Rozhodnutí NS

28 Cdo 1039/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2019
Spisová značka:28 Cdo 1039/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1039.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Stavba
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1039/2019-341


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Biskupství ostravsko-opavské, IČO: 65468953, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČO: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 40/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2018, č. j. 71 Co 248/2018-246, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaný napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 3. 2018, č. j. 8 C 40/2016-205, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného směřující k uzavření smlouvy o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a rozhodl o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Předestřel hmotněprávní otázku, zda vydání předmětného pozemku nebrání překážka zastavěnosti – ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) – vodním dílem („klauz Čurábka“) dle § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), dále jen – „zákon č. 254/2001 Sb.“, plnícím funkci veřejného statku, či zájem na zachování funkčního celku se sousedícími pozemky, na nichž se nachází vodní tok Bílé Ostravice. Měl za to, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Vytýkal současně, že se odvolací soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal s důkazy, jimiž hodlal prokazovat, že na předmětném pozemku byla po jeho převzetí státem nově vybudována stavba vodního díla, způsobilá stát se samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Dovolací soud se přitom dovolatelem vymezenými otázkami zabývá, jsa vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).

Jestliže tedy soudy nižšího stupně po skutkové stránce uzavřely, že stavební úpravy předmětného pozemku byly vybudovány dříve, než došlo k jeho odnětí státem, a že dovolatel dotčený výsledek stavební činnosti toliko rekonstruoval (nezhotovil dílo nové), pak je zřejmé, že bez ohledu na charakter výstavby (bez ohledu na to, zda vodní dílo je samostatnou věcí v občanskoprávním slova smyslu či nikoliv) obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že výlukové důvody ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. naplněny nejsou, když uvedené zákonné ustanovení považuje za zastavěný pouze takový pozemek, na němž byla stavba vybudována poté, co se stal předmětem majetkové křivdy dle § 5 zákona č. 428/2012 Sb. V situaci, kdy prostřednictvím dovolatelem vznesené otázky, zda výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. naplňuje též stavba vodního díla, závěry o zhotovení stavby již v době předcházející spáchání majetkové křivdy dle § 5 zákona č. 428/2012 Sb. a z toho plynoucí právní konkluze o nenaplnění výlukového důvodu, jež představují samostatný právní důvod pro nevyhovění námitkám dovolatele, zpochybněny nejsou, tedy tato otázka nemůže zakládat ani přípustnost podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, nebo ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). K výtkám vůči hodnocení provedených důkazů (prokazujících, že stavební činností realizovanou na předmětném pozemku nevzniklo nové dílo) pak s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkový závěr soudů nižších stupňů, že rekonstrukcí klauzu Čurábka nebylo vytvořeno nové stavební dílo, ostatně není nikterak nepřiměřený provedenému dokazování.

Závěry odvolacího soudu, že stavební úpravy koryta potoka protékajícího předmětným pozemkem nepředstavují samostatnou stavbu v občanskoprávním smyslu, nadto korespondují ustálené judikatuře, dle níž takováto stavba jest výsledkem stavební činnosti, způsobilým stát se předmětem občanskoprávních vztahů – nikoliv toliko součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného přitom nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Rozhodné je, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, mohla (viz § 120 odst. 2 tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je tedy vždy věcí posouzení těchto kritérií soudy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb.

Překážkou vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb. pak může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není mezi vypočtenými výlukami (§ 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) výslovně uvedena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). Byť je přitom vlastník vodního koryta v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej § 50 zákona č. 254/2001 Sb., dále viz též Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Leges, 2012. s. 84–85), nebývá zpravidla zcela zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že bez dalšího nelze přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017 či jeho usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 272/2019).

Jestliže tedy za řízení nevyšly najevo žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že nárokovaný pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, na němž se nachází koryto potoka a malé vodní dílo, podléhá takové veřejnoprávní regulaci, jež by snad oprávněné osobě znemožňovala realizovat jednotlivé složky vlastnického oprávnění, korespondují závěry odvolacího soudu o restituovatelnosti tohoto pozemku plně ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.

Závěry odvolacího soudu, dle nichž se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (skutkové závěry soudů nižšího stupně dovolacímu přezkumu nepodléhají, jak vysvětleno výše), kdy předmětný pozemek tvoří funkční celek s lesními pozemky žalobce, jimiž je obklopen (a nikoliv s pozemky, na nichž se nachází vodní tok Bílé Ostravice, jak v rozporu se skutkovými závěry soudů nižšího stupně tvrdí dovolatel), jsou dány zákonné podmínky jeho vydání žalobci, pak zjevně neodporují ani ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou či jeho příslušnost k určitému areálu, jakožto funkčně propojenému souboru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). Totožné konkluze o restituovatelnosti pozemku ostatně přijal dovolací soud za obdobných skutkových okolností i v jiných řízeních konaných mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3871/2018, ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1153/2018, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 610/2019).

Vytýká-li dovolatel konečně nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, dlužno uvést, že prostřednictvím těchto námitek předestírá vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Rozsudek odvolacího soudu ostatně vytýkanou vadou netrpí. I pokud by rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není totiž nepřezkoumatelné tehdy, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci nebyly naplněny (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 6. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu