Rozhodnutí NS

21 Cdo 1736/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/09/2019
Spisová značka:21 Cdo 1736/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1736.2019.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o úschovách
Cenné papíry
Smlouva komisionářská
Dotčené předpisy:§ 290 předpisu č. 292/2013Sb.
§ 1953 odst. 1 o. z.
§ 2460 odst. 2 o. z.
§ 96 předpisu č. 256/2004Sb.
§ 4 odst. 5 a 3 písm. a) předpisu č. 256/2004Sb.
§ 93 předpisu č. 256/2004Sb.
Kategorie rozhodnutí:D EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1736/2019-81


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka ve věci soudní úschovy složitele brokerjet České Spořitelny, a. s. v likvidaci se sídlem v Praze, Budějovická 1518/13a, IČO 27088677, zastoupeného JUDr. Petrem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24 pro příjemce 1. J. H., narozeného XY, bytem XY, 2. J. B., narozeného XY, bytem XY, 3. O. K., narozeného XY, bytem XY, 4. P. F., narozeného XY, bytem XY, 5. M. U., narozeného XY, bytem XY, 6. D. Š., narozeného XY, bytem XY, 7. T. B., narozeného XY, bytem XY, 8. R. K., narozeného XY, bytem XY, o přijetí zaknihovaných cenných papírů do úschovy soudu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 Sd 72/2018, o dovolání složitele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2019, č. j. 29 Co 488/2018-53, takto:


Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. srpna 2018, č. j. 34 Sd 72/2018-32, se zrušují a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 29. 6. 2018 podaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 se složitel domáhal přijetí zaknihovaných cenných papírů do soudní úschovy. Návrh odůvodnil tak, že je akciovou společností oprávněnou k poskytování investičních služeb a jeho stěžejním předmětem podnikání bylo zejména obstarávání nákupu a prodeje investičních nástrojů dle pokynů klienta. K tomu složitel uzavřel s každým klientem komisionářskou smlouvu. Dne 1. 10. 2015 složitel vypověděl smlouvy s příjemci, po uplynutí dohodnuté jednoměsíční výpovědní lhůty komisionářské byl vztah ke dni 30. 11. 2015 ukončen. Ke dni 1. 1. 2017 rozhodl jediný akcionář složitele, společnost Česká spořitelna, a.s., IČO 45244782, o zrušení společnosti složitele s likvidací. S účinností ke dni 21. 2. 2017 byl k vypořádání majetku složitele, vyrovnání dluhů vůči věřitelům a k naložení s případným likvidačním zůstatkem jmenován likvidátor Ing. Libor Janoušek. Likvidátor dne 27. 6. 2017 dopisem vyzval každého z osmi příjemců uvedených v návrhu, k poskytnutí součinnosti při vypořádání jeho majetku, zejména je instruoval, jakým způsobem mohou naložit s investičními nástroji vedenými na příslušném evidenčním účtu. Do dne podání návrhu 29. 6. 2018 žádný z osmi příjemců neposkytl složiteli potřebnou součinnost k vypořádání investičních cenných papírů na svém evidenčním účtu, je tak zřejmé, že každý z příjemců je v prodlení, a toto „naplňuje první skutkovou podstatu ustanovení § 1953 OZ, tj., každý z příjemců bezdůvodně odmítl přijetí plnění“.

Usnesením ze dne 17. 8. 2018, č. j. 34 Sd 72/2018-32, Obvodní soud pro Prahu 4 návrh zamítl. Dospěl k závěru, že „… Z uvedeného ustanovení (§ 1953 odst. 1 o. z., pozn. dovolacího soudu) tedy vyplývá oprávněnost složení předmětu plnění do soudní úschovy toliko v případě, kdy jsou subjekty v postavení věřitele a dlužníka. To však není případ předložený složitelem. V daném případě totiž složitel není v postavení dlužníka, neboť zaknihované cenné papíry svým zákazníkům nedluží. Složitel uzavřel se zákazníky komisionářskou smlouvu, v jejímž ustanovení 1.1 se uvádí: Za podmínek stanovených touto Smlouvou se společnost Brokerjet zavazuje, že bude v rámci povolení k poskytování Investičních služeb vlastním jménem a na účet Zákazníka obstarávat koupi nebo prodej investičních nástrojů, nebo uskutečňovat činnost k dosažení tohoto výsledku v souladu s pokyny Zákazníka, a to v České republice i v zahraničí. Současně se zavazuje, že bude obstarávat vypořádání těchto transakci, provádět správu a úschovu Investičních nástrojů a jiné služby dáte specifikované v této Smlouvě. Z uvedeného je zřejmé, že složitel pro zákazníky obstarával obchodování s cennými papíry, které jsou však ve vlastnictví zákazníka a složitel může s těmito cennými papíry nakládat toliko na základě pokynů zákazníka. Složitel tedy zaknihované cenné papíry zákazníkům nedluží, pakliže tyto jsou evidovány na účtu zákazníka. Dlužníkem je v právním smyslu ten, kdo má povinnost něco plnit. Aby tedy bylo možné o určitém subjektu prohlásit, že je v právním smyslu dlužníkem, musí existovat oprávnění na straně věřitele k vymáhání takového plnění. Soud však neshledává na straně příjemců žádný právní titul, kterým by se mohli domáhat jakéhokoliv plnění ze strany složitele, pakliže složiteli nesdělili instrukce, jak s jejich cennými papíry naložit a bez těchto instrukcí není složitel oprávněn s cennými papíry příjemců nakládat. Jestliže ovšem neexistuje právní titul k vymáhání plnění, znamená to, že neexistuje ani dlužník a že složitel proto nemůže být v postavení dlužníka, jak to ustanovení § 1953 odst.1 o. z. vyžaduje….“

K odvolání složitele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2019, č . j. 29 Co 488/2018-53, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že „…i když v dané věci došlo k výpovědím komisionářských smluv uzavřených mezi složitelem a příjemci, na základě kterých měl složitel obstarávat nákup a prodej investičních nástrojů dle pokynů klienta, nepřestali být příjemci vlastníky účtů, na kterých jsou evidovány zaknihované cenné papíry. Z tohoto pohledu není mezi složitelem a příjemci vztah dlužníka a věřitelů, neboť v důsledku ukončení smluvního vztahu mezi složitelem a příjemci ( vlastníky účtů ) žádná povinnost plnění na straně složitele neexistuje. Z návrhu na přijetí všech zaknihovaných cenných papírů, které složitel vede na účtech pro jednotlivé příjemce, do úschovy soudu jednoznačně vyplývá, že složitel se návrhem na přijetí do úschovy soudu snaží v podstatě dosáhnout toho, aby správa účtů patřících příjemcům přešla na soud. Takovou povinnost soudu v rámci zákonné úpravy úschov nelze dovodit, když zároveň je víc než zřejmé, že věci, které mají nehmotnou povahu (tj. zaknihované cenné papíry), nelze do úschovy soudu složit. Přitom dle shora citovaného ustanovení § 113 odst. 1 vyhl. č. 37/1992 Sb. je faktické složení předmětu úschovy do úschovy soudu podmínkou pro přijetí do úschovy soudu…“ K argumentaci složitele, že „smlouva a smluvní vztah založený smlouvou je důvodem pro vedení příslušného zákaznického účtu“, a že v důsledku toho „složiteli zanikla smluvní povinnost vést zákaznický účet v rámci samostatné evidence cenných papírů ve vztahu k danému příjemci“, odvolací soud uvedl, že „…tuto situaci nelze vyřešit tím, že by se snad soud přijetím zaknihovaných cenných papírů do úschovy měl dostat do pozice toho, kdo za vedení těchto účtů, které patří příjemcům, nese odpovědnost. Tuto situaci musí složitel vyřešit jiným způsobem, než složením do úschovy soudu, což je v případě zaknihovaných cenných papírů, které nemají fyzickou podobu, technicky nemožné…“.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal složitel dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda „…investiční cenné papíry (jako zaknihované cenné papíry) lze přijmout do úschovy podle § 1953 o. z. ve spojení s ustanovením § 290 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, v situaci, kdy jsou tyto investiční cenné papíry složitelem spravovány a vedeny na účtech v tzv. samostatné evidenci.“. Uvedl, že odvolací soud dovodil, že investiční cenné papíry jsou vedeny na účtu zákazníka, který vlastní daný zákazník (tj. příjemce). Konstatoval dále, že odvolací soud má patrně za to, že evidence zákaznických účtu je jakýsi samostatně a na složiteli a příjemcích nezávisle stojící systém, který zajistí, že příjemcům není potřeba investiční cenné papíry vůbec vydávat. Předmětné zákaznické účty jsou však účty vedenými v tzv. samostatné evidenci cenných papírů. Zákaznické účty a samostatnou evidenci cenných papírů přitom vede složitel (jakožto obchodník s cennými papíry), a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu příjemci a nevedl by je, pokud by nebyla uzavřena příslušná smlouva s daným příjemcem. Jinými slovy, smlouva a smluvní vztah založený smlouvou je důvodem pro vedení příslušného zákaznického účtu. V důsledku zániku smlouvy a smluvního vztahu došlo k tomu, že složiteli zanikla jakákoliv smluvní povinnost vést zákaznicky účet v rámci samostatné evidence ve vztahu k danému příjemci. S ohledem na své povinnosti obchodníka s cennými papíry a s ohledem na dohledovou činnost České národní banky však uvedený účet musí vést technicky dále, protože jednoduše nemá žádnou jinou možnost, jak s investičními cennými papíry naložit, pokud daný příjemce neposkytne součinnost, tj. pokud nedá instrukci k převodu nebo neposkytne informace k příslušnému účtu u jiného obchodníka s cennými papíry. Argumentace odvolacího soudu vede k tomu, že složitel bude povinen spravovat investiční cenné papíry na své náklady donekonečna, což je závěr podle názoru složitele nesprávný. Nesprávnost argumentace odvolacího soudu vynikne právě v situaci složitele, který se nachází v likvidaci a jehož jediným cílem je vypořádat zákaznický majetek (tj. investiční cenné papíry). V důsledku závěru odvolacího soudu by tak složitel musel investiční cenné papíry držet nadále a nemohlo by nikdy dojít k likvidaci složitele. Dovolatel dále poukázal na to, že po zániku závazků z příslušné smlouvy nemá složitel žádnou povinnost a ani právo investiční cenné papíry (tj. zaknihované cenné papíry) držet. Z toho důvodu je zřejmé, že po zániku závazků ze smlouvy je složitel povinen investiční cenné papíry příjemci vrátit a je tedy vůči příjemcům dlužníkem. S ohledem na nehmotnou povahu investičních cenných papírů smlouva v případě výpovědi smlouvy předpokládala aktivní jednání ze strany příjemce ve výpovědní době. Příjemce byl v tomto ohledu povinen složiteli bud' udělit instrukci, jak má složitel naložit s investičními cennými papíry, nebo učinit jiné jednání, které zprostí složitele všech závazků, do kterých vstoupil ve prospěch příjemce. Příjemce požadovanou instrukci složiteli včas neudělil, ani jej jinak těchto závazků nezprostil a v důsledku tohoto omisivního jednání se tak dostal do prodlení. Dále složitel uvedl, že podle odvolacího soudu u věcí s nehmotnou podobou není možné pojmově uvažovat o jejich úschově. Takový závěr je zjevně nesprávný, neboť peněžní prostředky jsou běžně přijímané do soudní úschovy v nehmotné podobě (převodem na účet) a že vlastnictví či správa nehmotných věcí představuje v dnešní době naprostý standard. Pokud dále argumentuje odvolací soud tak, že nemůže nést odpovědnost za správu evidenčních účtů či investičních cenných papírů, je tato jeho argumentace poněkud nejasná. Složitel nepožaduje a nikdy nepožadoval, aby soud evidenční účty či investiční cenné papíry spravoval jako obchodník s cennými papíry. Soud je podle názoru složitele povinen převzít investiční cenné papíry do úschovy (tj. vést je na svém účtu). Za tím účelem byl složitel připraven poskytnout veškerou součinnost svou i svého jediného akcionáře. Navrhl, aby bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2019, č. j. 29 Co 48812018-53, změněno tak, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne l7. srpna 2018, č. j. 34 Sd 72/2018-32, mění tak, že se návrhu složitele na přijetí investičních cenných papírů (zaknihovaných cenných papírů) do úschovy soudu v plném rozsahu vyhovuje, popřípadě aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2019, č. j. 29 Co 488/2018- 53, spolu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. srpna 20l8, čj. 34 Sd 72/2018-32, zrušil, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání složitele podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že složitel jako akciová společnost oprávněná k poskytování „investičních služeb“ podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu uzavřel mimo jiné v letech 2006, 2009, 2012 a 2015 s různými fyzickými osobami (dále „příjemci“) „komisionářské smlouvy“, jejichž obsahem byla mimo jiné i „úschova a správa investičních nástrojů“, evidovaných na příslušném (majetkovém) účtu příjemce, vedeným složitelem. Dne 1. 10. 2015 byly jednotlivé smlouvy s příjemci složitelem vypovězeny s tím, že po uplynutí jednoměsíční výpovědní lhůty byl smluvní vztah ukončen ke dni 30. 11. 2015. Dne 27. 6. 2017 vyzval likvidátor složitele jednotlivé příjemce k poskytnutí součinnosti k vypořádání investičních cenných papírů, evidovaných na jednotlivých účtech; příjemci však na tento přípis nereagovali, zůstali zcela nečinní. Na majetkových účtech jednotlivých příjemců složitel eviduje zaknihované cenné papíry různého typu, vesměs akcie, podílové listy či depozitní certifikáty.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak bezprostředně odvisí od řešení otázky, zda a za jakých podmínek lze přijmout do úschovy soudu tzv. zaknihované cenné papíry, což je otázka, která doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a proto je dovolání přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

S ohledem na datum podání návrhu na přijetí plnění do soudní úschovy (29. 6. 2018) je třeba podmínky přijetí zaknihovaných cenných papírů do soudní úschovy řešit podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy ve znění pozdějších předpisů (dále „jednací řád“), podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o podnikání na kapitálovém trhu“).

Podle ustanovení § 290 z. ř. s. u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku.

Podle ustanovení § 1953 odst. 1 o. z. nelze-li dluh splnit proto, že věřitel je neznámý nebo nepřítomný, že věřitel odmítl bezdůvodně plnění přijmout, že dlužník je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem, nebo z jiných důležitých příčin na straně věřitele, je dlužník oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy. Účelně vynaložené náklady spojené s náhradním splněním jdou k tíži věřitele.

Ustálená judikatura soudů (srov. například Zhodnocení rozhodování ve věcech úschov projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 38/88, které bylo uveřejněno pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, které bylo uveřejněno pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) dovodila, že návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat kromě uvedení důvodu úschovy vždy také označení složitele a toho, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (příjemce), popřípadě též údaj o tom, kdo si (případně) činí právo na předmět úschovy, i když na něj nemá z hmotného práva (podle názoru složitele) právo. Soud se při rozhodování o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy za účelem splnění dluhu nezabývá pravdivostí tvrzení složitele, která ve smyslu ustanovení § 185a odst. 2 o. s. ř. (nyní § 290 z. ř. s.) a § 568 věty první obč. zák. (nyní § 1953 odst. 1 o. z. ) uvedl o důvodu úschovy a o věcné legitimaci dlužníka a věřitele. Z uvedených tvrzení při svém rozhodování vychází a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popř. zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy, a návrh na přijetí do úschovy zamítne, jen jestliže z tvrzení složitele vyplývá, že tu důvod úschovy podle zákona není nebo že podle hmotného práva nemůže dojít ke splnění závazku složením jeho předmětu do úschovy.

Soud prvního stupně i odvolací soud se ve smyslu shora uvedených zásad správně zabývaly otázkou, zda složitel je (podle svého tvrzení) v postavení dlužníka ve vztahu k uvedeným příjemcům a zda plnění, které má být složeno do soudní úschovy, je plněním tvrzeného dluhu.

Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit (srov. § 1721 o. z. ). Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (srov. § 1723 odst. 1 o. z. ). Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový (srov. § 1722 o . z .). Komisionář po obstarání záležitosti provede vyúčtování, postoupí komitentovi práva nabytá v souvislosti s obstaráním záležitosti a vydá mu vše, co při tom získal (srov. § 2460 odst. 2 věta druhá o. z., resp. § 585 obč. zák. pro závazky z komisionářské smlouvy uzavřené před 1. 1. 2014).

Z uvedeného není pochyb o tom, že po ukončení komisionářské smlouvy vznikají mezi komisionářem a komitentem závazky, vyplývající z vypořádání komisionářského vztahu, tedy především povinnost komisionáře vydat komitentovi „vše, co svoji činností získal“, resp. „převést na něj práva, která byla nabyta“. Není též pochyb o tom, že v tomto rozsahu má komisionář povinnost komitentovi plnit a je tedy, v obecné rovině, ve smyslu shora uvedené zákonné definice komitentovým „dlužníkem“. V tomto konkrétním případě jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud shodně dovodily, že (pokud dovolací soud argumentaci správně rozumí) povinnost plnit komisionáři nevznikla, neboť výše uvedené povinnosti je nutno považovat za splněné („…příjemci jsou vlastníky cenných papírů, evidovaných na jednotlivých majetkových účtech vlastníků…“).

Skutečně není třeba pochybovat o tom, že příjemci jsou vlastníky cenných papírů, evidovaných na jejich majetkových účtech (srov. ustanovení § 527 odst. 2 o. z., § 96 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a dále argumentem a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5239/2008). Na straně druhé uvedené ještě bez dalšího neznamená, že je vyloučena jiná povinnost složitele ke splnění; typicky povinnost vydat.

Pakliže totiž složitel tvrdí, že jako obchodník s cennými papíry je zároveň tím, kdo je oprávněn (a povinen) evidovat zaknihované cenné papíry v samostatné evidenci (srov. § 4 odst. 3 písm. a), odst. 5, § 93 zákona o podnikání na kapitálovém trhu), a tedy tím, kdo je povinen evidovat a vést tzv. majetkové účty vlastníků - jednotlivých příjemců (srov. § 526 o. z.) a tyto cenné papíry nejsou evidovány v centrální evidenci (srov. § 91 zákona o podnikání na kapitálovém trhu) a pokud dále tvrdí, že smluvní vztah (jednotlivé komisionářské smlouvy), podle kterého mu toto oprávnění vzniklo, zanikl, pak mu ovšem zaniklo oprávnění k vedení těchto jednotlivých majetkových účtů, tedy oprávnění nadále jednotlivé zaknihované cenné papíry, evidované na těchto majetkových účtech, „držet“ a vznikla tak povinnost je „vydat“. Protože však zaknihované cenné papíry v „materializované podobě“ (jako listiny) samozřejmě neexistují (srov. ustanovení § 524 o. z.) a tedy je nelze „vydat“, je třeba nalézt ekvivalent této povinnosti pro vzniklou situaci. Stěží si lze totiž představit stav, kdy, ač se ani fakticky ani právně situace nezměnila oproti stavu před vznikem povinnosti plnit, přesto došlo ke splnění závazku, resp. k jeho zániku. Jinak řečeno, složiteli tak vznikla povinnost zajistit vedení evidence zaknihovaných cenných papírů ve vlastnictví příjemců na jiném majetkovém účtu, neboť on sám již nemá oprávnění tyto konkrétní majetkové účty příjemců vést. Lze souhlasit s dovolatelem, že bez součinnosti příjemců tuto svoji povinnost však splnit nemůže a dostává se skutečně do bezvýchodné situace, není-li mu součinnost poskytnuta. Zákon (o podnikání na kapitálovém trhu, či o. z.) totiž tuto situaci neřeší a podle přesvědčení dovolacího soudu jde o tzv. „nechtěnou mezeru v zákoně“ (srov. např. závěry učiněné v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95 či ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06), a je nezbytné najít řešení, které je přirozené a nejméně omezí práva účastníků řešeného právního vztahu; právě řešení, nabízející se v tomto případě, tedy složení plnění do úschovy soudu, je řešením „nejméně bolestivým“.

Na podkladě uvedeného rozboru dospěl dovolací soud k závěru, že právní závěr odvolacího soudu, že nelze vyhovět návrhu složitele na přijetí zaknihovaných cenných papírů do úschovy soudu, neboť není splněna podmínka, že složitel je ve vztahu k příjemcům jejich dlužníkem, správný není, ledaže zaknihované cenné papíry jsou (zároveň) evidovány na majetkových účtech jednotlivých příjemců, vedených v centrální evidenci, což však se nepředpokládá, resp. není tvrzeno ani zjištěno.

Dále odvolací soud dospěl k závěru, že návrhu nelze vyhovět, neboť „věci, které mají nehmotnou povahu (tj. zaknihované cenné papíry), nelze do úschovy soudu složit“.

U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 290 z. ř. s.). Soud v rámci jiné činnosti soudu přijímá do úschovy a) peníze složením nebo převodem na běžný účet soudu u banky, b) vkladní knížky, cenné papíry, cennosti a jiné movité věci tak, že je uloží nejprve do kovové skříně soudu, pokud to velikost věcí dovolí, c) ostatní movité věci, jež se nehodí pro úschovu v kovové skříni, tím, že je uloží u vhodného schovatele (§ 113a odst. 1 jednacího řádu). Věci, které se nehodí k úschově v kovové skříni soudu ani k úschově u banky, se uloží u schovatele. Soud vyhledá vhodného schovatele zejména mezi právnickými a fyzickými osobami zabývajícími se úschovou věcí (§ 113c odst. 1 jednacího řádu). Dovolací soud nemá důvod v této souvislosti řešit, zda zaknihované cenné papíry ztratily či neztratily povahu cenných papírů (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, Poslanecká sněmovna parlamentu, roč. 2012), neboť zůstává, že i zaknihované cenné papíry jsou věcmi (movitými, nehmotnými – srov. § 489, § 496 odst. 2, § 498 odst. 2 o. z.). Je také zřejmé, že nejde o věci, které jsou k úschově vysloveně nevhodné (srov. § 113a odst. 2 jednacího řádu). Vzhledem k tomu, že peníze se u soudu skládají běžně formou jejich složení na účet soudu, zřízený a vedený u příslušné banky (srov. § 113a odst. 1 jednacího řádu), za této situace by neměla být problémem úschova zaknihovaných cenných papírů, neboť z technického hlediska jde v podstatě o totéž, rozdílný je pouze obsah licence, udělené k poskytnutí příslušné služby (srov. např. ustanovení § 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Pro účely vyhledání příslušného vhodného schovatele složitel dokonce nabízel a nabízí službu společnosti Česká spořitelna, a. s. se sídlem v Praze, Olbrachtova č. 1929/62, které příslušná licence udělena byla a která je ochotna a schopna službu splnit. Pokud by s plněním této služby vznikaly v průběhu úschovy náklady (služba je zpoplatněna), nic nebrání vyzvat složitele k zaplacení přiměřené zálohy (srov. ustanovení § 296 odst. 1 z. ř. s. ). Proto ani tento důvod zamítnutí návrhu není podle dovolacího soudu správný.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 7. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu