Rozhodnutí NS

3 Tdo 29/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:3 Tdo 29/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.29.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přítomnost při soudních jednáních
Trest odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 202 odst. 2, 3 tr. ř.
§ 55 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 29/2019-29


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání podaném A. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. výkon trestu odnětí svobody ve Věznice Jiřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 9 To 250/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 143 T 16/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 143 T 16/2018, byl A. F. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným tím, že

dne 18. 02. 2018, v době okolo 12.45 hodin, v Praze 9 – Černém Mostě, v ulici XY, v prodejně Albert, v úmyslu obohatit se na úkor poškozené společnosti Ahold Czech Republic, a. s., postupně odcizil z volného prodeje směs pražených solených ořechů v hodnotě 86,90 Kč, 2 ks tyčinky Chocapic 25g v hodnotě 9,90 Kč za kus, 2 ks tyčinky Cini Minis 25g v hodnotě 9,90 Kč za kus, balíček pražených solených Kešu oříšků 150g v hodnotě 99,90 Kč, Nutellu 350g v hodnotě 75,90 Kč, Jihočeské máslo 250g v hodnotě 42,90 Kč, kdy veškeré odcizené zboží si naskládal pod bundu, na pokladně zaplatil pouze rohlíky, a s ostatním odcizeným zbožím prošel za prostor pokladen, aniž by za zboží zaplatil, přičemž posléze byl zachycen ostrahou prodejny, se kterou se podezřelý začal prát, v úmyslu si odcizené zboží uchovat, což se mu nepodařilo, neboť byl zadržen policejním orgánem a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti Ahold Czech Republic, a. s., IČ: 44012373, se sídlem Radlická 520, Praha 5, škodu v celkové výši 345 Kč, přičemž jednání se dopustil, přestože si byl vědom odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 150 T 30/2014 ze dne 27. 06. 2014, který nabyl právní moci téhož dne, kterým byl odsouzen, za spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, dílem spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, kdy dne 08. 07. 2015 bylo ze strany Obvodního soudu pro Prahu 9 rozhodnuto o přeměně trestu obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 250 dní, který vykonal dne 25. 11. 2016, dále z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 102 T 32/2015 ze dne 27. 05. 2015, který nabyl právní moci téhož dne, kterým byl odsouzen, za spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, kdy datem výkonu trestu je 24. 03. 2016 a dále z rozsudku Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 1 T 4/2016 ze dne 17. 10. 2016, který nabyl právní moci téhož dne, a kterým bylo rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu za spáchání, mimo jiné, přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, a to právě ve vztahu k předchozímu odsouzení rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 150 T 30/2014 a sp. zn. 102 T 32/2015,

Tím spáchal přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 9 To 250/2018, tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 9 To 250/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu, s tím, že nebyly splněny procesní podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a dále napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení ve vztahu k naplnění znaku násilí a při ukládání sankcí.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný uvádí, že nebrojí proti tomu, že věc byla projednána v rámci zkráceného přípravného řízení, namítá však, že právě s ohledem na to, že přípravné řízení bylo provedeno ve smyslu § 179a a násl. tr. řádu, tak neměl možnost se seznámit se spisem podle § 166 odst. 1 tr. řádu, a proto následně nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že mohlo být následně nařízené jednání konáno bez přítomnosti obviněného. Jelikož mu nebylo umožněno prostudování spisu a učinění případných návrhů na doplnění dokazování, což mělo za následek takovou procesní vadu řízení, jež nelze zhojit jinak, než nařízením a provedením opětovného hlavního líčení, kde bude obviněnému umožněno vyjádřit se ke skutečnostem kladeným mu obžalobou za vinu. Zároveň má obviněný za to, že v napadeném usnesení se soud nedostatečným způsobem vypořádal s námitkou obviněného, že prvostupňový soud měl zkoumat důvod nepřítomnosti obviněného.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvádí, že napadené usnesení se námitkou obviněného, jenž má za to, že nebyly splněny veškeré znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to konkrétně jeho objektivní stránka, tedy že se „bezprostředně po činu pokusil uchovat věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí“ vypořádává toliko jednou větou, v bodě 8. na str. 4 napadeného usnesení tak, že „Obviněný se bránil, nechtěl zboží vydat a bránil se zadržení“. Kritériem pro naplnění uvedené objektivní stránky je násilí, které však i podle komentářové literatury musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného se záměrem, aby si pachatel uchoval odcizenou věc. I v případě, když by bylo shledáno, že obviněný užil násilí, tak tomu nebylo učiněno se záměrem uchovat si odcizenou věc, ale pouze se záměrem vzdálit se od místa, kde byl zadržen ostrahou. Z uvedeného tak plyne, že v této věci nebyly naplněny veškeré obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dále namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, čímž se odvolací soud zabývá v bodě 10. napadeného usnesení a obviněný má za to, že s ohledem na skutečnost, že byl odsouzen za trestný čin krádeže ve znění § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kde obligatorním znakem je speciální recidiva, nelze mu tak ještě k tíži přikládat tento znak jako přitěžující okolnost. Vyjmenovává kritéria společenské škodlivosti, která nižší soudy ve svých rozhodnutích zcela nepřijatelně přecházely a ve prospěch obviněného nijak nehodnotily. Má tak za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, když nebyly zhodnoceny mu svědčící polehčující okolnosti a nebyly vzaty do úvahy alternativní tresty, když mu byl uložen trest s jeho faktickým omezením na svobodě, když poukázal na polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. i) tr. zákoníku, tedy na velmi nízkou výši způsobené škody konkrétně ve výši pouhých 345 Kč, která má za následek řazení tohoto trestného činu, mezi trestné činy bagatelního charakteru, k čemuž nebylo podle názoru obviněného dostatečně přihlédnuto.

Navrhuje tak, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a dále podle ust. § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby zrušil i přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a přikázal věc tomuto soudu.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, což neodporuje ani čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, jestliže soudní řízení jako celek není dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (R 32/2012). Pokud jde o nepřítomnost obviněného A. F. u hlavního líčení, z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že předvolání k hlavnímu líčení mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 6. 4. 2018 a k nařízenému hlavnímu líčení se dne 9. 5. 2018 nedostavil. Pokud tedy Obvodní soud pro Prahu 9 hlavní líčení provedl, postupoval řádně a k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nedošlo. Druhý namítaný důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovozován nenaplněním veškerých znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť jeho případné násilí nesměřovalo k tomu, aby si uchoval cizí věc, ale ke vzdálení se od místa zadržení. I zde však odůvodnění rozsudku toto řeší, to s poukazem na svědka Ch., pracovníka bezpečnostní služby, který obviněného zadržel a obviněný měl mít na místě krádeže komplice, kteří následně odcizené zboží, které vypadlo obviněnému zpod bundy, odnesli. V případě namítaného nesprávného právního hodnocení skutku lze uzavřít, že se ve skutečnosti jedná o výhrady k učiněným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, kdy obviněný pouze přizpůsobuje skutková zjištění svým potřebám. Co se týče výhrad obviněného vůči uloženému trestu, tak namítaná nepřiměřenost uloženého trestu nespadá pod obviněným označený dovolací důvod a ani žádný jiný. V případě námitky, že nalézací soud předchozí odsouzení obviněného jednak zohlednil jako znak skutkové podstaty trestného činu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a jednak je posoudil jako přitěžující okolnost, je možno uvést, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku postačuje jediné odsouzení pro typově stejný trestný čin v posledních třech letech a zbývající odsouzení lze posoudit jako přitěžující okolnosti, byť by rovněž splňovaly podmínku odsouzení pro takový trestný čin v posledních třech letech, jak má na mysli odstavec 2 § 205 tr. zákoníku. Dovolání je tak podáno z jiného důvodu, pokud se opírá o důvod v tomto výčtu neuvedený, byť dovolatel formálně cituje některý zákonný dovolací důvod, ale svou dovolací argumentací jej věcně nenaplňuje. Konkrétní dovolací námitky musí odpovídat dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu, tj. jím označenému zákonnému důvodu dovolání. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b tr. řádu a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Podané dovolání proto navrhuje podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu zde byl uplatněn formálně podřaditelně pod deklarovaný důvod, avšak nikoli důvodně. Postupem nižších soudů nedošlo k porušení práv obviněného, které by vyústilo v závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a s tím spojenou možností vyjádřit se k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny). I v judikatuře Evropského soudu pro Lidská práva je toto právo považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze základního práva na účast při jednání soudu zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod však nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení (obviněného), je však na orgánech činných v trestním řízení, aby při svém postupu měly důsledně na zřeteli účel trestního řízení a vynaložily veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy například o odročení hlavního líčení či veřejného zasedání je žádáno z obstrukčních důvodů a kdy jsou naopak u osoby, proti které se řízení vede, dány objektivní důvody, pro které se nemohla dostavit, byť jednání soudu chtěla být přítomna. V posuzovaném případě však nevyvstala potřeba zajistit osobní účast obviněného u hlavního líčení. Předně je nutno v obecné rovině uvést, že trestní řád má – pokud jde o přítomnost obviněného u hlavního líčení pravidla uvedená v § 202 odst. 2 až 5 tr. řádu, která byla bezezbytku naplněna, formálně správně bylo možno konat i zjednodušené přípravné řízení (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2014 k rozsahu použitelnosti tohoto institutu). Obviněný byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán (čl. 60) včetně doručení návrhu na potrestání, kdy se jednalo o protokol sepsaný před Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 6. 4. 2018, kde vyjádřil i souhlas se čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení, deklaroval souhlas s konáním hlavního líčení v nepřítomnosti a je zjevné, že měl i možnost případně se seznámit s obsahem spisu celý měsíc před hlavním líčením. Je jeho procesním postojem, že svých práv nevyužil, když k hlavnímu líčení se bez omluvy nedostavil (tolik k argumentaci, proč to nebylo zjišťováno – nebylo co). Rozhodně však byl přítomen rozhodování u odvolacího soudu, který jednal již v době, kdy byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody. Zde mu již nic nebránilo realizovat osobně svá ústavně zaručená práva, včetně návrhu na doplnění dokazování, čehož však nevyužil, využil práva se k věci vyjádřit a projevil lítost nad svým jednáním.

Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.

V daném případě se obviněný sice formálně snaží postavit svou argumentaci pod nesprávné užití § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy užití násilí, které nesměřovalo k tomu, aby si uchoval cizí věc, ale k tomu, aby se vzdálil od místa zadržení, avšak odvíjí jej od vlastní, pro sebe příznivé, verze skutkového děje. Jak nalézací soud v bodě 7. svého rozhodnutí, tak odvolací soud v bodě 8. svého rozhodnutí jasně uzavřely, že došlo k užití násilí s úmyslem uchovat si odcizené věci, které nechtěl vydat a byť primárně jeho snahou bylo skutečně dostat se z moci svědka Ch., pracovníka bezpečnostní služby, který obviněného zadržel, tak eventuální úmysl směřoval i k uchování těchto odcizených věcí, jež byly komplici obviněného po vypadnutí obviněnému zpod bundy, odneseny.

Pokud jde o zákaz dvojího přičítání téže skutečnosti, tedy znaku skutkové podstaty a současně jako přitěžující okolnosti, tak v bodě 10. odvolací soud jasně rozlišil odsouzení, které je znakem skutkové podstaty, od odsouzení, která jsou přitěžujícími okolnostmi, byť i ona splňovala podmínku odsouzení pro takový trestný čin v posledních třech letech. Odvolací soud k tomuto správně uvedl, že „Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti v neprospěch je sice základní zásadou při ukládání trestu recidivistovi, ale zároveň je třeba přihlédnout k tomu, že předmětná zásada rozhodně nebrání tomu, aby při ukládání trestu v rámci stanovené tr. sazby nepřihlédl soud k intenzitě, s jakou byl v konkrétním případě zákonný znak tr. činu naplněn. Právě u majetkových tr. činů je takový pohled rozhodný“.

Naposledy pak úvaha o bagatelnosti následku přečinu (snad s poukazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku) a od tohoto odvíjející se údajná nepřiměřenost trestu, nemohou daný dovolací důvod naplnit. Následek v řádu stokorun není rozhodný z hlediska výše škody, kvalifikačním znakem je právě znak násilí po činu a speciální recidiva. To pak bylo řešeno i v rámci úvah o trestu, uloženém v zákonné trestní sazbě a samo uložení nepodmíněného trestu u přečinů s trestní sazbou do pěti let (§ 55 odst. 2 tr. zákoníku) nemůže naplnit tento a ani jiný dovolací důvod [myšleno ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. I tato otázka byla v dané věci konkrétně řešena, když nalézací soud uzavřel, že trestnost činu je „určována zejména trestní minulostí obžalovaného, v důsledku které je třeba i při zanedbatelné výši způsobené škody aplikovat poměrně citelnou trestněprávní sankci“. Odvolací soud rozvinul argumentaci i ve vztahu k trestu tím, že „Úvahy obhajoby ohledně nízké míry způsobeného následku je třeba zcela odmítnout, neboť výše způsobené škody v daném případě není znakem skutkové podstaty. Soud I. stupně navíc společenskou škodlivost a závažnost činu spáchaného obžalovaným velmi citlivě vážil“, při hodnocení předchozích odsouzení nespojených s nepodmíněným trestem odnětí svobody shrnul, že „z toho lze pouze dovodit, že tento benevolentní přístup měl za následek zvýšení frekvence trestné činnosti obviněným“.

Veden těmito úvahami Nejvyšší soud uzavřel, že deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl naplněn, v případě dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu se dovolací argumentace dá podřadit pod tento dovolací důvod, avšak shoduje nikoli důvodně, jak bylo shora vysvětleno. Proto bylo dovolání obviněného odmítnuto postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 6. 3. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu



Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal