Rozhodnutí NS

28 Cdo 428/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/14/2019
Spisová značka:28 Cdo 428/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.428.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 428/2012Sb.
předpisu č. 108/1945Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 428/2019-650


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, IČ 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obec Karlova Studánka, IČ 00296104, se sídlem v Karlově Studánce 17, zastoupená Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 192/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2018, č. j. 11 Co 89/2018-614, takto:
      I. Dovolání se odmítá.
    II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
      III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ad 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Jany Zwyrtek Hamplové.
                Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

      V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. prosince 2017, č. j. 38 C 192/2015-552, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, část obce XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, část obce Karlova XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez čp., včetně inventáře a veškerého příslušenství, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY , parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

      Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, případně otázek, které doposud nebyly vyřešeny. Konkrétně přitom předestřela následující otázky: zda předpokladem restituce církevního majetku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), v situaci, kdy k jeho odnětí došlo již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945), je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“); zda majetek veřejnoprávní církevní korporace bylo lze konfiskovat na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“); jaké účinky lze v restitučních souvislostech spojovat s podáním odvolání proti konfiskačním vyhláškám, resp. výměrům, vydaným na základě uvedených dekretů; zda těmito konfiskačními správními akty bylo lze odejmout majetek neexistujícímu subjektu; za jakých podmínek uvedené konfiskační správní akty nabývaly právní moci; zda zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. naplňuje restituční důvod dle § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. a jakým způsobem je v řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. rozděleno důkazní břemeno ohledně prokazování zákonných podmínek přechodu vlastnictví ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).

      Žalované ad 1) a ad 2) navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive zamítl.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

      Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).

      Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

      Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 či rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017).

      Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se uvedené závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Ten totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jenž stejně jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018.
      Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v situaci, kdy právnímu předchůdci dovolatelky bylo vlastnické právo odňato Velkoněmeckou říší k 22. 10. 1938 a následně nebylo zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu poválečných restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.), nedošlo již k obnově jeho vlastnictví, a tento tudíž nemovité věci, ohledně kterých je vedeno řízení o určení vlastnického práva státu, nevlastnil alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 a § 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), a že z uvedeného důvodu dovolatelce nesvědčí ani aktivní věcná legitimace k vedení sporu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu ale i Ústavního soudu tak, jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., neodchýlil.

      Dlužno dodat, že dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). V poměrech projednávané věci nadto nelze opomíjet vůli státu - projevenou ještě před započetím rozhodného období ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. - dotčený majetek dovolatelce nevracet, jež našla svůj odraz právě ve vydaných konfiskačních správních aktech (viz výměry Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 15. 1. 1947, č. j. 23 Br-34 a č. j. 23 Br-104).

      Na dalších dovolatelkou předestřených otázkách pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí. Na jeho závěr o tom, že k odnětí dotčeného majetku došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), když právní předchůdce dovolatelky nepožádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. o navrácení vlastnictví odejmutého Velkoněmeckou říší již k 22. 10. 1938, totiž dovolatelkou naříkaný průběh, respektive existence, konfiskačního řízení podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. nemůže mít jakýkoliv vliv (když za účinnosti uvedených dekretů právní předchůdce dovolatelky vlastníkem požadovaných nemovitostí již nebyl). Není-li pak dána aktivní věcná legitimace dovolatelky k podání určovací žaloby ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jak je již vysvětleno výše), není pro rozhodnutí o věci rozhodující ani způsob rozdělení důkazního břemene stran prokazování zákonných podmínek přechodu vlastnictví ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb.

      Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

      O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované ad 1) patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) a k nákladům žalované ad 2), jež se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k dovolání, odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.

      Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

      Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 14. 5. 2019


      Mgr. Zdeněk Sajdl
      předseda senátu