Rozhodnutí NS

30 Cdo 136/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/14/2018
Spisová značka:30 Cdo 136/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.136.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 136/2018-201


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michaelou Lukovskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 100/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2017, č. j. 69 Co 167/2017-152, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2017, č. j. 69 Co 167/2017-152, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 17 C 100/2015-141, podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přerušil řízení, jehož předmětem je nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, jímž byl žalobce vzat do vazby. Rozhodnutí o vazbě bylo později ke stížnosti žalobce jako nezákonné zrušeno. Důvodem přerušení kompenzačního řízení je podle soudu prvního stupně potřeba vyčkání pravomocného skončení dosud probíhajícího trestního řízení, vedeného proti žalobci u Policie České republiky – Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV pod sp. zn. NCOZ-682/TČ-2016-417404, a u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 2 KZV 18/2014. V rámci uvedeného trestního řízení je podle soudu prvního stupně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci.

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 8. 2017, č. j. 69 Co 167/2017-152, usnesení soudu prvního stupně (po formulační modifikaci) potvrdil. Dospěl k závěru, že v daném případě žalobci nemajetková újma v důsledku nezákonného rozhodnutí o jeho vzetí do vazby nepochybně vznikla, je ale třeba přihlédnout i k tomu, zda ještě před tím, než by mu mohla být v daném řízení přiznána požadovaná peněžní satisfakce, by nemohlo dojít zčásti nebo i zcela ke kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy v rámci dosud neskončeného trestního řízení. Pro vznik nároku dle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je podle odvolacího soudu rovněž významný i pozdější výsledek trestního řízení (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2486/2013 a 30 Cdo 1588/2016; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz – pozn. Nejvyššího soudu).


II. Dovolání a vyjádření k němu


3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. na základě argumentace, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, popřípadě, že Nejvyšší soud o dané otázce rozhoduje rozdílně. Konkrétně žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1194/2006, v němž bylo zdůrazněno, že za situace, kdy bylo zrušeno rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby pro nezákonnost (srov. § 8 OdpŠk), bylo třeba posoudit uplatněný nárok i z hlediska § 7 odst. 1 OdpŠk, podle kterého rozhodnutí o nároku na náhradu škody související s nezákonným rozhodnutím o vazbě není nutno vázat až na výsledek trestního řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí o vazbě vydáno; obdobně žalobce poukázal na závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007. Na základě totožné úvahy rozhodují podle žalobce i jiné odvolací senáty Městského soudu v Praze, a to dokonce ve věci spoluobviněných, kteří jsou, stejně jako žalobce, stíháni v rámci téhož trestního řízení. Žalobce odkázal i na znění § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Důvody, pro které se odvolací soud v projednávané věci odklonil od závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebyly v odůvodnění napadeného usnesení odvolacím soudem přesvědčivě vysvětleny. Žalobce naopak legitimně očekával, že v jeho věci bude postupováno srovnatelným způsobem. Opačný názor reprezentovaný pozdějším rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016, o jehož závěry opřel napadené rozhodnutí odvolací soud, považuje žalobce za nesprávný a překvapivý. Odvolací soud rovněž pominul, že „škoda“ žalobci vznikla před více než třemi lety, a názor, podle něhož pokračování v (trestním) řízení bude mít vliv na charakter utrpěné újmy, proto nemůže být správný. Žalobce současně akcentoval, že i pokud by se mělo vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, jenž zvažuje možnost započtení nezákonně vykonané vazby na uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, jako způsobilý prostředek kompenzace nemajetkové újmy, pak bylo třeba vysvětlit, zda v žalobcově případě vůbec připadá v úvahu uložení takového druhu trestu, popřípadě zda a jak může takový zápočet „dle trestních procesních předpisů“ vyrovnat nemajetkovou újmu způsobenou výkonem nezákonné vazby. Žalobce rovněž doplnil, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházelo z odlišné skutkové situace, kdy bylo o zadostiučinění za nemajetkovou újmu rozhodováno soudy v občanskoprávním řízení až poté, co trestní řízení bylo pravomocně ukončeno. Nejvyšší soud také podle žalobce v žádném ze svých rozhodnutí nevyloučil možnost peněžitého odškodnění imateriální újmy způsobené nezákonnou vazbou vedle jejího možného započtení na případný výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Postup, který zvolily v dané věci soudy obou stupňů, tak v chronologii jednotlivých událostí představuje podle žalobce ve výsledku odepření spravedlnosti. Přerušením řízení se tak nastoluje stav, kdy je zakládán další bezdůvodný průtah v kompenzačním řízení, a to jen proto, že zažalovaná újma může být v rámci trestního řízení snad odškodněna někdy ve vzdálené budoucnosti. Žalobce z toho důvodu navrhoval, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

6. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř., dovolací soud proto přikročil k posouzení jeho přípustnosti.


IV. Přípustnost dovolání

7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovoláním předestřená otázka, zda je možné o nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem nezákonné vazby rozhodnout dříve, než skončí trestní řízení, v jehož rámci bylo o vazbě rozhodnuto, stejně jako otázka „do jaké míry může zápočet dle trestních předpisů vyrovnat nemajetkovou újmu způsobenou výkonem nezákonné vazby“, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím hodnocení se odvolací soud neodchýlil od řešení, jehož bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu, pokud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013. V uvedeném rozhodnutí bylo vyloženo, že právě výsledek trestního stíhání je jedním z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být poškozenému za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto zadostiučinění. Stejnou odpověď na žalobcem předestřené otázky poskytují i další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1272/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17, a usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2583/2015; usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz) a částečně i usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17. K tomu je třeba dodat, že v rozsudku ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016, dovolací soud řešil situaci zcela souměřitelnou s nyní projednávanou věcí, kde v době rozhodování o požadovaném zadostiučinění za nezákonně vykonanou vazbu ještě nedošlo k pravomocnému skončení trestního řízení.

10. Odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1194/2006, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, a z nich dovozovaný „judikaturní posun“ a navazující úvahy o tvrzeném zásahu do práva žalobce na legitimní očekávání, nejsou případné, neboť závěry žalobcem označených rozhodnutí se vztahovaly výlučně k nároku na náhradu škody (konkrétně náhrady ušlého výdělku, „náhrady bankovního poplatku za složení peněžité záruky“ a náhrady škody za majetek zpeněžený v konkurzu). Pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody není vskutku zapotřebí vyčkávat výsledků trestního řízení (tato škoda nemůže být z povahy věci ani z části nahrazena v rámci probíhajícího trestního řízení). V dané věci je však žalobcem uplatněn skutkově i právně odlišný nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která naopak může být výsledkem trestního řízení buď zmírněna, nebo dokonce i zcela odčiněna.

11. Odvolací soud se tak v nyní projednávané věci neodchýlil od soudní praxí ustáleného názoru, podle něhož podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je sice v zásadě splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, avšak výsledek případného pokračování v řízení je významný z pohledu případného odškodnění nezákonnou vazbou způsobené újmy jejím započtením do výkonu trestu odnětí svobody. Ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě se prozatím nepodává, že by v poměrech projednávané věci šlo o takovou zcela výjimečnou situaci, kdy by nezákonným rozhodnutím o vazbě vznikla újma, která by započtením nebyla zcela, popř. alespoň zčásti, odčinitelná, a to v souvislosti s tím, že by v rozhodné době, kdy byl žalobce na svobodě omezen nezákonnou vazbou, například zmeškal nějakou důležitou životní událost (ve smyslu závěrů již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2583/2015). Žalobcem vyzdvihované obsahově odlišné rozhodnutí odvolacího soudu v jiné, byť snad skutkově související věci, pak nepředstavuje ustálenou judikaturu soudů ve smyslu ustanovení § 13 o. z. (k pojmu „ustálená rozhodovací praxe“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014).

12. Dovolání je však přesto podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť další žalobcem předestřená otázka, zda je třeba při zvažování účelnosti přerušení kompenzačního řízení spojeného s požadavkem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nezákonně vykonanou vazbu přihlížet též k tomu, „do jaké míry připadá v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody“, nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolání je současně přípustné i pro navazující otázku důsledků přerušení kompenzačního řízení z hlediska jeho délky a z toho dovozovaného zásahu do práva žalobce na poskytnutí spravedlnosti, neboť ani tato otázka nebyla v poměrech vzniklých v dané věci Nejvyšším soudem vyřešena. Dovolání je však důvodné jen pro druhou z uvedených otázek.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

13. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce v dovolání existenci takových vad nenamítal a dovolací soud po přezkoumání obsahu spisu uvedené vady řízení neshledal.

14. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

15. Podle ustanovení § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

16. Podle ustanovení § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), o započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena.

17. V usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, Nejvyšší soud uvedl, že důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu a která se vztahuje k danému skutkovému stavu. Obdobně také v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uzavřel, že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1618/2016). Na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade akcent i odborná literatura (srov. např. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 752).

18. Nezbytnou podmínkou (tzv. conditio sine qua non) možného budoucího započtení nezákonně vykonané vazby do uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (jako prostředku částečné či úplné kompenzace imateriální újmy vzniklé nezákonně vykonanou vazbou – viz bod 9 tohoto usnesení a v něm odkazovaná judikatura) je, aby u konkrétního poškozeného uložení takového druhu trestu přicházelo vůbec v úvahu. Pokud by totiž po zhodnocení všech relevantních skutečností, které existují v době rozhodování o přerušení řízení (srov. § 211, § 167 odst. 2 a § 154 odst. 1 o. s. ř.), vyšlo najevo, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je ve věci konkrétního poškozeného zcela vyloučeno a nelze tudíž očekávat započtení nezákonné vazby do uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, nebyl by dán ani důvod pro přerušení kompenzačního řízení.

19. Podle ustanovení § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), za spáchané trestné činy může soud uložit (mimo jiné) trest odnětí svobody.

20. Podle ustanovení § 52 odst. 2 tr. zákoníku trestem odnětí svobody se rozumí, nestanoví-li trestní zákon jinak, a) nepodmíněný trest odnětí svobody, b) podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a c) podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

21. Z ustanovení § 53 odst. 1 tr. zákoníku je dále zřejmé, že stanoví-li trestní zákon za některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více těchto trestů vedle sebe.

22. Z ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, plyne, že za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 nebo 2 lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit jiným trestem.

23. Podle ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.

24. Podle ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

25. V řízení o dovolání se dále uplatní § 265p odst. 1 tr. ř., podle kterého v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.

26. Obdobně pak dle § 265s odst. 2 tr. ř. bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

27. Podle ustanovení § 273 tr. ř. jestliže Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Jde-li o jiné rozhodnutí, platí ustanovení § 150 tr. ř. přiměřeně.

28. Z ustanovení § 289 písm. b) tr. ř. se podává, že byla-li povolena obnova jen ve prospěch obviněného, nesmí mu být novým rozsudkem uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen původním rozsudkem.

29. Z ustanovení § 314i písm. b) tr. ř. je dále zřejmé, že bylo-li nálezem Ústavního soudu zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení pouze ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch; jde-li o jiné rozhodnutí, platí ustanovení § 150 tr. ř. přiměřeně.

30. Z uvedených zákonných ustanovení je zřejmé, že hmotněprávní úprava ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody sama o sobě nevede bez dalšího k závěru, že by tu byla předem určená skupina obviněných nebo konkrétních trestných činů (přečinů), u nichž by bylo uložení takového druhu trestu (s možností navazujícího započtení dříve vykonané vazby) předem zcela vyloučeno. Současně však může v rámci trestního řízení dojít k situaci, kdy na podkladě řádného či mimořádného opravného prostředku (odvolání, dovolání, stížnosti pro porušení zákona, ústavní stížnosti nebo obnovy řízení) se prosadí za splnění výše popsaných zákonných podmínek zásada zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu). Jestliže v důsledku aplikace uvedené zásady je v případě obviněného s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu vskutku vyloučeno, aby mu byl v navazujícím řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, pak není namístě ani závěr o účelnosti přerušení řízení o žalobě na poskytnutí zadostiučinění za nezákonnou vazbu (viz bod 18 tohoto usnesení).

31. Za situace, kdy ze skutkových okolností projednávané věci je zřejmé, že vůči žalobci se dosud vede přípravné řízení, které se nyní nachází ve fázi po sdělení obvinění (srov. ustanovení § 160 a násl. tr. ř.), nelze v kompenzačním řízení s ohledem na řečené dovodit, že by možnost uložení nepodmíněného trestu byla ve vztahu k žalobci zcela vyloučena. Dovolání žalobce ve vztahu k uvedené otázce tak opodstatněné není.

32. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za podstatné dodat, že opačný test spočívající v posouzení, zda poškozenému v trestním řízení může být uložen trest odnětí svobody (oproti testu spočívajícím v tom, zda je uložení takového trestu zcela vyloučeno), by od soudu v kompenzačním řízení vyžadoval, aby předběžně dospěl k úsudku o vině a případně i trestu, který by měl být poškozenému v trestním řízení uložen. Takový úsudek, vedle jeho obtížné proveditelnosti z praktických důvodů, by byl nepřípustným zásahem do úvah přináležejících výlučně soudu v trestním řízení (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 3611/17).

33. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou důsledků přerušení kompenzačního řízení z hlediska jeho délky a z toho dovozovaného zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces a přístup k soudu. V rámci zvažování způsobu odstranění kolize mezi právem žalobce na spravedlivý proces (včetně práva na rozhodnutí soudu o kompenzační žalobě v přiměřené době) a zájmu na spravedlivém a věcně správném rozhodnutí, odvolací soud zcela správně vycházel ze znění ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, které je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Shora bylo vyloženo, že výsledek trestního stíhání je jedním z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto v občanskoprávním řízení zadostiučinění. Pokud by poškozenému byl v rámci probíhajícího trestního řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, do kterého by mu byla započtena vykonaná vazba, pak dřívější rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jak je nakonec výslovně požadováno i v projednávané žalobě), by mohlo ve výsledku nastolit v právu nežádoucí stav, kdy by jedna a tatáž újma na straně poškozeného, mající původ v nezákonně vykonané vazbě, byla, ať už zcela, nebo i jen částečně, kompenzována duplicitně, a tedy ve zjevném rozporu s hledisky vytyčenými v ustanovení § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015).

34. Vzhledem k nutnosti posuzovat přiměřenost odškodnění jako celek komplexně a integrovaně, je třeba trvat na tom, aby byl kompenzační prostředek nápravy uplatněn nejprve v dosud probíhajícím trestním řízení, a teprve poté, nebyla-li by újma poškozeného odškodněna vůbec nebo nedostatečně, lze uvažovat o odškodnění cestou žaloby na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož dílčí závěr lze uplatnit i v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vykonanou vazbu).

35. Z výše formulovaných zásad však judikatura připustila výjimky. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, nebo v rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, Nejvyšší soud uvedl, že výjimku (za níž lze rozhodnout o kompenzaci před pravomocným skončením trestního řízení) mohou představovat případy vyžadující zohlednění okolností subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná nemoc poškozeného, které by snižovaly reálnou možnost jeho kompenzace (tyto skutečnosti žalobce ani netvrdil), anebo situace extrémně dlouze vedeného trestního řízení s objektivně nedohledným koncem a bez možnosti uplatnění prostředků nápravy porušení práv poškozeného na kompenzaci nemajetkové újmy.

36. Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech připomíná, že považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly a hodnotily postup orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném trestním řízení, a tím zasahovaly do jeho průběhu. Jsou však oprávněny hodnotit, a to i jako otázku předběžnou (zde ve vztahu k účelnosti zvažovaného přerušení řízení), zda orgány činné v trestním řízení přistupují k věci s péčí, kterou si vyžaduje význam řízení pro poškozeného, resp. nezůstávají po nepřiměřeně dlouhou dobu zcela nečinnými. Postup orgánů veřejné moci během trestního řízení je třeba hodnotit zejména podle toho, zda může být kvalifikován jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase nebo jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu [srov. přiměřeně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část IV., bod c)]. Pokud by v tomto řízení vyšlo najevo, že je to stát, vůči němuž kompenzační nárok směřuje, a který prostřednictvím svých orgánů přispěl významně k tomu, že trestní řízení proti žalobci neprobíhá plynule a existuje proto reálné riziko toho, že újma žalobce nebude v přiměřené době kompenzována, nebyl by dán důvod k přerušení kompenzačního řízení. Právo žalobce na projednání jeho nároku na odškodnění za vykonanou vazbu by pak převážilo nad obavou z (vůči státu) nespravedlivého rozhodnutí věci a výše uvedenou povahou § 31a odst. 2 OdpŠk. Je to totiž stát, který by za průtahy v trestním řízení nesl odpovědnost. Protože odvolací soud se danou otázkou, tedy dosavadním průběhem probíhajícího trestního řízení z hlediska zachování práva žalobce na přiměřenou délku kompenzačního řízení v případě jeho přerušení, v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval, je jeho právní posouzení v tomu odpovídajícím rozsahu neúplné, a tudíž nesprávné.


VI. Závěr

37. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

38. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

39. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b část věty před středníkem a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. 11. 2018


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu