Rozhodnutí NS

21 Cdo 2108/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/04/2018
Spisová značka:21 Cdo 2108/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2108.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/20/2018
III. ÚS 3794/18
JUDr. Pavel Rychetský
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2108/2018-153


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Z. Č., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská č. 855/12, proti žalovanému Slezskému divadlu Opava, příspěvkové organizaci, se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 195/13, IČO 00100552, zastoupenému Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 44/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2018, č. j. 16 Co 162/2017-114, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2018, č. j. 16 Co 162/2017-114, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že neomluvené zmeškání práce žalobce v osmi případech v prosinci 2015 v době, kdy zároveň hostoval v jiném divadle, nepředstavuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a nejsou proto splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2853/2005 a ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 522/2006, a v nich přijatý závěr, že výklad otázky intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil, soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti, vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod., zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (při hodnocení stupně intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není soud vázán tím, jak zaměstnavatel sám hodnotí určité jednání zaměstnance, pouze soudu přísluší posouzení, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ke všem okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem náležitě přihlédl, neboť ani takové jednání zaměstnance (neomluvené zmeškání práce) nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu.
Namítá-li žalovaný s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2530/99, ze dne 25. 10. 2000, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v tomto rozhodnutí přijatými; soud však v zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

V části, v níž žalovaný v dovolání nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (že „žalobce neprokázal, že práci nemohl konat, protože byl v Š., naopak žalovaný řádně tvrdil a dokazoval, že žalobce v Š. nebyl a žádnou práci nevykonával, žalobce netvrdil nic o tom, zda žalovaný práci potřeboval či nikoli, nepředložil k jejímu prokázání žádné důkazy, soud se žádným způsobem nezabýval okolnostmi vlivu chování žalobce na žalovaného, soudy se nezabývaly okolnostmi, za kterých došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru – v řízení absentovala tvrzení, návrhy důkazů, soud vycházel pouze ze svých domněnek“), nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Důvodná není ani námitka dovolatele, který vytýká odvolacímu soudu, že účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem na věc a že by se tak jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Dovolatel totiž nebere v úvahu, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka "nepředvídatelné" ("překvapivé") jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, popřípadě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze skutečností, jež vyšly najevo již za řízení před soudem prvního stupně, a nelze mu důvodně vytýkat, že si na základě zjištěného skutkového stavu vybudoval odlišný názor na právní posouzení věci.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 10. 2018


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu