozhodčí nález tak nebyl doručen, nestal se vykonatelným a nebylo podle něj možné nařídit exekuci. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a případně i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Předpokladem formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu je jeho účinné doručení. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), vždy platilo, že se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. Protože však podle § 23 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. března 2012 končilo rozhodčí řízení vydáním rozhodčího nálezu, jeho doručování již nebylo možno zahrnout mezi otázky, které si strany rozhodčího řízení mohly dohodnout (otázky postupu vedení řízení). Bylo tak třeba trvat na tom, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu (§ 45 a násl. o. s. ř.), týkajících se doručování písemností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006).

Zákonem č. 19/2012 Sb., došlo (mimo jiné) k novelizaci zákona č. 216/1994 Sb., tak, že rozhodčí řízení je (až na jednu výjimku) skončeno právní mocí rozhodčího nálezu. Jak vyplývá z důvodové zprávy, toto řešení by mělo umožnit stranám, aby si dohodly postup týkající se doručování rozhodčího nálezu samostatnou dohodou podle § 19 zákona o rozhodčím řízení a nemuselo být postupováno, v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, striktně podle ustanovení § 45 a násl. o. s. ř. Nejvyšší soud na uvedenou novelizaci reagoval v usnesení ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 3678/2013, ve kterém uzavřel, že zkoumá-li soud v exekučním řízení otázku řádného doručení exekučního titulu podle zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. dubna 2012 do 31. prosince 2013, je třeba zjistit, zda se účastníci dohodli na způsobu doručování rozhodčího nálezu; nedošlo-li k dohodě, je třeba vycházet z ustanovení občanského soudního řádu, jež se doručování písemností týkají. Jinými slovy dohoda stran v otázce doručení rozhodčího nálezu má přednost před aplikací § 45 o. s. ř.

Zákonem č. 303/2013 Sb. došlo s účinností od 1. ledna 2014 k další novelizaci zákona č. 216/1994 Sb., podle jehož nového ustanovení § 19a rozhodce doručí písemnost na adresu datové schránky; není-li možné písemnost doručit do datové schránky, doručí písemnost na elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo kterou určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě. Není-li možné doručit písemnost na adresy uvedené výše, doručí rozhodce písemnost na adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo adresu uvedenou v rozhodčí smlouvě. Přestože ustanovení § 19a do zákona č. 216/1994 Sb. zavedlo ucelenou právní úpravu doručování písemností, nevylučuje, aby se i nadále strany rozhodčího řízení na postupu při doručování dohodly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 2347/2017).

S ohledem na to, že rozhodčí nález byl vydán dne 22. července 2016 (rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 5. dubna 2016) je třeba projednávanou věc posuzovat podle zákona č. 216/1994 Sb. účinného od 1. ledna 2014. Strany rozhodčího řízení (zde účastníci) si proto mohli sjednat vlastní pravidla pro doručování písemností, což také učinili, neboť ve dnech 19. června 2014 a 13. září 2014 uzavřeli dohody o řešení případných sporů, ve kterých se podřídili procesním pravidlům rozhodčího řízení stanoveným v řádu Rozhodčího soudu při AK ČR a HK ČR, který v ustanovení § 10 obsahuje vlastní úpravu doručování písemností v rozhodčím řízení: Písemnosti ve sporu zasílá stranám rozhodčí soud na adresu, kterou strana uvedla, nebo dodáním do datové schránky, pokud strana takové dodávání umožnila (§ 18a odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Pokud strana žádnou adresu neuvedla a dodání do datové schránky není možné, zasílají se jí písemnosti na adresu, jež je rozhodčímu soudu známa. Pokud si strana zvolila zástupce, zasílají se písemnosti tomuto zástupci, a to na adresu jeho sídla, popřípadě bydliště, popřípadě jinou adresu, kterou strana uvedla, anebo dodáním do jeho datové schránky, pokud je to možné (odst. 1). Žaloby, žalobní odpovědi, předvolání, rozhodčí nálezy a usnesení se doručují do vlastních rukou s potvrzením o doručení, anebo dodáním do datové schránky adresáta podle zvláštního právního předpisu (odst. 3). Jestliže se postupem podle odstavců 1 až 8 nepodařilo doručit straně na její poslední známou adresu, a to ani prostřednictvím jejího zástupce anebo osoby jí zmocněné k přijímání písemností, může jí předseda rozhodčího soudu ustanovit osobu pověřenou k přijímání písemností (dále jen „pověřená osoba“). Den doručení pověřené osobě se považuje za den doručení adresátovi, jemuž byla ustanovena pověřená osoba (odst. 9).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při AK ČR a HK ČR je přednostně doručován do vlastních rukou na adresu, kterou strana uvedla anebo dodáním do datové schránky adresáta, pokud strana umožnila takové dodávání. Jelikož rozhodce není orgánem veřejné moci, je doručení do datové schránky strany sporu možné pouze na základě jejího zpřístupnění dle ust. § 18a odst. 1 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, podle něhož Ministerstvo vnitra umožní na žádost fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby do datové schránky této osoby. Teprve není-li možné doručit rozhodčí nález postupy uvedenými v odstavcích 1 až 8, může předseda rozhodčího soudu ustanovit osobu pověřenou k přijímání písemností.

Dovolateli je třeba dát za pravdu, že sjednali-li si oprávněná s povinným výše uvedená pravidla pro doručování písemností v rozhodčím řízení, mohl povinný legitimně očekávat, že zřídí-li si datovou schránku a umožní-li doručování i jiným subjektům, než orgánům veřejné moci, bude k ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností přistoupeno teprve tehdy, dojde-li k neúspěšnému pokusu o doručení rozhodčího nálezu do jeho datové schránky.

Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, dále Nejvyšší soud vyslovil závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se soud výkonu zabývat nemůže, a že při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by mohlo být významné jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku.

Stejný závěr je třeba vztáhnout i na rozhodčí řízení, které je ve vztahu k exekuci řízením nalézacím. Proto exekuční soud nemůže přezkoumávat, zda v rámci rozhodčího řízení došlo k vadám, popř. zda byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 18. září 2008, sp. zn. II. ÚS 214/08). I účastník rozhodčího řízení má možnost se v rámci tohoto řízení bránit, že mu nebyl rozhodčí nález doručen a že důvody pro ustanovení opatrovníka nebyly dány, a to návrhem na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb.

Jestliže rozhodčí nález byl doručen do rukou ustanovené opatrovnice povinného, není v exekučním řízení možné zpochybňovat formální vykonatelnost takového exekučního titulu tvrzením, že povinnému doručen nebyl. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) proto postupovaly v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jestliže dospěly k závěru, že důvod k zastavení exekuce zde nebyl dán. Nejvyšší soud proto dovolání povinného odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2020


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu