Rozhodnutí NS

5 Tdo 322/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/18/2019
Spisová značka:5 Tdo 322/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.322.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
Dotčené předpisy:§ 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku
§ 226 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 322/2019-962

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 67 To 395/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 27/2018, t a k t o :



Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 67 To 395/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 2 T 27/2018, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, za který soud obviněnému podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na dobu osmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 1000 Kč, tedy v celkové výměře 400 000 Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 67 To 395/2018, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného P. K. podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby z níže uvedeného skutku, v němž státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 spatřoval přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, neboť uvedený skutek nebyl trestným činem.

3. Skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba a pro který byl následně odsouzen soudem prvního stupně, spočíval (stručně uvedeno) v tom, že obviněný dne 29. 1. 2015 v Praze v pozici jediného jednatele a společníka obchodní společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY, vědom si správního řízení o správním deliktu podle § 180 odst. 2 písm. a), d) a j) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „stavební zákon“), vedeném na Úřadu městské části Praha 14 proti obchodní společnosti A., a vědom si vysoké pravděpodobnosti uložení pokuty za tento delikt, v úmyslu zbavit se odpovědnosti za stav a fungování této obchodní společnosti a odstranit její účetnictví převedl svůj obchodní podíl na L. M., nar. XY, jemuž měl předat také účetní doklady této obchodní společnosti a jehož téhož dne jmenoval jednatelem, ačkoli věděl, že tyto úkony mají pouze formální charakter, fakticky k předání účetnictví nedošlo a věděl, že L. M. se nikdy opravdovým společníkem a jednatelem stát nechtěl, za tímto účelem nečinil žádné kroky, fyzicky nepřevzal účetní doklady, s nimiž bylo naloženo nezjištěným způsobem, přičemž toto jednání vedlo mimo jiné k tomu, že minimálně věřitel Městská část Praha 14, IČ: 00231312, se sídlem Bratří Venclíků 1073, Praha 9, není a nebude schopen zjistit možnost, popř. rozsah uspokojení svých pohledávek vůči dlužníku A., plynoucích z rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 200 000 Kč vydaném dne 27. 4. 2015, sp. zn. UMCP14/14/09027/OV/BARK odborem výstavby Městské části Praha 14, které nabylo právní moci 9. 6. 2015, a z rozhodnutí téhož odboru výstavby ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. UMCP14/14/20148/OV/BARK, ve spojení s rozhodnutím odboru stavebního řádu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. S-MHMP1776442/2015/STR, které nabylo právní moci 7. 3. 2016, a jímž byla rovněž A., uložena pokuta ve výši 300 000 Kč.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

4. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal dne 5. 2. 2019 proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze v neprospěch obviněného P. K. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Úvodem svého podání dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a zopakoval zásadní úvahy odvolacího soudu, jež vedly ke zprošťujícímu výroku, s nimiž se dovolatel neztotožnil. Podle názoru odvolacího soudu nemohl být žalovaným skutkem naplněn znak „ohrožení majetkových práv jiného“, neboť v době jednání obviněného (tedy převodu obchodního podílu) nebylo dosud pravomocně skončeno řízení o správních deliktech, dále případné pokuty neměly povahu pohledávky a konečně soud vyšel z toho, že obchodní společnost A., nedisponovala v rozhodné době žádným majetkem. Na podkladě uvedených argumentů odvolací soud dovodil, že předmětným jednáním obviněného nemohlo dojít k ohrožení majetkových práv jiného, resp. nemohl být naplněn vztah příčinné souvislosti mezi převodem obchodního podílu obviněného a ohrožením majetkových práv jiného. K tomu dovolatel připomněl tzv. teorii podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal buď vůbec, nebo nikoli v takové podobě, v jaké nastal, jež je korigována zásadou umělé izolace jevů, tj. že pro trestněprávní následek jsou podstatné pouze trestněprávně relevantní příčiny a dále zásadu gradace příčinné souvislosti.

6. Podle dovolatele si obviněný musel být vědom reálného výsledku správního řízení, které bylo vyvoláno nepovolenými stavebními úpravami nemovitosti v majetku obchodní společnosti A., v nichž pokračovala i přes opakované zákazy správního orgánu. Právní úprava totiž ani neumožňovala uložení jiné sankce za přestupek podle § 180 odst. 2 písm. a), d) a j) stavebního zákona než finanční postih a pokud odvolací orgán rušil rozhodnutí o uložení pokuty, stalo se tak výlučně z formálních důvodů bez zpochybnění merita věci. Dovolatel k tomu dodal, že nepravomocně byly pokuty uloženy obchodní společnosti A., ještě v době, kdy byl jejím společníkem a jednatelem. Přestože tedy bylo otázkou času, kdy dojde k pravomocnému uložení pokut, obviněný vyvedl veškerý majetek z obchodní společnosti A., a svůj obchodní podíl následně převedl na tzv. bílého koně L. M., jemuž fakticky nepředal účetní doklady. S ohledem na skutečnost, že k pravomocnému uložení pokut A., došlo až po převodu obchodního podílu obviněného v této obchodní společnosti, považoval dovolatel za správné posoudit jednání obviněného P. K. jako pokus přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1 k § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, neboť stíhané jednání bezprostředně směřovalo k ohrožení majetkových práv jiného.

7. Dovolatel rovněž nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, podle něhož obchodní společnost A., v době převodu obchodního podílu nevlastnila žádný majetek, neboť výsledky provedeného dokazování mu nenasvědčují. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce kladl důraz na význam zatajeného účetnictví, z něhož by teprve bylo možné učinit jednoznačné zjištění, zda transakce provedené s majetkem obchodní společnosti, a to zejména nakládání s prostředky utrženými za prodej nemovitosti, byly legitimní. Poukázal na to, že kupní cena byla téměř celá vrácena kupujícímu, a to obchodní společnosti Výstavba nemovitostí Zlín, s. r. o., ovládané partnerkou obviněného, a zbylé peníze z kupní ceny byly odeslány na účty obchodních společností ovládaných otcem nebo bratrem obviněného. Proto se dovolatel domníval, že nebylo vyloučeno, že A., měla majetek v době převodu obchodního podílu na L. M., např. pohledávky za obchodními společnostmi, na něž byly převedeny finanční prostředky představující kupní cenu, nebo právo na vydání bezdůvodného obohacení po obchodních společnostech ovládaných osobami spřízněnými s obviněným. Zatajením účetnictví A., díky němuž nebylo možné uvedené skutečnosti náležitě objasnit, bezprostředně směřovalo k ohrožení majetkových práv plynoucích ze závazků ze správních deliktů minimálně na straně věřitele Úřadu městské části Praha 14. Podrobněji se dovolatel věnoval platné právní úpravě týkající se otázky povahy pohledávky či nároku státu, resp. veřejnoprávní korporace na zaplacení peněžité pokuty uložené za porušení právních povinností stanovených normami veřejného práva. Zejména srovnáním skutkových podstat trestných činů poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku a zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku dovolatel podrobně vyložil, proč nárok na uhrazení pokut uložených stavebním úřadem je nutné považovat za majetková práva ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Zdůraznil přitom, že majetková práva v uvedeném smyslu nelze omezovat pouze na práva vyplývající ze soukromoprávních závazkových vztahů, ale patří sem veškerá práva vztahující se k majetku a plynoucí jak ze soukromoprávních závazkových vztahů, tak i z dalších vztahů, jež mají majetkový charakter, který v dané trestní věci spočívá ve finanční povaze sankce ukládané ve správním řízení.

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Dále vyslovil svůj souhlas učinit navrhované i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

III. Vyjádření obviněného k dovolání

9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněnému, který je podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Michala Bouška. V úvodu poznamenal, že Městský soud v Praze posoudil věc zcela správně a učinil adekvátní právní závěry. Naopak s dovolatelem nesouhlasil zejména ohledně jeho úvah o povaze pokut jako majetkových práv ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, mezi něž podle obviněného nelze řadit sankce ukládané v řízení o správním deliktu, neboť mají veřejnoprávní povahu. Poukázal na vrchnostenskou pozici správního orgánu a prostředky, jimiž disponuje, např. může využít předběžného opatření, pokud má obavy o vynutitelnost svého rozhodnutí. Jestliže však správní orgán rezignoval na výkon své pravomoci, nelze pak jeho situaci s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe řešit v rovině trestního práva. Obviněný označil za absurdní představu, že by orgán veřejné moci sám sobě vůči jednotlivci v podřízeném postavení zakládal vlastní majetková práva. Rovněž připomněl okamžik nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty, k němuž došlo až po převodu obchodního podílu v A. Pokud nejvyšší státní zástupce citoval na podporu svých dovolacích námitek judikaturu Nejvyššího soudu, obviněný vyložil, z jakých důvodů tato rozhodnutí nedopadají na jeho trestní věc. Zpochybnil také úvahy dovolatele o tom, že teprve z nedostupného účetnictví bylo možné průkazně zjistit, zda obchodní společnost A., neměla např. pohledávky či jiný majetek, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávku stavebního úřadu. Obviněný oponoval tím, že podklady o prodeji nemovitostí a následná úhrada kupní ceny za nemovitosti jsou součástí trestního spisu, jinou činnost než činnost související s převáděnými nemovitostmi A., nevyvíjela, a pokud by snad obchodní společnost měla „získat jakékoli finanční prostředky z titulu pohledávek, jistě by na jejich úhradě trvala, v čemž jí ničeho ze strany podatele nebránilo“. Tedy podle obviněného jednoznačně z dokazování provedeného v trestním řízení vyplynulo, že A., byla bez dluhů i pohledávek.

10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné a v případě věcného přezkumu navrhl dovolání zamítnout.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska

11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti dovolatelem uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

12. Citovaný dovolací důvod je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví na skutek zjištěný soudy nižších stupňů. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.

13. Takovému chápání, resp. výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu argumentace nejvyššího státního zástupce odpovídala a Nejvyšší soud se s většinou jeho právních námitek ztotožnil.
b) K jednotlivým dovolacím námitkám

14. Dovolatel nesouhlasil s důvody, jež vedly Městský soud v Praze ke zproštění obviněného obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jak jsou shrnuty v dovolání a reprodukovány v části II. tohoto usnesení. K přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, přičemž obžaloba i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně shledaly v žalovaném skutku alternativu objektivní stránky spočívající v „zatajení“ účetních knih a dokladů, čímž došlo k „ohrožení majetkových práv jiného“. Dotčená skutková podstata sankcionuje povinnost vést a uchovávat nezkreslené účetní doklady, popř. další doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku. Trestní postih je omezen na případy, které znamenají zásah do majetkových práv jiného (nebo ohrožují zájem státu na řádném a včasném splnění daňové povinnosti). Pachatelé tohoto trestného činu totiž často nevedou nebo zkreslují údaje v účetnictví nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření nebo majetku nebo k jejich kontrole v úmyslu vyhnout se své povinnosti plnit své splatné závazky z obchodněprávních, pracovněprávních či jiných vztahů, nebo neodvádět včas a v zákonném rozsahu daně. K naplnění této skutkové podstaty postačí ohrožení majetkových práv jiného, nemusí dojít k jejich narušení, dojde-li k poruše, posoudí se jednání pachatele jako poruchový delikt, např. poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, event. u zkrácení daňové povinnosti jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr.). Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění se však může dotýkat i jiné než daňové oblasti, např. úseku zdravotního nebo sociálního pojištění, oblasti pracovněprávní, tedy zaměstnávání pracovníků bez příslušného povolení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2582 až 2583). Majetková práva jiného, jak bylo správně konstatováno soudem prvního stupně, zahrnují veškerá práva vztahující se k majetku, tedy nejen práva vyplývající z vlastnictví věci, ale i majetková práva vyplývající ze závazkových vztahů, jakož i práva z jiných vztahů, které mají majetkový charakter, např. práva k cenným papírům, k obchodním podílům v obchodních společnostech a v družstvech, ke vkladu tichého společníka apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2591).

15. Ačkoli příkladný výčet majetkových práv uvedených v citovaném komentáři k trestnímu zákoníku výslovně nezmiňuje majetková práva úřadů státní správy (ostatně nejedná se o taxativní výčet), je nutné je také zahrnout mezi majetková práva ohrožená jednáním pachatele přečinu podle § 254 tr. zákoníku, a to tím spíše, že sem nepochybně patří i nároky veřejnoprávních subjektů v oblasti sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění apod. Z pohledu zákona je zásadní pouze skutečnost, zda se jedná o majetkové právo jiného a není pochyb o tom, že právo na finanční plnění, za které je nutné považovat i nárok na zaplacení pravomocně uložené pokuty za správní delikt, tuto podmínku splňuje. Ostatně i Nejvyšší správní soud přistupuje k nároku na zaplacení pokuty uložené pravomocným rozhodnutím za správní delikt jako k pohledávce státu za fyzickou či právnickou osobou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 As 167/2012-34; V tomto rozhodnutí bylo upozorněno na specifikum této pohledávky vyplývající z osobního charakteru pokuty, která je neoddělitelně spojena s osobou delikventa, což však bylo v této trestní věci plně respektováno. Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 usnesením ze dne 7. 8. 2018 založeném na č. l. 835 trestního spisu nepřipustila Městskou část Praha 14 s jejím nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení). V prvé řadě je tedy nutno dát za pravdu dovolateli a souhlasit, že i nárok správního orgánu na plnění vzešlý z rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt, je majetkovým právem, k jehož ohrožení může vést jednání obviněného naplňující některou z alternativ objektivní stránky ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tedy odvolací soud nepovažoval pohledávku Úřadu městské části Praha 14 za A., za majetkové právo ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákoníku, dopustil se nesprávného hmotněprávního posouzení, jak nejvyšší státní zástupce důvodně namítl.

16. Městský soud v Praze podobně jako obviněný ve svém vyjádření k dovolání poukazovali i na jiné prostředky, jimiž mohl Úřad městské části Praha 14 obviněnému zabránit ve vyvedení majetku z A., avšak tato okolnost nemůže mít vliv na shora uvedený závěr o naplnění znaku „majetková práva jiného“. Zejména je nutno připomenout, že vyvádění majetku z obchodní společnosti není součástí skutkové věty, na což důrazně poukazoval odvolací soud. Proto lze mít toto tvrzení (resp. poukaz na vyvádění nemovitostí z dispozic A.) za rozporné, když jím soud na jedné straně podporuje své závěry o nenaplnění znaku „majetková práva jiného“ a na druhé straně mu nepřiznává žádnou relevanci, neboť netvoří stíhaný skutek. Na tomto místě je vhodné připomenout, že podstata protiprávního jednání, pro něž je obviněný stíhán, spočívá v převodu obchodního podílu na osobu, o níž věděl, že nebude pokračovat v podnikatelské činnosti, a dále zejména v tom, že, byť nového nabyvatele obchodního podílu nechal podepsat protokol o převzetí účetní dokumentace, tak mu ji fakticky nepředal při znalosti jeho nezájmu vyvíjet žádnou činnost v rámci obchodní společnosti A. Tímto ryze formálním převodem obchodního podílu a předstíráním předání účetnictví obviněný zabránil možnosti následně prověřit skutečný ekonomický stav této obchodní společnosti. Majetkové dispozice s nemovitostmi provedené v době, kdy již probíhalo správní řízení týkající se stavebních zásahů především do domu patřícího A., přičemž bylo zřejmé, že odstraňování částí domu ohrožuje sousední stavbu a její obyvatele a že jednání A., bude díky pokračování v nepovolených stavebních úpravách postiženo ve správním řízení, dotváří celkový pohled na motivaci obviněného (viz níže bod 18. tohoto usnesení). Z pohledu činnosti správního orgánu je nutné si uvědomit, že pokuty byly ukládány za správní delikt po nerespektování pokynů k zastavení stavebních úprav a Úřad městské části Praha 14 se snažil primárně zjednat nápravu tohoto stavu. Objektivně nelze Úřadu městské části Praha 14 vytýkat, že neprováděl dozor nad vymahatelností svých pohledávek, byť podle § 61 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném v rozhodné době, mohl (podle účinného znění dosud může) z moci úřední před skončením řízení rozhodnutím nařídit předběžné opatření, je-li mj. obava, že by bylo ohroženo vymožení exekuce. Nejednalo se proto o jeho povinnost, příslušný zásah podle správního řádu je fakultativní a nutno dodat, že prodej nemovitostí sám o sobě závadný nebyl, neboť došlo k uhrazení kupní ceny. Bez účetních podkladů však již není možné ověřit právní důvod k dalšímu nakládání s finančními prostředky z účtu A., zejména pokud k jejich převodům docházelo výlučně ve prospěch osob spřízněných s osobou obviněného (jeho příbuzní a družka). Ze zákona však správní orgán byl povinen jednat v souladu s ustanovením § 132 odst. 1 stavebního zákona, tedy vykonávat soustavný dozor nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů, ochrany práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických osob a nad plněním jejich povinností vyplývajících z tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení. Veřejným zájmem se rozumí požadavek, aby: stavba byla prováděna v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu, stavba byla užívána jen k povolenému účelu, stavba neohrožovala život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí, zájmy státní památkové péče, archeologické nálezy a sousední stavby, popřípadě nezpůsobovala jiné škody či ztráty, se při výstavbě a užívání stavby a stavebního pozemku předcházelo důsledkům živelních pohrom nebo náhlých havárií, čelilo jejich účinkům nebo aby se nebezpečí takových účinků snížilo, byly odstraněny stavebně bezpečnostní, požární, hygienické, zdravotní nebo provozní závady na stavbě anebo na stavebním pozemku, včetně překážek bezbariérového užívání stavby (§ 132 odst. 3 téhož ustanovení). Podle § 132 odst. 2 stavebního zákona pak je stavební úřad oprávněn ve veřejném zájmu provádět kontrolní prohlídky stavby, nařizovat neodkladné odstranění stavby, nařizovat nutné zabezpečovací práce na stavbě, nařizovat nezbytné úpravy na stavbě, stavebním pozemku nebo na zastavěném stavebním pozemku, nařizovat provedení udržovacích prací, nařizovat vyklizení stavby, ukládat opatření na sousedním pozemku nebo stavbě. Z obsahu trestního spisu je přitom patrné, že stavební úřad tyto své zákonné povinnosti plnil svědomitě. Navíc jeho zaměstnancům nelze vyčítat jakoukoli pasivitu, z listinných podkladů založených v trestním spise vyplývá, že např. bylo přistoupeno k vymáhání jím uložené povinnosti zastavit práce na stavbě rodinného domu č. p. XY v XY (srov. č. l. 267 trestního spisu). Je třeba také přihlédnout k tomu, že Úřad městské části Praha 14 souběžně vedl správní řízení s obchodní společností SPK – Žamberk, s. r. o., ovládané bratrem obviněného O. K., jež prováděla stavební úpravy na nemovitostech obchodní společnosti A. Výše uvedené však již Nejvyšší soud zmínil pouze pro úplnost, na skutečnosti, že i nárok na uhrazení uložené pokuty ve správním řízení je bezesporu majetkovým právem, nemohlo mít vliv ani případné (navíc pouze hypotetické) pochybení Úřadu městské části Praha 14 při využívání jeho oprávnění institutu předběžného opatření.

17. Nejvyšší soud stručně připomene zásadní skutková zjištění, jež jsou založena na řádně provedeném dokazování, ale soud druhého stupně je zjevně nezahrnul do svého hodnocení důkazních prostředků a opomenul se s nimi vypořádat v rámci rozhodnutí o podané obžalobě, resp. při projednání odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Na nemovitostech vlastněných obchodní společností A., probíhaly stavební práce, aniž by o tom byly příslušné instituce jakkoli vyrozuměny (ohlášení), natož aby bylo opatřeno případné povolení. O tom se Úřad městské části Praha 14 dozvěděl na základě vlastního šetření, na nezákonný postup obchodní společnost upozornil a až po neuposlechnutí opakovaných výzev ve dnech 14. a 18. 2. 2014 k zastavení nepovolených prací na stavbě zahájil Úřad městské části Praha 14 dne 27. 2. 2014 (v době, kdy byla A., v rukou jediného jednatele a společníka O. K., bratra obviněného, avšak na stavbě byl již na základě plné moci činný obviněný P. K., viz č. l. 51 trestního spisu) správní řízení o správním deliktu podle § 180 odst. 2 písm. a), j) stavebního zákona, v jehož rámci byla dne 2. 4. 2014 (společníkem a jednatelem již byl obviněný) obchodní společnost A., poprvé uznána vinnou správním deliktem a uložena jí pokuta ve výši 200 000 Kč na základě rozhodnutí Úřadu městské části Praha 14, č. j. UMCP14/14/14948/OVD/JOUD. Toto rozhodnutí bylo k odvolání povinné zrušeno z formálních důvodů (správní orgán nevedl řádně správní spis, mísil dohromady listinné podklady týkající se dvou správních řízení, neprovedl řádně důkazy, viz odůvodnění zrušujících rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, č. l. 176 a 250 verte), ale ve správním řízení bylo pokračováno. Uložení pokuty tedy stále reálně hrozilo i v následujícím období, o to více bylo pravděpodobné, když k závadnému jednání obchodní společnosti z hlediska stavebního zákona skutečně došlo, čehož si byl obviněný P. K. zjevně vědom a což také potvrdil Magistrát hlavního města Prahy ve svém rozhodnutí ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. S-MHMP 323780/2014/SUP/Ka, jímž bylo zamítnuto odvolání A., proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 14, jímž bylo nařízeno zastavení stavebních prací na jejích nemovitostech na adrese XY (viz č. l. 161 trestního spisu). Souběžně přitom od 5. 3. 2014 běželo ještě druhé správní řízení o správním deliktu podle § 180 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, jímž byla A., uznána vinnou a byla jí za něj udělena pokuta ve výši 400 000 Kč rozhodnutím ze dne 10. 4. 2014. Provinění spočívalo v nerespektování rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení prací na stavbě rodinného domu ve vlastnictví A. I toto rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno Magistrátem hlavního města Prahy opět z formálních důvodů a v řízení bylo pokračováno. Prodej nemovitostí obchodní společnosti A., pozemků p. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a XY, zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, k. ú. XY, se uskutečnil 19. 4. 2014. V tento den byla sepsána s obchodní společností Výstavba nemovitostí Zlín, s. r. o., jako kupujícím kupní smlouva na prodej nemovitostí, podle níž byly nemovitosti prodány za 2 850 000 Kč. Dodatkem ze dne 25. 1. 2015 byla kupní cena zvýšena na 3 515 770 Kč. Vlastnické právo kupujícího bylo do katastru zapsáno dne 7. 11. 2014 na podkladě návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 30. 6. 2014. Svůj obchodní podíl v A., obviněný převedl na L. M. dne 29. 1. 2015.

18. Součástí popisu skutku, jímž se obviněný měl podle obžaloby dopustit přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, je pouze část ze shora uvedených skutkových okolností. Je však třeba všechny vzít v potaz a zvažovat je v jejich vzájemných souvislostech, neboť teprve poté lze dospět k motivu obviněného. Není ani v nejmenším možné souhlasit s názorem městského soudu, že by uložení pokuty bylo pouze hypotetické. Nepochybně právě s ohledem na to, že z dosud probíhajícího správního řízení a mezitímních rozhodnutí bylo reálné očekávat další pro obchodní společnost A., nepříznivě vyznívající výsledek (závěr o spáchání správního deliktu a uložení pokuty). Obviněný vystupoval jako jediný společník a jednatel této právnické osoby nejprve tak, že převedl její hodnotný (zřejmě jediný) majetek na spřízněnou obchodní společnost (prodej nemovitostí byl však řádně uhrazen), čemuž předcházelo zatížení nemovitostí zástavními právy zřízenými ve prospěch otce, bratra a družky obviněného k zajištění jejich nároků ze smluv o půjčkách ze dne 24. 2. 2014. Dále byly převáděny finanční prostředky získané tímto prodejem na obchodní společnosti GASTRO ROYAL, s. r. o., SPK – Žamberk, s. r. o., a Výstavba nemovitostí Zlín, s. r. o. (ovládané jeho rodinnými příslušníky či družkou), aniž by byl znám právní důvod či opodstatněnost těchto transakcí. Následně obviněný prodal svůj obchodní podíl v A., bez toho, že by došlo ke skutečnému předání účetnictví, s nímž naložil neznámým způsobem. Přitom bez znalosti obsahu účetní dokumentace nelze náležitě prověřit, zda převody peněz získaných prodejem nemovitého majetku měly svůj právní důvod (údajné půjčky příbuzných, o nichž by muselo být účtováno) a současně zjistit stav případných pohledávek či závazků A. Je proto nutné souhlasit s dovolatelem i v tom, že závěr soudu druhého stupně o vyrovnaném hospodářském stavu této obchodní společnosti v době převodu obchodního podílu a o tom, že v tuto dobu již nevlastnila žádný majetek, nemá oporu v provedeném dokazování (viz str. 7 nahoře napadeného rozsudku). Jakékoli takto kategorické závěry o hospodářském stavu A., by bylo možné učinit výhradně na podkladě řádně vedeného a úplného účetnictví, jež však v trestním řízení nebylo k dispozici, protože s ním obviněný naložil neznámým způsobem, resp. je zatajil ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, což potvrdil především svědek L. M., který k této otázce vypovídal konzistentně v přípravném řízení i před obvodním soudem, uvedl, že žádné účetní podklady fyzicky nepřevzal, nevyloučil však, že svým podpisem stvrdil opak (viz č. l. 873 verte). Není přitom nejmenší důvod pochybovat o pravdivosti výpovědi uvedeného svědka, který nijak nezastírá, že na sebe běžně nechává za úplatu převádět obchodní podíly v obchodních společnostech, jde v podstatě o jeho „brigádní činnost“.

19. Nejvyšší soud se přiklonil k tvrzení dovolatele, že až po prozkoumání příslušných účetních dokladů by bylo možné řádně zjistit, zda obchodní společnost A., na počátku roku 2015 neměla žádné pohledávky, popř. movitý majetek, jež by byly způsobilé k uspokojení pohledávek případných jejích věřitelů, minimálně tedy Úřadu městské části Praha 14, jehož pohledávka vznikla sice až po prodeji obchodního podílu obviněného v A., avšak opětovné uznání viny správním deliktem a uložení pokuty za něj mohl každý rozumný člověk, který byl obeznámen s předchozími rozhodnutími správních orgánů ohledně deliktního jednání stavebníka A., důvodně očekávat. Z výpisů z účtů obchodní společnosti A., založených na č. l. 446 a násl. trestního spisu je zřejmé, že kupující Výstavba nemovitostí Zlín, s. r. o., za nemovitosti na ulici XY skutečně uhradila plnou kupní cenu prodávajícímu A., avšak současně byly z neobjasněných důvodů převáděny statisícové i vyšší částky na obchodní společnosti SPK – Žamberk, s. r. o., GASTRO ROYAL, s. r. o., a také zpět na kupujícího, přičemž se jednalo o obchodní společnosti řízené bratrem, otcem a partnerkou obviněného P. K. Právní důvod těchto finančních operací není nijak zřejmý, nebyl znám ani obviněnému (srov. jeho vyjádření k dotazům samosoudkyně a státního zástupce, č. l. 675 trestního spisu) nebo jednateli a společníkovi SPK – Žamberk, s. r. o., O. K. (srov. jeho písemné vyjádření k žádosti policejního orgánu na č. l. 479 trestního spisu) a jediný možný způsob, jak spolehlivě ověřit, zda se jednalo o (ne)legitimní transakce, by bylo nahlédnout do účetnictví obchodní společnosti A., čemuž však obviněný zjevně účelově zabránil.

20. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku je rozhodné to, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti A., zatajil její účetní knihy, zápisy a jiné doklady, které slouží k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a k jejichž vedení byl ze zákona povinen. Uvedené doklady totiž obviněný v souvislosti s převodem svého 100% obchodního podílu ve jmenované obchodní společnosti nepředal jeho novému nabyvateli a jednateli L. M., který ani nebyl vážným zájemcem o podnikání, ale pouze tzv. bílým koněm. Obviněný P. K. si byl dobře vědom vysoké pravděpodobnosti opakovaného rozhodnutí o správním deliktu a uložení pokuty za porušení stavebního zákona, veden bezprostředním záměrem vyhnout se jménem obchodní společnosti A., plnění z reálně očekávaného rozhodnutí o spáchání správního deliktu a uložené pokuty. Tímto skutkem se obviněný pokusil ohrozit majetková práva přinejmenším jejího (budoucího) věřitele Úřadu městské části Praha 14 obchodní společnosti A., neboť trvale znemožnil zjištění, přezkoumání a uspořádání jejích majetkových poměrů, v důsledku čehož následně po pravomocném uložení pokuty za správní delikt tento věřitel nebyl schopen vůbec zjistit možnost a rozsah uspokojení svých pohledávek. Nejvyšší soud se tedy přiklonil i k právnímu názoru dovolatele ohledně vývojového stadia přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Přestože ustanovení § 254 tr. zákoníku se řadí mezi tzv. ohrožovací delikty, u nichž k dokonání trestného činu postačí, pokud nastane stav ohrožení majetkových práv jiného nebo včasné a řádné vyměření daně (nemusí nastat poruchový následek) a jež samy o sobě tedy představují svou povahou jistou nedokonanou trestnou činnost, nelze u tohoto druhu (tzv. ohrožovacích) trestných činů vyloučit jejich spáchání ve stadiu pokusu. Ten bude představovat takové jednání pachatele, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, zde tedy jednání obviněného, které v době převodu obchodního podílu v A., bezprostředně směřovalo k ohrožení majetkových práv věřitele Úřadu městské části Praha 14, jejichž vznik bylo pro něho reálné očekávat, jak se také stalo.

21. Zkoumat vývojová stadia žalovaného trestného činu opomenul sice i soud prvního stupně, avšak až na uvedené pochybení nelze jeho posouzení správně a dostatečně zjištěných skutkových okolností nic vytknout. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jehož výrok o zproštění obviněného obžaloby je zatížen hmotněprávními vadami, které ve svém dovolání důvodně vytkl nejvyšší státní zástupce a jež odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Trestní věc obviněného P. K. pak Nejvyšší soud vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání odvolání obviněného a rozhodnutí o něm.

V. Závěrečné shrnutí

22. Městský soud v Praze tak v uvedeném rozsahu znovu projedná trestní věc obviněného P. K. a odstraní vady vytčené tímto usnesením Nejvyššího soudu, zejména v jeho intencích znovu posoudí naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a bude se zabývat také vývojovým stadiem tohoto přečinu. Nejvyšší soud dále poukazuje na ustanovení § 265s odst. 1 tr. řádu, podle něhož je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání postupoval Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 4. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu