Rozhodnutí NS

6 Tdo 534/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:6 Tdo 534/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.534.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Podílnictví
Dotčené předpisy:§ 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 534/2019-290


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 To 259/2018-263, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 71/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 To 259/2018-263, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání P. S. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“), které podal proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 T 71/2017-219, kterým byl uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 100 Kč, v celkové výměře 20 000 Kč, dále byla obviněnému podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku stanovena povinnost uhradit peněžitý trest ve splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně, počínaje právní mocí rozsudku, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní test odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Obviněnému dále uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v příloze 1 až 3 dle z. č. 455/1991 Sb. Živnostenského zákona, činnosti pod položkou č. 49 přílohy k § 25 odst. 2 z. č. 455/1991 Sb., a to zastavárenské činnosti a maloobchodu s použitým zbožím v trvání dvaceti čtyř měsíců.
I.
Dovolání a vyjádření k němu


2. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 To 259/2018-263, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, pokud jde o námitky skutkové, avšak současně je mu také známa judikatura nejen Nejvyššího, ale také Ústavního soudu, která se váže na skutkové námitky ve spojení s problematikou „extrémního rozporu“. V návaznosti na toto obecné konstatování v následujících částech svého dovolání poukazuje na to, že odborné vyjádření zpracovatelky Ing. Moniky Zajíčkové neuvádí, z jakých pramenů čerpala, zda zpracovatelka měla fyzicky šperky k dispozici, že neměla informace ke stáří těchto šperků, což podle obviněného mělo význam při stanovení hodnoty šperků, že si neověřoval zástavní informace, vycházela z ryzosti, ze zástavní smlouvy. Vzhledem k nepřesnostem a skutečnosti, že nebylo reagováno na všechny jím zmíněné skutečnosti, považuje odborné vyjádření za nepřesvědčivé a vnitřně rozporné. Argumentuje rovněž tím, že pokud zpracovatelka odborného vyjádření neměla adekvátní informace, měla při ryzosti šperků vycházet z varianty pro obviněného příznivější, tedy skutečnosti, že šperky měly ryzost 9 a nikoli 14 karátů. Dále poukazuje na skutečnost, že sám odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 10) uvádí, že s ohledem na procesní pochybení je vyjádření zpracovatelky u hlavního líčení procesně nepoužitelné. V další části dovolání poukazuje na znalecký posudek, který byl předložen obhajobou, kde znalec vycházel při zpracování ze skutečnosti, že šperky byly zhotoveny z 9 karátového zlata, což by hodnotu šperků řadilo pod částku 5 000 Kč (obdobně také vyjádření znalce u hlavního líčení). Ke konci svého dovolání se obviněný opětovně vrací ke konstatování, že vyvstaly pochybnosti o ryzosti jednotlivých šperků a tudíž také o jejich celkové hodnotě, a proto měl být k odstranění důvodných pochybností přibrán znalec z oboru drahé kovy a kameny, ceny a odhady drahých kovů a kamenů. Soudu prvního stupně vytýká, že se nevypořádal s tím, proč původně uvažované doplnění dokazování o tento posudek nakonec neprovedl, a pokud toto neprovedení zdůvodnil odvolací soud ve svém usnesení, toto zdůvodnění považuje za nepřesvědčivé. Závěrem svého dovolání tedy opětovně konstatoval pochybení při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, neúplnost dokazování (chybějící revizní posudek), nesprávnost odborného vyjádření, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky uplatněné obviněným v dovolání vyjadřují jeho (obviněného) nesouhlas s provedeným dokazováním a hodnocením důkazů, a takové námitky nelze podřadit pod dovolací důvod. Zmíněné námitky nelze podle státního zástupce podřadit ani pod obviněným zmiňovaný extrémní nesoulad, neboť soudy nižších stupňů postupovaly při zjišťování skutkového stavu důsledně podle § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotily ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Podle státního zástupce rovněž soudy náležitě vyložily, na základě kterých důkazů založily svá rozhodnutí. Rovněž tak vyjádřil své stanovisko k tvrzení obviněného ohledně neaplikovatelnosti vyjádření zpracovatelky odborného vyjádření. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to s ohledem na procesní charakter jeho námitek.
II.
Přípustnost dovolání

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání obviněného bylo zamítnuto]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání

8. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad, jak byl obviněným v dovolání vymezen, nemá svůj základ ve vadách shora zmíněných, vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, ale primárně má podle dovolatele spočívat v tom, že z provedených důkazů není možno dovodit, že by hodnota šperků dosáhla hranice 5 000 Kč.

9. V reakci na obviněným uvedenou námitku extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. Obviněný byl uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ve shodě se státním zástupcem je potřebné uvést, že toto ustanovení bylo účinné v trestním zákoníku do 31. 1. 2019, a za účinnosti výše uvedeného ustanovení byl obviněný také pravomocně uznán vinným. K použité právní kvalifikaci lze nad rámec nutného uvést, že jednání dříve kvalifikované podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je od 1. 2. 2019 včleněno do § 216 odst. 1 tr. zákoníku [zák. č. 287/2018 Sb. (výkladově srovnej též § 135a tr. zákoníku)]. Zásadní však je to, co vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 189/2010, že v řízení o dovolání se posuzuje správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů s ohledem na dobu, kdy byla vydána [to platí i v případě dovolání o trestném činu spáchaném před změnou právní úpravy, který již podle nové právní úpravy není trestným činem [od 1. 2. 2019 je jednání obviněného podřaditelné pod ustanovení § 216 odst. 1 tr. ř., jak již bylo shora uvedeno (je tudíž i nadále trestné)].

10. Trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustil ten, kdo ukryl a na jiného převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou (právní věta k jednání obviněného). Obviněný v přípravném řízení ani u hlavního líčení nevypovídal a následně v rámci odvolacího řízení či v řízení o dovolání nezpochybňoval základní znaky zmíněného přečinu, tj. skutečnost, že na sebe ukryl a na jiného převedl věc, která byla získána na území České republiky jinou osobou. Obviněný ani nezpochybňoval zjištění soudů, že věděl o tom a byl informován, že zlaté šperky, které převzal do zastavárny, pocházejí z trestné činnosti. Zpochybnil v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a následně také v rámci dovolání, zjištění soudů nižších stupňů, že věci – šperky byly získány trestným činem, když kromě procesních námitek ve vztahu k odbornému vyjádření argumentoval tím, že do zastavárny sice převzal tři zlaté šperky, ale ryzost těchto šperků nebyla řádně doložena, a tudíž ani zjištěná hodnota těchto šperků podle jeho mínění neodpovídala škodě nikoli nepatrné [viz § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 138 tr. zákoníku – nejméně 5 000 Kč].

11. K uvedené argumentaci obviněného je nutno uvést, že pouze touto námitkou se Nejvyšší soud v rámci dovolání zabýval, neboť ta byla v dovolání zmíněna. Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, je potřebné dovolatele rovněž upozornit i na tu skutečnost (v souvislosti s přezkumnou povinností Nejvyššího soudu), že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). Vhodné je také uvést k otázce ryzosti šperků, které byly předmětem krádeže, že není pravdivé tvrzení obviněného, že jejich ryzost nepotvrdil D. T. ani poškozená N. Š., pokud v dovolání poukazuje pouze na tu skutečnost, že tito (svědek a poškozená) nepředložili k ryzosti šperků žádné doklady. Správně soudy nižších stupňů v tomto směru mj. také v souladu s rozhodnutím č. 10/1974 Sb. rozh. tr., shledaly u obviněného sklon k páchání k této trestné činnosti, když bylo jimi poukázáno na skutečnost, že v minulosti byl opakovaně odsouzen pro trestný čin podle § 214 tr. zákoníku. Zmínění svědci ve vztahu k ryzosti šperků uvedli, že se jednalo o šperky o ryzosti 14 karátů a tato skutečnost je nepřímo potvrzována také skutkovým zjištěním soudu prvního stupně [svědci uvedli, že šperky nebyly v zastavárně uloženy poprvé a soudy nižších stupňů neměly pochybnosti svědkům nevěřit, když poškozená šperky podrobně popsala, a rovněž uvedla i přibližné stáří šperků, což nesvědčí pro závěr o nevěrohodnosti poškozené]. Soud prvního stupně správně vycházel ze zjištění, že do zastavárny byly svědkem T. předány celkem tři zlaté předměty [dva prsteny starší 20 let, jak uvedla poškozená, zlatý řetízek dostala k osmnáctým narozeninám (viz str. 3 rozsudku)], přičemž dále poukázal na nezpochybnitelnost jejich hmotnosti, neboť tato byla obviněným uvedena ve smlouvě, a to 7,5g. Jestliže tedy v minulosti obviněný od svědka T. přebíral v zastavárně vždy tyto tři zlaté předměty, což ani obviněný nezpochybnil, a tyto viděl a sám vyplácel částku za ryzost těchto zlatých předmětů 14 karátů, pak si v rámci logické argumentace [viz shora bod 8) k otázce extrémního nesouladu], lze stěží představit situaci, kdy obviněný zásadně nerozporuje ryzost zlatého řetízku [14 karátů], ale rozporuje ryzost dvou zlatých prstenů, které podle něj měly mít ryzost pouhých 9 karátů nikoli 14 karátů, avšak do smlouvy sice neuvádí jejich ryzost, ale jak řetízek, tak prsteny váže k jedné celkové hmotnosti, a to 7,5 g. Za tohoto stavu považuje Nejvyšší soud za zcela správné logické úvahy odvolacího soudu [pokud neuvěřil verzi obviněného (viz bod 11)], který mj. uvedl, že „si lze za situace, kdy 9-ti karátové zlato má nižší hodnotu než 14-ti karátové, představit, že zastavárník dobrovolně vyplatí zástavci vyšší částku, odpovídající hodnotě dražšího zlata“. Nad rámec této úvahy a tvrzení obviněného, že uvedené zlaté šperky nebyly poškozenou předloženy, případně k nim nebyly doloženy potřebné dokumenty – např. k ryzosti, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že to byl právě obviněný, který přestože byl dne 22. 6. 2016 kontaktován policií a vyzván k vydání zlatých předmětů, uvedl, že tyto vydat nemůže, neboť tyto D. T., který je zastavil dne 8. 6. 2016, se za hodinu do zastavárny vrátil, zástavní smlouvu zrušil, šperky v zastavárně prodal a tyto byly následně prodány zákazníkovi, jehož totožnost nebyl obviněný schopen uvést, avšak následně 4. 10. 2016 předložil policejnímu orgánu smlouvu, podle které měl D. T. po zaplacení dluhu zlaté šperky převzít dne 25. 6. 2016. Nejvyšší soud je toho názoru, že uvedená chronologie jednoznačně určuje charakter jednání obviněného a správnost úvah soudů nižších stupňů, pokud jde o hodnocení věrohodnosti obviněného na jedné straně a svědků T. a poškozené na straně druhé, tudíž také o ryzosti zlatých šperků, které obviněný převzal (o hmotnosti není pochyb – viz shora), nemá Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů pochybnosti. Pokud obviněný tuto skutečnost zpochybňuje, jde z jeho strany o námitky skutkové, dovolací důvod nenaplňující, neboť obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, a svoji verzi předkládá jako pravdivou.

12. Na zjištěnou ryzost předmětných zlatých šperků vázal obviněný svoji námitku – požadavek na vypracování znaleckého posudku k hodnotě zlatých šperků, když poukazuje na procesní nepoužitelnost zpracovaného odborného vyjádření, resp. vyjádření zpracovatelky Ing. Zajíčkové u hlavního líčení. K této procesní námitce se již dostatečným způsobem vyjádřil odvolací soud (viz body 9-14) a s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožnil. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že soud sice nemohl přihlížet k výpovědi Ing. Moniky Zajíčkové jako znalkyně u hlavního líčení, když tato jako znalkyně nebyla přibrána v předmětné trestní věci (viz bod 10), nic však soudům nižších stupňů nebránilo v rámci posuzování předběžné otázky ke stanovení hodnoty odcizených a následně do zastavárny obviněnému předaných zlatých šperků, při zjištění, že se jednalo o šperky o ryzosti 14 karátů, vycházet z listinných důkazů – odborného vyjádření vypracovaného v trestní věci obviněného D. T., kdy hodnota odcizených zlatých šperků, následně daných do zastavárny obviněnému, při shodné hmotnosti (7,5g) byla ohodnocena částkou 6 800 Kč [když tyto listinné důkazy byly řádným způsobem provedeny]. Je však nutno opětovně podotknout, že námitky obviněného byly směřovány k neprokázání ryzosti předmětných zlatých šperků [tato problematika však již byla shora rozvedena]. Na námitku obviněného ohledně nepoužitelnosti vyjádření zpracovatelky odborného vyjádření u hlavního líčení bylo rovněž reagováno a rovněž bylo odvolacím soudem reagováno na výtky ze strany obviněného k tomu, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek [odvolací soud poukázal mj. také na skutečnost, že pokud ve věci nebyl vypracován znalecký posudek, nebylo ani k čemu vypracovávat revizní znalecký posudek]. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se závěry presentovanými zpracovatelem „znaleckého posudku“, který předložila obhajoba [ten disponoval pouze údaji, které mu předal obviněný – tedy např., že se jednalo o 9-ti karátové zlato]. Z rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně vyplynulo, a to i přes vyjádření svědka A. H. u hlavního líčení, že jím presentované závěry, hodnocené v kontextu s dalšími důkazy, nemohly zpochybnit [pro orgány činné v trestním řízení - soudy] hodnotu odcizených věcí, jak byly stanoveny v odborném vyjádření Ing. Moniky Zajíčkové.

13. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ve vztahu k dovolacímu řízení je potřebné rovněž zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené pod jimi tvrzený extrémní nesoulad] se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, a to ani upozorněním na případné podání ústavní stížnosti nebude-li takto postupováno, neboť sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání [Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04].

14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 13).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 5. 2019


JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu