Rozhodnutí NS

22 Cdo 1459/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:22 Cdo 1459/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1459.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1459/2019-168


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. K., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti žalovanému J. D., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2019, č. j. 19 Co 243/2018-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 4 C 1/2017-118, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům ve XY, v k. ú. XY, předat žalobkyni, to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 19 Co 243/2018-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že má být právní otázka vyřešena jinak. Konkrétně jde o nové vyřešení otázky, zda právo žalobkyně na vyklizení předmětné nemovitosti by mělo být odepřeno na základě aplikace korektivu dobrých mravů a právních pravidel zakotvených v § 2 odst. 3, § 6 odst. 1 a odst. 2, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů shora citovaná ustanovení neaplikovaly a pominuly, že právo žalobkyně na vyklizení mělo být v daném případě odepřeno na základě korektivu dobrých mravů. Pochybení soudů obou stupňů dále spatřuje v tom, že jednostranně vycházely pouze z výpovědí žalobkyně, jejího manžela, sestry, matky a tchýně, pominuly tvrzení žalovaného o skutečných vztazích, jakož i tvrzení svědka A, H, o tom, že žalovanému bylo bráněno nastěhovat si do bytu skříň. Provedené důkazy vyhodnotily soudy obou stupňů jednostranně ve prospěch žalobkyně. Taktéž jim vytýká, že nerespektovaly zákonná ustanovení ukládající povinnost vykládat a aplikovat zákony tak, aby každé ustanovení bylo vykládáno jen ve shodě s Listinou základních práv a svobod, ústavním pořádkem a se zásadami, na nichž obč. zák. spočívá, jakož i se zřetelem k hodnotám, které chrání. Poukazuje na to, že soudy mají právní předpisy interpretovat a užívat v souladu s dobrými mravy, přičemž jejich výklad a aplikace nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, přičemž soudy obou stupňů takto nepostupovaly. Závěrem navrhuje, aby byla rozhodnutí obou soudů zrušena a věc byla následně vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Zároveň platí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Dovolatel v dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a zároveň že má být právní otázka posouzena jinak. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že se tyto dva důvody přípustnosti dovolání navzájem vylučují [k tomu například srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (dostupné na www.nsoud.cz); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, dostupným na http://nalus.usoud.cz], neboť v prvním případě je namítáno, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, zatímco podstatou druhého je požadavek, aby sám dovolací soud přehodnotil svou dosavadní rozhodovací praxi, je zjevné, že dovolatel v daném případě usiluje o to, aby dovolací soud posoudil rozhodnou právní otázku jinak, než jak to učinil soud prvního stupně a soud odvolací. Taková interpretace však neodpovídá významu § 237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz)].

Nadto lze poznamenat, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu vždy patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Totéž platí i v situaci, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. O vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jde pak jen tehdy, je-li v dovolání označeno rozhodnutí, které podle názoru dovolatele má dovolací soud přehodnotit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Dovolatel sice správně v dovolání poukazuje na to, jaké zákonné náležitosti musí dovolání splňovat ve vztahu k přípustnosti, nicméně shora uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostál, když uvedl dva důvody přípustnosti dovolání, jež se navzájem vylučují. Pokud by dovolací soud odhlédl od této skutečnosti, dovolání by neobstálo ani v tom ohledu, že dovolatel v rozporu se shora citovanou judikaturou neuvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit, či které své rozhodnutí by měl dovolací soud přehodnotit. Dovolací soud tedy nemohl v daném případě postupovat jinak, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, a to aniž by zkoumal důvodnost dovolatelem uplatněných námitek.

Ve vztahu k napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolání není přípustné již proto, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ani v této části by proto nemohla být založena přípustnost dovolání.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 22. 5. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu