Rozhodnutí NS

28 Cdo 2710/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/06/2019
Spisová značka:28 Cdo 2710/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2710.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Pozemní komunikace
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
§ 458 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/23/2019
III.ÚS 1325/19
JUDr. Jaroslav Fenyk
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2710/2018-201


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. G. nar. XY, b) M. G., nar. XY, obou XY, c) M. G., nar. XY, a d) K. G., nar. XY, obou XY, všech zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, IČ 660 03 008, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 1.410.144 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 40/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2017, č. j. 15 Co 204/2017-163, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 18 C 40/2013-133, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit prvním dvěma žalobcům částku 705.072 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a druhým dvěma žalobcům částku 705.072 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Nevyhověl tak požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož se žalované mělo dostat skrze užívání nemovitostí ve spoluvlastnictví žalobců bez právního důvodu. Vycházel přitom ze zjištění, dle kterého je žalovaná majitelkou silnice první třídy, jíž jsou předmětné pozemky spoluvlastněné žalobci zastavěny. Při určení výše bezdůvodného obohacení, jež dle ustálené judikatury, na niž obvodní soud odkázal, odpovídá v místě a čase obvyklému nájemnému, bylo nezbytné zohlednit, že žalovaná za dotčené období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 žalobcům za užívání jejich pozemků uhradila částku 176.268 Kč. Obvodní soud připomněl, že je-li nájemné za užívání posuzované nemovitosti cenou regulovanou veřejnoprávními předpisy, nemůže ani v místě a čase obvyklé nájemné, resp. náhrada za bezdůvodné obohacení takto stanovenou částku převýšit. Nelze tudíž přisvědčit žalobcům domáhajícím se vydání ceny odpovídající tržní hodnotě pozemků, nereflektujíce zmiňovanou veřejnoprávní regulaci. Naopak je možné žalovanou zaplacenou částku považovat za dostačující. Adekvátní je vzhledem k požadavkům obecného zájmu rovněž zátěž, již musí žalobci na svých pozemcích strpět, pročež nelze uvažovat ani o nepřiměřeném zásahu do jejich základních práv. Pro řečené obvodní soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 15 Co 204/2017-163, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožniv se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, přitakal i jeho právním vývodům, jež pokládal za konformní s ustálenou rozhodovací praxí, a pro stručnost na ně odkázal. Za nepřípadný považoval odkaz odvolatelů na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08, poněvadž šlo na rozdíl od projednávané kauzy o situaci, v níž soukromý subjekt využíval cizí pozemek k soukromým účelům. Akcentoval, že předmětné pozemky jsou užívány ve veřejném zájmu (zabezpečení dopravní obslužnosti veřejnosti), přičemž omezení práv žalobců neshledal nepřiměřeným.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť pro věc rozhodná otázka nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, resp. má být vyřešena jinak. Avizujíce porušení svých ústavně zaručených práv (na přístup k soudu a vlastnit majetek), nesouhlasí s názory soudů obou stupňů ohledně výše bezdůvodného obohacení na straně žalované. Prosazují, že náhrada za neoprávněný zásah do jejich vlastnického práva má vycházet z tržní hodnoty pozemků, jež je několikanásobně vyšší než soudy uvažované obvyklé nájemné. Namítají, že cenová regulace by měla být toliko výjimečnou a dočasnou. Upozorňují, že se nadto jedná o limitaci nájemného, avšak mezi účastníky aktuálního sporu nikdy nájemní vztah neexistoval. Poukazují rovněž na prospěch, jejž žalovaná z provozu obchvatu města O. měla, pročež považují již dříve v řízení odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08 za přiléhavý, na rozdíl od irelevantní judikatury citované odvolacím soudem. S odkazem na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se dovolávají Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dodatkových protokolů, domnívajíce se, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejich základního práva vlastnit majetek, nebylo-li jim poskytnuto adekvátní odškodnění. Dožadují se obdobné aplikace závěrů vyslovených Ústavním soudem v případech řešených v jeho nálezech sp. zn. II. ÚS 1135/14 a sp. zn. I. ÚS 1904/14, dovozujíce, že náleží-li za odnětí vlastnického práva plná tržní cena konkrétního pozemku, pak by taková náhrada měla příslušet i za jejich užívání. Pro vylíčené navrhují zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se negativně vyjádřila žalovaná, jež stručně projevila podporu napadenému rozhodnutí, které považuje za správné a souladné s právními předpisy i judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2830/2015).

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem přípustným shledat nelze.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aprobovaná i judikaturou Ústavního soudu, se ustálila v názoru, podle něhož vzniká vlastníku stavby pozemní komunikace umístěné na cizím pozemku, aniž by mu k tomu svědčil řádný právní titul, bezdůvodné obohacení na úkor majitele dotčeného pozemku (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, či jeho rozsudek ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, nebo ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14). Výše takto získaného majetkového prospěchu je pak v intencích konstantní judikatury vyjadřována částkou odvíjející se od hladiny obvyklého nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále namátkou z jeho novější judikatury rozsudky ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, nebo jeho usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015). Uvedené teze pak obstály i v rámci přezkumu v řízení před Ústavním soudem (srov. zejména jeho usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost brojící proti shora zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, či dále usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1917/17, bod 10).

Vzhledem k vylíčenému je evidentní, že judikatura v obecné rovině akceptuje aplikaci cenových předpisů stanovujících maximální výši nájemného za užívání pozemků k nepodnikatelským účelům. Opačný názor v dovolateli odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, byl pouze výsledkem reflexe pro konkrétní spor specifických skutečností. V aktuálně řešeném případě se ovšem ze spisu nepodávají takové okolnosti, jež by obdobně vylučovaly veřejný zájem na regulaci nájemného ve vztahu k dotčeným pozemkům zastavěným veřejnou komunikací, u nichž je zpravidla takový zájem na úpravě maximální ceny za jejich užívání dán (obdobně viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 430/2017, či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014). Na řečeném ničeho nezmění ani dovolateli naznačované zpoplatnění užívání komunikace, neboť se zcela zjevně nejedná o podnikatelskou činnost státu. Relevantními pak nelze shledat odkazy dovolatelů na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1904/14, pro zásadní odlišnost mezi aktuální kauzou a v nich projednávanými spory. Ve jmenovaných rozhodnutích byla řešena problematika vyvlastnění majetku za náhradu, jež byla nepřiměřená jeho hodnotě, nikoliv kompenzace za omezení ve výkonu vlastnického práva, které majiteli věci i nadále náleží, jež je předmětem posouzení v nynějším případě. Zároveň lze dodat, že i ve zmiňovaných nálezech Ústavní soud připustil eventuální omezení vlastnického práva, je-li odůvodněno veřejným zájmem. O jeho přítomnosti v aktuálním sporu není pochyb (viz shora). Ani v nynější věci pak dovolací soud neshledal důvod se od líčených závěrů odchylovat.

K poukazům dovolatelů na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva se předně sluší upozornit, že vesměs řeší problematiku regulace nájemného v situacích, v nichž byla věc pronajata, ovšem jejímu vlastníku je bráněno ve zvyšování nájemného. K otázce výpočtu výše bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním cizí věci bez právního důvodu se Evropský soud pro lidská práva v odkazovaných rozhodnutích nevyjadřuje. Míří-li pak argumentace dovolatelů na to, že aplikace cenových předpisů je v celku nepřípustná, poněvadž omezuje práva vlastníka věci, jeví se nutným připomenout, že jak v judikatuře Ústavního soudu, tak v citovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva je připuštěna regulace cen nájemného (například z důvodů vyrovnání zájmů všech zúčastněných subjektů v souvislosti s přechodem země na tržně orientovanou ekonomiku a navracením majetku, bytových domů, právním nástupcům původních totalitním režimem perzekuovaných majitelů – srovnej kupř. věc Bittó a další proti Slovensku, č. 30255/09, rozsudek ze dne 28. 1. 2014), čili v kontextu posuzované věci lze v tomto směru pomýšlet i na limitaci výše možného prospěchu získaného z důvodu absence náležitého právního titulu, tato však nesmí být stanovena v rozporu s kritérii zdůrazněnými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Těmi jsou zákonnost, legitimní cíl takového opatření a zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společnosti a individuálními právy dotčených subjektů (srov. zejména věc Hutten-Czapska proti Polsku, č. 35014/97, rozsudek ze dne 19. 6. 2006, věc Statileo proti Chorvatsku, č. 12027/10, rozsudek ze dne 10. 7. 2014, věc Fleri Soler a Camilleri proti Maltě, č. 35349/05, rozsudek ze dne 26. 9. 2006, nebo věc Edwards proti Maltě, č. 17647/04, rozsudek ze dne 24. 10. 2006). V nyní projednávaném případě byly naznačené požadavky již v řízení před soudy nižších stupňů reflektovány se závěrem, že byly dodrženy, pročež na regulaci nájemného pozemků nesloužících k podnikání, jež je ostatně ve veřejném zájmu, nelze nahlížet jako na protiústavní. Argumentace směřující proti cenové regulaci artikulovaná ve vztahu k české právní úpravě ve věci R & L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09, rozsudek ze dne 3. 7. 2014, a na něj navazujících rozsudcích o spravedlivém zadostiučinění, na něž dovolatelé odkazují, se pak pojí s otázkou regulace nájemného za užívání bytových prostor v minulosti (konkrétně v období před 31. 12. 2006, v němž byla shledána protiústavní), a není již relevantní pro nynější kauzu, v níž nic nenasvědčuje tomu, že by cenová regulace nebyla ústavně konformní, či nerespektovala dovolateli akcentovaná základní práva chráněná Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Věnovaly-li nalézací soudy pozornost právě též ústavněprávnímu aspektu daného sporu, není možné souhlasit s dovolateli, že by se jejich rozhodnutí příčila uváděné praxi Evropského soudu pro lidská práva.

S ohledem na shora uvedené tedy lze uzavřít, že dovolateli označená problematika byla v praxi Nejvyššího soudu již řešena, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu se této ani žalobci jmenované judikatuře nepříčí, a rozhodnou otázku není důvodu řešit oproti dosavadnímu náhledu jinak. Nepředložili-li žalobci Nejvyššímu soudu žádnou jinou otázku, jež by naplňovala kritéria § 237 o. s. ř., nezbylo než jejich dovolání coby nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšná žalovaná nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a náhradu hotových výdajů nepožadovala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 2. 2019


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu