Rozhodnutí NS

30 Cdo 5896/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/15/2018
Spisová značka:30 Cdo 5896/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5896.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 30 o. s. ř.
§ 138 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/27/2019
I.ÚS 707/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
07/17/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5896/2017-230

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. N., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karin Kulčárovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovaným 1) Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, a 2) městu Kroměříž, se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí 115/1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 219/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2017, č. j. 23 Co 308/2017-119, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2017, č. j. 28 C 219/2015-96, jímž žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a byla zamítnuta žádost žalobce o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázka, zda poměry žalobce odůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že účastník žádající o osvobození od soudních poplatků (potažmo o ustanovení zástupce) je povinen soudu věrohodným způsobem své poměry prokázat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 99/2013), což se týká i povinnosti věrohodně tvrdit a prokázat, z jakých zdrojů žalobce hradí své životní potřeby, pokud jeho uváděné příjmy jsou podstatnou měrou převyšovány jeho výdaji.

Napadené usnesení odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud v tomto směru zohlednil, že žalobce nedoložil výši dluhu vůči svému synovi T. N., neboť soud při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků (ustanovení zástupce) přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, tedy i k poměrům osob, s nimiž žadatel žije ve společné domácnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 249/2016), popřípadě je na ně odkázaný výživou. Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, pak byla Nejvyšším soudem zdůrazněna také v řadě jeho dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, nebo usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015).

Dovolání nečiní přípustným ani další námitky, podle kterých „na straně žalobce došlo ke splnění povinností, když při podání návrhu na osvobození od soudních poplatků tvrdil všechny rozhodné skutečnosti a tyto doložil příslušnými listinami“ a z takto zjištěných skutečností měl soud prvního stupně (popř. odvolací soud) správně dovodit závěr, že dovolatel splňuje zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů; jejich prostřednictvím totiž dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na kterou by se vztahovalo některé z kritérií přípustnosti dovolání vymezených § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4156/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5681/2017).

K tvrzené vadě řízení spočívající v tom, že soudy nižších stupňů nevyzvaly žalobce k doplnění údajů o jeho poměrech, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by bylo dovolání posouzeno jako přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Na další dovolatelem vymezené otázce – zda je schopen v řízení samostatně hájit svá práva – rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud žádosti žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).

Ve zbylém rozsahu ohledně námitky žalobce, že bylo narušeno jeho legitimní očekávání a právní jistota, jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než bylo rozhodnuto soudy v jiných řízeních o žádosti žalobce o ustanovení zástupce, Nejvyšší soud k dovolání nepřihlížel. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), což platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces). Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).

Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 11. 2018

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu