Rozhodnutí NS

7 Tdo 1121/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/03/2018
Spisová značka:7 Tdo 1121/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1121.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Obžalovací zásada
Řízení o odvolání
Subsidiarita trestní represe
Vydírání
Zákaz reformace in peius
Zásada subsidiarity trestní represe
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 175 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 158 odst. 1, 2 písm. c) předpisu č. 140/1961Sb.
§ 15 odst. 1 písm. a, b) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 259 odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 220 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 259 odst. 4 předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1121/2018-40


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 10. 2018 o dovoláních obviněných R. M., a R. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 409/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 70/2013, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 409/2017.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 24 T 70/2013, byli obvinění R. M. a R. S. uznáni vinnými přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a byly jim uloženy podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné tresty odnětí svobody každému v trvání čtrnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtrnácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění proti výrokům o vině i trestech a rovněž státní zástupce, který odvolání zaměřil také do výroků o vině i trestech, a to ve prospěch i v neprospěch obviněných (podrobněji viz níže). Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 409/2017, z podnětu všech podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými (nevýznamně upraveno) tím, že
jako policisté služebně zařazení u Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Územní odbor Služby kriminální policie a vyšetřování v R., v rámci trestního řízení vedeného proti J. N. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009) v úmyslu způsobit, aby byl J. N. pro daný trestný čin odsouzen, provedli v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5 tr. ř. a § 101 odst. 2 tr. ř. výslechy svědků D. Č., E. K. a J. L., konkrétně
    - D. Č. dne 12. 10. 2007 v době od 9:35 hodin do 10:15 hodin ve Vazební věznici Teplice předali k podpisu jimi předem připravený protokol o výslechu svědka, ve kterém usvědčoval J. N. z trestné činnosti, aniž by však samotný výslech D. Č. v procesním postavení svědka fakticky proběhl a aniž by jim D. Č. informace obsažené v protokolu v tomto procesním postavení sdělil, a donutili jej pod hrozbou vykonstruování trestního stíhání tento protokol podepsat,

    - E. K. pod hrozbou vazebního stíhání přiměli, aby dne 15. 10. 2007 ve V. v osobním automobilu podepsal jimi předem připravenou svědeckou výpověď (i zde zjevně míněno protokol o výslechu svědka – pozn. NS), ve které usvědčoval J. N. z trestné činnosti, aniž by samotný výslech E. K. v procesním postavení svědka fakticky proběhl a aniž by jim v tomto procesním postavení informace obsažené v protokolu o výslechu svědka sdělil,

    - J. L. pod hrozbou uvěznění přiměli, aby dne 22. 10. 2007 v R. v prostorách Policie ČR podepsal protokol o výslechu svědka s nepravdivými údaji svědčícími proti J. N., které jim v průběhu výslechu nesdělil,


přičemž na základě těchto svědeckých výpovědí byla na J. N. podána dne 15. 1. 2008 k Okresnímu soudu v Děčíně obžaloba pro shora uvedený trestný čin, v níž byla J. N. kladena za vinu distribuce pervitinu D. Č., E. K. a J. L., kteří v hlavních líčeních, konaných v dané věci, označili své předchozí svědecké výpovědi za nepravdivé a vynucené, načež byl J. N. zproštěn obžaloby v celém rozsahu podle § 226 písm. a) tr. ř. (tj. že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán).

V tomto výroku je oproti výroku o vině soudu prvního stupně v popisu útoku týkajícího se D. Č. navíc nově uvedeno, že jmenovaného donutili pod hrozbou vykonstruování trestního stíhání tento protokol podepsat. V popisu útoků týkajících se D. Č. a E. K. je doplněno (upřesněno), že informace obsažené v protokolu o výslechu svědka jmenovaní obviněným nesdělili v tomto procesním postavení a ve vztahu k J. L. je upřesněno, že nepravdivé údaje obsažené v protokolu o výslechu svědka jim jmenovaný nesdělil v průběhu výslechu. Doplněn je konečně ve vztahu ke všem útokům následek v podobě podání obžaloby a vedení soudního řízení trestního proti J. N.

Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval stejně jako soud prvního stupně, tj. u obou obviněných jako přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněné odsoudil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody, každého v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtrnácti měsíců.

Obvinění R. M. a R. S. podali prostřednictvím svého společného obhájce proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Namítli, že byli oběma soudy uznáni vinnými i skutkem, kterého se měli dopustit vůči D. Č., jehož výpovědí nebyl před nalézacím soudem proveden důkaz a poté až odvolací soud přečetl protokol o výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle obviněných tím byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a krajský soud měl správně rozsudek nalézacího soudu zrušit, a to v celém rozsahu, a věc mu vrátit k novému projednání.

Vzhledem k tomu, že státní zástupce v tomto směru podal odvolání ve prospěch obviněných, byl podle obviněných porušen i zákaz reformace in peius (obvinění zde evidentně měli na mysli doplnění skutkové věty týkající se D. Č. ve výroku rozsudku).

Připomněli, že usnesení o zahájení trestního stíhání ani obžaloba nekvalifikovaly jejich jednání i jako trestný čin vydírání a v případě D. Č. v obžalobě absentuje popis jakéhokoliv jednání, které by pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu bylo podřaditelné.

Dále namítli, že jejich jednání mělo být právně kvalifikováno podle trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009), za jehož účinnosti mělo být spácháno, a nikoli podle trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 10. 2010), neboť nová právní úprava není pro obviněné příznivější. Nesouhlasili se závěrem soudů, že podle trestního zákona by bylo nutno jejich jednání kvalifikovat jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., respektive podle okresního soudu jako pokus tohoto trestného činu, neboť jím byl či měl být způsoben jiný zvlášť závažný následek. Takový následek podle obviněných způsoben nebyl ani nehrozil. Sám J. N. uvedl, že mu nebyla jednáním obviněných způsobena žádná újma.

Za použití trestního zákona by podle obviněných přicházelo v úvahu užití materiálního korektivu obsaženého v § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák. a posouzení jejich jednání pouze jako kázeňský přestupek. V dovolání poukázali rovněž na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe obsaženou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti zmínili dlouhou dobu, která uběhla od spáchání činu (rok 2007), svou dosavadní bezúhonnost, příkladné služební hodnocení i dobu, po kterou byli jako policisté postaveni mimo službu. K odůvodnění uvedeného názoru obvinění znovu podrobně zmínili specifika případu a poukázali na svědecké výpovědi a další provedené důkazy. Namítli, že skutky, jimiž byli uznáni vinnými, nevykazují znaky přečinů, nýbrž znaky kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., ať už by při právním posouzení věci bylo vycházeno z trestního zákona, nebo trestního zákoníku.

Uvedli, že nemohou akceptovat výrok soudu, podle něhož měli jednat v úmyslu způsobit, aby J. N. byl odsouzen, a proto sepsali protokoly o výpovědích tří jmenovaných svědků, aniž by se fakticky takové výslechy uskutečnily a aniž by informace obsažené v protokolech svědci sdělili. Nesouhlasili ani se závěrem, že docílili výpovědí uvedených svědků výhrůžkami.

Vyjádřili názor, že trestní stíhání J. N. bylo vedeno zcela důvodně. Připomněli, že poznatky o trestné činnosti J. N. spočívající ve výrobě a distribuci psychotropních látek získali od kolegů z V., takže nejednali z vlastního podnětu či zlého úmyslu. Nejednali tedy s cílem dosáhnout odsouzení J. N., aniž by jimi zjištěné skutečnosti měly konkrétní podklad. Tyto informace vyplývaly z obsahu vysvětlení a výslechů D. Č., E. K. a J. L. i z dalších důkazů, zejména z výsledků domovní prohlídky v bytě užívaném J. N. Obvinění také poukázali na konkrétní pozdější rozsudek v jiné věci, jímž byl J. N. pravomocně odsouzen za distribuci pervitinu v letech 2010 až 2012.

Podle obviněných mělo být posuzováno, zda trestnou činnost J. N. vykonstruovali na podkladě nepravdivých a zfalšovaných výpovědí svědků a zda tímto způsobem usilovali o bezdůvodné odsouzení J. N. pro trestný čin, který ve skutečnosti nespáchal, anebo zda svou činností způsobili, že J. N., ačkoli se trestné činnosti dopustil, nemohl být uznán vinným, respektive si pouze usnadnili svou práci v podobě úkonů trestního řízení, které zatížili vadou, v důsledku čehož musel být nakonec J. N. zproštěn obžaloby. Vyřešením těchto otázek mohly soudy dospět ke zcela odlišným závěrům ohledně toho, zda jednání obviněných vykazuje znaky trestného činu. Obvinění odkázali také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, které se u daného trestného činu zabývá otázkou prospěchu, což lze podle obviněných vztáhnout i na závažnou újmu ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku.

Obvinění se domáhali toho, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že doplnění dokazování krajským soudem přečtením výpovědi svědka D. Č. bylo v souladu s trestním řádem, z kterého plyne, že odvolací soud může a má dokazování sám doplnit, přičemž vrátit věc soudu nalézacímu je namístě zejména tehdy, pokud je třeba opakovat hlavní líčení či provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování. Přečtení jedné svědecké výpovědi za takovéto rozsáhlé a obtížné doplnění dokazování jistě považovat nelze. Ve věci nebyla porušena zásada dvojinstančnosti řízení ani zákaz reformationis in peius, neboť odvolací soud toliko zpřesnil popis jednání obviněných (skutkovou větu), a to na základě důkazu, který byl opatřen již v řízení přípravném. I pro případ, že by dovolací soud shledal zákaz reformationis in peius postupem odvolacího soudu porušeným, nemohlo by projednání dovolání zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Ke změně právní kvalifikace obviněných by u pokračujícího trestného činu totiž fakticky nemohlo dojít, přičemž tresty již byly uloženy při samotné spodní hranici zákonné sazby.

Za stěžejní dovolací námitku obviněných státní zástupce označil tu, že jejich jednání mělo být posouzeno jako kázeňský delikt a nikoli jako trestný čin. S touto námitkou opírající se o zásadu subsidiarity trestní represe se však neztotožnil s ohledem na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněných. Nesouhlasil ani s námitkou, že jednání obviněných mělo být kvalifikováno podle trestního zákona a nikoli podle trestního zákoníku, a vyložil, že pozdější právní úprava je pro obviněné příznivější. Vyjádřil názor, že ani aplikace příslušných ustanovení v trestním zákoně upravujících materiální znak trestného činu by nemohla vést k závěru, že šlo jen o kázeňský delikt.

Státní zástupce navrhl dovolání obviněných R. M. a R. S. jako zjevně neopodstatněná odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná (§ 265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím jejich obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud zjistil, že obě dovolání jsou důvodná.

Především je namístě připomenout, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Naproti tomu dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.

Jednotlivé námitky obviněných jsou v odůvodnění dovolání různě smísené, je však zřejmé, že zčásti uplatnili námitky skutkové, které nejsou pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřaditelné. Jde zejména o námitky proti závěru soudů, že v úmyslu dosáhnout odsouzení J. N. sepsali protokoly o výpovědích tří jmenovaných svědků, aniž by se fakticky takové výslechy uskutečnily a aniž by informace obsažené v protokolech svědci sdělili, a že docílili výpovědí uvedených svědků výhrůžkami.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Jestliže obvinění měli na mysli posledně uvedený případ, je ovšem třeba také uvést, že Nejvyšší soud se může otázkou tzv. extrémního rozporu (extrémního nesouladu) zabývat jen pokud jej dovolatel učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento rozpor (nesoulad) spatřuje. Takovýto závažný nesoulad je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů například nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda tato námitka je akceptovatelná a relevantní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Proto jen zcela nad rámec uvedeného a pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že soudy ke svým skutkovým zjištěním dospěly na základě úplného a logického zhodnocení důkazů, přičemž nevycházely jen z výpovědí tří jmenovaných poškozených (v tehdejší věci svědků), které hodnotily jako věrohodné a navzájem neovlivněné, nýbrž i z objektivních důkazů prokazujících, že například protokol o výslechu svědka D. Č. nemohl být sepsán a vytisknut ve výslechové místnosti věznice a že doba maximálně půl hodiny, po kterou měl výslech podle záznamů věznice probíhat (svědek vydán z cely v 9:35 hod. a obvinění věznici opustili v 10:09 hod.), se neshoduje ani s časovými údaji v protokolu a kvantitativně ani s jeho obsahem.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněných spočívající v podstatě v tom, že trestní stíhání J. N. bylo vedeno důvodně a že poznatky o trestné činnosti J. N. získali od kolegů z V., takže nejednali z vlastního podnětu či zlého úmyslu, přičemž jimi zjištěné skutečnosti měly konkrétní podklad a vyplývaly z obsahu vysvětlení a výslechů D. Č., E. K. a J. L. i z dalších důkazů, zejména z výsledků domovní prohlídky v bytě užívaném J. N. Obvinění namítali, že trestnou činnost nevykonstruovali na podkladě nepravdivých a zfalšovaných výpovědí svědků a neusilovali tak o bezdůvodné odsouzení J. N. pro trestný čin, který ve skutečnosti nespáchal, nýbrž si pouze usnadnili svou práci v podobě úkonů trestního řízení, které zatížili vadou, v důsledku čehož musel být nakonec J. N. zproštěn obžaloby. Podstatou této námitky je zpochybnění úmyslu způsobit J. N. (imateriální) škodu nebo jinou závažnou újmu jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [případně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (viz níže)].

Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob a na ochraně práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Je nepochybné, že obvinění jako příslušníci bezpečnostního sboru, kteří plnili úkoly státu a používali při tom svěřené policejní pravomoci pro plnění těchto úkolů byli v době činu úředními osobami podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (byli tedy jako pachatelé speciálními subjekty trestného činu). Svou pravomoc vykonávali způsobem odporujícím trestnímu řádu, zejména ustanovení § 101 odst. 2 tr. ř.

Pro úplnost Nejvyšší soud již na tomto místě uvádí, že za prakticky identickou z hlediska znaků skutkové podstaty lze pro potřeby tohoto řízení považovat dřívější právní úpravu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. zákona účinného v době činu. Tohoto trestného činu se dopustil veřejný činitel (tedy bezesporu i policista – § 89 odst. 9 tr. zák.), který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Škodou se zde rozuměla i újma imateriální, tedy nemajetková, což odpovídalo “jiné závažné újmě” podle nyní účinného § 329 odst. 1 tr. zákoníku.

Z hlediska subjektivní stránky je tudíž obligatorním znakem trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vedle zavinění také pohnutka (výstižněji řečeno úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu) vyjádřená v textu zákona formulací „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Jinou závažnou újmou se rozumí újma imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. K dokonání činu není třeba, aby újma skutečně vznikla (viz např. rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.). Znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy nejsou naplněny jen tím, že osoba vykonává objektivně závadným způsobem pravomoc úřední osoby ani zaviněním ve formě úmyslu. Subjektivní stránka trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby totiž není vyjádřena pouhým úmyslem podle § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, který zahrnuje i okolnost, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Úřední osoba musí zároveň jednat i v úmyslu (pohnutce) způsobit jinému škodu, jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jinak řečeno, úmysl pachatele musí zahrnovat jak způsob jednání uvedený ve skutkové podstatě, tak úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, vztahující se ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy anebo opatření neoprávněného prospěchu. I tento úmysl může být naplněn jak ve formě úmyslu přímého, tak nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku].

Podstatu námitky obviněných je nutno chápat tak, že byli (a jsou) přesvědčeni, že J. N. tehdy prošetřovanou trestnou činnost spáchal, přičemž pro tento závěr měli předběžné podklady v podobě výsledků domovní prohlídky a vysvětlení tří jmenovaných osob. Jeho stíhání a případné odsouzení by tak nebylo podle jejich názoru bezdůvodné, takže jejich jednání k tomu směřující mu nemohlo způsobit závažnou újmu a nemohli jednat v úmyslu takovou újmu způsobit, nýbrž byli vedeni pohnutkou, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost.

Takové námitce však přisvědčit nelze. I pokud odhlédneme od skutečnosti, že soudy učinily závěr, že také údaje uvedené v úředních záznamech o vysvětleních D. Č., E. K. a J. L. byly ovlivněny tím, že již při podání těchto vysvětlení byl na ně činěn nátlak, je třeba zdůraznit, že ani dosavadní předběžné podklady pro závěr o vině J. N. by nemohly ospravedlnit vytvoření protokolu o výslechu svědka neodpovídajícího tomu, co skutečně při tomto procesním úkonu proběhlo. Obvinění si přitom vzhledem ke své profesi, zařazení a znalosti trestního řízení byli vědomi významu protokolu o výslechu svědka jako důležitého procesního úkonu, jehož přečtením může být proveden důkaz před soudem a který může být zásadní pro závěr soudu o vině obviněného. Jestliže obvinění podle zjištění soudů uvedeným způsobem v podstatě falšovali takové zásadní důkazní prostředky, a to dokonce ohledně všech tří důležitých svědků v dané věci, museli si být vědomi i toho, že případný výrok o vině učiněný soudem na základě těchto důkazů bude v důsledku toho v podstatě protiprávním aktem odporujícím základním lidským právům, která jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy). Jejich subjektivní přesvědčení o vině J. N. a případná snaha nezákonným postupem doplnit důkazy o jeho domnělé vině na této skutečnosti nic nemění. Podle čl. 90 Ústavy je to jen soud, kdo rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Je základním principem fungování demokratického právního státu, že trestní stíhání a odsouzení člověka je přípustné pouze za předpokladu, že v předepsané procesní proceduře je vina na základě řádných, zákonných důkazů prokázána (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tz 99/99).

V této souvislosti lze rovněž odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1293/2003, publikované pod č. 31/2004 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že podobné nezákonné jednání policisty nemůže být beztrestné jen proto, že policista případně sleduje cíl, který by jinak byl v obecné poloze akceptovatelný, tj. například náhradu škody způsobené trestným jednáním. Nejvyšší soud zde řešil případ, kdy policista při výslechu pod hrozbou trestního stíhání pro trestný čin zpronevěry a případného vzetí do vazby vymohl na poškozené, že se zavázala k zaplacení finanční částky jako náhrady škody vzniklé jejím trestným činem. Nejvyšší soud vyslovil, že z hlediska naplnění zákonného znaku „opatřit jinému neoprávněný prospěch“ je nerozhodné, zda vyslýchaná osoba vymáhanou částku skutečně dluží, či nikoliv.

Zásada, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád), je základní zásadou trestního řízení, vyjádřenou v § 2 odst. 2 tr. ř., který navazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Její závažné porušení v podobě vytváření nezákonných důkazních prostředků směřující k nezákonnému trestnímu stíhání, případně odsouzení, představuje „jinou závažnou újmu“ ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku bez ohledu na to, zda se poškozený skutečně dopustil trestného činu, či nikoliv, a tím spíše bez ohledu na to, zda je pachatel subjektivně o vině poškozeného přesvědčen. Obvinění jednali v úmyslu tuto závažnou újmu způsobit. Správně tedy odvolací soud odmítl jejich obhajobu, že se mělo jednat pouze o jakési procesní pochybení či jejich nedůslednost.

Je zřejmé, že nikoli každé procesní pochybení naplňuje znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a že právě zmíněná pohnutka je z tohoto hlediska rozhodující. Obvinění nepochybně jednali vedeni zákonem vyžadovaným úmyslem (pohnutkou), tj. v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu, konkrétně způsobit poškozenému trestní stíhání, postavení před soud a případně odsouzení, jež by nebyly podloženy zákonným způsobem opatřenými důkazními prostředky ve spravedlivém řízení. Podle zjištění soudů bylo trestní stíhání J. N. konáno především na základě obviněnými vynucených nepravdivých výpovědí tří jmenovaných svědků (přesněji řečeno na základě tří protokolů o výsleších svědků, které ve skutečnosti neproběhly), přičemž jiné relevantní usvědčující důkazy v podstatě absentovaly. J. N. nebyl odsouzen a byl zproštěn obžaloby jen díky tomu, že před soudem se podařilo tyto nezákonné důkazní prostředky zpochybnit. Na tom nic nemění ani fakt, jak odvolací soud připustil, že některé skutečnosti svědčí pro závěr, že se J. N. tehdy vyšetřované trestné činnosti dopustil, k čemuž ovšem správně dodal, že pokud z jakýchkoli důvodů nelze opatřit dostatek usvědčujících důkazů, nelze tento nedostatek s cílem dosáhnout odsouzení nahrazovat tím způsobem, k němuž přistoupili obvinění, tj. záměrným vytvářením nepravdivých svědeckých výpovědí, nadto vynucených výhrůžkami.

Obecně je snaha usvědčit pachatele trestné činnosti, ovšem zákonnými prostředky, podstatou práce obviněných a logickým cílem jejich usilování (přičemž Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje obtížnost a záslužnost objasňování tzv. drogových trestných činů). Avšak lze říci, že právě ze způsobu, jakým tuto činnost vykonávají, jakým způsobem opatřují důkazy, vyplývá, zda tak činí v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu v podobě odsouzení na základě nezákonných důkazů, anebo v úmyslu dosáhnout spravedlivého odsouzení pachatelů. S tím souvisí fakt, že spravedlivé trestní řízení není jen prostředkem k objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů, nýbrž je samostatnou a základní hodnotou, na které spočívá a s níž stojí a padá fungování právního státu, jak o tom svědčí i neblahé dějinné zkušenosti.

Obvinění naplnili po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolateli uplatněná argumentace poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012, je nepřípadná, neboť toto rozhodnutí řeší jinou problematiku, konkrétně naplnění znaku „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ ve smyslu § 158 odst. 1 tr. zák., navíc na skutkově zcela odlišném základě.

Pokud jde o subjektivní stránku, Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může způsobit takové porušení nebo ohrožení, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Pro spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k objektivním znakům, nevyžaduje se úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus), který v případě ustanovení § 329 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, může být rovněž naplněn i ve formě eventuálního úmyslu, pokud z konkrétní formulace výslovně nevyplývá, že je třeba, aby pachatel daný následek přímo chtěl, kdy formulace „v úmyslu“ se mnohem spíše blíží spáchání činu k určitému účelu nebo s určitým cílem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017). V posuzovaném případě lze akceptovat závěr odvolacího soudu o „přinejmenším“ nepřímém úmyslu ve vztahu ke způsobení soudního řízení a odsouzení J. N., zatímco ve vztahu ke znakům objektivní stránky trestného činu (výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím zákonu) je dán úmysl přímý.

Nejvyšší soud považuje v této souvislosti dále za vhodné připomenout, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil názor, že motiv jednání obviněných nebyl prokázán. To by zdánlivě mohlo znamenat rozpor se závěrem, že pohnutkou jednání obviněných bylo způsobit odsouzení J. N. Pokud by pojmy motiv a pohnutka byly v tomto smyslu shodné, nebylo by možné dovodit uvedenou pohnutku jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přitom tvrdit, že nebyl prokázán motiv činu. Zpravidla se o pohnutce a motivu obecně hovoří ve shodném významu (srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 257 nebo Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, str. 231), přičemž pohnutkou (motivem) je míněn v podstatě vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. V tomto by ovšem pojem pohnutka neodpovídal onomu úmyslu přesahujícímu objektivní stránku. Ve skutečnosti jde tedy v tomto případě o dva rozdílné znaky charakterizující subjektivní stránku činu. Je proto přijatelné současně učinit závěr, že obvinění jednali v úmyslu způsobit „jinou závažnou újmu“, a závěr, že motiv činu nebyl prokázán.

Nejvyšší soud se ztotožnil také s tím závěrem soudů, že donucením poškozených k podpisu protokolů o výslechu svědka pod hrozbou vazebního stíhání, respektive uvěznění, naplnili obvinění rovněž znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (a stejně tak i podle § 235 odst. 1 tr. zák.). Není sporu o tom, že jinou těžkou újmou ve smyslu těchto ustanovení může být i zahájení trestního stíhání, přičemž je nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti dopustil, či nikoliv (viz č. 31/2004 Sb. rozh. tr., č. 27/1982 Sb. rozh. tr.).

Další dovolací námitka podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání spočívá v tom, že zjištěné jednání mělo být podle obviněných právně kvalifikováno podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, který byl pro ně příznivější.

Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku (a stejně i podle § 16 odst. 1 tr. zák.) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Soud prvního stupně uvedl, že podle zákona účinného v době činu (trestního zákona) by jednání obviněných bylo nutno kvalifikovat jako pokus trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. s trestní sazbou od tří do deseti let odnětí svobody, kde způsobení zvlášť závažného následku by představovalo odsouzení J. N., zatímco podle zákoníku účinného v době rozhodování soudu byla na místě kvalifikace shora uvedená, tj. mírnější. Pokud jde o trestný čin vydírání, byl by podle nalézacího soudu pro obviněné naopak příznivější trestní zákon, jehož § 235 odst. 1 stanovil sazbu do tří let odnětí svobody, zatímco trestní zákoník stanoví v § 175 odst. 1 sazbu šest měsíců až čtyři léta odnětí svobody. Odvolací soud se s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnil, ovšem s tím, že nalézací soud pominul novelu trestního zákoníku zákonem č. 330/2011 Sb., účinným od 1. 12. 2011, přičemž do 30. 11. 2011, tedy i v době spáchání činu, byl na trestný čin podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku stanoven trest odnětí svobody od šesti měsíců do tří let nebo trest zákazu činnosti, což byla úprava pro obviněné příznivější, z níž vyplývalo, že trest měl být ukládán podle přísnějšího ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Vzhledem k tomu, že v § 158 odst. 1 tr. zák. byla stanovena sazba trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, byla pro závěr o tom, kterého zákona použít, rozhodující otázka, zda by podle dřívějšího zákona, tj. trestního zákona, bylo jednání obviněných kvalifikováno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., jak uzavřel odvolací soud, respektive jako pokus tohoto trestného činu, k čemuž dospěl soud prvního stupně, anebo pouze podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak namítli obvinění s tím, že pak by bylo možné použít tzv. materiálního korektivu a čin kvalifikovat pouze jako kázeňský přestupek. Nalézací soud k odůvodnění svého závěru jen stručně uvedl, že jednání obviněných směřovalo k odsouzení J. N., jež by představovalo způsobení „jiného zvlášť závažného následku“ ve smyslu § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák.

Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí touto problematikou zabýval podrobněji a na str. 15 zrekapituloval obecná pravidla pro řešení časové působnosti trestních zákonů. Výše uvedenou stěžejní otázku vyřešil v podstatě tak, že obvinění způsobili jiný zvlášť závažný následek podle § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že J. N. de facto způsobili trestní stíhání, respektive pokračování v něm, podání obžaloby a soudní projednání věci, takže byl nucen žít po řadu měsíců v obavách z uložení citelného trestu, přičemž současně výrazně zasáhli i do práv poškozených D. Č., E. K. a J. L., které nutili k podepsání nepravdivých výpovědí.

Nejvyšší soud se nemohl se závěry odvolacího soudu v tomto směru ztotožnit. Samotný fakt vedení trestního stíhání je nutno považovat za závažnou újmu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku i za imateriální škodu ve smyslu § 158 odst. 1 tr. zák. a stejně tak i za těžkou újmu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, respektive podle § 235 odst. 1 tr. zák. Policista pak může spáchat trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1535/2015). Trestní stíhání však není „jiným zvlášť závažným následkem“ ve smyslu § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. Jestliže nedošlo k odsouzení poškozeného, nýbrž naopak ke zprošťujícímu rozsudku, přičemž trestní stíhání bylo vedeno nevazebně, respektive nedošlo k dlouhodobějšímu uvěznění poškozeného, nedosahuje zásah do osobní svobody nebo jiných základních práv a svobod zpravidla takové intenzity, aby jej bylo možno označit za obzvlášť závažný, pokud k faktu trestního stíhání nepřistoupí další závažné okolnosti a důsledky, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo.

Zmíněný jiný zvlášť závažný následek musí být svou nebezpečností pro společnost srovnatelný s ostatními okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v odstavci § 158 odst. 2 tr. zák. Měl by tedy být alespoň na úrovni značného prospěchu, značné škody, anebo vážné poruchy v činnosti podniku nebo organizace. Mohl by se jím rozumět i obzvlášť závažný zásah do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo jiných základních práv a svobod. Mohlo by se též jednat o vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánu státu u větší skupiny občanů, apod. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 4 Tz 260/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 344/2015). Přitom je samozřejmé, že danou otázku je třeba posuzovat samostatně v každém konkrétním případě v závislosti na okolnostech činu a že ne každá imateriální škoda či závažná újma je takové intenzity, že naplňuje znak zvlášť závažného následku podle § 158 odst. 2 tr. zák. Přitom nelze způsobené konkrétní následky mechanicky „sčítat“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 4 Tdo 172/2010), o což se pokusil odvolací soud, když vzal v úvahu i zásah do práv poškozených D. Č., E. K. a J. L., který však rovněž nedosahuje intenzity zmíněného zvlášť závažného následku.

Na druhé straně Nejvyšší soud přisvědčil nalézacímu soudu, že pravomocné odsouzení J. N. na základě podvržených důkazů by takovým zvlášť závažným následkem bylo, stejně jako by jím bylo například dlouhodobější uvěznění poškozeného. K ničemu takovému sice v daném případě nedošlo, avšak jednání obviněných k odsouzení J. N. směřovalo bezprostředně a obvinění se jej dopustili v úmyslu tohoto odsouzení dosáhnout, jiný smysl by jejich počínání nemohlo mít. Odvolací soud doplnil popis skutku ve výroku rozsudku o následek jednání obviněných, z něhož je patrné, že nepravdivé protokoly o výsleších svědků obvinění nechali zařadit do trestního spisu a na jejich základě byla podána obžaloba, bylo vedeno soudní řízení a mělo dojít k odsouzení J. N. Obvinění tedy učinili vše, co považovali k dokonání činu za potřebné, a jen v důsledku vývoje důkazní situace v hlavním líčení a důslednému postupu soudu při hodnocení důkazů k odsouzení J. N. nedošlo.

Odvolací soud k tomu na str. 13 (bod 47.) svého rozsudku uvedl, že jestliže obvinění vykonstruovali tři lživé výpovědi usvědčující J. N. z trestné činnosti, museli být i s ohledem na své služební zkušenosti přinejmenším srozuměni s tím, že tyto výpovědi budou podkladem pro odsuzující rozsudek. Závěr o úmyslu obviněných dosáhnout odsouzení J. N. potvrzuje skutečnost, že i za situace, kdy v hlavním líčení konaném ve věci J. N. vyvstaly pochybnosti o pravdivosti výpovědí D. Č., E. K. a J. L. a obvinění byli k okolnostem jejich pořízení vyslýcháni, neuvedli pravdivě okolnosti sepisu těchto protokolů o výsleších svědků, ačkoliv si museli být vědomi toho, že pokud soud takto sepsaným výpovědím uvěří, povede to k odsouzení J. N. Na základě uvedeného by bylo možno uvažovat i v tomto směru o úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Jednání obviněných proto naplnilo znaky pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ohroženého sazbou odnětí svobody od tří do deseti let. Při srovnání znaků skutkových podstat výše uvedených trestných činů lze učinit závěr, že obě posuzované právní úpravy v otázce viny obviněných nečiní zásadní rozdíly. S ohledem na uvedenou výši trestních sazeb je zřejmé, že použití zákona pozdějšího je pro obviněné výrazně příznivější, neboť jsou ohroženi trestní sazbou od šesti měsíců do čtyř let odnětí svobody stanovenou v § 175 odst. 1 tr. zákoníku, která je výrazně nižší než trestní sazba od tří do deseti let stanovená v § 158 odst. 2 tr. zák.

V zásadě tedy nebyl chybný závěr soudů, že zjištěné jednání obviněných bude namístě kvalifikovat jako přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011) a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Na tom nic nemění ani skutečnost, že trestní zákon účinný v době činu obsahoval v ustanovení § 88 odst. 1 materiální korektiv týkající se okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Podle něho se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Při aplikaci tohoto ustanovení musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka). K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozh. č. 34/1976, č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).

Na základě těchto zásad je třeba uzavřít, že právní kvalifikace podle § 8 odst. 1, § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. by byla odůvodněna i s přihlédnutím ke zmíněnému materiálnímu korektivu podle § 88 odst. 1 tr. zák. Svědčí o tom konkrétní okolnosti případu, z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, zejména to, že obvinění se dopustili tří dílčích útoků, sepsali tři skutečnosti neodpovídající protokoly o výsleších svědků, vynutili na nich podpisy těchto protokolů závažnými pohrůžkami a v podstatě tak vykonstruovali trestní stíhání J. N. pro drogovou trestnou činnost. Toto trestní stíhání navíc neskončilo ve stadiu přípravného řízení, ale na jmenovaného byla podána obžaloba, byl postaven před soud, proběhlo několik hlavních líčení a teprve poté došlo ke zproštění obžaloby, pravomocně až v odvolacím řízení. J. N. tak byl delší dobu vystaven tlaku možného odsouzení a uložení trestu na základě vykonstruovaných výpovědí. Navíc obvinění výrazně zasáhli i do práv tří jmenovaných svědků vynucením jejich podpisů na protokolech o výsleších. S ohledem na tyto okolnosti odvolací soud důvodně uzavřel, že ani pro aplikaci uvedeného materiálního korektivu by nebyly splněny podmínky, tím méně pak pro závěr o tom, že stupeň společenské nebezpečnosti činu nedosahuje ani stupně vyššího než nepatrného (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Nic na tom nemůže změnit ani dosavadní bezúhonnost a výborné hodnocení obviněných ani fakt, že poznatky o drogové trestné činnosti J. N. prvotně získali od kolegů z V. a že nebyli vedeni motivem odsouzení a potrestání nevinného člověka.

Z výše naznačených důvodů je zjevně neopodstatněná rovněž související námitka týkající se subsidiarity trestní represe, která je v trestním zákoníku zakotvena v § 12 odst. 2. Touto námitkou se podrobně zabýval odvolací soud na str. 17-18 svého rozsudku a Nejvyšší soud v zájmu stručnosti na tuto pasáž odkazuje.

Pod dovolací důvod není podřaditelná námitka tvrdící porušení zásady dvojinstančnosti řízení tím, že odvolací soud ve veřejném zasedání konaném o odvolání podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl protokol o výslechu nezvěstného svědka D. Č. a z ní vycházel. Nejvyšší soud se nicméně i touto námitkou zabýval z toho hlediska, zda namítaným postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení základního práva obviněných na spravedlivé řízení. K tomu je třeba uvést, že trestní řád i příslušná ustanovení mezinárodních úmluv (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) sice garantují dvojinstanční soudní trestní řízení, jeho principy však nejsou porušeny tím, že odvolací soud na základě doplnění dokazování, které sám provede, dospěje v některých směrech k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb., účinným od 1. 1. 2002, došlo k posílení apelačního principu v rozhodování odvolacího soudu a s tím souvisejícím omezením možnosti odvolacího soudu vrátit věc soudu prvního stupně. Tato změna našla výraz v několika ustanoveních trestního řádu. Tak podle § 259 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Současně ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. připouští, aby se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Podle § 263 odst. 6 tr. ř. provede odvolací soud ve veřejném zasedání důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Na provádění důkazů se užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. může odvolací soud z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud z naznačených zásad vycházel a neporušil princip dvojinstančnosti řízení, jestliže ve veřejném zasedání provedl důkaz výpovědí svědka D. Č. I když to nebylo namítáno, lze pro úplnost dodat, že postup odvolacího soudu nebyl v rozporu se zásadou kontradiktornosti, neboť obhájce obviněných byl přítomen výslechu svědka D. Č. v přípravném řízení a bylo mu umožněno klást vyslýchanému otázky.

Z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že obvinění v podstatě vznesli námitku, že došlo k porušení zásady obžalovací. Ta je v trestním řádu vyjádřena především v § 220 odst. 1, 3 tr. ř., kde je stanoveno, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán. Obvinění namítli, že usnesení o zahájení trestního stíhání ani obžaloba nekvalifikovaly jejich jednání i jako trestný čin vydírání a v případě D. Č. v obžalobě absentuje popis jakéhokoliv jednání, které by pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu bylo podřaditelné. Tato námitka se týká totožnosti skutku a je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná.

Pokud jde o změnu (rozšíření) právní kvalifikace jednání obviněných, vyplývá už z uvedeného znění zákona, že taková změna je možná, na což trestní řád pamatuje zejména v ustanoveních § 190 odst. 2 a § 225 odst. 2, kde je upraveno i posouzení skutku podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého skutek posuzovala obžaloba.

Poněkud složitější je otázka zachování totožnosti skutku uvedeného v žalobním návrhu, konkrétně z hlediska dílčího útoku týkajícího se poškozeného D. Č. (tj. skutku ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř.). Obvinění z tohoto hlediska v podstatě pouze namítli, že popis skutku v obžalobě neobsahuje popis takového jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu vydírání. Především lze připomenout, že pojem „skutek“ a „popis skutku“ nejsou totožné a je proto třeba je rozlišovat. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu je popis skutku slovní formulací, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.

Obecně platí, že popisem skutku ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň buď totožnost jednání, nebo totožnost následku.

Podstata skutku z hlediska § 220 odst. 1 tr. ř. spočívá v účasti obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem. Podstatné z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je třeba rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení či ohrožení určitého jedinečného vztahu – zájmu).

Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek, když jinak totožnost jednání zůstala zachována. Při neshodě mezi jednáním uvedeným v obžalobě a tím, které vyšlo najevo v řízení před soudem, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. Týkají-li se změny, k nimž došlo v důsledku dokazování před soudem, skutečností, které ve svém souhrnu tvoří jednání, bude zachována totožnost skutku, jestliže jednání vylíčené v obžalobě a jednání po změnách, k nimž došlo v řízení před soudem, budou alespoň částečně totožná; totéž platí, pokud jde o následek.

Odhlédneme-li na tomto místě od skutečnosti, že to byl až odvolací soud, kdo oproti obžalobě do popisu dílčího skutku týkajícího se poškozeného D. Č. doplnil, že obvinění donutili jmenovaného předmětný protokol podepsat pod hrozbou vykonstruování trestního stíhání, tak samotné doplnění tohoto zjištění do výroku rozsudku oproti obžalobě porušení zásady obžalovací nepředstavuje.

S ohledem na výše uvedené zásady Nejvyšší soud připomíná, že objektem trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob, zatímco objektem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je svobodné rozhodování člověka. Je sice pravda, že jednání obviněných popsané v žalobním návrhu ve vztahu k dílčímu útoku týkajícímu se svědecké výpovědi D. Č. poškozovalo jiný konkrétní objekt (poškozovalo v podstatě J. N.) než jednání do výroku soudem doplněné, které mířilo proti svobodě D. Č. Zároveň však je podstatné, že i toto doplněné vynucující jednání směřovalo zároveň proti zájmu na řádném výkonu pravomoci úředních osob a byly jím naplněny znaky trestného činu podle § 329 tr. zákoníku. Jednání popsané v žalobním návrhu a jednání doplněné soudem (byť se toto doplnění týkalo podstatné okolnosti pro právní kvalifikaci) nelze oddělit a bylo spojeno i stejným úmyslem obviněných, kteří zjevně od počátku počítali se získáním podpisu svědka i pod hrozbou donucení (a postupovali tak i v dalších uvedených případech). Nejednalo se tedy o nějaké nové, samostatné jednání na základě nově pojatého úmyslu v reakci na vývoj událostí. To vyplývá ze skutkových zjištění učiněných na podkladě výpovědi svědka D. Č. Nejvyšší soud má tedy za to, že u obou složek tohoto dílčího skutku (útoku) je dána jak jednota následku, spočívajícího v narušení řádného výkonu úřední moci v konkrétní kauze, tak jednota jednání, které spočívalo v tom, že obvinění svědka přiměli k podpisu nepravdivého protokolu o výslechu.

Lze tedy uzavřít, že i ve vztahu k dílčímu útoku týkajícímu se D. Č. rozhodl odvolací soud pouze o skutku, který byl uveden v žalobním návrhu, přičemž za dodržení ostatních zákonných podmínek by obecně taková změna – rozšíření skutku soudem oproti obžalobě a přidání další právní kvalifikace nebyla vyloučena a s ohledem na upozornění, jehož se obviněným dostalo v průběhu hlavního líčení, by nešlo ani o tzv. překvapivé rozhodnutí porušující právo obviněných na spravedlivý proces.

Samostatně však bylo třeba posoudit námitku týkající se zákazu reformationis in peius, která rovněž je pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Dovolací námitka se týkala právě onoho doplnění skutkové věty týkající se D. Č. ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu oproti rozsudku soudu prvního stupně. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud důvodnou.

Zákaz reformationis in peius, tj. „změny k horšímu“, změny v neprospěch obviněného, je v trestním řádu upraven pro odvolací řízení především v § 259 odst. 4 tak, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Na to navazuje § 264 odst. 2 tr. ř., který stanoví, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Když se Nejvyšší soud zaměřil na sporný výrok o dílčím útoku týkajícím se protokolu o výslechu svědka D. Č., zjistil, že v rozsudku soudu prvního stupně byl skutek popsán stejně jako v obžalobě, tedy v podstatě tak, že obvinění předem připravený protokol o výslechu svědka, jehož obsah nebyl pravdivý, svědkovi předali k podpisu. Ani ve výroku tohoto rozsudku ani v jeho odůvodnění není uvedeno skutkové zjištění, že obvinění jmenovaného donutili pod hrozbou vykonstruování trestního stíhání protokol podepsat. Takové zjištění ovšem nalézací soud ani učinit nemohl, neboť neprovedl důkaz výpovědí svědka D. Č., výslovně uvedl, že ohledně tohoto jednání vycházel zejména z listinných důkazů, přičemž uvedené zjištění o donucení k podpisu nemohl učinit jinak než z výpovědi jmenovaného. Jestliže však právě z důvodu neprovedení důkazu touto výpovědí nepojal do svých zjištění popsané donucující jednání, nemohl i tento dílčí útok kvalifikovat také jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, což učinil.

Také z toho důvodu podal státní zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které ve vztahu k výroku o vině výslovně vymezil ve prospěch obviněných (§ 249 odst. 2 tr. ř.). S ohledem na neprovedení důkazu výpovědí svědka D. Č., neúplnost skutkových zjištění a nepodloženost právní kvalifikace podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k tomuto dílčímu skutku navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a ohledně tohoto dílčího skutku věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání. Poté, co odvolací soud ve veřejném zasedání přečetl podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. výpověď svědka D. Č. z přípravného řízení, modifikovala intervenující státní zástupkyně konečný návrh tak, aby odvolací soud uznal obviněné vinnými i sporným dílčím skutkem a doplnil popis skutku o jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu vydírání. Tak poté odvolací soud rozhodl.

Důvodná je dovolací námitka obviněných, že když státní zástupce podal do výroku o vině odvolání pouze ve prospěch obviněných, byl rozhodnutím odvolacího soudu porušen zákaz reformace in peius, když došlo ke změně výroku o vině v neprospěch obviněných.

V neprospěch obviněného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se obviněného přímo dotýká, a to v tom směru, že zhoršuje postavení obviněného. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013).

Nejvyšší soud měl na paměti, že zákaz reformationis in peius není možné chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo nezvyšuje se rozsah způsobené škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení a povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení apod. Jde o případy, kdy popis skutkových okolností, které odůvodňují určitou právní kvalifikaci, není dostatečně výstižný a přesný a nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. V tomto kontextu není vyloučeno ani doplnění nebo upřesnění takových skutkových okolností, které charakterizují subjekt trestného činu, některý znak objektivní stránky, jeho subjektivní stránku nebo vývojové stadium tohoto činu (rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.).

Tyto zásady – které je nutno vykládat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu – lze vztáhnout na drobná doplnění výroku o vině, která provedl odvolací soud, včetně údaje o podání obžaloby a soudním řízení proti J. N., což jsou zjištění doplňková, která v celém rozsahu učinil už soud prvního stupně a vyjádřil je v odůvodnění svého rozsudku. To ostatně obvinění neučinili předmětem dovolacích námitek.

Uvedené pravidlo však nelze použít na doplnění výroku o vině o jednání naplňující znaky trestného činu vydírání. V daném případě je totiž zjevné, že změna učiněná odvolacím soudem je významnou změnou skutkových zjištění v neprospěch obviněných, pro niž nevyplývalo z rozsudku soudu prvního stupně (ani z jeho odůvodnění) žádné opodstatnění. Přitom šlo o taková doplnění skutkových zjištění, která (jako jediná) zakládala určitou právní kvalifikaci předmětného dílčího skutku, který by bez nich musel být kvalifikován mírněji. Nelze pochybovat o tom, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných.

Zákaz reformationis in peius je do jisté míry formální princip v tom směru, že platí i v případě odvolání státního zástupce, které je – pokud jde o konkrétní napadený výrok – označeno jako podané výlučně ve prospěch obviněného, ale jeho odůvodnění ve skutečnosti směřuje v neprospěch obviněného. Proto nebylo nutno uvažovat o jiném výkladu odvolání státního zástupce (a jiný výklad zde ani nepřicházel v úvahu), než že do výroku o vině bylo podáno pouze ve prospěch obviněných.

Nic na tom nemění fakt, že státní zástupce podal odvolání také v neprospěch obviněných do výroku o trestu. Obecně platí, že odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného jen do některých výroků (například do výroku o trestu) nemůže mít ten účinek, že by se zákaz reformace in peius neuplatnil ani ve vztahu k dalším oddělitelným výrokům rozsudku (např. k výroku o vině). Pak by povinnost státního zástupce k vymezení napadených výroků ztratila onen stěžejní význam stanovení limitů pro možnost rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch obviněného.

Dále je třeba uvést, že zmíněnou modifikaci návrhu státní zástupkyně v závěru odvolacího veřejného zasedání nelze považovat za akceptovatelnou změnu charakteru odvolání na odvolání v neprospěch obviněných. Státní zástupkyně předně ani nic takového výslovně neuvedla. Samotný věcný nesoulad konečného návrhu na rozhodnutí soudu předneseného ve veřejném zasedání se zaměřením podaného odvolání neopravňuje odvolací soud k závěru, že odvolatel změnil vymezení svého opravného prostředku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017).

Především však státní zástupkyně ani nebyla oprávněna ve veřejném zasedání konaném o odvolání účinně změnit zaměření odvolání z odvolání podaného ve prospěch obviněných na odvolání podané v jejich neprospěch.

Smyslem současné právní úpravy (počínaje tzv. velkou novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb.) je stanovit limity pro rozhodování odvolacího soudu v neprospěch obviněného s ohledem na zákonný zákaz změny k horšímu (§ 259 odst. 4 tr. ř.). V odvolání státního zástupce proto musí být označení ve prospěch obviněného či v neprospěch obviněného (případně obojí) uvedeno ve vztahu ke každému napadenému výroku a ohledně osoby každého obviněného, jehož se týká. Odvolací soud je vázán vymezením odvolání podaného státním zástupcem ve vztahu k obviněnému a toto vymezení již nelze měnit dodatečně po uplynutí lhůty k podání odvolání, respektive ani později, např. ve veřejném zasedání při projednání věci u odvolacího soudu. Bylo-li odvolání státního zástupce ve vztahu k určitému výroku výslovně označeno jako podané jen ve prospěch obviněného, pak se zákaz reformationis in peius plně uplatní a odvolací soud už nemůže rozhodnout z jeho podnětu v neprospěch obviněného (Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2988. ISBN 978-80-7400-465-0).

Trestní řád obecně nezakazuje měnit rozsah, v němž je rozsudek soudu prvního stupně napadán, a důvody odvolání i po uplynutí odvolací lhůty (§ 248 tr. ř.), resp. lhůty stanovené k odstraňování vad odvolání (§ 251 odst. 1, 2 tr. ř.). Zejména s poukazem na tento argument se proto dovozuje, že není vyloučeno výjimečně doplňovat odvolání i po uplynutí lhůty k podání odvolání (viz rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). To však neplatí pro odvolání státního zástupce, který musí v rámci lhůty pro podání odvolání vymezit, proti kterým výrokům rozsudku ohledně kterého obviněného odvolání podává a rovněž to, zda ve vztahu k jednotlivým napadeným výrokům odvolání podává ve prospěch, anebo v neprospěch obviněného. Jiný závěr by pro obviněného nerespektoval záruky spravedlivého procesu, neboť by bylo nemyslitelné, aby například v rámci konečného návrhu státní zástupce rozšířil své odvolání na další výroky a změnil odvolání na podané v neprospěch obviněného, aniž by měl obviněný dostatečnou možnost na tuto změnu reagovat. Asymetrie ve vztahu k nutnosti vymezit odvolání v určité lhůtě zde představuje vlastně jedno z tzv. favor defensionis, tj. oprávnění, které zákon dává obviněnému, aniž by jimi disponoval také státní zástupce jako protistrana.

Odvolací soud tedy tím, že z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce podaného ve prospěch obviněných změnil (doplnil) výrok o vině zásadním způsobem v neprospěch obviněných, porušil zákon v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.

Rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jak naznačoval ve svém vyjádření státní zástupce, nepřicházelo v úvahu proto, že napadeným rozhodnutím byli obvinění v rozporu se zákonem uznáni vinnými ve větším rozsahu, než je uznal vinnými soud prvního stupně a než mohli být uznáni vinnými rozsudkem odvolacího soudu, což samo o sobě vylučuje závěr, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3758/13).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 7 To 409/2017, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O obou dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení a krajský soud bude povinen znovu o podaných odvoláních rozhodnout. Přitom bude vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud. Protože dovolání byla podána pouze obviněnými, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§ 265s odst. 1, 2 tr. ř.). Krajský soud při svém rozhodování bude dbát na vnitřní nerozpornost svého rozhodnutí a odstraní logické nesrovnalosti, například uváží, že (správné) konstatování v odůvodnění rozsudku, že svědecké výslechy neproběhly, je v rozporu s údajem ve výroku rozsudku, že obvinění provedli výslechy svědků. Nemůže obstát také časový údaj ve výroku napadeného rozsudku, že k jednání vůči D. Č. mělo dojít mezi 9:35 a 10:15 hodin, ačkoli v odůvodnění je argumentováno tím, že už v čase 10:09 hodin obvinění opustili věznici.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2018

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák