Rozhodnutí NS

25 Cdo 2968/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:25 Cdo 2968/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2968.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada nemajetkové újmy (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 2643 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 2645, 2913 předpisu č. 89/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/06/2019
I.ÚS 1872/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2968/2018-376


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: L. J., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti žalované: Oblastní nemocnice Kolín, a. s., nemocnice Středočeského kraje, IČO 27256391, se sídlem Žižkova 146, Kolín III, zastoupená JUDr. Jiřím Jarošem, PhD., advokátem se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 1 211 326,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 127/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 25 Co 174/2017-284, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 25 Co 174/2017-284, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 11. 2016, č. j. 10 C 127/2015-162, jímž rozhodl mezitímně tak, že základ nároku je dán a o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně se dne 10. 12. 2014 u žalované podrobila plánovanému operačnímu zákroku umělého přerušení těhotenství ze zdravotní indikace. V průběhu operačního zákroku došlo k iatrogenní perforaci dělohy, poté došlo ke krvácení a vzniku krevní sraženiny za dělohou. V důsledku toho byla provedena revize dutiny břišní, při které bylo zjištěno rozsáhlé poranění dělohy, krvácení bylo obtížně zvládnutelné, žalobkyni byla provedena hysterektomie a byl jí též odstraněn pravý vaječník a vejcovod. Znalec popsal perforaci dělohy jako vzniklou operační komplikaci s tím, že míru přiměřeného násilí potřebného k proniknutí nástrojem do dělohy nelze přesně odhadnout, proto může dojít k její perforaci. K perforaci dělohy došlo manipulací nástrojem operatéra. Znalec uvedl, že u operatérů, stejně jako u jiných odborností, erudice stoupá, stejně tak záleží na osobní zručnosti operatéra. Žalobkyně před operací podepsala informovaný souhlas, v němž byla na tato možná rizika upozorněna.

Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že při lékařském zákroku, jemuž se žalobkyně podrobila a jenž byl jinak proveden "lege artis", došlo k pochybení operatéra, které mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně. Jednalo se o nedbalostní porušení povinnosti poskytnout zdravotní péči na odborné úrovni ve smyslu § 2643 a § 2645 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v důsledku čehož žalovaná odpovídá žalobkyni za vzniklou újmu podle § 2913 odst. 1 o. z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná odpovídá za poškození zdraví žalobkyně, k němuž došlo v souvislosti s operačním zákrokem. Namítá, že odvolací soud dovodil v podstatě objektivní odpovědnost žalované za výsledek operačního zákroku, ztotožnil následek v podobě perforace dělohy s porušením povinnosti, aniž by bylo zjištěno jakékoliv pochybení žalované. Odvolací soud učinil svůj závěr o porušení povinnosti žalovanou v rozporu s odborným nálezem znalce. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 636/2015, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 964/2014, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1981/2011). Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, uvedla, že dovolací námitky jsou převážně skutkové, které přípustnost dovolání založit nemohou, a navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající především v tom, že odvolací soud dovodil v podstatě objektivní odpovědnost žalované za výsledek, když ztotožnil porušení právní povinnosti s tím, že při lékařském zákroku došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně, aniž by došlo k jakémukoli pochybení žalované při operačním zákroku. Důvodem vymezeným v dovolání je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věty první o. s. ř.).

Vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“), se věc posuzuje podle příslušných ustanovení tohoto zákona.

Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (jak podle původní právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, tak podle o. z.) spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců - lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 15605, dále jen „Soubor“). Uvedené platí i při posuzování předpokladů odpovědnosti podle nové právní úpravy a ustálená judikatura k této otázce je i nadále použitelná.

V oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona o zdravotních službách. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním - jedním z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 o. z. Odpovědnost podle § 2645 ve spojení s § 2913 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody.

I když pro projednávanou věc to není významné, dovolací soud považuje za nutné na tomto místě uvést, že povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni plyne též přímo ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (§ 4 odst. 5 a § 28 odst. 2), a její porušení zakládá i povinnost k náhradě podle § 2910 o. z.

Dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 964/2014 a sp. zn. 25 Cdo 636/2015, které se zabývaly otázkou postupu poskytovatele zdravotní péče při lékařském zákroku, řešily však především otázku objektivní odpovědnosti podle § 421a obč. zák., která nebyla do o. z. přejata. V prvém případě Nejvyšší soud uzavřel, že se o případ odpovědnosti podle § 421a obč. zák. jednat nemůže, neboť vyvolávajícím činitelem poškození zdraví při zákroku nebyla vlastnost konkrétní věci (přístroje či nástroje), za správný považoval závěr odvolacího soudu, že odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák. není dána, a to za situace, kdy soud prvního stupně i soud odvolací na základě dokazování dovodily, že žalovaná neporušila žádnou ze svých právních povinností (postup lege artis). Uváděnou věc tak již vzhledem k odlišnému skutkovému základu nelze k nyní posuzované věci připodobnit. Ve druhém případě Nejvyšší soud též uzavřel, že se o případ odpovědnosti podle § 421a obč. zák. jednat nemůže, uložil však soudu prvního stupně, aby se zabýval odpovědností poskytovatele zdravotní péče z hlediska splnění předpokladů obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák., vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že byť při správně zvoleném postupu, nebylo vlastní provedení operačního výkonu zcela bez pochybení. I v posledně žalovanou namítaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 dovolací soud uzavřel, že předpoklad odpovědnosti podle § 420 obč. zák. byl splněn za situace, kdy bylo zjištěno, že při lékařském zákroku, který byl jinak proveden lege artis, došlo k pochybení operatéra – poškození zvratného nervu, jež mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně. Není tedy zřejmě, v čem by se měly závěry o odpovědnosti žalované v nyní posuzované věci od namítaných rozhodnutí odchýlit.

V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že k perforaci dělohy, jež vedla ke škodě na zdraví, došlo manipulací nástrojem operatéra, přičemž znalec uvedl, že u operatérů, stejně jako u jiných odborností, erudice stoupá, stejně tak záleží na osobní zručnosti operatéra. Posoudil-li odvolací soud tento postup lékaře jako pochybení v jednom bodě jinak celkově správného postupu, a tudíž postup non lege artis, který je jednou z podmínek odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče ve smyslu § 2645 ve spojení s § 2913 o. z., neodchýlil se při řešení této otázky od ustálené praxe dovolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se soud zabýval splněním všech předpokladů odpovědnosti podle § 2645 a § 2913 o. z., jeho rozhodnutí nespočívá na závěru, že je žalovaná i při postupu lege artis odpovědná za výsledek operace, jak namítá dovolatelka.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že podmínky odpovědnosti žalované za poškození zdraví žalobkyně podle shora uvedených ustanovení občanského zákoníku jsou splněny, rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z důvodů shora uvedených postupoval dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů řízení nebylo rozhodováno, neboť bylo dosud rozhodnuto jen o základu nároku, o jeho výši a o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. 3. 2019

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu