Rozhodnutí NS

4 Tdo 350/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:4 Tdo 350/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.350.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Srozumění
Úmysl nepřímý
Vražda
Dotčené předpisy:§ 140 odst. 1 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 tr. zákoníku
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 15 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 350/2019-876


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. Č., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 7 To 89/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 6/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

    Odůvodnění:

    Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 50 T 6/2018, byl obviněný V. Č. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku (správně pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

    v přesně nezjištěné době ve večerních či nočních hodinách z 13. 10. 2017 na 14. 10. 2017, v zahradní chatce bez čísla popisného nacházející se na parcele číslo XY v obci D., okr. Ch., kterou užíval s vědomím majitele L. J., narozeného XY, po předchozím pomočení jeho postele poškozeným, v úmyslu usmrtit, se sdělením: „Já tě zabiju, ty kryple!“, opakovaně fyzicky napadl údery rukou sevřenou v pěst a kladivem poškozeného J. N., nar. XY, kdy údery vedl na obličej a hlavu poškozeného a dalšího jednání zanechal poté, co ho okřikl J. H., narozený XY, a uvedeným jednáním tak způsobil poškozenému celkem 23 tržnězhmožděných ran hlavy ve vlasové části a tři třžnězhmožděné rány v obličeji (jednu v zevním konci levého obočí, jednu nad pravým obočím, jednu vedle pravého ústního koutku), kdy tři rány v týle a jedna rána v přechodu pravé strany temene a spánku a jedna rána v přechodu čela a temene pronikaly lební kostí s pohmožděním mozku a krvácením pod omozečnice v těchto místech a nejméně těchto pět ran bylo vedeno velkou silou, přičemž způsobená zranění byla provázena postupně narůstajícím reaktivním otokem mozku, což poškozeného, bez včasné lékařské pomoci, bezprostředně ohrožovalo na životě, přičemž se způsobeným zraněním poškozený došel nejméně 108 metrů až k Podkrušnohorskému přivaděči, kde se z dosud nezjištěných příčin dostal do vodního koryta, ve kterém se následně utopil, což bylo příčinou jeho smrti.

    Za uvedený pokus zvlášť závažného zločinu vraždy Krajský soud v Ústí nad Labem uložil obviněnému podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 13 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, kovové části kladívka a dřevěné násady k tomuto kladívku, která je součástí spisu.

    Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. P., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu majetkové a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

    Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 50 T 6/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 7 To 89/2018 tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání zamítl.

    Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 7 To 89/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

    Obviněný uvádí, že se neztotožňuje s právní kvalifikací soudů obou stupňů ohledně jeho jednání jako pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém. Obviněný zdůrazňuje, že nikdy nehovořil o úmyslu poškozeného usmrtit či povědomí o možném způsobení takových zranění, která by mohla vést k smrti poškozeného. Soud prvního stupně se podle obviněného dostatečným způsobem nevypořádal s naplněním subjektivní stránky v potřebné formě, když soud druhého stupně se vyjádřil v tom smyslu, že z provedeného dokazování lze jednoznačně nepřímý úmysl dovodit. Podle dovolatele ovšem bez důvodných pochybností nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu poškozeného usmrtit (v úmyslu nepřímém) a dle názoru obviněného tak absentuje prokázání subjektivní stránky ve formě úmyslu, neboť před soudem vždy uváděl, že napadením nemohla být způsobena smrt poškozeného a takový následek neměl ani v podvědomí. Tvrdí, že jeho jednání by bylo možné kvalifikovat pouze jako prosté ublížení na zdraví, právě s ohledem na absenci úmyslného zavinění ve vztahu k újmě poškozeného.

    V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 7 To 89/2018, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 50 T 6/2018, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

    Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 79/2019, nejprve uvedl, jakým skutkem byl obviněný uznán vinným a jaký trestný čin v tomto jednání byl spatřován, včetně toho, jaký uplatnil dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Následně shrnuje podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatuje, že pod uplatněný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitku, že nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, byť nelze zcela přehlédnout, že obviněný svou argumentaci o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu v potřebné formě opírá o to, že v průběhu řízení nebyl jeho úmysl prokázán, přičemž nad všechny ostatní důkazy staví vypovídací hodnotu své vlastní výpovědi. Rozhodující podle státního zástupce nicméně je, že lze bez jakýchkoli pochybností odmítnout opodstatněnost uplatněné námitky obviněného a poukazuje na závěry soudů nižších instancí. Rovněž připomíná, že uplatněná námitka obviněného není inovativní, neboť ji obviněný uplatňoval již v předcházejících fázích řízení, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně vypořádaly.

    Státní zástupce ve vztahu k neprokázání potřebné formy zavinění zaujímá názor, že při závažné trestné činnosti je zcela běžné, že se pachatel k úmyslnému jednání nepřihlásí. Okolnosti subjektivního charakteru lze v obdobných případech zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. V případě trestného činu vraždy lze při útoku vedeném proti fyzické integritě poškozeného srozumění pachatele se smrtí poškozeného dovozovat například z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku a z míst zásahu na těle poškozeného. Tyto vnější okolnosti útoku, které jsou objektivně zjistitelné, musí korespondovat s okolnostmi subjektivními, jež mají původ v osobě pachatele. Zdůrazňuje, že soudy obou stupňů oprávněně poukázaly na kladivo vyrobené z velmi pevného materiálu opatřené topůrkem, které obviněný v důsledku jím vedených úderů vůči poškozenému v rukojeti zlomil. Uvedená skutečnost vypovídá o velmi vysoké intenzitě a brutalitě vedeného útoku, kdy údery byly opakované a minimálně pět z nich bylo jednoznačně život ohrožujících. Obviněný si musel při těchto skutečnostech i přes míru ovlivnění alkoholem uvědomovat, že v důsledku takového jednání je poškozený přímo ohrožen na životě. Státní zástupce upozorňuje, že obviněný po prvotních úderech s jednáním nepřestal a pokračoval v něm po určitou dobu. Musel být tudíž srozuměn s tím, že poškozeného může ubít k smrti. Konstatuje, že samotný útok obviněného byl způsobilý vyvolat u poškozeného smrtelná zranění, byť následně poškozený zemřel z jiné příčiny, a to utonutím. Doplňuje, že i na utonutí poškozeného musela mít zranění způsobená obviněným zásadní vliv. Podle státního zástupce by bylo možno jisté pochybení soudů nižších stupňů při posuzování subjektivní stránky spatřovat ve skutečnosti, že tyto dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, když vzhledem ke způsobu útoku by bylo možno dovodit závěr o úmyslu přímém.

    V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako dovolání zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

    Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání shora učiněného dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., je dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

    Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

    Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání.

    Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zpochybňuje, že z jeho strany se jednalo o zaviněné jednání, potažmo že nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, byť s jistou dávkou tolerance. Primárně obviněný totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že jednal v úmyslu nepřímém, když byť stručněji odkazuje na svoji obhajobu a na skutečnost, že vždy negoval možnost, že by chtěl poškozeného usmrtit. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, kdy podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by chtěl obviněného usmrtit a dovolává se toho, že jeho jednání bylo jen prostým ublížením na zdraví, aniž by uvedl podle jakého ustanovení trestního zákona. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

    Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněný ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má vinu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 18-23, bod 32. – 45. rozsudku). Soud druhého stupně (viz str. 2-3, bod 6. – 11. usnesení) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když jeho úvahám nelze vytknout žádnou nesprávnost nebo nelogičnost, ani to, že by některé významné okolnosti nebo důkazy či skutečnosti z nich vyplývající ignoroval a nevzal je při svém rozhodnutí v potaz. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a se kterými se řádně a náležitým způsobem vypořádal. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.

    Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud předestírá, že v daném případě lze bez pochybností učinit závěr o vině obviněného na základě důkazů, které navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož články jsou v souladu mezi sebou. Tvoří vzájemně souladné, související závěry a okruh zjištěných přímých (viz výpověď svědka J. H.) a nepřímých důkazů je uzavřen a bez důvodných pochybností vede k závěru o vině obviněného, a tím je současně vyloučen závěr jiný. Pouhá skutečnost, že se obviněný k trestné činnosti nedozná, nemůže vést k závěru, že se dopustil nedbalostního trestného činu nebo vést ke zproštění obžaloby. V praxi je zcela obvyklé, že při páchání nejzávažnější trestné činnosti podle systematiky zvláštní části tr. zákoníku, tj. trestných činů proti životu a zdraví zakotvených v hlavě I, se obviněný ke spáchanému trestnému činu nedozná a je usvědčen na základě přímých a nepřímých důkazů, popř. jen nepřímých důkazů tvořící ucelený řetězec. Nejvyšší soud podotýká, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí věnoval mimo jiné i privilegované skutkové podstatě k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, a to zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku, kdy po detailním rozboru případu dospěl k závěru, že kvalifikace jednání obviněného podle § 141 tr. zákoníku nepřichází v úvahu (viz str. 22, bod 43. rozsudku).

    Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitku zavinění částečně právně relevantním způsoben, když posouzení formy zavinění podle § 15 tr. zákoníku nebo § 16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.

    Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace, která je v podstatě velmi stručná, považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu, když závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

    Lze konstatovat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. U zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle § 15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).

    Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů, jak již bylo naznačeno, shledaly, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Platí, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Pro náležité posouzení otázky zavinění jsou rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení, to na jakou část těla byl útok veden, jaký byl použit nástroj a jaká byla razance útoku, když nelze pominout ani slovní projevy pachatele vůči poškozenému v době páchání trestné činnosti (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1051/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017).

    V tomto směru je třeba uvést, že byť obviněný popírá, že byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, tak nelze pominout, že obviněný opakovaně vedl fyzické útoky vůči integritě poškozeného, konkrétně všechny útoky vedl na hlavu poškozeného, která představuje část lidského těla, která je velmi zranitelná, když se zde nachází životně důležitý orgán, jehož poškození má zpravidla fatální následky (mozek). Při útoku na tuto část těla lze zpravidla očekávat vznik závažných zranění bezprostředně ohrožujících život napadené osoby s přihlédnutím ke způsobu vedení útoku. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný fyzické útoky na hlavu poškozeného vedl opakovaně a prostřednictvím kladiva, což je nástroj, jehož použití činí útok velmi razantní a hrozí při něm bezprostřední ohrožení života poškozeného. Současně nelze pominout ani intenzitu útoku kladivem, o které svědčí skutečnost, že při útoku došlo ke zlomení topůrka, což dokládá vynaloženou míru síly, která i ze znaleckého hlediska byla velmi intenzivní a silná, když tento útok způsobil poškozenému zranění ohrožující ho na životě. Nelze také přehlédnout, že ve svém jednání obviněný neustal a brutálním způsobem v něm pokračoval a způsobil poškozenému 23 tržnězhmožděných ran ve vlasové části hlavy a 3 v oblasti obličeje, přičemž při útoku došlo k průniku do lebeční kosti s pohmožděním mozku a krvácením pod omozečnice, přičemž nejméně 5 ran bylo vedeno velkou silou. Zároveň nelze pominout ani skutečnost, že při útoku obviněný na poškozeného křičel, že ho zabije a svůj útok ukončil až poté, co zasáhl slovně svědek H. Z těchto skutečností lze podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Lze tedy uzavřít, že v daném případě lze srozumění obviněného se smrtí poškozeného dovodit ze způsobu vedení útoku, z povahy nástroje použitého k útoku (kladívka), ze způsobu použití takového nástroje (brutální a opakované použití), z intenzity útoku (vysoká) a z míst zásahu na těle poškozeného (oblast hlavy). Obviněný podle nastíněných skutečností musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt a ohrozit poškozeného na životě, když jednal shora popsaným způsobem.

    Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 10. 4. 2019


    JUDr. Jiří Pácal
    předseda senátu



    Zpracovala:
    JUDr. Marta Ondrušová