Rozhodnutí NS

8 Tdo 637/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/05/2019
Spisová značka:8 Tdo 637/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.637.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. zákoníku
§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 637/2019-1451


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2019 o dovolání obviněného M. R. (roz. H.), nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 3 To 18/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 144/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 31 T 144/2018, byl obviněný M. R. uznán vinným v bodech 1) až 4) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 5) až 17) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 5), 7), 8), 9), 10, 12) až 17) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 16) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodech 18) a 19) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí v rozsudku uvedených. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby.
    3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 3 To 18/2019, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
    II. Dovolání obviněného

    4. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti bodům 18) a 19), neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, které spatřoval v tom, že nebyl pachatelem těchto činů.
      5. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že založil rozhodnutí o jeho vině u dílčího útoku v bodě 19) pouze na kamerovém záznamu, podle kterého se na místě činu vyskytuje osoba podobných tělesných proporcí a s taškou přes rameno. Jde o důkaz nepřímý, který sám o osobě jeho vinu neprokazuje. Jiné důkazy, které by dávaly ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech poměrně jasný obrázek o skutečnosti, že se předmětného jednání skutečně dopustil, ve věci zjištěn nebyl. Přitom soudy nevyvrátily jeho obhajobu, že zmíněnou brašnu si pořídil u obchodníka, který takových brašen má v prodejně desítky.
        6. Za nesprávný obviněný označil závěr odvolacího soudu o provázanosti činů v bodě 18) a 19), a neztotožnil se proto s tím, že by bylo zřejmé, že pachatel u činu v bodě 18) je totožný s pachatelem v bodě 19). Za nedostatečný považoval i argument tohoto soudu, že oba skutky byly co do místa spáchány v nepříliš velké vzdálenosti od sebe. Taková úvaha je podle obviněného nesprávná s ohledem na odlehlost míst, kde se činy udály, protože jsou od sebe chůzí vzdáleny cca 45 minut. Odůvodnění odvolacího soudu považoval za účelové, i pokud tvrdil, že způsob provedení činů je podobný (vytlačení okna, uvolnění pojistky okna). Nezvážil, že jej používá mnoho pachatelů, neboť jde o nejjednodušší způsob, jak vniknout do objektu. Podobnost skutku nelze dovozovat ani z toho, že si před činem v bodě 19) pachatel navléká rukavice, protože nebylo možné shledat, že by se jednalo o stejné rukavice, jejichž zbytky byly nalezeny na místě spáchání skutku 18). Zřejmě jedinou shodou je v obou případech to, že se jedná o gumové rukavice, což však nedosvědčuje, že to byl obviněný, kdo spáchal skutek v bodě 19).

        7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 3 To 18/2019, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 31 T 144/2018, zrušil, Krajskému soudu v Českých Budějovicích, resp. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám vydal ohledně bodu 19) zprošťující rozsudek a za zbývající trestnou činnost mu uložil spravedlivý trest.
          8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření dne 16. 4. 2019, do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu vyjádření nezaslalo.
            III. Přípustnost a další podmínky dovolání

            9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje výhrady naplňující označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
              10. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, tedy směřuje zásadně prosti nesprávnostem v použité právní kvalifikaci nebo jiným hmotněprávním právním skutečnostem a pojmům. Z hlediska tohoto vymezení se požaduje, aby dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
                11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
                  12. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
                    IV. K námitkám obviněného
                      13. Obviněný dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soustředil zásadně proti části provedeného dokazování vztahujícího se k bodům 19) a odvozeně i proti činu v bodě 18), a to na základě vlastní obhajoby, kterou již uplatňoval v rámci odvolacího řízení konaného z podnětu svého odvolání, ve kterém uplatnil obdobné námitky. Obsahem konkrétních výhrad obviněného byla tvrzení o tom, že on nebyl pachatelem těchto činů a že soudy své závěry o tom, že zmíněné činy spáchal, opřely o nedostatečné důkazy, které nedávají dostatečnou jistotu, že jeho pachatelství bylo prokázáno.
                        14. Takto uplatněné námitky směřují zásadně proti procesnímu postupu soudů a netýkají se primárně hmotněprávního posouzení věci, jak označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Přestože tyto námitky nemají materiálně hmotněprávní obsah, ale směřují proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se obviněný neztotožnil, a vytýkal soudům nedostatky v procesních postupech s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu, Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a dodržely pravidla fair procesu, tzn., zda došlo k extrémnímu nesouladu, jenž by byl dán zejména tehdy, kdyby skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].
                          15. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se k obdobným námitkám obviněného dostatečně vyjádřily a vypořádaly se s nimi způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Obhajobu obviněného, že čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal, prověřoval zejména soud prvního stupně, který vycházel ze zajištěných stop na místě činu, případně z pořízených kamerových záznamů, nebo z dalších důkazů, které se pojily k jednotlivým dílčím útokům (srov. stranu 14 rozsudku soudu prvního stupně).
                          16. V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soud rovněž popsal své úvahy a postupy při hodnocení těchto důkazů a vysvětlil, proč nepovažoval za důvodnou námitku obviněného o tom, že činy v bodech 18) a 19) nespáchal.
                            17. Odvolací soud se k obdobným námitkám obviněného ohledně vytýkaných vad ve skutkových zjištěních zabýval a uvedl, že ani v odvolání obviněný nenamítal vady v právním posouzení věci, ale toliko vady v procesních postupech soudu prvního stupně, které zaměřil obdobným směrem. Námitky obviněného důvodnými neshledal, neboť nalézací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že souhrn provedených důkazů podporuje učiněné skutkové zjištění, že obviněný je pachatelem činů pod body 18) a 19). Důvody pro porušení zásady in dubio pro reo a zásady zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. rovněž nezjistil, naopak argumentaci nalézacího soudu považoval za přiléhavou a odkázal na ni (strana 6 rozsudku odvolacího soudu). Dokazování provedené okresním soudem bylo v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Takto byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nevznikají důvodné pochybnosti shledal učiněným v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, a to při vědomí toho, že protiprávní jednání obviněného nebylo prokazováno přímým důkazem, zejména v podobě svědecké výpovědi, která by ho přímo usvědčovala. Na straně druhé však byly již v přípravném řízení zajištěny takové důkazy, jejichž provedením u okresního soudu a následným hodnocením skutečně byl zjištěn skutkový stav věci, v rámci kterého o pachatelství obviněného pochybnosti nevznikají (viz body 15., 16. přezkoumávaného usnesení).
                              18. Nejvyšší soud na základě těchto zjištění konstatuje, že není možné přisvědčit výhradám obviněného uvedeným v dovolání, protože zejména soud prvního stupně přistoupil k zjištění skutkového stavu zodpovědně, neboť vysvětlil, jak provedené důkazy vyhodnotil, a obhajobu obviněného nepominul, ale věnoval ji patřičnou pozornost. Posuzoval záznamy z videokamer i to, co na nich bylo zachyceno, a tato zjištění dal do souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy.

                              19. Závěry o tom, že pachatelem byl obviněný, které soudy uvedly v přezkoumávaných rozhodnutích, vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Přezkoumávaná rozhodnutí obsahují dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch.
                                20. Nejvyšší soud v těchto závěrech vady neshledal, neboť soud provedené důkazy vyhodnotil a své úvahy řádně vysvětlil, a jeho postup nesvědčí o existenci extrémního nesouladu. Způsob, jakým soudy své závěry odůvodnily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména kamerových záznamů a listinných důkazů. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo, jak obviněný vytýkal, neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
                                  21. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily.
                                    V. Závěr

                                    22. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13).

                                    23. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. R. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by mu odpovídala. Nejvyšší soud tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
                                      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                      V Brně dne 5. 6. 2019

                                      JUDr. Milada Šámalová
                                      předsedkyně senátu