Rozhodnutí NS

8 Tdo 395/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/16/2018
Spisová značka:8 Tdo 395/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.395.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 395/2018-39


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání obviněného O. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 6 To 273/2017, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 64/2016, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. B. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 1 T 64/2016, byl obviněný O. B. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
ve V. K., okres Z., dne 25. 9. 2015 v místě svého trvalého bydliště v rodinném domě, na adrese N. V., přestože věděl, že tabákové výrobky na území České republiky vyrobené nebo na toto území dovezené jsou předmětem spotřební daně, v rozporu s § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon č. 353/2003 Sb.“), vědomě skladoval 30 400 kusů cigaret značky Marlboro v krabičkách bez tabákových nálepek, 5 200 kusů cigaret značky FEST (psáno azbukou) v krabičkách s tabákovou nálepkou Běloruska a 1 000 kusů cigaret značky Jin Ling v krabičkách s tabákovou nálepkou z Moldavska, které byly do domu vneseny nezjištěnými osobami a nezjištěným způsobem v období od 8. 10. 2012 do 25. 9. 2015, přičemž nepodal přiznání ke spotřební dani a spotřební daň nezaplatil, ačkoli byl plátcem této daně podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb. a povinnost daň přiznat a zaplatit, mu vznikla podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb. nejpozději dnem zjištění, že předmětné cigarety po nějakou dobu držel nebo že drží, zatajil tak před správcem daně svou daňovou povinnost, v důsledku čehož nedošlo k vyměření a zaplacení spotřební daně ve výši 93.309 Kč.

2. Za tento přečin a dále i za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 T 120/2016, jenž ve vztahu k němu nabyl právní moci dne 1. 2. 2017, byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody, a to v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku mu je uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, celkem 100.000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku propadnutí náhradní hodnoty. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu obviněného O. B. v rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 T 120/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
    3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 6 To 273/2017, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
    II. Dovolání obviněného

    4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, kterým napadal v plném rozsahu výrok o vině, protože soudy nesprávně posoudily normy upravující daňovou problematiku a nesprávně je aplikovaly, a dospěly tak k právním závěrům, s nimiž se obviněný neztotožnil. Poukázal i na porušení práva na spravedlivý proces, protože skutek popsaný v napadeném rozsudku není dostatečný pro učiněné právní závěry, neboť zejména odvolací soud se nezabýval daňovou právní úpravou, která je pro přezkoumávanou trestní věc podstatná.

    5. Za rozhodné obviněný považoval, že sám nebyl nikdy vlastníkem předmětné nemovitosti, kde byly cigarety zajištěny, nebyl v ní přistižen, zajištěn ani zadržen, ale pouze eskortován na domovní prohlídku po svém zadržení v Ostravě, které souviselo s odlišnou trestnou činností, ve vztahu k níž je ukládán souhrnný trest. Přitom vlastnictví nemovitosti je zásadní pro závěr o povinnosti platit spotřební daň, a tedy pro posouzení jeho trestní odpovědnosti. Obviněný poukázal na to, že v rodinném domě, kde k nálezu cigaret došlo, byli nejméně jeho otec, matka a bratr, svědek J. H. a svědek V. Š., a není jasné, proč soudy došly k závěru, že za cigarety odpovídá právě obviněný, neboť odvolací soud se k tomu nevyjadřuje, a lze vycházet pouze z rozsudku soudu prvního stupně, který uzavřel, že pouhá vědomost o tom, že někde jsou skladovány cigarety, zakládá vztah obviněného jako plátce daně k těmto výrobkům, což je v rozporu se zákonem č. 353/2003 Sb. Závěr soudu prvního stupně, že obviněný měl úmysl tyto cigarety uchovávat, není důkazně doložen, ani to, že nad nimi měl moc a fakticky je ovládal, ale jde jen o ničím nepodloženou a v popisu skutku nevyjádřenou konstrukci soudu. Není přijatelný výklad daňových předpisů tak, že by pouhá vědomost o existenci nezdaněného produktu zakládala daňovou povinnost a byla způsobilá založit trestní odpovědnost.
      6. Dovolatel ve vztahu k výkladu pojmu skladování, jak jej vyjádřil v přezkoumávaném rozsudku soud prvního stupně, považoval za neadekvátní odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 9 Afs 11/2010, i na rozsudky ve věcech téhož soudu sp. zn. 9 Afs 59/2008 či 7 Afs 69/2007, protože by pouhá vědomost uvedený vztah nezaložila, neboť detence, obdobná držbě, jejíž podstatou jsou vůle držitele nakládat s věcí jako s vlastní (subjektivní prvek) a faktické ovládání věci, tzv. výkon faktického panství nad věcí (objektivní prvek), v nyní projednávané věci nejsou dány, nebyl předmětem dokazování a nelze ho považovat za prokázaný.
        7. Z uvedených důvodů obviněný shledal závěry soudů nižších stupňů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, když ani z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za nesprávně posuzované obviněný považoval soudy zjištěné okolnosti především k předpokladům ostatních osob v domě se pohybujících, jako možných pachatelů, které na rozdíl od obviněného v minulosti s nekolkovanými cigaretami přišly do styku. Otec obviněného byl v minulosti právě za tuto trestnou činnost pravomocně odsouzen, svědek J. H. se snažil své vlastní držení nekolkovaných cigaret zařadit do jiného období, než je doba projednávané trestní věci, a tvrdil, že při provádění domovní prohlídky se v domě již nezdržoval, ačkoliv tam byl ztotožněn. Jestliže soudy tyto skutečnosti nerespektovaly, porušily zásadu materiální pravdy a zásadu vyhledávací (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08).
          8. Obviněný se dožadoval, aby se na něj hledělo na podkladě zásady boni viri jako na řádného člověka, což soud prvního stupně neučinil a z výslechů svědků zkonstruoval právní závěry, které nepromítl do skutkové věty, ale až do odůvodnění rozsudku, byť z jejich obsahu pro tato zjištění neměl podklad, když poznatky o trestné činnosti svědků musí být vyhodnoceny ve vzájemném kontextu a s jistou mírou skepse (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, a další). S ohledem na to, že podle obviněného jsou přezkoumávaná rozhodnutí zatížena libovůlí soudů, protože skutkové závěry nemají potřebné podklady ve výsledcích provedeného dokazování, byla porušena zásada in dubio pro reo i pravidla spravedlivého procesu, protože skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování, a tak, když je jím podané dovolání uplatněno v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. shledal podané dovolání za důvodné a aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 6 To 273/2017, i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 1 T 64/2016, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby tuto trestní věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
            9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který dovolání shledal nedůvodným, když z jeho podstatné části námitky neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, protože jsou skutkové povahy. I přesto zmínil, že v odsuzujícím rozsudku je podrobně vysvětleno, jaký postoj nalézací soud zaujal k osobám, které se měly v rozhodné době v domě pohybovat, a to i v konkrétních časových souvislostech. Ve vztahu k prokázání viny obviněného plně odkázal na strany 8 až 9 odsuzujícího rozsudku, z něhož vyplynuly závěry rozhodné pro závěr o vině obviněného. Pro jeho trestní odpovědnost soud nevycházel jen z jeho vědomosti o tom, že v domě jsou skladovány cigarety, ale bral do úvahy celkové okolnosti případu, zejména, že byly nalezeny mimo jiné v šatní skříni v pokoji obývaném výhradně obviněným. Dům trvale a dlouhodobě obývala vedle obviněného jen jeho nemohoucí matka, kdežto ostatní osoby zde byly přítomny jen v jiné době, občas nebo dočasně, avšak vždy se svolením obviněného. Obviněný měl ke skladovaným cigaretám nejbližší vztah, neboť o nich věděl, a tedy s nimi nakládal a měl nad nimi faktickou moc.
              10. K povaze pojmu „ovládání věci“, které bylo předmětem posouzení soudů nižších instancí, státní zástupce odkázal na zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a položil na roveň právní institut detence a právní institut držby. Zatímco označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na něž navázal nalézací soud v trestní věci obviněného, vycházela při posouzení, jakou osobu je možno považovat za skladovatele, ze smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., dovolatel tento zákonný podklad pominul a tvrdil, že musela být prokázána vůle držitele nakládat s věcí jako s vlastní. Skutečnost, že nebylo důkazně zjištěno jeho vlastnictví k cigaretám, nebyla pro posouzení trestní odpovědnosti rozhodná. Pro naplnění pojmu skladovatele považoval státní zástupce za nepodstatné, kdo má uložené výrobky ve svém vlastnictví, nebo kdo je vlastníkem nemovitosti, v níž byly cigarety nalezeny. Odpovědnost skladovatele jako plátce spotřební daně zde nelze spojovat pouze s prostorem, v němž se nacházejí výrobky, nýbrž v prvé řadě s předmětnými výrobky. U skladování je totiž nutno předpokládat jistý kvalifikovaný vztah k uskladněnému zboží. Atributem skladování bude přinejmenším vědomost o zboží a úmysl je uchovávat a zajistit před znehodnocením, odcizením apod.

              11. Vzhledem k tomu, že státní zástupce shledal provedené dokazování dostatečným pro objasnění všech skutečností významných pro závěr o tom, že obviněný uvedený čin spáchal způsobem, jak byl popsán ve skutkových zjištěních, a tato považoval za úplná pro závěr o naplnění všech znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

              12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání o podaném dovolání neobdržel.
              III. Přípustnost a další podmínky dovolání

              13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., podle nichž obviněný dovolání podal, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze podávat z jiných než takto stanovených důvodů.
                14. Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tedy neodmítl odvolání obviněného z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat proto, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledala konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

                15. Obviněný uvedené podmínky dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. splnil, protože předpokládal naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě vad v rozhodnutí spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží zásadně k odstranění vad v hmotněprávním posouzení věci či k odstranění jiných nedostatků v oblasti hmotného práva, tj. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
                IV. K námitkám uplatněným v dovolání

                16. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný těmto zásadám částečně vyhověl, protože podstatné výhrady zaměřil proti tomu, že nenaplnil znaky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebyl osobou, která by byla plátcem spotřební daně ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 353/2003 Sb. Toto své tvrzení však založil jednak na argumentaci skutkové povahy, neboť považoval dokazování, na jehož základě soudy dospěly k závěru, že byl osobou, která předmětné cigarety skladovala, za vadné a nedostatečné. Měl za to, že soudy řádně důkazy nehodnotily, resp. je posuzovaly v jeho neprospěch a nevyužily řádně zásadu in dubio pro reo, čímž primárně vytýkal ze svého pohledu spatřované nedostatky ve skutkových okolnostech, což na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně k přezkumu právních vad. Jednak v souladu s označeným dovolacím důvodem vytýkal, že skutek popsaný v napadeném rozhodnutí nezakládá uvedený trestný čin.
                17. Na podkladě takto vyjádřených námitek je zřejmé, že obviněný se zčásti domáhal nápravy skutkových zjištění, což jsou výhrady, které Nejvyšší soud obecně ve smyslu dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není oprávněn přezkoumávat, protože na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Nejvyšší soud však vzhledem k tomu, že hmotněprávní námitky obviněného týkající se nesprávného posouzení pojmů z daňového práva, jsou založeny na skutkových podkladech, které jsou důležité nejen pro jejich správné posouzení, ale mají význam i pro naplnění znaků přečinu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, považoval za nutné určit, zda soudy zjištěný skutkový stav věci vyplývá z procesu, který netrpí podstatnějšími nedostatky. Proto i v této části dovolání aplikoval obecné podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť byl povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
                  V. K vyloučení extrémního nesouladu

                  18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů se s ohledem na obdobné výhrady obviněného jeho obhajobou již zabývaly a rovněž ve vztahu k ní především soud prvního stupně provedl potřebné dokazování. Pro úplnost lze shrnout, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněného (č. l. 184 až 186 verte, 277 až 278), ale i svědky, otce obviněného O. B. st. (č. l. 187 až 189) a J. H. (č. l. 236 až 237 verte), přečetl úřední záznamy o podaném vysvětlení R. Š. (č. l. 69 až 72), J. P. (č. l. 82), M. Š. (č. l. 86) a I. P. (č. l. 89) a provedl listinné důkazy včetně protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 25. 9. 2015 s fotodokumentací a úřední záznamy policejních orgánů ze dne 27. 7. 2016 a ze dne 12. 9. 2016, sdělení Generálního ředitelství cel ze dne 24. 8. 2016, jakož i protokoly o vydání věcí a provedení domovní prohlídky ze dne 7. 10. 2012 s fotodokumentací, sdělení Celního úřadu pro Zlínský kraj, výpis z katastru nemovitostí, aj.
                    19. Na podkladě výsledků takto provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na zjištěné poměry v rodinném domě na adrese N. V. ve V. K. byl jediným, kdo mohl cigarety, které byly nalezeny při provádění domovní prohlídky, skladovat. V rodinném domě bydlel společně se svou nemohoucí matkou, která byla odkázána na pomoc ostatních. Ony další osoby, které obviněný zmiňoval, v domě přebývaly pouze se souhlasem obviněného, který fakticky vykonával práva náležející vlastníku nemovitosti, ačkoliv formálním vlastníkem nebyl. Vědomost o přítomnosti cigaret v domě soudy dovodily z toho, že byly mimo jiné nalezeny přímo v pokoji obývaném obviněným, a to dokonce v jeho šatní skříni, kde se nacházelo 19 nerozbalených kartonů. Jiná osoba by podle názoru soudu jen stěží umístila cigarety do šatní skříně obviněného, kdyby nechtěla, aby o nich obviněný věděl. I další cigarety byly umístěny na místech obviněnému jednoduše přístupných, přestože se jednalo o společné prostory domu. Nešlo o místa skrytá, kde by cigarety mohly obviněnému zůstat utajenými, ani tam nemohly zůstat po předchozí prohlídce z roku 2012 (viz strany 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně).

                    20. K výhradám proti neúplnosti skutkové věty výroku o vině spočívající v chybějícím podkladu o tom, že obviněný měl v úmyslu cigarety uchovávat a že byl skladovatelem předmětných cigaret, je třeba uvést, že o takový nedostatek nejde, protože v ní jsou uvedeny všechny rozhodné skutečnosti. O vytýkanou vadu by šlo jen tehdy, kdyby v ní nebyly skutečnosti objasňující jednotlivé znaky skutkové podstaty, které v ní musí být výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát [srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21)]. O neúplné skutkové zjištění by se jednalo, kdyby skutková věta obsahovala nepřesné, velmi obecné, popř. vyloženě nesprávné závěry, jen v takovém případě by došlo k porušení práva na řádný proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14 (N 173/74 SbNU 503)]. V nyní posuzované věci však skutková věta splňuje předpokládané zákonné požadavky, protože odráží v potřebné míře všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Je třeba uvést, že soud prvního stupně podle tzv. právní věty shledal uvedený trestný čin naplněn v alternativě, že obviněný „ve větším rozsahu zkrátil daň“. Znaky této skutkové podstaty jsou proto kromě subjektivní stránky a věku pachatele „větší rozsah“, „zkrácení“ a „daň“.
                      21. Soud prvního stupně ve výroku o vině, jak je shora uveden, popsal tyto znaky dostatečně tak, že „zkrácení daně“ spočívalo v tom, že obviněný „vědomě skladoval“ cigarety, „nepodal přiznání ke spotřební dani a spotřební daň nezaplatil, ačkoliv byl plátcem této daně a zatajil tak před správcem daně svou daňovou povinnost“. Popsaná skutková zjištění ve svém celku proto představují slovní vyjádření posuzovaného skutku, v němž jsou obsaženy všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace (včetně způsobené škody). Neabsentuje ani skutkový podklad pro závěr o subjektivní stránce, protože soud v ní vyjádřil konkrétní jednání obviněného i jeho vnitřní vztah k činu i jeho následkům, a to i se zřetelem na skutkové okolnosti [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70-III (uveřejněné pod č. 19/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a dovodil je nepřímo z okolností objektivní povahy [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Nelze se tak ztotožnit s názorem obviněného, že by ve skutkové větě absentovaly v popisu činu potřebné skutečnosti, neboť soud prvního stupně do skutkové věty zařadil všechny podstatné okolnosti objasňující jednotlivé znaky skutkové podstaty přečinu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Není povinností nalézacího soudu přizpůsobovat znění skutkové věty přáním obviněného.

                      22. Odvolací soud, jenž přezkoumal k odvolání obviněného, v němž byly uvedeny obdobné námitky jako v dovolání, rozsudek soudu prvního stupně neshledal vadným, a ani nezjistil porušení procesních pravidel při prováděném dokazování, když uvedl, že soud prvního stupně pečlivě a podrobně zdůvodnil, o které důkazy opřel závěry o vině obviněného a proč neakceptoval jeho obhajobu (viz stranu 3 usnesení odvolacího soudu).

                      23. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. V posuzované věci na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily.
                        24. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14). Výhrady obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním jsou nedůvodné a skutkové závěry dávají dostatečný podklad pro právní vymezení přečinu, jenž je v činu obviněného soudy spatřován. Nejvyšší soud proto s ohledem na zásadu, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004), mohl zkoumat důvodnost právních výhrad, které obviněný v dovolání na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. učinil.

                        VI. K výhradám proti nesprávně použité právní kvalifikace

                        25. Hmotněprávní námitky obviněného směřovaly proti tomu, že nemohl činem, jak je vymezen v rozsudku soudu prvního stupně, naplnit znaky přečinu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku proto, že nebyl vlastníkem cigaret ani nemovitosti, ve které byly nalezeny, neztotožnil se s tím, jaký výklad soudy zaujaly v jeho případě k pojmu „skladovat“, protože není naplněn při pouhé vědomosti o existenci nezdaněného produktu, a že nešlo ani o „detenci“, jak dovodily soudy. Ze všech těchto důvodů považoval použitou právní kvalifikaci za nesprávnou.
                          26. Nejvyšší soud k těmto tvrzením obviněného, která založil i na výhradách, že soudy rezignovaly na právní posouzení věci ve smyslu daňové legislativy, považuje za nutné poukázat na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, protože především soud prvního stupně se právní kvalifikací jednání obviněného podrobně zabýval na stranách 7 až 10 rozsudku. Je třeba zdůraznit, že vycházel z konkrétně uvedených ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., z nichž vyvodil, že obviněný byl plátcem spotřební daně jako osoba, která na předmětné adrese cigarety neopatřené tabákovou nálepkou skladovala. Pro výklad tohoto pojmu se soud prvního stupně opíral o judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to rozsudky ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. Afs 69/2007, a ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. Afs 56/2008, v souladu s nimiž dovodil, že obviněný byl skladovatelem předmětných cigaret, protože byl osobou, která o nich věděla a měla nad nimi moc, s úmyslem je uchovávat a zajišťovat před znehodnocením, protože měl objektivní možnost dispozice s nimi z hlediska faktického ovládání prostoru. Pro tento závěr vycházel i z toho, že takovou osobou nemusí být bez dalšího vlastník nemovitosti, ale je třeba osobu skladovatele určovat podle toho, zda měl skladované věci v detenci, tedy je fakticky ovládal (byl jejím detentorem). Rovněž pro osobu skladovatele nebylo určující, že neměl skladované věci ve vlastnictví. Tyto své závěry opřel též o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 9 Afs 11/2010, a další.

                          27. Obviněný se v podaném dovolání s těmito závěry učiněnými soudy neztotožnil a brojil proti nim tvrzením, že nejen že neměl k nalezeným cigaretám žádný vztah, ale především vědomost, že se v domě, který obýval, nacházejí. Jestliže tvrdil, že pro závěr, že je plátcem daně, argumentace soudů nepostačuje, zůstávají tyto jeho výhrady zcela osamoceny, neboť nerespektují zákonnou právní úpravu ani ustálenou judikaturu a jsou v rozporu i s tím, co soudy ve věci zjistily.

                          28. Soud prvního stupně, jak bylo shora naznačeno, otázky související s trestnou činností obviněného, zejména, zda byl plátce daně a že tuto svou povinnost přiznat a zaplatit daň nesplnil, řádně objasnil a i z hlediska stávající právní úpravy i rozhodovací činnosti soudů posoudil. Je vhodné jen doplnit, že proto, zda obviněný naplnil znaky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku tím, že ve větším rozsahu zkrátil spotřební daň z tabákových výrobků, je významné, že pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli (fyzická i právnická osoba), kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68 (uveřejněný pod č. 25/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                            29. V přezkoumávané věci soudy podle provedeného dokazování zjistily, že obviněný byl osobou, která byla plátcem uvedené daně, jímž je podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb. právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně; za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela. Vycházely rovněž z ustanovení § 9 odst. 3 písm. f) zák. č. 353/2003 Sb. a z dalších ustanovení tohoto zákona, a podle všech zjištěných skutečností dospěly k závěru, že obviněný uvedenou definici splňoval na základě pojmu „skladoval“, protože je třeba zdůraznit, že nekolkované cigarety, jak jsou ve výroku o vině popsány, byly nalezeny v domě, kde obviněný se svou invalidní matkou trvale bydlel. Byly nalezeny jak v pokoji, který sám obýval, tak i v jiné části tohoto domu, do níž měl běžně přístup.
                            30. K pojmu skladování je třeba uvést, že ten není v zákoně o spotřebních daních vymezen. Byl však definován Nejvyšším správním soudem tak, že pro závěr, že konkrétní osoba (ve větším množství) „skladuje“ vybrané výrobky, není nutné prokázat, že o existenci těchto výrobků věděla a měla v úmyslu je uchovávat a zajišťovat před znehodnocením, odcizením apod. Za skladovatele může být považován i ten, kdo má tyto výrobky pouze v detenci, není-li zjištěna osoba, která by je skladovala „kvalifikovaným“ způsobem. Rozhodné je, že vlastníka nemovitosti, v níž je uskladněno jisté zboží, nelze a priori považovat za skladovatele těchto věcí. „U skladování je totiž nutno předpokládat jistý kvalifikovaný vztah k uskladněnému zboží. Atributem skladování bude přinejmenším vědomost o zboží a úmysl je uchovávat a zajistit před znehodnocením, odcizením apod., ... pojem skladování by měl být vykládán spíše ve smyslu detence.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 7 Afs 69/2007).
                              31. Jestliže je podle tohoto výkladu nezbytná vědomost o zboží a úmysl jej uschovávat, pak soud prvního stupně se právě této okolnosti ve vztahu k obviněnému zabýval a v potřebné míře zkoumal, zda takovou osobou byl právě on při uvážení toho, že v domě bydlela jeho invalidní matka, docházel tam otec a občas tam pobývaly i další osoby. Možnost skladování u ostatních osob soud z důvodů, které rozvedl (viz strana 8 jeho rozsudku), vyloučil. Obviněný v rodinném domě na adrese V. K., N. V., kde byly cigarety při provádění domovní prohlídky dne 25. 9. 2015 nalezeny, bydlel, a to společně se svou nemohoucí matkou a dalšími osobami, které se v domě zdržovaly na základě jeho svolení. Rodinný dům byl ve vlastnictví rodičů, otec obviněného v domě však již od roku 2013 nebydlel. Matka obviněného je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu odkázána na pomoc ostatních. Stálými obyvateli domu tak byli pouze obviněný a jeho matka, když obviněný byl tím, kdo, přestože nebyl formálním vlastníkem domu, ve skutečnosti činil rozhodnutí náležející vlastníkovi domu. Obviněný tak měl objektivní možnost dispozice s cigaretami z hlediska faktického ovládání prostoru, v němž se nacházely, což je rozhodující okolnost, za níž se nepovažuje vlastnictví domu. Při těchto závěrech soudy dostály smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., podle něhož je třeba postihovat za neoprávněné skladování většího množství vybraných výrobků jejich „skladovatele“, tj. osobu, která má k těmto výrobkům vlastní subjektivní vztah, a právě zejména ke konkrétním okolnostem tohoto případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 9 Afs 59/2008). Rovněž soud vysvětlil, že bylo prokázáno, že nalezené nekolkované cigarety byly v domě, kde obviněný bydlel, skladovány, a to se zřetelem na jejich umístění, když byly nalezeny přímo v přízemním pokoji užívaným obviněným a v obývacím pokoji, který byl obviněným podle jeho vlastní výpovědi též využíván, přičemž největší část byla uložena v kartonových krabicích na chodbě v prvním patře vedle zábradlí schodiště, aniž by byly před zraky jiných osob skryty (srov. protokol o domovní prohlídce na č. l. 46 až 52 spisu).

                              32. Pokud soudy správně posoudily ze všech výše uvedených hledisek, že obviněný je osobou, která předmětné tabákové výrobky skladovala, pak nepochybily ani v tom, že obviněný zkrátil ve větším rozsahu daň. K těmto závěrům je třeba zdůraznit, že podle § 114 odst. 2 a § 116 odst. 2 zák. č. 353/2003 Sb. musí být tabákové výrobky vyrobené na daňovém území České republiky, na daňové území České republiky dovezené nebo na daňové území České republiky dopravené z jiného členského státu, značeny tabákovou nálepkou. Daň je zaplacena použitím tabákové nálepky, přičemž tabákové nálepky musí být použity v okamžiku, kdy vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit. Podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb. povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká mimo jiné dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., nebo dnem zjištění, že plátce vybrané výrobky po nějakou dobu držel, nebo že je drží, a to tím dnem, který nastal dříve. Jak bylo již uvedeno, bylo prokázáno, že obviněný skladoval v domě, kde bydlel, popsané cigarety, které byl povinen v souladu s uvedenou právní úpravou zdanit, tzn. označit tabákovou nálepkou, neboť tím je v daň ve smyslu uvedeného ustanovení zákona zaplacena.

                              33. K výhradám obviněného proti nedostatkům v subjektivní stránce je nutné k tomu, jak již bylo shora zdůraznit, uvést, že se u trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku jedná o úmyslný trestný čin, což soudy v potřebné míře respektovaly. Subjektivní stránku posuzovaného činu zkoumaly a dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (strana 10 rozsudku soudu prvního stupně).
                                34. Nebylo proto možné přisvědčit výhradám obviněného, že by jeho zavinění nebyla věnována pozornost, ale je vhodné zdůraznit, že již ze samotného skutkového zjištění vyplývá, že obviněný jednal úmyslně, neboť v popisu skutku je uvedeno, že „přestože věděl, že tabákové výrobky na území České republiky vyrobené nebo na toto území dovezené jsou předmětem spotřební daně, v rozporu s § 114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, vědomě skladoval …přičemž nepodal přiznání ke spotřební dani a spotřební daň nezaplatil …“. Soudy dbaly na to, že předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, a to složky vědění a složky vůle (viz SOLNAŘ, V. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 209 a 221), na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1971). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale je třeba na něj usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/1972-IV.)]. V souladu s touto zásadou soudy dostály svým povinnostem a objasnily okolnosti, za nichž byl čin spáchán i ze subjektivního hlediska, přičemž kladly důraz na to, že nekolkované cigarety byly umístěny v domě, kde obviněný trvale bydlel, znal jeho prostory, zejména když byly nalezeny v jeho vlastním pokoji i na dalších místech domu, který podle své výpovědi užíval. Významné je, že se nacházely konkrétně v jeho pokoji v šatní skříni, přičemž v tomto pokoji trávil svůj čas, měl v něm postel i osobní věci. Viděl je i v prvním patře přímo u schodiště, kde byly uskladněny tak, že byly na první pohled viditelné (u zábradlí schodiště, viz č. l. 58). Obviněný s ohledem na tyto skutečnosti věděl o cigaretách, když se nacházely přímo v prostředí, kde běžně přebýval, mezi jeho věcmi každodenní potřeby, v místnostech, které sloužily k jeho osobním potřebám, a také v místech, které sice výslovně osobně neobýval, ale pravidelně kolem nich procházel, když nebyly nijak zakryty, ale zjevně jen v dalších prostorách umístěny.
                                  35. Na základě všech těchto okolností není pochyb o tom, že po subjektivní stránce soudy dostály svým povinnostem a řádně otázky týkající se zavinění obviněného objasnily a vyjasnily, že jeho úmysl se vztahoval na to, že spotřební daň u cigaret, jež skladoval, neodvedl, jak byl povinen. Na takový úmysl obviněného soudy usuzovaly z celého jednání obviněného, jak v potřebných souvislostech vysvětlily.

                                  36. Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených závěrů dospěl k závěru o nedůvodnosti dovolání obviněného, protože soudy zjistily a po právní stránce posoudily všechny znaky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jež obviněný naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
                                      VII. Závěr

                                  37. Nejvyšší soud poté, co z rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně obsahově podřaditelné, avšak nedůvodné, jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

                                  P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                  V Brně dne 16. 5. 2018

                                  JUDr. Milada Šámalová
                                  předsedkyně senátu