Rozhodnutí NS

30 Cdo 3220/2009

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/28/2011
Spisová značka:30 Cdo 3220/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3220.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 11 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

30 Cdo 3220/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova č. 17, proti žalované MUDr. E. Z., zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 25/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č.j. 1 Co 249/2008-77, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č.j. 1 Co 249/2008-77, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2008, č.j. 37 C 25/2007-56, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalším u řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2009, č.j. 1 Co 249/2008-77, potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2008, č.j. 37 C 25/2007-56, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 200.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V daném případě žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že mu žalovaná na jeho žádost neposkytla zdravotní dokumentaci, resp. informace z ní, a dále v tom, že žalovaná dala zaměstnavateli žalobce podrobnou zprávu o jeho zdravotním stavu.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl u prvního tvrzeného zásahu k námitce žalobce, že jeho nárok nebyl soudem prvního stupně posouzen jako nárok podle zákona č. 101/52000 Sb., o ochraně osobních údajů. Připomněl, že neposkytnutí informací ze zdravotní dokumentace není právem upraveným ustanovením § 11 obč. zák., neboť zdravotní dokumentace není součástí fyzické osoby ve smyslu tohoto ustanovení. Pouze tehdy, pokud by vznikla újma v důsledku zpracování citlivého údaje (což není tento případ), by bylo možno uplatit náhradu nemajetkové újmy podle § 13 obč. zák. U druhého tvrzeného nároku odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu první stupně k závěru, že popsaným jednáním žalované došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť ze strany žalobce nedošlo k udělení souhlasu, komu budou informace ze zdravotní dokumentace podávány. Pro přiznání náhrady nemajetkové újmy odvolací soud neshledal předpoklady podle § 13 odst. 2 obč. zák., neboť žalobce žádné konkrétní důsledky na své osobnosti způsobené předmětným zásahem netvrdil ani neprokázal.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Domnívá se, že výklad procesního předpisu odvolacím soudem je zjevně odlišný od právního názoru soudu dovolacího (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1591/2004), a proto uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dalším důvodem dovolání je vytýkané nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle názoru dovolatele, je neposkytnutí veškerých informací o zdravotním stavu porušením ustanovení článku 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, přičemž zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. může mít i podobu pasivního jednání – tj. opomenutí (viz nález Ústavního soudu I. ÚS 15/95). Konstatuje, že „zpracování osobních údajů“ je v § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů mj. definován i jako „blokování“ osobních údajů, za což lze považovat i nevydání osobních údajů ze zdravotnické dokumentace. Navíc je v tomto ustanovení „zpracování osobních údajů“ definováno i jako „zpřístupňování a „předávání“ osobních údajů. Pokud odvolací soud uvedl, že újma může vzniknout jen v důsledku „zpřístupnění či „předávání“, nikoliv však v důsledku opominutí tak učinit, jde o restriktivní argumentaci, odmítnutou Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 15/95. Jde tedy o rozpor odvolacího soudu s hmotným právem. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným /vydaným/ přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno), a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek má charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože jím bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem při aplikaci ustanovení § 13 obč. zák. ve vztahu k ustanovení § 4 písm. e) a § 21 odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Podle ustanovení § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů se pro účely tohoto zákona rozumí zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace.

Blokováním osobních údajů se pak podle ustanovení § 4 písm. h) cit. zákona rozumí vytvoření takového stavu, při kterém je osobní údaj určitou dobu nepřístupný a nelze jej jinak zpracovávat.

Podle ustanovení § 21 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů, pokud vznikla v důsledku zpracování osobních údajů subjektu jiná než majetková újma, postupuje se při uplatňování jejího nároku podle zvláštního zákona (konkrétně podle § 13 občanského zákoníku).

V souzeném případě základ argumentace dovolání spočívá na nesouhlasu s názorem odvolacího soudu, že ač náhradu nemajetkové újmy podle § 21 odst. 5 zmiňovaného zákona o ochraně osobních údajů, lze uplatnit podle zvláštního předpisu (§ 13 obč. zák.), nelze nevydání údajů ze zdravotní dokumentace, případně nevydání jejího opisu, považovat za zpracování citlivého údaje ve smyslu ustanovení § 4 písm. e) tohoto zákona, takže uplatněný nárok nemá zákonnou oporu. Zde však odvolací soud přehlédl úpravu, jíž podává výše zmíněné ustanovení § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, podle níž se pro účely tohoto zákona se zpracováním osobních údajů rozumí mimo jiné i jejich blokování, které je ve smyslu ustanovení § 4 písm. h) cit. zákona představováno vytvořením takového stavu, při kterém je osobní údaj určitou dobu nepřístupný a nelze jej jinak zpracovávat. Pokud odvolací soud tuto skutečnost nevzal v úvahu, není možno se zatím s jeho závěrem o neopodstatněnosti uplatněného nároku ztotožnit.

Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně 28. července 2011


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu