Rozhodnutí NS

11 Tvo 4/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/07/2019
Spisová značka:11 Tvo 4/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.4.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Trvání vazby
Dotčené předpisy:§ 72 odst. 1,3,4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tvo 4/2019-10
USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2019 stížnost obviněného B. B., nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 6 To 86/2018, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá.

O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 15. 1. 2019, sp. zn. 6 To 86/2018, usnesením podle § 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání obviněného B. B. (dále jen „obviněný“) ve vazbě, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které namítl, že pro jeho ponechání ve vazbě nejsou ani nadále splněny obligatorní podmínky ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. Podotkl, že při vazebním zasedání opakovaně uváděl, že má zajištěn pobyt u své známé L. M., bytem XY, se kterou se zná ze školy již 27 let, v minulosti u ní 3 roky bydlel a tuto možnost má i nyní. Neztotožnil se proto s odůvodněním napadeného rozhodnutí, ve kterém soud dovodil, že nemá trvalé bydliště a nemá kde bydlet. Současně dodal, že má také zajištěnou práci, neboť se dlouhodobě živí jako tesař a truhlář a k výkonu živnosti má založeno živnostenské oprávnění. Závěrem stížnosti obviněný zdůraznil, že v žádném případě nemá zájem mařit trestní řízení tím, že by se nedostavil k nařízenému soudnímu jednání, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu za současného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.

Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 43 T 11/2018, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to motorového vozidla Fiat Multipla, rz: XY, které je uloženo v centrálním skladu Policie ČR v Brně. Zmíněný rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obviněného. Z toho důvodu se v současné době věc nachází u odvolacího soudu, tj. u Vrchního soudu v Olomouci. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje znaky trestného činu a stále existuje podezření, že jej spáchal obviněný. Obviněný je i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.

Vrchní soud v Olomouci rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. Konstatoval přitom, že vzhledem k tomu, že obviněný byl nalézacím soudem uznán vinným, byť dosud nepravomocně, ze spáchání zvlášť závažného trestného činu a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře šestnácti let, je třeba akcentovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle které trest ve výměře šestnácti roků odnětí svobody je nutno považovat za citelný nepodmíněný trest odnětí svobody a již sama tato skutečnost, tedy ohrožení obviněného tímto vysokým trestem, i když dosud nepravomocně uloženým, je dostatečným důvodem k vyslovení obavy z útěku obviněného či jeho skrývání. Už jen proto jsou podle názoru Vrchního soudu v Olomouci dány důvody vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř. Zmínil však i další okolnosti, a to konkrétně skutečnost, že obviněný fakticky nemá žádné trvalé bydliště, kde by se stabilně zdržoval. I když obviněný v rámci své výpovědi před soudem argumentoval tím, že by případně mohl bydlet u jedné ze svých sester v Olomouci, tak zároveň připustil, že u ní bydlel naposledy před 4 roky a že sestra ani neví, že by u ní chtěl bydlet. Dále obviněný uvedl, že s ohledem na způsob své obživy (pomoc při výstavbě rodinných domů) se fakticky stěhoval z místa na místo, neboť se snažil vždy bydlet poblíž místa svého aktuálního zaměstnání. Podle mínění Vrchního soudu v Olomouci je proto zcela evidentní, že obviněný v podstatě nemá žádné trvalé bydliště a není ani pevněji vázán k jednomu místu pobytu vazbami pracovními.

Vrchní soud v Olomouci proto shledal, že jsou dány veškeré skutečnosti odůvodňující závěr o nutnosti setrvání obviněného B. B. ve vazbě podle § 67 písm. a) tr. ř. (tzv. útěková vazba) s tím, že propuštěním obviněného z vazby by zcela evidentně mohlo dojít ke zmaření či podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání.

S výše uvedeným názorem Vrchního soudu v Olomouci se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Olomouci tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř.

Vzhledem k tomu, že výše trestu (ve výměře šestnácti let odnětí svobody) uloženého nepravomocným rozsudkem jednoznačně a sama o sobě odůvodňuje zesílenou obavu z útěku obviněného, je nutno považovat jeho námitku deklarovanou v podané stížnosti, tj. že má zajištěnou práci a také pobyt u své známé L. M., za bezpředmětnou.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003). V daném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v délce šestnácti let, tudíž výše trestu uloženého nepravomocným rozsudkem jednoznačně a sama o sobě odůvodňuje zesílenou obavu z útěku, jak správně uvedl i vrchní soud.

Pokud byl obviněnému, byť nepravomocným odsuzujícím rozsudkem, uložen takto vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, tak při plném respektování principu presumpce neviny se povaha omezení osobní svobody mění, když se již nejedná o vazbu, ale o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak také plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikaturních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964) a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na vazbu po vynesení odsuzujícího rozsudku (byť nepravomocného) žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek pro zbavení osobní svobody podle čl. 5 Úmluvy, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, § 58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, § 102-104).

Vrchní soud v Olomouci náležitě odůvodnil, v čem spatřuje předmětný vazební důvod, uvedl konkrétní relevantní skutečnosti a jejich souvislost s nutností omezení osobní svobody obviněného.

Stížnostní námitky obviněného Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Olomouci o nutnosti jeho ponechání ve vazbě. Navíc z obsahu spisu vyplývá, že usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 2. 2019, č. j. 6 To 86/2018-723, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. V době rozhodování Nejvyššího soudu se obviněný ve vazbě nenacházel, neboť byl u něj již nařízen výkon trestu odnětí svobody. Za této situace se stal bezpředmětným jeho návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, který učinil v podané stížnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 3. 2019


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu