Rozhodnutí NS

29 ICdo 112/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:29 ICdo 112/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.112.2016.2
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odporovatelnost
Incidenční spory
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 240 IZ.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 59 INS XY
59 ICm XY
29 ICdo 112/2016-232


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka T., zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, PSČ 779 00, proti žalované M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, PSČ 150 00, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2016, č. j. 59 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2016, č. j. 59 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 59 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že kupní smlouva ze dne 4. května 2010 uzavřená mezi žalovanou (M. P.) a pozdějším insolvenčním dlužníkem (T.), jejímž předmětem byl převod ve výroku specifikované bytové jednotky a podílu na společných částech domu a pozemků v katastrálním území XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“), je neúčinná (bod I. výroku), zavázal žalovanou k povinnosti „vydat“ nemovitosti žalobkyni (Mgr. Ing. Evě Hepperové, jako insolvenční správkyni dlužníka T.) ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku do majetkové podstaty dlužníka, nebo ve stejné lhůtě žalobkyni zaplatit částku ve výši 7 813 550 Kč (bod II. výroku), uložil žalované uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 17 659 Kč (bod III. výroku) a insolvenčnímu soudu soudní poplatek (bod IV. výroku) a zastavil řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. května 2010 (bod V. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ J. P. (dále jen „J. P.“), tehdy jediný společník pozdějšího insolvenčního dlužníka, rozhodnutím datovaným dne 10. března 1998 schválil uzavření smlouvy o půjčce ze dne 10. března 1998.

2/ Dne 10. března 1998 pozdější insolvenční dlužník (jednající J. P.) uzavřel s žalovanou smlouvu o půjčce, podle níž se žalovaná zavázala poskytnout pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku půjčku ve výši 8 400 000 Kč na dobu deseti let. J. P. stvrdil svým podpisem, že tuto částku převzal.

3/ Ze spisu notářky JUDr. Ivany Kruškové sp. zn. N 066/2000 NZ 059/2000 bylo zjištěno, že H. jmenované notářce zaslal dne 29. února 2000 faxem koncept notářského zápisu o zvýšení základního jmění pozdějšího insolvenčního dlužníka. V něm bylo uvedeno, že J. P. jako věřitel poskytl pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku dle smluv o půjčkách ze dne 16. března 1998, 25. května 1998 a 30. srpna 1998 půjčky ve výši 3 894 000 Kč, 4 496 000 Kč a 1 200 000 Kč. Celková výše pohledávek J. P. vůči pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku tak činila 9 590 000 Kč. Dále z něj vyplynulo, že J. P. rozhodl o navýšení základního kapitálu pozdějšího insolvenčního dlužníka o 8 400 000 Kč s tím, že se na vklad započítává celá pohledávka ze smluv o půjčkách ze dne 16. března 1998 a 25. května 1998 a částka ve výši 10 000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 30. srpna 1998.

4/ Jediný společník pozdějšího insolvenčního dlužníka dne 1. března 2000 v rámci působnosti valné hromady rozhodl o zvýšení základního jmění společnosti vkladem části pohledávek ve výši 8 400 000 Kč, přičemž na vklad se započítala celá pohledávka ze smluv o půjčkách ze dne 16. března 1998 a 25. května 1998 a částka ve výši 10 000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 30. srpna 1998. Toto rozhodnutí J. P. učinil dne 7. prosince 1999 a k témuž datu bylo provedeno v účetnictví pozdějšího insolvenčního dlužníka.

5/ Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2008, č. j. 47 C 338/2008-11, který nabyl právní moci dne 20. ledna 2009, bylo rozvedeno manželství žalované a J. P.; manželé spolu od srpna 2005 nežili ve společné domácnosti.

6/ Podle dohody o vypořádání společného jmění manželů P. ze dne 25. ledna 2009, ověřené dne 4. února 2013, měla žalovaná pohledávku vůči pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku ve výši 8 400 000 Kč, neboť mu poskytla půjčku ze svých výlučných prostředků; tato pohledávka připadla žalované. Částka 8 400 000 Kč byla „účetně“ vložena do společnosti pozdějšího insolvenčního dlužníka jako půjčky J. P. ve výši 3 894 000 Kč ze dne 16. března 1998, jako půjčka ve výši 4 496 000 Kč ze dne 25. května 1998 a jako půjčka ve výši 10 000 Kč ze dne 30. srpna 1998.

7/ Znaleckým posudkem znalce Ivana Irovského (obor ekonomika – ceny a odhady nemovitostí) ze dne 9. března 2009 č. 26/03/2009 byly nemovitosti oceněny částkou ve výši 7 813 550 Kč.

8/ Rozhodnutím jediného společníka datovaným dne 4. května 2010 J. P. schválil převod „v rozhodnutí specifikované nemovitosti“ na žalovanou s tím, že kupní cena ve výši 8 400 000 Kč měla být uhrazena zápočtem pohledávky žalované za pozdějším insolvenčním dlužníkem, která vznikla na základě půjčky žalované pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku ze dne 10. března 1998.

9/ Dne 4. května 2010 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník (jednající J. P.) jako prodávající a žalovaná jako kupující kupní smlouvu o převodu nemovitostí. Žalovaná nemovitosti nabyla za kupní cenu 8 400 000 Kč, která měla být uhrazena „zápočtem proti pohledávce v této výši do 6 měsíců od podpisu smlouvy“; dne 26. října 2010 katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva podle této smlouvy ve prospěch žalované ke dni 17. května 2010 (dále také jen „kupní smlouva“).

10/ Dne 4. května 2010 uzavřeli pozdější insolvenční dlužník (jednající J. P.) a žalovaná dohodu o narovnání, podle níž žalovaná zapůjčila pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku z vlastních zdrojů na základě třech smluv o půjčce ze dne 16. března, 25. května a 30. srpna 1998 finanční částky v celkové výši 8 400 000 Kč na nákup pohledávek. Dále z dohody vyplynulo, že se smluvní strany z důvodu rozvodu manželství J. P. a žalované dohodly, že žalovaná na základě kupní smlouvy získá nemovitosti v rámci majetkového vypořádání za podíl v pozdějším insolvenčním dlužníku. Kupní cena nemovitostí činila podle znaleckého posudku 7 813 550 Kč, avšak s ohledem na poskytnutou půjčku měla být uhrazena formou zápočtu pohledávky za pozdějším insolvenčním dlužníkem právě ve výši 8 400 000 Kč a vzájemná práva tím měla být narovnána.

11/ Insolvenční soud dále učinil zjištění ze spisu téhož soudu sp. zn. 59 ICm XY.

Z protokolu o výpovědi svědka bývalého jednatele dlužníka J. P. zjistil, že J. P. společnost založil v roce 1997. Z důvodu odkupu pohledávek potřeboval hodně peněz a rozhodl se zapůjčit si na nákup od svého tehdejšího tchána větší finanční obnos. Bývalý tchán z důvodu opatrnosti vyřešil situaci tak, že požadovaný finanční obnos daroval své dceři (žalované) a ta ho následně půjčila pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku. Žádná smlouva o tom nebyla sepsána. J. P. nevěděl, kolik smluv o půjčce bylo sepsáno. Uvedl, že všechny peníze od tchána v celkové výši 8,5 mil. Kč převzal od žalované najednou a následně byly postupně používány na nákup pohledávek. Pozdější insolvenční dlužník dlužil žalované cca 8,5 mil. Kč a tento závazek měl být vyrovnán poskytnutím bytu žalované.

Z protokolu o výpovědi svědkyně M. Č. (dále jen „M. Č.“) insolvenční soud zjistil, že M. Č. u pozdějšího insolvenčního dlužníka pracovala jako recepční od roku 1999 a od roku 2001 do listopadu 2009 jako účetní a poté pracovala na dohodu o provedení práce. Při jejím nástupu byly v účetnictví pozdějšího insolvenčního dlužníka zaúčtovány „půjčky společnosti jednatele“ J. P.; nevzpomněla si, kdy byly zaúčtovány ani v jaké výši; vráceny byly J. P., ale nevěděla v jakých částkách. Vrácení zúčtovávala ona, muselo to tedy být po roce 2001. Vracely se postupně, ne jednorázově, přičemž na detaily si nevzpomněla.

Z protokolu o výpovědi svědkyně M. H. (dále jen „M. H.“) zjistil, že M. H. je dlouholetou přítelkyní žalované a kolegyní z práce, že žalované poskytovala její rodina finanční pomoc a že žalovaná poskytla M. H. půjčku v době rekonstrukce chaty. Uvedla, že společně s žalovanou dojela k rodině žalované, kde otec žalované předal žalované koženou tašku obsahující finanční obnos pro M. H. neznámé výše s tím, že se mohlo jednat o částku ve výši 10 mil. Kč. Tyto peníze poskytl otec žalované – dle tvrzení M. H.– do „firmy“ manželů P. Následně se s touto taškou M. H. a žalovaná přemístily domů k žalované. Z peněz v tašce poskytl J. P. svědkyni finanční obnos ve výši 25 000 Kč. Na přesné období, kdy k této půjčce došlo, si M. H. nevzpomněla. Přípisem ze dne 22. února 2013 upřesnila svou výpověď a sdělila, že k předání předmětného finančního obnosu došlo v roce 1998.

12/ Insolvenční soud usnesením ze dne 2. května 2011, č. j. MSPH 59 INS XY, zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs, a usnesením ze dne 26. července 2011, č. j. MSPH 59 INS XY, ustanovil žalobkyni insolvenční správkyní.

13/ Nemovitosti byly původně zahrnuty do majetkové podstaty, avšak na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 59 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), ve znění opravného usnesení ze dne 17. července 2014, č. j. 59 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), byly ze soupisu vyloučeny.

14/ Do insolvenčního řízení se přihlásilo 17 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 24 164 744,65 Kč. Z přihlášek pohledávek bylo zjištěno, že:

- Věřitel Prádelna Šopík s. r. o. (později HB Glass s. r. o.) [dále jen „věřitel PŠ“] přihlásil pohledávku v celkové výši 51 369 Kč za provedené a vyfakturované práce v roce 2009.

- Věřitel Plzeňský Prazdroj, a. s. (dále jen „věřitel PP“) přihlásil pohledávku v celkové výši 235 264 Kč ze směnky splatné v roce 2009.

- Věřitel Česká průmyslová zdravotní pojišťovna přihlásil pohledávku v celkové výši 15 336 Kč jako nedoplatek pojistného za období od 1. prosince 1998 do 30. června 2010.

- Věřitel Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „věřitel FÚ“) přihlásil pohledávku v celkové výši 1 456 676,90 Kč podle 194 vykonatelných výkazů nedoplatků a penále za různé daně od roku 2008 do roku 2011 včetně.

- Věřitel R. B. (dále jen „věřitel R. B.“) přihlásil vykonatelnou nemovitostmi zajištěnou pohledávku ve výši 558 950 Kč s příslušenstvím splatnou v roce 2010 vyplývající z mandátní smlouvy ze dne 1. července 2000, dále pohledávku ve výši 301 250 Kč splatnou „od roku 2004“ jako smluvní pokutu dle stejné smlouvy a také vykonatelnou pohledávku ve výši 2 850 000 Kč splatnou od 21. července 2010 zajištěnou zástavním právem na (jiných) nemovitostech ve vlastnictví dlužníka.

Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 235 odst. 1, § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 588 a § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – uzavřel, že z tvrzení a listinných důkazů nebylo kvůli rozporům v nich prokázáno, že „žalovaná skutečně a jakým způsobem“ poskytla dlužníku půjčku z vlastních zdrojů v tvrzené celkové výši 8 400 000 Kč, kterou následně měla být uhrazena formou zápočtu kupní cena.

Insolvenční soud s ohledem na rozpornost tvrzení žalované a obsahu předložených listinných důkazů, jejichž pravost žalobkyně zpochybnila, vzhledem k tomu, že žalovaná neprokázala, dlužníku půjčku v jakékoli výši skutečně poskytla, a s ohledem na osobní vztah J. P. jakožto jediné osoby tehdy jednající za dlužníka k žalované, měl za to, že kupní smlouva byla sice uzavřena platně, ale nebylo prokázáno uhrazení kupní ceny, neboť k němu mělo dojít zápočtem na neexistující půjčky. Došlo-li vůbec k poskytnutí prostředků dlužníku, poskytl je otec žalované.

Uzavřel tak, že kupní smlouva byla neúčinným právním úkonem, kterým se žalovaná a tehdejší jednatel dlužníka (J. P.) snažili vyvést majetek dlužníka, který již byl v té době v úpadku, o čemž svědčily vykonatelné pohledávky (zejména vykonatelné pohledávky věřitelů R. B., FÚ a PŠ). Kupní cena nebyla uhrazena a zcela evidentně ani neměla být uhrazena, neboť tvrzené půjčky byly fiktivní. Nemohlo tak dojít k započtení.

Závěrem insolvenční soud uvedl, že vzhledem k tomu že § 239 odst. 4 insolvenčního zákona byl s účinností od 1. ledna 2014 doplněn o možnost společně s rozhodnutím o neúčinnosti právního úkonu stanovit i povinnost vydat plnění z tohoto neúčinného úkonu do podstaty, připustil možnost rozšíření žaloby a současně rozhodl o povinnosti vydat plnění z neúčinného úkonu do majetkové podstaty. Výši plnění stanovil dle znaleckého posudku, který předložila sama žalovaná. Protože žalovaná měla z této smlouvy prospěch, byla povinna vydat buď předmět plnění ze smlouvy, nebo jeho hodnotu.

K odvolání žalované proti bodům I. až IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku ve znění, že se určuje, že vůči věřitelům dlužníka je kupní smlouva o převodu nemovitostí neúčinná, změnil bod III. výroku tak, že žalovanou zavázal k úhradě nákladů řízení žalobkyně ve výši 18 143 Kč, a bod IV. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek (dále jen „R 106/2016“), které jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že kupní smlouva je podle § 240 insolvenčního zákona neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění (zkracujícím právním úkonem).

S odkazem na citovanou judikaturu zdůraznil, že vzhledem k ujednání o úhradě kupní ceny započtením se dlužníku nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, ze kterého by mohli být věřitelé uspokojeni. O zkracující právní úkon dlužníka by proto nešlo jen tehdy, kdyby dlužník v době účinnosti kupní smlouvy měl jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů.

K tomu odvolací soud uvedl, že „je sice pravdou, že dlužník měl v době uzavření sporného právního úkonu další majetek, avšak musel si být vědom toho, že byl z převážné části předmětem zajištění pro významnou pohledávku jeho věřitele, což platí zejména o jeho majetku v obci XY zajištěného již na základě smluv o zřízení zástavního práva ze dne 28. ledna 2009 a ze dne 9. března 2009 (srov. přihlášku pohledávky č. P1), pročež tento majetek nemohl v době účinnosti sporné kupní smlouvy použít pro úhradu svých splatných závazků. Právě s ohledem na zajištění dalšího dlužníkova majetku již v době uzavření sporné kupní smlouvy je dle odvolacího soudu zjevné, že dlužník v rozhodné době nedisponoval dostatečným majetkem, z něhož by mohl uspokojit všechny splatné pohledávky svých věřitelů. Převodem sporných nemovitostí tak zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů.“

Zároveň odvolací soud zdůraznil, že ani přes výzvu odvolacího soudu dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), žalovaná neprokázala, že by jí její otec skutečně poskytl finanční prostředky ve výši 8 400 000 Kč, tedy že těmito prostředky disponovala, ani skutečnost, že by tuto částku skutečně půjčila dlužníku. Poukázal zejména na vnitřní rozpornost dohody o narovnání ze dne 4. května 2010 a na zjevný nesoulad mezi tvrzením, že žalovaná dlužníku půjčila finanční prostředky ze svého výlučného vlastnictví a skutečností, že tato půjčka byla řešena v rámci vypořádání společného jmění manželů a její majetkové účasti ve společnosti dlužníka.

Odvolací soud měl dále za prokázané, že v době uzavření kupní smlouvy byl dlužník v úpadku přinejmenším ve formě platební neschopnosti, což se podle odvolacího soudu podávalo z přihlášených pohledávek věřitelů PŠ, PP, FÚ a R. B. Z nich vyplývalo, že v rozhodné době měl dlužník vůči těmto věřitelům závazky, jež neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, čímž byly naplněny podmínky vyvratitelné domněnky platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, kterou žalovaná nevyvrátila. K tomu doplnil, že skutečnost, že žalovaná byla manželkou jednatele dlužníka, její vztah k dlužníku jako osobě blízké bez dalšího nezakládá.

Ve vztahu k bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu odvolací soud uvedl, že jej shledává nesprávným a nadbytečným. Žalovaná stále v době rozhodnutí odvolacího soudu vlastnila sporné nemovitosti, její povinnost vydat je do majetkové podstaty tak vyplývala přímo ze zákona (§ 236 a § 237 insolvenčního zákona) a do majetkové podstaty náležely již právní mocí rozsudku, jímž byla určena neúčinnost kupní smlouvy (§ 239 odst. 4 věta první insolvenčního zákona). Zároveň neměla žalovaná možnost volby. Vlastnila-li plnění z neúčinného právního úkonu (v projednávané věci nemovitosti) musela je vydat (jelikož toto plnění náleží do majetkové podstaty). Povinnost vydat peněžitou náhradu plnění by mohla mít, jen kdyby již toto plnění nevlastnila, což však nebyl tento případ.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka především namítá – s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněného pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2009“), a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 a v R 106/2016 – že dlužník měl ke dni uzavření kupní smlouvy jiný majetek postačující k uspokojení věřitelů, kupní smlouva proto nemohla být zkracujícím právním úkonem. V tomto směru se odvolací soud odchýlil od označené judikatury, jestliže se dalším majetkem ani výší závazků dlužníka ke dni uzavření kupní smlouvy nezabýval. Nesprávně tak posoudil kupní smlouvu a okolnosti, za nichž k převodu došlo.

Dovolatelka – citujíc závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2003, sp. zn. 33 Odo 1009/2002 – odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový stav, když se vůbec nezabýval rozsahem majetku, kterým dlužník ke dni účinnosti převodu nemovitostí disponoval, a to přesto, že podle dovolatelky jde o zcela základní otázku pro posouzení neúčinnosti jakéhokoli právního úkonu. Současně má za to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, na jaký skutkový stav odvolací soud aplikoval příslušnou právní normu o neúčinnosti právního úkonu, neboť se nezabýval nejen výše zmíněným rozsahem majetku, ale ani tento rozsah v odůvodnění neuvedl (poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5287/2014). Má za to, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou neúplné a nemohou sloužit jako řádný podklad pro aplikaci norem o neúčinnosti právních úkonů dlužníka.

Podle dovolatelky dlužník měl k okamžiku účinnosti převodu další majetek; dovolatelka zejména poukazuje na to, jaký majetek měl dlužník ještě ke dni 14. února 2012 a 11. května 2013. Také uvádí, kolik mohla maximálně činit celková výše dlužníkových závazků ke stejnému okamžiku (19 189 395,65 Kč).

S odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí ani v hodnocení skutečnosti, že další (jiný) dlužníkův majetek byl předmětem zajištění. Podle jejího mínění jde o zřejmé pochybení, neboť samotná existence zástavního práva a priori neznamená, že dlužník nedisponuje dostatečným majetkem k uspokojení svých věřitelů a tedy že soud nemusí zjišťovat skutečnou hodnotu majetku dlužníka a skutečnou výši jeho závazků k okamžiku účinnosti odporovatelného právního úkonu. Z logiky věci je možné, že by po uspokojení pohledávek zajištěného věřitele z aktiv dlužníka, převažujících nad jeho pasivy, mohli být uspokojeni další věřitelé.

K tomu doplňuje, že „odvolací soud řádně nezjistil a nevymezil skutkový stav, ze kterého vycházel v napadeném rozhodnutí, a to zejména ve smyslu zjištění, jaký konkrétní majetek dlužníka byl předmětem zajištění, pro jaké konkrétní pohledávky o jaké výši a ve prospěch jakého věřitele. Odvolací soud se namísto řádného zjištění a vymezení skutkového stavu v odůvodnění omezil na vágní konstatování, že dlužník měl v předmětné době (blíže neurčený) majetek, ale tento byl z převážné části (co je to převážná část?) předmětem zajištění (jakých pohledávek?), a proto je zjevné, že dlužník v rozhodné době nedisponoval dostatečným majetkem.“

Konečně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud vydal podle dovolatelky překvapivé rozhodnutí. Poukazujíc na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uvádí, že překvapivé je napadené rozhodnutí proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnosti, že na převážné části majetku dlužníka vázlo ke dni účinnosti odporovatelného právního úkonu zástavní právo. Touto skutečností se insolvenční soud vůbec nezabýval a žádný z účastníků ji nikdy netvrdil, díky čemuž se účastníci řízení nemohli k dané skutečnosti vyjádřit a předložit případné důkazy. Nadto odvolací soud své závěry opřel o smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 28. ledna 2009 a 9. března 2009, aniž by jimi insolvenční soud či soud odvolací řádně provedly důkaz.

Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje s napadeným rozhodnutím. Má za to, že judikaturu Nejvyššího soudu citovanou dovolatelkou k § 42a obč. zák. (R 30/2009 a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4886/2007) nelze bez dalšího aplikovat na neúčinnost právního úkonu dle § 235 a § 240 insolvenčního zákona, k čemuž cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101. Žalobkyně míní, že kupní smlouva byla neúčinným právním úkonem dle § 240 insolvenčního zákona.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním předestřenou otázku výkladu § 240 insolvenčního zákona Nejvyšší soud dosud v dotčených souvislostech beze zbytku nezodpověděl.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle § 3 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má

a/ více věřitelů a

b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost") [odstavec 1].

Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2).

Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 240 insolvenčního zákona se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).

Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není

a/ plnění uložené právním předpisem,

b/ příležitostný dar v přiměřené výši,

c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo

d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

Při výkladu § 240 insolvenčního zákona se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na těchto závěrech:

1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení § 241 insolvenčního zákona se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, § 242 pak neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) jsou ve výsledku též zkracujícími právními úkony [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“)].

2/ Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v § 235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v § 42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Skutková podstata neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona je koncipována jinak než skutková podstata odporovatelnosti dle § 42a obč. zák. K naplnění skutkové podstaty § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2013 a R 106/2016].

3/ V rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“), Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.

4/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje) [srov. R 106/2016; obdobně k výkladu § 241 insolvenčního zákona viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014]. Dlužník „učiní“ právní úkon (kupní smlouvu týkající se nemovitosti) k okamžiku, kdy nastaly jeho právní účinky (co do změny vlastnického práva), tedy k okamžiku, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015).

5/ Ustanovení § 3 insolvenčního zákona upravuje (mimo jiné) vyvratitelnou domněnku o tom, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, v případě, že tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)]. Tato vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky se neuplatní jen pro účely rozhodnutí o úpadku (§ 136 a násl. insolvenčního zákona), nýbrž i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona) nebo jde-li o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona); potud srov. i zařazení § 3 insolvenčního zákona (část první, obecná část, hlava I, základní ustanovení) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2014“)].

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích § 1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. [viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), a R 45/2014]

Na základě takto ustaveného judikatorní rámce tak lze shrnout pro poměry projednávané věci následující.

Pro závěr o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být (ve stručnosti) kumulativně splněny čtyři podmínky. Dlužník se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, právní úkon učinil v době, kdy byl v úpadku nebo tento právní úkon k úpadku vedl, byl učiněn ve lhůtě jednoho roku (případně tří let) před zahájením insolvenčního řízení a nevztahuje se na něj žádná z výjimek dle § 240 odst. 4 insolvenčního zákona.

Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 17/2013, u této skutkové podstaty se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele. Tamtéž Nejvyšší soud zdůraznil, že zde nelze bez dalšího aplikovat judikatorní závěry přijaté při výkladu § 42a obč. zák. (resp. § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném od 1. června 1996, ve spojení s § 42a obč. zák., na který odkazoval), což zde platí i pro úvahy obsažené v R 30/2009 či v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 ohledně přiměřenosti protiplnění a relevance existence dalšího majetku dlužníka. Právní úkony bez přiměřeného protiplnění jsou sice ve svém výsledku také zkracujícími právními úkony (R 60/2014), ale jejich skutková podstata je jiná a postavená v základě na objektivních kritériích přiměřenosti protiplnění a úpadku dlužníka.

Přesto je však při zkoumání neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona relevantní obranou námitka existence dalšího majetku dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů (viz již v obecné rovině R 106/2016 a R 64/2017), i když z jiných důvodů, a to ve vazbě na prokazování úpadku dlužníka.

Jak je shora vysvětleno v R 113/2014 ve spojení (zejména) se závěry R 45/2014, je možné, aby se žalovaný ve sporu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce na vyslovení neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění bránil tvrzením o tom, že dlužník nebyl v úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), protože měl k okamžiku vzniku právního úkonu (viz R 106/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015) dostatek majetku. To však za podmínky, že tento majetek byl dlužník schopen využít k úhradě pohledávek svých věřitelů, které byly více jak 30 dní po lhůtě splatnosti. Bez této podmínky není obrana použitelná – v tom se liší závěry přijaté při výkladu § 42a obč. zák. Jinak řečeno, žalovaný se může bránit důsledkům domněnky platební neschopnosti dlužníka k okamžiku vzniku sporného právního úkonu obdobně jako dlužník v insolvenčním řízení věřitelskému insolvenčnímu návrhu.

Pro upřesnění je namístě dodat, že existence dalšího majetku dlužníka je spojena s otázkou úpadku dlužníka v okamžiku, kdy sporný právní úkon učinil (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona); nejde o faktor zkoumaný v rámci přiměřenosti protiplnění (protiplnění je poměřováno § 240 odst. 1 insolvenčního zákona; srov. i R 64/2017). V tomto se liší úprava § 42a obč. zák. (a související judikatorní závěry) od úpravy obsažené v § 240 insolvenčního zákona.

Povinnost tvrzení a povinnost důkazní je v takovém případě na žalovaném; ten musí tvrdit a prokázat, že dlužník měl v rozhodné době majetek využitelný k úhradě pohledávek věřitelů, jež byly v té době více jak 30 dní po lhůtě splatnosti; tedy prokázat, že dlužník nebyl v úpadku. Insolvenčního správce netíží povinnost tvrzení ani povinnost důkazní o neexistenci takového majetku, neboť domněnku platební neschopnosti musí vyvrátit žalovaný. Insolvenčního správce tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní jen ohledně domněnky úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že sporný civilní proces ovládá zásada projednací, soud sám tyto skutečnosti nezkoumá. K tomu srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016.

V poměrech projednávané věci se výše uvedené projeví tak, že odvolací soud se měl řádně zabývat obranou dovolatelky spočívající v tvrzení, že dlužník měl v době uzavření kupní smlouvy další majetek, z něhož by uspokojil (mohl uspokojit) pohledávky svých věřitelů, které již byly více jak 30 dní po splatnosti; tedy obranou, že dlužník v okamžiku vzniku kupní smlouvy nebyl v úpadku. To platí i tehdy, tvrdí-li dovolatelka skutečnosti, z nichž by takový úsudek měl vyplynout nepřímo (že před uzavřením kupní smlouvy, ale i v dalších letech poté, měl dlužník dostačující majetek dovolatelkou zmiňovaný).

S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že odvolací soud pouze ve velmi obecné rovině konstatoval, že „dlužník měl v době uzavření sporného právního úkonu další majetek, avšak musel si být vědom toho, že byl z převážné části předmětem zajištění pro významnou pohledávku jeho věřitele“ a odkázal na přihlášku pohledávky č. P1. Z toho odvolací soud dovodil, že dlužník neměl dostatečný majetek, ze kterého by mohl uspokojit všechny splatné pohledávky svých věřitelů.

Takové posouzení je zjevně nedostatečné. Dovolatelka výstižně poukazuje na to, že odvolací soud nijak nezkoumal výši zajištěné pohledávky, hodnotu zajištěného majetku a už vůbec ne skutečnost, že dlužník mohl mít jiný majetek. Obranou dovolatelky spočívající v tvrzeních, že dlužník měl dostatečný majetek, se v tomto směru řádně nezabýval a dovolatelku nepoučil, že důkazní břemeno k prokázání těchto skutečností tíží ji. Z těchto důvodů zůstalo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat obranou žalované založenou na tvrzení o existenci majetku dlužníka, přičemž otázku, zda dlužník měl dostatek majetku využitelného k úhradě splatných pohledávek svých věřitelů, bude zkoumat s přihlédnutím k závěrům plynoucím z R 113/2014 ve spojení s R 83/2012 a R 45/2014, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 86/2016; dovolatelku též poučí, že povinnost tvrzení i důkazní povinnost ohledně této obrany tíží ji a v případě nutnosti ji i poučí v souladu s § 118a o. s. ř. a vezme v potaz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněného pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud dále poznamenává, že žalobkyně v průběhu řízení rozšířila žalobu o výrok, jímž bude žalovaná zavázána „vydat“ nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka nebo poskytnout rovnocennou finanční náhradu ve výši 7 813 550 Kč. Insolvenční soud usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 59 ICm XY, připustil „rozšíření žaloby o výrok na vydání předmětu sporného právního jednání do majetkové podstaty“ a v rozsudku ze dne 24. listopadu 2014 následně dovolatelku zavázal v bodu II. výroku k povinnosti „vydat“ nemovitosti žalobkyni ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku do majetkové podstaty dlužníka, nebo ve stejné lhůtě žalobkyni zaplatit částku ve výši 7 813 550 Kč.

Přestože odvolací soud tuto část výroku rozsudku shledal nesprávnou (nadbytečnou), učinil to, že ji spolu s bodem I. výroku „potvrdil“ tak („ve znění“), že ve skutečnosti potvrdil jen bod I. výroku a o žalobním požadavku uvedeném v bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu nijak nerozhodl. Takový postup však není správný. Soud nemůže (ať už z jakýchkoli důvodů) ponechat nerozhodnutou část podané žaloby. V odvolacím řízení proto není přípustné, aby odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu (soudu prvního stupně), který se s dotčenou částí žalobního žádání vypořádal, změnil tak, že tato část žaloby zůstane nerozhodnuta. Jinými slovy řečeno, při novém rozhodnutí ve věci odvolací soud neopomene výslovně rozhodnout i o bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

V novém rozhodnutí odvolacího soudu bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 2. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu