Rozhodnutí NS

29 Cdo 2987/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:29 Cdo 2987/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2987.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 2987/2018-185


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a) M. D., narozeného XY, bytem XY, a b) R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, obou zastoupených JUDr. Jánem Legerským, advokátem, se sídlem v Trenčíně, Náměstí sv. Anny 15/25, PSČ 911 01, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, se sídlem v Kunovicích, V Grni 759, PSČ 686 04, proti žalovanému PERFECT INVEST, a. s., se sídlem v Třebíči, Vnitřním Městě, Karlovo náměstí 34/28, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 27736997, zastoupenému JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 104/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 27 Co 419/2016-113, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 3 388 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 14. října 2016, č. j. 6 C 104/2016-78, Okresní soud v Třebíči:

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalovanému určení, že první žalobce není povinen zaplatit žalovanému smluvní pokutu ze smlouvy o úvěru č. 111211 ze dne 24. srpna 2011 (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 11 610 Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 27 Co 419/2016-113:

1/ Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodě I. výroku (první výrok).

2/ Změnil rozsudek okresního soudu v bodě II. výroku tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 11 642,89 Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalobců zaniká v tomto rozsahu plnění povinnost druhého žalobce (druhý výrok).

3/ Uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 6 776 Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalobců zaniká v tomto rozsahu plnění povinnost druhého žalobce (třetí výrok).

Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že není dán naléhavý právní zájem prvního žalobce a druhého žalobce (z titulu jeho ručitelského závazku) na požadovaném určení, když „prostřednictvím projednávané žaloby nelze dosáhnout úpravy tvořící určitý rámec, který by byl zárukou odvrácení budoucích sporů mezi účastníky“. Dodal, že nejsou naplněna ani kritéria pro „připuštění“ negativní žaloby ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14. Žaloba nepředstavuje pro žalobce poslední východisko obrany, neboť účastníci opakovaně uzavřeli dohodu o uznání závazku, jeho splnění a svolení k vykonatelnosti formou notářských zápisů. Žalobci tedy mají možnost obrany v exekučních řízeních a první žalobce také v insolvenčním řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobci „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezují na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky:

Zda žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že první žalobce není povinen zaplatit žalovanému smluvní pokutu, vyžaduje naléhavý právní zájem na tomto určení?

Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují dovolatelé ve prospěch závěru, že „podaná žaloba je žalobou na plnění v negativním slova smyslu“, u které nemusí být splněna podmínka prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Tím, že se soudy nezabývaly žalobou věcně a zamítly ji pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, pak dovolatelům odňaly (dle jejich názoru) možnost projednat věc před soudem.

Dovolatelé rovněž míní (pro případ, že neobstojí argumentace uvedená v předchozím odstavci), že naléhavý právní zájem na požadovaném určení byl dán, jelikož prvního žalobce ohrožuje uplatnění neexistující pohledávky žalovaného z titulu smluvní pokuty v insolvenčním řízení a první žalobce nemá možnost tomuto nároku jinak čelit.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí je co do závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, eventuálně dovolání zamítnout jako nedůvodné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“, tedy i ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatelé způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezili důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká) a ohledně těchto výroků dovolatelé v dovolání žádným způsobem neargumentovali. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Ostatně, dovolání proti těmto výrokům není přípustné ani objektivně (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

V rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež potud může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že co do závěru, že určení neexistence povinnosti prvního žalobce vůči žalovanému z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o úvěru se lze domáhat, jen je-li ve smyslu § 80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k výkladu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, obsahově srovnatelného s ustanovením § 80 o. s. ř. v aktuálním znění), nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 4611/2017.

Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá i závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení není dán. Srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21), rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud též vysvětlil, že nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)].

Z rámce ustaveného výše citovanou judikaturou nevybočuje předmětná věc ani tím, že dovolatelé se domáhají určení neexistence povinnosti prvního žalobce vůči žalovanému z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o úvěru č. 111211 ze dne 24. srpna 2011. Žaloba je totiž založena na tvrzení, že tato úvěrová smlouva je neplatným právním úkonem pro neurčitost a nesrozumitelnost a (i) z důvodu jejího rozporu se zákonem a dobrými mravy. Podmínka existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení přitom platí jak pro kladnou (pozitivní) určovací žalobu, tak i pro zápornou (negativní) určovací žalobu.

K argumentaci dovolatelů, že předmětná žaloba je jediný způsob obrany proti pohledávce žalovaného v insolvenčním řízení vedeném proti prvnímu žalobci, lze uvést, že probíhá-li před soudem spor o zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, má se dlužník proti takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu [a nikoli mu oponovat vzájemnou určovací žalobou (žalobou o určení neexistence právního vztahu z takové smlouvy)]. V situaci, kdy podle účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nahrazuje věřitelovu žalobu o plnění přihláška pohledávky [srov. § 109 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], je úsudek, že obrana dlužníka proti pohledávce má být vedena v rámci insolvenčního řízení, úsudkem triviálním. Ostatně, v typově shodné věci dospěl Nejvyšší soud k obdobným závěrům v usneseních ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 32 Cdo 1814/2018, a ze dne 25. února 2019, sp. zn. 29 Cdo 3742/2018, jimiž dovolání rovněž odmítl.

Zbývá dodat, že odpovídá-li způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou položenou dovolateli, ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, stává se tím bezvýznamnou i námitka, že zamítnutím žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu bylo dovolatelům odňato právo na věcné projednání žaloby. Při nedoloženém naléhavém právním zájmu totiž dovolatelé žádné takové právo neměli.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným. Pro úplnost budiž v této souvislosti dodáno, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rozsudek o zamítnutí žaloby o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, se nevykonává, takže odložení jeho vykonatelnosti podle § 243 písm. a/ o. s. ř. pojmově nepřichází v úvahu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1573/2006 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. II. ÚS 310/07).

Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).


V Brně dne 28. 2. 2019


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu