Rozhodnutí NS

7 Tdo 110/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/20/2019
Spisová značka:7 Tdo 110/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.110.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Přičitatelnost činu právnické osobě
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 4 písm. d) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 8 odst. 5 předpisu č. 418/2011Sb.
§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/28/2019
IV.ÚS 1743/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 110/2019-36


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 2. 2019 o dovolání obviněné právnické osoby DODÁVKY BRNO s. r. o. IČO: 02772833, se sídlem 148 00 Praha 4 – Kunratice, Chemická 951, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 119/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 88/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby DODÁVKY BRNO s. r. o. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018, č. j. 7 T 88/2017-1014, byla obviněná obchodní společnost DODÁVKY BRNO s. r. o., uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná byla odsouzena podle § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“) za použití § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 250 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 4 000 Kč, celkem tedy 1 000 000 Kč. Dále jí byl podle § 23 odst. 1, 2 t. o. p. o. uložen trest uveřejnění rozsudku na své náklady v celostátním deníku ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné k náhradě škody, přičemž někteří poškození byli se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněné podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, č. j. 8 To 119/2018-1069, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Uvedeného trestného činu se obviněná dopustila jednáním podrobně popsaným pod body 1 až 10 výroku odsuzujícího rozsudku, jehož podstatou byl podvodný prodej motorových vozidel s pozměněným stavem ujetých kilometrů, čímž byla nadsazena prodejní cena a způsobena škoda kupujícím ve výši rozdílu mezi prodejní cenou vozidla a jeho skutečnou hodnotou.

Toto jednání spočívalo stručně řečeno v tom, že neznámá osoba, jednatel, zaměstnanec obchodní společnosti DODÁVKY BRNO s. r. o. či k jednání za tuto obchodní společnost pověřená osoba v XY v období od 18. 2. 2015 do 19. 10. 2016 v úmyslu neoprávněného obohacení obviněné poté, co (u dílčích útoků uvedených pod body 1 – 2, 4 – 5, 8 a 10 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) byla jednotlivá vozidla v držení obviněné obchodní společnosti, provedla či zadala provést opravu, při níž došlo k načtení nižšího stavu ujetých kilometrů z vyměněného náhradního dílu, avšak následně již nebylo přes diagnostiku na tachometru provedeno nastavení skutečného stavu ujetých kilometrů, jednotlivým kupujícím tuto podstatnou skutečnost, jež měla vliv na cenu vozidla, zamlčela, a způsobila jim tak prodejem vozidla za vyšší cenu majetkovou škodu. Dílčího útoku pod bodem 6 výroku o vině se dopustila obdobným způsobem, ovšem s tím, že k načtení nižšího stavu ujetých kilometrů došlo v souvislosti s opravou elektroinstalace Z. K., který měl vozidlo půjčené, přičemž obviněné byl skutečný stav ujetých kilometrů od počátku znám, kupující však po zjištění manipulace s počtem ujetých kilometrů nakonec odstoupil a vzniklá škoda spočívala pouze v nevrácení rezervačního poplatku 10 000 Kč. Dílčí útok pod bodem 7 pak spočíval v tom, že vozidlo uvedené pod bodem 6 bylo pak prodáno jinému kupujícímu, opět se zatajením skutečného stavu počtu ujetých kilometrů. Dílčí útok popsaný pod bodem 9 výroku o vině došlo obdobným způsobem, s tím, že k uvedenému technickému zásahu spojenému se snížením stavu ujetých kilometrů došlo údajně ze strany prodejce z Ukrajiny, který měl vozidlo půjčené, s čímž byla obviněná obchodní společnost srozuměna. Konečně dílčího útoku uvedeného pod bodem 3 se dopustila ve stručnosti tím, že přestože byla obchodní společnost DODÁVKY BRNO s. r. o. předchozím majitelem při odkoupení vozidla upozorněna, že vozidlo má ujeto o přibližně 200 000 km více, než udával tachometr, dne 16. 6. 2015 při prodeji vozidla tuto skutečnost kupujícímu zamlčela a způsobila mu tak škodu.

Výše uvedeným jednáním způsobila obviněná škodu v celkové výši 1 054 370 Kč a mohla způsobit (konkrétně jednáním pod bodem 6 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které zůstalo zčásti ve stadiu pokusu) ještě další škodu ve výši 65 400 Kč.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání ohledně všech jeho výroků, přičemž odkázala na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněnými námitkami projevila nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o její vině, a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Především zdůraznila, že nemohla nikoho uvést v omyl, jelikož kupující věděli o opravě vozidla, která údajně zapříčinila změnu stavu tachometru. Tato skutečnost vyplývá nejen z předávacích protokolů podepsaných poškozenými, ale také z výpovědí obviněné a svědků. Rovněž namítla, že nemohla přes diagnostiku na tachometru provést nastavení stavu ujetých kilometrů, neboť tento postup není reálně možný. Uvedla, že znalecký posudek soudního znalce Ing. Martina Urbánka ze dne 30. 1. 2018 je nepřezkoumatelný, jelikož mimo jiné neobsahuje ceníky prodejců ani jednotlivá vyjádření importérů vozidel, z nichž čerpal a na které odkazoval, nevypořádal se s posudkem znalce Jaroslava Roubíčka a uvedeny jsou i další výhrady. Pokud se závěry jednotlivých znaleckých posudků rozcházely, měl soud prvního stupně přistoupit k zadání tzv. revizního znaleckého posudku, kterým znalecký posudek Ing. Martina Urbánka podle názoru obviněné rozhodně není. Namísto toho však soud upřednostnil znalecký posudek Ing. Martina Urbánka, aniž by takový postup odůvodnil. Dále odkázala na ustanovení § 8 odst. 5 t. o, p. o. s tím, že vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila, neboť v roce 2014 zavedla do praxe tzv. etický kodex. Ten není možné považovat pouze za formální akt, což ostatně vyplývá i z výpovědí svědků. Kromě toho ona jako právnická osoba nenese důkazní břemeno k prokázání okolností svědčících pro její vyvinění. Obviněná rovněž odkázala na nedodržení zásady subsidiarity trestní represe, dále procesní zásady in dubio pro reo a namítla porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž závěr soudů o vině se tak podle jejího přesvědčení ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, případně i rozsudek Městského soudu v Brně, a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolání je založeno na námitkách ohledně nesprávného hodnocení svědeckých výpovědí a znaleckého posudku, které nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod ten nespadá ani námitka týkající se nedodržení pravidla in dubio pro reo. Nad rámec toho podrobně rozvedl, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném extrémním rozporu s důkazy, ale naopak z nich vyplývají. Poukaz obviněné na § 8 odst. 5 t. o. p. o. a nedodržení zásady subsidiarity trestní represe formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jedná se však o námitky neopodstatněné. V posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že etický kodex obviněné vůbec neplnil svůj účel, jelikož postrádal jakoukoli preventivní, detekční a represivní úroveň, jednalo se tedy o čistě formální akt. Shodný závěr platí i pro školení zaměstnanců. Podmínky použití uvedeného ustanovení nebyly v této věci splněny. Jednání obviněné se nevymyká běžně se vyskytujícím případům trestného činu podvodu postihovaným prostředky trestního práva. V této věci nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněné, prostředky trestního práva tak byly použity zcela důvodně. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího výroku rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva.

Obviněná založila dovolání z větší části na námitkách, které vztahovala nikoli ke skutkovým zjištěním soudů, nýbrž k jiné verzi skutkového stavu, kterou se snažila prosadit v návaznosti na svou obhajobu založenou na tvrzení, že všichni kupující byli před koupí jednotlivých vozidel informováni o skutečném počtu najetých kilometrů. Její námitky tedy v podstatě směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výše uvedené platí i o tvrzení dovolatelky, že nemohla přes diagnostiku na tachometru provést nastavení stavu ujetých kilometrů, neboť tento postup není reálně možný. Takovou argumentací pouze nesouhlasí s výsledky dokazování, především se znaleckým posudkem soudního znalce Ing. Martina Urbánka ze dne 30. 1. 2018. S těmito námitkami už se dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud připomíná, že v této trestní věci nejprve vypracoval znalec Ing. Jiří Finsterle odborné vyjádření, ve kterém stanovil hodnotu jednotlivých vozidel. Následně byl obhajobou osloven znalec Jaroslav Roubíček pro vypracování znaleckého posudku. Protože však byly mezi závěry výše uvedených znalců i po výslechu znalce výrazné rozpory, byl soudem přibrán Ing. Martin Urbánek, znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, všeobecné strojírenství, k vypracování nového, tzv. revizního znaleckého posudku, jak jej nazývá soud prvního stupně v bodě 20 odůvodnění svého rozsudku (nejednalo se však o znalecký posudek ústavu ve smyslu § 110 tr. ř., nýbrž o nový znalecký posudek jiného znalce podle § 109 tr. ř., a označení „revizní znalecký posudek“, který trestní řád v předmětných ustanoveních ani nepoužívá, není rozhodný). Ten se dopodrobna vyjádřil ke všem zadaným otázkám, následně vysvětlil, z jakého důvodu dospěli oba znalci k různým závěrům. Znalec Ing. Martin Urbánek dostatečně objasnil postup, jakým stanovil hodnotu jednotlivých vozidel. Pokud soud prvního stupně při určení výše škody vycházel především ze závěrů tohoto znaleckého posudku, nelze mu takový postup vytknout.

Na tomto místě je možné připomenout, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor neshledal. Soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. a jeho přesvědčivě odůvodněné skutkové závěry logicky vyplývají z obsahu provedených důkazů. Po podrobném rozboru obsahu provedených důkazů dostatečně zdůvodnil, z jakých důkazů vzal skutkový stav za prokázaný (viz zejména body 23 až 25 odůvodnění rozsudku). Skutková zjištění soudů mají odpovídající podklad především ve svědeckých výpovědích jednotlivých poškozených, kteří dopodrobna popsali, za jakých okolností probíhala koupě ojetých vozidel a jaké informace a listinné dokumenty jim byly při koupi obviněnou poskytnuty. Tyto výpovědi byly v souladu s provedenými listinnými důkazy, resp. vyvrátily pravdivost některých listin předložených obhajobou (především tzv. předávacích protokolů). Námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je proto z výše uvedených důvodů zcela bezpředmětná.

S ohledem na zřejmou procesní povahu námitek obviněné, ve kterých pouze obecně odkázala na údajné porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo, je možné pouze stručně konstatovat, že takové námitky nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nejsou tudíž způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Naopak za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu je možné označit tu část dovolání, ve které obviněná odkázala na ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. a porušení zásady subsidiarity trestní represe. V obou případech se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud pro přehlednost uvádí, že novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim provedenou zákonem č. 183/2016 Sb., byla prostřednictvím § 8 odst. 5 zavedena možnost vyvinění právnické osoby (exkulpace) v případě, že vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila. K exkulpaci právnické osoby tudíž dochází v případě, jestliže i přes vynaložení veškeré snahy, které bylo možné na právnické osobě spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu, k takovému činu došlo, a tedy jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. bylo určitým excesem, a nejeví se proto jako spravedlivé takové jednání právnické osobě přičíst (srov. § 8 odst. 2 t. o. p. o.). Opatření právnické osoby sloužící k předcházení spáchání protiprávního činu bude sestávat primárně z dodržování všech zákonů a dalších předpisů, které je tato právnická osoba povinna dodržovat, a vnitřních předpisů, které právnická osoba přijala a jež jsou pro osoby v řídícím, kontrolním nebo vedoucím postavení závazné a zaměstnanci jsou povinni se jimi při plnění pracovních úkolů řídit. Právnické osoby se specifickým okruhem činnosti (např. bankovnictví či pojišťovnictví) mají minimální standardy těchto povinností stanoveny zákonem. V případě ostatních právnických osob je na jejich posouzení, jestli a jaké vnitřní předpisy vydá, aby dostála uvedeného účelu (viz Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 158). K závěru o splnění podmínek pro exkulpaci podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. však nestačí prosté přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření. Důležité je především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce.

V projednávaném případě dospěl soud prvního stupně v bodě 28 odůvodnění svého rozsudku k závěru, že obviněná nevynaložila veškeré úsilí, které lze na ní spravedlivě požadovat, aby spáchání trestného činu zabránila. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že etický kodex obviněné je pouhým formálním aktem, jehož dodržování nebylo vynucováno jakýmikoli prostředky. Ani pravidelné proškolování zaměstnanců ohledně předcházení nezákonnému jednání v tomto případě očividně neplnilo svůj účel, tj. poskytnout dostatečnou prevenci před trestným jednáním uvnitř obchodní společnosti. Minimálně v deseti projednávaných případech bylo zcela zjevné, že jednání se zákazníky bylo naprosto nedostačující (srov. např. svědecké výpovědi poškozených, listinných důkazů – emailové korespondence apod.). Soud prvního stupně tak zcela správně uzavřel, že uvnitř společnosti nebyla nastavena žádná detekční, represivní ani preventivní úroveň dodržování pravidel obsažených ve zmiňovaném etickém kodexu, přičemž samotná firemní kultura popírala pravidla v tomto kodexu zakotvená. K tomu Nejvyšší soud může pouze stručně dodat, že pro naplnění exkulpačního důvodu nepostačuje, pokud jsou uvedená opatření ve společnosti pouze „na papíře“, musí být zabezpečeno jejich faktické naplňování, kontrola přijatých opatření a vyhledávání jejich porušování (viz literatura výše citovaná), což v tomto případě prokazatelně nebylo. Z dokazování provedeného soudy nižších stupňů je zcela zřejmé, že v obchodní společnosti docházelo k porušování pravidel bez jakékoli adekvátní reakce ze strany jednatelů či jiných osob odpovědných za řádný chod právnické osoby. Z těchto důvodů nebylo možné obviněnou zprostit trestní odpovědnosti za trestné jednání, které je podrobně popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně.

Na závěr Nejvyšší soud dodává, že výrok o vině obviněné není v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (princip ultima ratio). Obecně řečeno je třeba trestní odpovědnost vyvodit zásadně za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku (viz § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Tento závěr je u méně závažných trestných činů (v zásadě tedy nikoli u zločinů, mezi něž patří i čin obviněné) korigován zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (dílem ve stadiu pokusu), přičemž tímto trestným jednáním byla způsobena poměrně vysoká škoda (ve výši přes 1 milion Kč) a poškozena byla řada osob. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Hlavním kritériem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Z nich především výše škody a způsob provedení činu a jeho okolnosti (opakované útoky a dlouhodobější jednání) v daném případě vylučují použití uvedené zásady. Z těchto důvodů je uplatnění trestněprávní represe v posuzovaném případě zcela namístě.

Dovolací námitky obviněné tedy zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné obchodní společnosti DODÁVKY BRNO s. r. o. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. 2. 2019

JUDr. Josef Mazák
předseda senátu