Rozhodnutí NS

28 Cdo 2449/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/15/2019
Spisová značka:28 Cdo 2449/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2449.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Státní podnik
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 8 odst. 1 písm. h) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

28 Cdo 2449/2019-233
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, za účasti Cisterciáckého opatství Vyšší Brod, se sídlem ve Vyšším Brodě, Klášter 137, IČ 004 76 684, zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 602/3, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 140/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2019, č. j. 4 Co 32/2018-171, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník řízení je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 Co 32/2018-171, změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 C 140/2016
-105 [jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY, ze dne 27. 9. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR21471, rozsudkem soudu, jímž nebudou vydány Cisterciáckému opatství Vyšší Brod ve výroku specifikované pozemky v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení] tak, že se účastníkovi nevydávají tam specifikované pozemky v k. ú. XY (dále též jen „předmětné pozemky“) a že se v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY, ze dne 27. 9. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR21471 (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „zda je soud oprávněn přezkoumávat oprávněnost a odůvodněnost rozhodnutí o konfiskaci podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. vydaných v rozhodném období podle zák. č. 428/2012 Sb.“, a dále na vyřešení otázky, jež dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to „ zda bylo přípustné použití dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. proti osobě, která v rozhodném období neměla žádný majetek ve vlastnictví, a která na obnovení vlastnictví majetku konfiskovaného v době nesvobody německými říšskými úřady uplatňovala návrhem u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. nárok, který jí příslušel podle § 2 zákona č. 428/2012.“. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku.

Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, č. j. 28 Cdo 2449/2019-225, byl návrh účastníka řízení na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku zamítnut.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, za nějž jedná zaměstnanec, který má odpovídající právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolací soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež v řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10), ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09), a ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10)]. Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky, např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

Konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jenž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci majetku přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03), a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách rozhodnutí vydaného v konfiskačním řízení tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).

Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do sporů řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu rozhodl zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat dle zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97, ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.

Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů - dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, ústavní stížnost proti němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. III. ÚS 4163/18) - a nelze ji dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97).

Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).

Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítaná nicotnost konfiskačních rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku - tím měla být Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu - na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení dané věci - neodchýlil.

Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. [viz § 5 písm. j) tohoto zákona]; případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu - z aktuální judikatury - srov. bod 25. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).

Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční problematiky posuzované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu zjevně nekolidují ani se závěry vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině) v tomto dovolatelem označeném rozhodnutí.

Jestliže ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k 30. 10. 1945, nastal majetkový přesun realizovaný na podkladě uvedených normativních aktů navíc zjevně již před počátkem rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; viz § 1 zákona č. 428/2012 Sb.); k důsledkům realizace majetkových přesunů mimo rozhodné období v režimu zákona č. 428/2012 Sb. viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019.

Je možno poukázat i na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve vydaným rozhodnutím ve skutkově a právně téměř totožné věci (týkající se pouze jiných pozemků) týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2197/2019), a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci.

Protože dovolání účastníka řízení není z výše uvedených důvodů podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 10. 2019

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu