Rozhodnutí NS

21 Cdo 971/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/11/2019
Spisová značka:21 Cdo 971/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.971.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
§ 241a odst. 6 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 971/2019-261


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně H. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Chudobovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská č.1004/26, proti žalovanému PHARMOS, a. s. se sídlem v Ostravě - Radvanicích, Těšínská č. 1349/296, IČO 19010290, zastoupenému JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Mojmírovců č. 805/41, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 182/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2018, č. j. 49 Co 135/2017-206, takto:


I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Chudobové, advokátky se sídlem v Brně, Pekařská č. 1004/26.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 49 Co 135/2017-206, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce výkladu ujednání čl. III. dohody ze dne 10. 3. 2009, který jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vyložily v rozporu zejména se závěry, zveřejněnými v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05.

Odvolací soud k této otázce uzavřel, že „souhlasí s výkladem projevu vůle účastníků dohody ze dne 10. 3. 2009 ohledně splatnosti zajištěné pohledávky, založeným na jazykovém vyjádření, z něhož po doplnění slova „výši“ (chybějícího v textu v důsledku zcela zjevné písařské chyby) naprosto jednoznačně vyplývá shodná vůle účastníků směřující k poskytnutí plnění ve splátkách…, přičemž nedodržení termínu splátky o 30 dnů se stává splatným celý dluh v plné (výši) a dlužník ztrácí výhodu splátkového kalendáře. Tvrzení žalovaného o shodné vůli účastníků dohody směřující k specifikaci dalších podmínek splatnosti celého závazku v případě nesplnění některé splátky, jsou jednak vzhledem ke zbývajícímu textu z jazykového hlediska nelogická a jednak …by šlo o vůli, která nebyla projevena a její projev by byl výkladem nepřípustně doplňován…“. Dovolací soud dospěl k závěru, že toto hodnocení sporné dohody je plně v souladu s interpretačními pravidly pro právní úkony (právní jednání) a s judikaturou k této problematice. Lze poukázat na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, rozsudku ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, kde bylo mimo jiné dovozeno, že z ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“) se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další) – srov. též i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017. Přitom je třeba vždy upřednostnit takový výklad právního jednání, který vede k dovození jeho platnosti před výkladem, jehož důsledkem by bylo vyslovení jeho neplatnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu apod.). Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Výklad sporné dohody, který učinil odvolací soud, je tak jediným možným výkladem, který je v souladu s uvedenými zásadami; jiný úmysl stran, než jak jej dovodil soud prvního stupně a odvolací soud, nelze rozumně dovozovat, a již vůbec ne tak, jak se snaží prosadit dovolatel, tedy, že fakticky v textu uvedená věta nemá žádný význam pro řešení otázky splatnosti pohledávky. Dovolatel ostatně v průběhu řízení nenabídl žádnou vlastní interpretaci (vůle) při sjednání sporného ujednání, vyjma toho, že jde o ujednání nesmyslné, resp. neurčité. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Namítá-li dále dovolatel, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, popř. že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, pak neprovedení navrženého důkazu, resp. nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že „pokud by byl proveden důkaz celou listinou …, vyšlo by najevo, že dotčené nemovitosti jsou mimo jiné postiženy exekučním řízením… K této exekuci již dříve podala přihlášku žalovaná…“, neboť jde o tvrzení nové (před soudy obou stupňů neuplatněné), ke kterému dovolací soud nemohl přihlédnout (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 4. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu