Rozhodnutí NS

30 Cdo 4100/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2019
Spisová značka:30 Cdo 4100/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4100.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4100/2017-205


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobkyně O. I. D.S, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 261 48 391, se sídlem v Praze 8, Novákových 970/41, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 1/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 39 Co 70/2017 - 139, t a k t o :



I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 2. 12. 2016, č. j. 48 C 1/2015 - 98, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně konkrétním jednáním příslušníků Policie ČR (výrok I), žalované byla uložena povinnost písemně se žalobkyni omluvit, přičemž znění omluvy bylo soudem specifikováno (výrok II), žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), v částce ve výši 370 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok IV) a žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok V).

K odvolání žalobkyně do výroku IV rozhodnutí nalézacího soudu rozhodl odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I a IV potvrdil (výrok I), výrok II a III byl změněn tak, že se žaloba zamítá (výrok II) a žalobkyni byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč (výrok III). Městský soud se ztotožnil s právním posouzení soudu prvního stupně v tom, že v počínání Policie ČR je možno shledat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a byly naplněny všechny předpoklady založení odpovědnosti státu podle citovaného zákona, vznikl tedy i nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a OdpŠk. Jelikož nebyl odvolací soud vázán rozsahem podaného odvolání (§ 153 odst. 2 ve spojení s § 212 o. s. ř.), přezkoumal a následně změnil rozhodnutí nalézacího soudu i v širším rozsahu, než bylo odvolatelem (žalobkyní) zpochybněno. Nesouhlasil totiž se závěrem o poskytnuté formě zadostiučinění (konstatování porušení práva, zároveň omluva a současně také finanční satisfakce), a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014. Jelikož žalovaná v mezidobí zaslala žalobkyni písemnou omluvu, v tomto rozsahu odvolací soud žalobu zamítl, neboť byl nárok žalobkyně v dané části splněn. Odvolací soud dospěl k závěru, že relutární zadostiučinění za nemajetkovou újmu není na místě. Rekapituloval faktory, k nimž je přihlíženo při posuzování nemateriální újmy právnických osob i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zhodnotil roli přítomnosti jednatele žalobkyně při nesprávném úředním postupu Policie ČR, připomněl, že skutečná škoda (300 000 Kč), jejíž vznik žalobkyně také nárokuje, je řešena v jiném řízení, a uzavřel, že konstatování porušení je práva je satisfakcí dostatečnou a přiměřenou, s tím, že tvrzení žalobkyně nijak nenaplňují závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99, na nějž se žalobkyně v odvolání odkazovala.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to část výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, a dále výrok II, jenž měnil rozsudek nalézacího soudu.

Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné.

Dle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka šíře odvolacího přezkumu je upravena v § 212 o. s. ř., který uvádí, že odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (písm. c) citovaného ustanovení), což koreluje se zněním § 153 odst. 2 o. s. ř., který stanoví, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Žalobkyně v rozsáhlém dovolání tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a avizuje předložení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího a Ústavního soudu, případně by Nejvyšší soud v těchto otázkách měl svou judikaturu změnit. Jelikož je text dovolání kompilátem právních vět mnohých rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, bude je dovolací soudu v zájmu stručnosti citovat jen příkladmo. Dovolatelka taktéž s odkazem na nález Ústavního soud ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III ÚS 772/13, dovozuje, že je dovolání přípustné, a uvádí, že způsobilý dovolací důvod může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele, což žalobkyně (dovolatelka) dle svého mínění činí.

Společným jmenovatelem všech námitek žalobkyně je nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu, který napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v rozsahu širším, než bylo odvoláním zpochybněno. Tento postup navazující na ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. však Nejvyšší soud shledává plně souladný s ustálenou judikaturou, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15, rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015). V zájmu stručnosti Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje závěr, že s ohledem na skutečnost, že právní vztahy mezi účastníky jsou upraveny zákonem, může odvolací soud změnit, případně i zrušit odvoláním napadené rozhodnutí i v rozsahu širším než bylo odvoláním napadeno, tudíž i v neprospěch žalobce. Uvedené rozhodnutí také osvětluje vzájemný vztah jednotlivých forem zadostiučinění, včetně nepřípustnosti přiznání určitých forem satisfakce vedle sebe, a odpovídá na polemiku žalobkyně se závěry odvolacího soudu v otázce omluvy (tento nárok byl měnícím rozhodnutím odvolacího soudu zamítnut). Argumentace žalobkyně nedodala podkladu pro změnu této judikatorní praxe.

Navíc okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolání žalovaného (§ 212 o. s. ř.), není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale může představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1994, sp. zn. 7 Cdo 38/94, uveřejněné pod číslem 68/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1630/98, uveřejněný pod číslem 46/2000 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3037/2000). K takové vadě může dovolací soud přihlédnout, jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není.

Co se týče polemiky žalobkyně se závěry odvolacího soudu v otázce přiměřeného zadostiučinění dle § 31a OdpŠk Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu, a podobně, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Odvolací soud v odůvodnění přehledně a podrobně osvětlil své úvahy k této otázce, které ve svých závěrech nejsou rozporné s citovanou judikaturou.

Pokud žalobce tvrdí rozpor mezi judikaturou Ústavního (nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09) a Nejvyššího soudu (např. již citované rozhodnutí R 37/2015, rozsudek ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012, či rozsudek ze dne 8. 1. 2014, sp. zn.30 Cdo 2036/2012), jedná se pouze o účelové vytržení a interpretaci určitých závěrů jednotlivých soudů. Ačkoli je rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění za tvrzenou újmu úkolem soudu, je na poškozeném (žalobci), aby svou újmu specifikoval a svým žalobním žádáním taktéž určil, jaké zadostiučinění považuje za dostatečné pro zahlazení utrpěné újmy. Soud může v případech, kdy jsou vztahy mezi účastníky upraveny hmotným právem, přisoudit ultra petitum (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), avšak pokud žalobce žádá jako vhodné zadostiučinění např. konstatování porušení práva, které je považováno na základní formu satisfakce nemajetkové újmy, bude toto žádání vodítkem pro soud, na kolik si svou újmu žalobce cení a jaké zadostiučinění považuje za spravedlivé a schopné zhojit jeho újmu (např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Z toho důvodu má žalobní žádání, byť pro soud není do důsledku definitivně závazné, při rozhodování soudu nezastupitelnou roli při vytvoření závěru o přiměřeném zadostiučinění a nevytváří nerovnost mezi účastníky ani ve smyslu odlišného hodnocení důkazů, jak se žalobce snaží tvrdit (např. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 1180/14).

Nejvyšší soud připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. zejm. část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak bylo výše uvedeno, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 se k této otázce (vzájemný vztah jednotlivých forem zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu) podrobně vyjadřuje, přičemž tento aspekt žalobkyně také napadá a zdůrazňuje, že předmětem odvolání byla pouze výše, nikoli forma odškodnění. Ani v tomto se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména z důvodu pravidel zakotvených v § 212 o. s. ř., která byla osvětlena výše. Žalobkyně také pomíjí, že vzhledem k textaci ustanovení § 31a OdpŠk je úvaha o formě odškodnění prvním bodem posouzení a následně, pokud by soud došel k závěru, že nastalou újmu nelze odškodnit jinak a přistoupil by k relutární satisfakci, bude se soud zabývat výší peněžitého zadostiučinění. Forma (a za určitých okolností výše zadostiučinění) jsou proto neoddělitelné prvky posouzení soudu.

Namítá-li žalobkyně, že se z rozhodnutí odvolacího soudu „vytratila preventivně-sankční funkce zadostiučinění, jehož výše má odrazovat od podobných zásahů v budoucnu a jehož výše má být úměrná míře zavinění původce zásahu (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I ÚS 1586/09)“ taktéž není s to založit přípustnost dovolání, neboť citovaný judikát se týká problematiky žalob na ochranu osobnosti, proti nezákonnému zásahu ze strany třetí soukromé osoby, jsou zde tedy odlišné základy zkoumaných nároků. V citovaném rozhodnutí se jednalo o nárok proti subjektu, který získal finanční prospěch z šíření nepravdivé informace. Ačkoli se v obou případech jedná o náhradu nemajetkové újmy, každý z uvedených nároků má jiný právní základ, neboť je nutno rozlišit mezi újmou způsobenou na integritě osoby šířením nepravdivé informace soukromým subjektem (např. televizní stanicí či novinami) a újmou způsobenou nesprávným úředním postupem specifickým orgánem státu. Distinkce těchto dvou institutů je patrná již z právní úpravy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05, N 185/43 SbNU 115).

Nejvyšší soud konečně uvádí, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka porušení „ústavních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod“, neboť (z hlediska podmínky § 241a odst. 2 o. s. ř.) se nejedná o vymezení přípustnosti dovolání způsobem, který předpokládá § 237 o. s. ř. Nic na tom nemění ani odkaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, podle kterého jakákoliv námitka, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 237 o. s. ř. Namítaný judikát Ústavního soudu byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ze kterého vyplývají následující právní závěry. Zákonodárce v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na § 237 až 238a o. s. ř. Ustanovení § 237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Nadto je třeba připomenout, že ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Na tuto judikaturu musí dovolatel ve svém podání odkázat. Vzhledem k tomu, že dovolatel kromě odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a námitky porušení ústavně zaručených práv a svobody, nikterak nevymezuje přípustnost odkazem na judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu, nemůže namítaná vada řízení založit přípustnost dovolání.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III (náklady řízení), je dovolání nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 4. 6. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu