Rozhodnutí NS

30 Cdo 2700/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/19/2018
Spisová značka:30 Cdo 2700/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2700.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/12/2018
III. ÚS 4021/18
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2700/2018-89


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně VITAMO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25155202, se sídlem v Praze 10, Slunečnicová 2284/40, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 124/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 21 Co 447/2017-65, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 9. 2017, č. j. 25 C 124/2017-42 byla (tzv. „pro tentokráte“) zamítnuta žaloba o zaplacení částky 71 025,40 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 31704/2013 (dále „posuzované řízení“ nebo „insolvenční řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovoláním předestřená otázka, zda lze přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé insolvenční řízení (jeho část) přiznat i v případě, kdy insolvenční řízení nebylo dosud ukončeno, nemůže založit ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť odvolací soud ji nevyřešil v poměrech projednávané věci jinak, než jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1986/11). Neodchýlil se ani od navazujících závěrů vtělených do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3729/2013, v nichž bylo vysvětleno, že posouzení přiměřenosti délky insolvenčního (konkursního) řízení přichází pojmově do úvahy až v souvislosti s jeho skončením. Tamtéž se Nejvyšší soud vymezil i k výkladu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho poměru ke konkurznímu (insolvenčnímu) řízení. Uvedené závěry se přitom vztahovaly jak ke konkurznímu, tak výslovně i k insolvenčnímu řízení.

Byla-li důvodem zamítnutí žaloby tzv. „ pro tentokrát“ samostatně stojící okolnost, že až do skončení insolvenčního řízení nemůže být objektivně určitelná výše tvrzené újmy způsobená žalobkyni [např. v souvislosti se zjištěním výše jí přihlášeného nároku a zejména míry jeho následného uspokojení ve smyslu ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jež je určující pro stanovení rozsahu odčinění z hlediska významu řízení pro poškozeného], pak všechny další dovolatelkou nastolené otázky (zejména zda je možno odškodnit žalobkyni za situace, kdy rozhodování insolvenčního soudu o určité dílčí procesní otázce trvalo samo o sobě nepřiměřeně dlouho, popř. že soudy se nezabývaly „meritem věci“, tedy vlastním průběhem konkrétního insolvenčního řízení) se míjejí s argumentací, na níž napadené rozhodnutí vybudoval odvolací soud. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádná další námitka žalobkyně naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivěji projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam dospěl k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. 9. 2018


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu