Rozhodnutí NS

20 Cdo 1556/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/23/2019
Spisová značka:20 Cdo 1556/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1556.2019.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dotčené předpisy:čl. 1 § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/23/2019
I.ÚS 2389/19
I.ÚS 2389/19
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 1556/2019-310


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Univerzity Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křižkovského č. 511/8, identifikační číslo osoby 61989592, proti povinnému M. F., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku č. 1153/6, pro 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 EXE 4538/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2019, č. j. 40 Co 512/2018-286, t a k t o :


Dovolání povinného se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2018, č. j. 47 EXE 4538/2016-240, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce.

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž zejména namítá, že exekuční tituly jsou nezákonné a nevykonatelné, neboť nebyly vydány oprávněným orgánem, a nebyly tak splněny podmínky řízení podle § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Exekuce by proto měla být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, od jehož závěrů se podle tvrzení dovolatele odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, uvedl, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá, zda rozhodnutí (jiný exekuční titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.), zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o. s. ř.). Věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí (jiného exekučního titulu) soud přezkoumávat nemůže (stejně jako nepřihlíží k tomu, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu).

Dovolatel uvádí, že rozhodnutí o stanovení poplatku za studium delší než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok, ze dne 25. května 2011, č. j. R070334/2011-DE, ze dne 8. prosince 2011, č. j. R070334/2011-DE a ze dne 28. května 2012, č. j. R070334/2011-DE, která jsou v tomto případě exekučními tituly, se nikdy nestala vykonatelnými, z důvodu, že nebyla vydána v souladu se zákonem, neboť výše poplatku za delší studium musela být podle rozhodného znění zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, přesně vyčíslena ve statutu vysoké školy, což se nestalo.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 2386/2012 vysvětlil, že rozhodnutí podle § 58 odst. 3 a 4 zákona o vysokých školách vydané veřejnou vysokou školou jako správním orgánem a nositelem veřejné moci, podléhá přezkumu ve správním soudnictví a je také rozhodnutím, jež je exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád.

I v nyní řešené věci tedy dovolatel měl možnost zpochybnit zákonnost exekučních titulů ve správním řízení, potažmo i v rámci správního soudnictví. Pakliže však podkladová rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena, nelze se (až na zcela výjimečné případy) domáhat konstatování jejich nezákonnosti v exekučním řízení a následného zastavení exekuce. Takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 10. května 2017, sp. zn. I. ÚS 1308/16). V nyní řešeném případě předmětná rozhodnutí zrušena nebyla a stala se vykonatelnými exekučními tituly. Tvrzení dovolatele o nezákonnosti exekučních titulů není pro zastavení exekuce relevantní.

Nejvyšší soud, aniž by se zabýval tím, zda ze statutu vysoké školy vyplývala přesná výše poplatku za delší studium, dále uvádí, že i kdyby měl dovolatel v tomto ohledu pravdu, daná skutečnost by nemohla ničeho změnit na tom, že vysoká škola je orgánem oprávněným k vydání rozhodnutí o stanovení poplatku za delší studium a způsobit tak nedostatek podmínky řízení, jak tvrdí dovolatel. Na řešení jím formulované otázky, zda je exekuční soud povinen zkoumat podmínky řízení, proto napadené rozhodnutí nezávisí a tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání potom nelze dovodit ani z druhé dovolatelem formulované otázky, zda má exekuční soud zkoumat zákonnost exekučního titulu, neboť ani z již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, taková povinnost (ani pravomoc) exekučního soudu nevyplývá. Naopak exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod č. 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007).

Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, která dovodila, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), je však přesvědčen, že nyní řešená věc mezi tyto výjimečné případy nepatří.

Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) postupovaly zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jestliže dospěly k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zde nebyl dán. Nejvyšší soud proto dovolání povinné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 5. 2019


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu