Rozhodnutí NS

3 Tdo 1292/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:3 Tdo 1292/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1292.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku
§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/13/2019
II.ÚS 552/19
JUDr. Ludvík David
odmítnuto
09/27/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1292/2018-56


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání obviněného M. N., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 8 T 27/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


I.

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 8 T 27/2017, byl obviněný M. N. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1. v přesně nezjištěné době nejméně od 15. 8. 2015 do 18. 2. 2016 v obci K. na Šumavě, okres D., v P. a na dalších blíže neurčených místech, od poškozené Z. K., nar. XY, s níž se seznámil v červenci 2015 prostřednictvím portálu B., vylákal pod příslibem společného života, rekonstrukce bydlení poškozené, příslibu koupě motorového vozidla a zejména pod příslibem následného vrácení finančních prostředků, které získá zaměstnáním v SRN, kde bude mít příjem ve výši 90.000 Kč,
      - částku ve výši 121.000 Kč, kterou získala poškozená Z. K. uzavřením smlouvy o půjčce č. 45081792220000 od společnosti Home Credit, a. s., dne 31. 8. 2015 a která jí byla poukázána dne 1. 9. 2015 na její účet u ČSOB, a. s., č. XY, ke kterému měl obžalovaný neomezený přístup prostřednictvím platební karty, kterou obdržel od poškozené, když tyto finanční prostředky následně použil pro svou vlastní potřebu,
      - částku ve výši 79.600 Kč, kterou získala poškozená Z. K. z prodeje svého motorového vozidla Mazda 2, registrační značky XY, v Autobazaru A. v P. dne 16. 10. 2015, která jí byla vyplacena v hotovosti a ještě téhož dne ji předala obžalovanému, který ji použil pro vlastní potřebu, ačkoliv mu poškozená finanční částku předala za účelem koupě nového vozidla pro poškozenou,
      - částku ve výši 70.000 Kč, kterou získala poškozená Z. K. uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100969303 od společnosti Profi Credit dne 10. 11. 2015 a která jí byla poukázána dne 11. 11. 2015 na její účet u ČSOB, a. s., č. XY, ke kterému měl obžalovaný neomezený přístup prostřednictvím platební karty, kterou obdržel od poškozené, když tyto finanční prostředky následně použil pro svou vlastní potřebu, ačkoliv tyto finanční prostředky byly určeny ke koupi nového vozidla pro poškozenou,
      - částku v celkové výši 25.177 Kč, kterou poškozená Z. K. ve stíhaném období postupně čerpala ze svého účtu u České spořitelny, a. s., č. účtu XY, na nákupy pro obžalovaného, dobíjení jeho mobilního telefonu, čerpání pohonných hmot, popř. mu příslušnou finanční částku předala po vyzvednutí ze svého účtu v hotovosti, a to vždy z důvodů finanční tísně obžalovaného, když obžalovaný poškozené sliboval, že finanční prostředky jí vrátí, až bude pracovat v Německu,
když obžalovaný finanční částky po poškozené Z. K. vylákal, ačkoliv věděl, že tyto finanční prostředky nebudou použity na účel, který poškozené sděloval, ani jí tyto finanční částky nevrátí, neboť neměl stálé zaměstnání, po část stíhaného období byl v evidenci Úřadu práce a neměl stálý příjem, čímž způsobil poškozené Z. K., nar. XY, bytem XY, škodu v celkové výši 295.777 Kč,

2. v přesně nezjištěné době nejméně od 10. 1. 2016 do 1. 4. 2016 v P. a na dalších blíže neurčených místech, od poškozené Š. B., nar. XY, s níž se seznámil v listopadu 2015 prostřednictvím portálu XY, vylákal pod záminkou úhrady dluhu z předchozího podnikání, úhrady věřitelům za pohonné hmoty, dále pod záminkou získání finančních prostředků uložených v neurčeném bankovním ústavu ve Švýcarsku, na úhradu daní ve švýcarské bance, rekonstrukci bydlení, společného života a zejména pod příslibem následného vrácení finančních prostředků, které získá vyplacením z účtu ve Švýcarsku,
      - částku ve výši 20.000 Kč, kterou poškozená Š. B. předala obžalovanému ve dvou částkách vždy ve výši 10.000 Kč, kdy jednou částku čerpala výběrem ze svého účtu u mBank S.A. č. XY a druhou částku čerpala z úspor uložených v hotovosti,
      - částku ve výši 200.000 Kč, kterou získala poškozená Š. B. uzavřením smlouvy o úvěru u mBank S. A: č. GNN066145596/2015 ze dne 19. 1. 2016 a která jí byla vyplacena v hotovosti dne 20. 1. 2016 a ještě téhož dne ji poškozená Š. B. předala obžalovanému,
      - částku ve výši 191.469,40 Kč, kterou získala poškozená Š. B. na základě dvou úvěrů od České spořitelny, a to úvěrové smlouvy č. CS 41000006627083 ze dne 4. 3. 2016, na základě které byla zaslána na její účet u ČS, a. s., č. XY částka ve výši 170.000 Kč, kdy poškozená Š. B. vyzvedla v hotovosti částku 135.000 Kč, kterou předala obžalovanému a následně na základě úvěrové smlouvy č. CS 41000006781203 ze dne 11. 3. 2016, ze kterého jí byla opět na její účet u ČS, a. s., č. XY zaslána částka ve výši 137.430,60 Kč, kdy zřídila poškozená Š. B. dispoziční právo obžalovanému k tomuto účtu, který z tohoto účtu odčerpal finanční částku v celkové výši 56.469,40 Kč, kterou použil pro vlastní potřebu,
když obžalovaný finanční částky po poškozené Š. B. vylákal, ačkoliv věděl, že tyto finanční prostředky nebudou použity na účel, který poškozené sděloval, ani jí tyto finanční částky nevrátí, neboť ve stíhaném období neměl stálé zaměstnání, neměl stálý příjem, čímž způsobil poškozené Š. B., nar. XY, trvale XY, škodu v celkové výši 411.469,40 Kč,

když výše uvedených jednání se dopustil obžalovaný přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2013 pod sp. zn. 2 T 2/2012, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2014, uznán vinným i pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 7,5 roků se zařazením do věznice s ostrahou, kdy byl dne 24. 7. 2015 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba do 24. 7. 2021.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. K., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 295.777 Kč a poškozené Š. B., nar. XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 368.670,23 Kč, když podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal obě poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 8 T 27/2017, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu, stejně jako výroků o náhradě škody.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 892–896), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejprve obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně.

Následně se pak obviněný věnuje dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení.

Obviněný zdůrazňuje, že popírá trestnou činnost kladenou mu za vinu, když z poškozených finanční prostředky nevylákal, přičemž k tomuto nebylo možno dospět bez důvodných pochybností. Soudy se ztotožnily toliko s verzí pro obviněného nepříznivou. Vadný postup Okresního soudu v Domažlicích byl pak v přímé souvislosti s hrubým pochybením v posouzení žalovaného skutku jak tímto soudem, tak soudem odvolacím. Soudy obou stupňů pochybily při závěrech o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněný nejen, že se neobohatil na úkor cizího majetku, ale nedopustil se ani žádného vědomého jednání směřujícího k trestnému činu. Nesprávný hmotněprávní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty podvodu pak vedl k chybnému závěru o zaviněném způsobení škody a o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný pak odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/01, přičemž má za to, že soudy se nedostatečně zabývaly prokázáním úmyslného zavinění na jeho straně.
Ačkoliv si je obviněný vědom, že námitky směřující vůči nesprávným skutkovým zjištěním dovolací soud nepřezkoumává, avšak současně má za to, že v jeho případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a v konečném důsledku i právními závěry soudů, s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, IV. ÚS 570/03, I. ÚS 4/04. Práva obviněného na spravedlivý proces nebyla dodržena, když nebyly provedeny některé z navrhovaných důkazů, které soudy zamítly, případně bez bližšího odůvodnění neprovedly, ačkoliv šlo o relevantní důkazy ve prospěch obviněného.

Soudy obou stupňů dále zcela pominuly existenci probíhajícího řízení o stížnosti obviněného u Evropského soudu pro lidská práva, v jehož rámci byl mimo jiné vznesen požadavek na přiznání dostatečného zadostiučinění za více než 3 roky trvající vazbu v předchozí trestní věci, a zcela pominuly i fakt, že probíhalo řízení o obnově předchozí trestní věci. Tyto otázky svědčily ve prospěch obviněného a měly zásadní dopad právě na subjektivní stránku trestného činu.

Opomenuté důkazy mají podle rozhodovací praxe Ústavního soudu ústavněprávní rozměr a na tato pochybení měl reagovat již odvolací soud, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Odvolací soud měl možnost pochybení soudu prvního stupně napravit a měl se daleko důkladněji zabývat důkazními návrhy odsouzeného. Je tedy třeba, aby nápravu zjednal soud dovolací.

Obviněný soudům vytýká zcela svévolné, tendenční hodnocení důkazů, zejména výpovědí obou poškozených. Z provedených listin pak žádná trestnost nevyplývá, přičemž ta je dovozena pouze doplněním na základě výpovědí poškozených. Oba soudy paušálně odmítly verzi obviněného, jím navrhované důkazy neprovedly, nebo z provedených důkazů v neprospěch obviněného nevyvodil žádné závěry, případně závěry chybné. Chybným postupem soudů spočívajícím v nedostatečném dokazování tak došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, porušení zákazu libovůle a k porušení práva na rovnost účastníků.

Dále obviněný namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces, jenž spatřuje v tom, že mu nebyla dána možnost klást poškozené K. otázky, ani se k důkazu vyjádřit, což namítal již v odvolání, avšak soud odvolací toto pochybení bagatelizoval. Toto porušení je ještě závažnější, jelikož odsouzení obviněného je založeno prakticky na dvou důkazech, z nichž jedním je právě tento výslech poškozené K. Tímto bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a princip in dubio pro reo. V této souvislosti pak připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3579/17 zabývající se principem in dubio pro reo, přičemž má za to, že jeho závěry jsou pro jeho případ plně aplikovatelné.

Okresní soud v Domažlicích nesprávně právně posoudil skutek v rozporu s § 209 tr. zákoníku a toto nereparoval ani Krajský soud v Plzni, který tímto porušil § 254 tr. ř., když zásadní pochybení soudu prvního stupně neodstranil a sám vady nenapravil.

Nesprávné právní posouzení se pak promítá i do výše škody, ke které soudy dospěly v neprospěch obviněného, ačkoliv je tato v rozporu se zásadami logického myšlení, jelikož do přiznané škody byly započteny prakticky všechny prostředky bez zohlednění vlastní spotřeby poškozených či společné spotřeby. Tento postup pak obviněný shledává absurdním.

Obviněný má dále za to, že se odvolací soud nevypořádal dostatečně s jeho námitkami, když do značné míry odkazoval na závěry soudu prvního stupně, ačkoliv obviněný namítal opakování důkazů právě proto, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.

Konečně pak obviněný připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 4 Tz 140/2004, zabývající se otázkou presumpce neviny, jak je vyjádřena v § 2 odst. 2 tr. ř.

Obviněný tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud konstatoval jím uvedené nedostatky a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, a i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 8 T 27/2017, a současně všechna rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Domažlicích, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Současně obviněný požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody uložený obviněnému.

Obviněný si je vědom toho, že jím vytýkané vady jsou patrně neodstranitelné v řízení před Nejvyšším soudem a proto nenamítá ničeho proti tomu, pokud Nejvyšší soud učiní navržené rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 7. 9. 2018 (č. l. 900). Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil přípisem ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 1 NZO 970/2018, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat a současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 9 To 4/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména obecná námitka pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, když tyto hodnotily svévolně a tendenčně výlučně v neprospěch obviněného) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že důkazy neposkytly jednoznačný obraz o skutkových okolnostech, zejména stran naplnění objektivní a subjektivní stránky, obohacení se na úkor cizího majetku, zaviněnému způsobení škody a její výše), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se nedopustil žádného vědomého jednání směřujícího ke spáchání trestného činu).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je třeba odmítnout námitky obviněného, jejímž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z § 265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku. Nejvyšší soud přesto konstatuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to i s vědomím toho, že do jisté míry je zde dána situace „tvrzení proti tvrzení“, přičemž řádně a zcela logicky odůvodnily, proč uvěřily verzi poškozených (viz rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 8 T 27/2017, str. 16 a násl.).

Obviněný v této souvislosti akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo, když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Obviněný pak namítá též nesprávné právní posouzení, když se nedopustil žádného vědomého jednání, kterým by sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatil, tudíž nenaplnil subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Stejně tak označuje za chybné i závěry o výši škody a tedy naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Provedené dokazování totiž pokládá za nedostatečné, když úmyslné zavinění nemohlo být nepochybně prokázáno. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí, že byť by se jednalo o námitku formálně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, jedná se o námitku vznesenou právně neregulérním způsobem, když nesprávné právní hodnocení je shledáváno až sekundárně na základě vlastního odlišného hodnocení provedeného dokazování a na základě vlastních skutkových zjištění.

Obviněný všemi svými námitkami fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“. Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V daném případě se však o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu nejedná. Skutková zjištění soudu plně korespondují s provedeným dokazováním, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení, závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Co se pak týče vady opomenutého důkazy, jak namítá obviněný, ani tato není v daném případě dána, když soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 8. 9. 2017 zcela explicitně odůvodnil, proč zamítl obviněným vznesené důkazní návrhy, přičemž jeho odůvodnění není co vytknout. Totéž lze vztáhnout i na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni, který si taktéž důkazních návrhů byl vědom, o těchto rozhodl, byť zamítavě, a toto své rozhodnutí v rámci písemného vyhotovení řádně odůvodnil.
Obviněný pak v souvislosti s existencí extrémního nesouladu připomíná i to, že soudy nereflektovaly probíhající řízení o stížnosti odsouzeného k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku ani probíhající řízení o obnově předchozí trestní věci. K tomuto se již vyjádřil odvolací soud, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Žádné zahájené soudní řízení nemůže vést k závěru o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, a to ani s odkazem na očekávaný příliv finančních prostředků.

Nejvyšší soud tedy k tomuto okruhu námitek uzavírá, že v posuzovaném případě není extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními dán a k žádnému procesnímu pochybení na straně soudu tak nedošlo.

K námitce obviněného týkající se nemožnosti klást svědkyni Z. K. otázky Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o námitku procesního charakteru a nadto zjevně zcela neopodstatněnou. Obviněnému tato možnost dána byla, byť nedopatřením až po výslechu druhé svědkyně, avšak soud prvního stupně své opomenutí bezodkladně napravil a obviněný svého práva nevyužil. Toto bylo konstatováno i soudem odvolacím, přičemž nelze shledat, že by došlo k jakékoliv bagatelizaci daného pochybení, avšak i odvolací soud zcela správně konstatoval, že toto pochybení bylo napraveno a k žádné újmě na právech obviněného tak nedošlo.

Dále se obviněný ohradil proti výši škody, k níž dospěly soudy obou stupňů, když tato je podle jeho názoru nesprávně vyčíslena, jelikož nezohledňuje vlastní spotřebu poškozených, společnou spotřebu apod. Nejvyšší soud uvádí, že ani v této námitce neshledává jakoukoliv opodstatněnost, když soudy se zabývaly právě i tím, jak byly peníze použity, respektive na co byly vynaloženy a konkrétně se zabývaly i námitkami obviněného, že z nich byly částečně hrazeny společné výlety apod., k čemuž uvedly zcela přesvědčivou argumentaci, že i tyto výlety pak byly hrazeny z prostředků zapůjčených poškozenými a byly konány toliko v rámci přesvědčení poškozených a utvrzení jich v jejich omylu, tedy doplňovaly podvodný rámec jednání obviněného.

Obviněný odmítá, že by z poškozených vylákal finanční prostředky, čímž popírá svoji vinu a v podstatě tak opakuje svoji obhajobu. V dané souvislosti je možné připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný fakticky spatřuje v tom, že shora uvedená pochybení uplatňovaná pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal již ve svém odvolání a soud odvolací tedy měl tato pochybení napravit, což však neučinil. K tomuto lze tedy odkázat na přecházející argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že i tato námitka je tedy zcela neopodstatněná.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z valné části neodpovídají, případně je nelze považovat za opodstatněné.

Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného M. N. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 12. 2018


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu