Rozhodnutí NS

22 Cdo 4135/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 4135/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4135.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vlastnictví
Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4135/2016-146


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. Jarmily Veselé, se sídlem v Praze 3, Hradecká 3, správkyně konkurzní podstaty úpadce Českomoravská agrární společnost, s. r. o., IČO 48588407, se sídlem v Praze 3, Malešická 39, zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti žalované: Český holding, a. s., IČO 44265590, se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 9, zastoupené JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Křtinská 617, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 28/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 16 Co 164/2012-120,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Soni Luňákové.

Odůvodnění:
    Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, č. j. 67 C 28/2011-60, zamítl návrh žalobkyně na určení, že: 1) stavba na pozemku v k. ú. L. netvoří součást stavby na pozemku v k. ú. L., 2) na pozemku v k. ú. L. se nachází hřiště, které je jako součást pozemku ve vlastnictví úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., 3) žalovaný není vlastníkem sportovního areálu nacházejícího se na pozemku v k. ú. L. a 4) žalovaný není vlastníkem budovy zapsané v katastru nemovitostí na pozemku v k. ú. L. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě náhradu nákladů řízení (výrok II.).

    Vycházel ze zjištění, že Českomoravská agrární společnost, s. r. o., je vlastnicí pozemků v k. ú. L. Dne 9. 10. 2001 na ni byl prohlášen konkurz a správkyní konkurzní podstaty je žalobkyně. Všechny pozemky byly poskytnuty jako zástava za dluh společnosti SPORT - TRADING spol. s r. o., v likvidaci, a budou zpeněženy v rámci konkurzního řízení této společnosti. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, č. j. 13 Cmo 182/2002-37, totiž bylo rozhodnuto o vyloučení pozemků z konkurzní podstaty úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o. a pozemky jsou nyní zapsány v soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce SPORT - TRADING spol. s r. o. v likvidaci. Jedná se o pozemky bývalého hřiště a přilehlých prostor. Z výtěžku zpeněžení bude vyplacena zástava poskytnutá za úvěr oddělenému věřiteli a zbytek náleží do konkurzní podstaty úpadce. Žalovaný je na základě kupní smlouvy ze dne 18. 10. 2007 vlastníkem budovy na pozemku (ubytovna) a budovy bez čp/če na pozemku (truhlářská dílna). Společně s těmito budovami, které koupil za 23 000 000 Kč, získal za 1 Kč veškerá práva k fotbalovému hřišti a nohejbalovému kurtu, které se nacházely na pozemku, nyní jde o pozemek parc. č. Odbor výstavby a územního rozvoje Úřadu městské části Praha 9 vydal dne 19. 6. 2008 potvrzení o tom, že stavba hřiště je součástí stavby na pozemku (ubytovny) a Zeměměřičský a katastrální inspektorát stanovil rozhodnutím ze dne 28. 6. 2010, že „budova bude evidována na pozemku (ubytovna) a pozemku v k. ú. L.“. Žalobkyně poukazovala na skutečnost, že v katastru nemovitostí je na pozemku evidována budova o rozměrech 6.442 m2, přitom se o žádnou budovu ani sportovní areál nejedná, jde o bývalé hřiště, které však není stavbou a samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. Naléhavý právní zájem pak spatřovala v tom, že je žalovaný neoprávněně zapsán jako vlastník neexistující věci v katastru nemovitostí a prodejem pozemku s touto vadou by došlo k poškození vlastníka pozemku. Soud prvního stupně, aniž se zabýval meritem sporu, dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na podané určovací žalobě naléhavý právní zájem.

    Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve rozsudkem ze dne 10. 6. 2012, č. j. 16 Co 164/2012-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V části, ve které byla zamítnuta žaloba na určení, že na pozemku se nachází hřiště, které je jako součást pozemku ve vlastnictví úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., rozhodnutí odůvodnil tím, že se nejedná o žalobu podle § 80 odst. c) o. s. ř., neboť nejde o určení existence právního vztahu nebo práva, ale o určení právní skutečnosti. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 251/2013-103, rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení s odůvodněním, že žaloba na určení vlastnického práva úpadce Českomoravská agrární společnost, s. r. o. k hřišti tvořícímu součást pozemku je právním předpisem upravenou žalobou na určení existence práva.

    Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 16 Co 164/2012-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že Českomoravská agrární společnost, s. r. o., je vlastníkem hřiště, jakožto součásti pozemku v k. ú. L. Dospěl k závěru, že na pozemku se nachází pouze pozůstatky škvárového hřiště, které je pouhým ztvárněním povrchu pozemku, a nejedná se proto o samostatnou stavbu v občanskoprávním smyslu.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s Nejvyšším soudem judikovanou zásadou, že má-li být rozsudečný výrok, kterým soud určil vlastnické právo k nemovitosti, podkladem pro zápis změny v katastru nemovitostí, musí být účastníkem řízení i osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Protože má být dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu podkladem pro výmaz stavby hřiště z katastru nemovitostí, pak tato podmínka splněna není. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2940/2012. Dále namítá, že ani žalobkyní upravený petit, že „Českomoravská agrární společnost, s. r. o. je vlastníkem hřiště, jakožto součásti pozemku v k. ú. L.“, je určením právní skutečnosti a nikoliv právního vztahu, neboť podstatou žaloby není určení vlastnického práva Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., ale určení, že hřiště není stavbou zapisovanou do katastru nemovitostí, nýbrž součástí pozemku. Nápravy nesprávného záznamu o stavbě hřiště v katastru nemovitostí lze podle něj dosáhnout ve správním soudnictví podle § 82 a násl. s. ř. s. Podle dovolatelky je dále vyloučeno, aby žalobkyně coby správkyně konkursní podstaty úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., podnikala kroky ohledně majetku, který není zapsán v konkursní podstatě tohoto úpadce (Českomoravské agrární společnosti, s. r. o.), ale je zapsán v soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce společnosti SPORT - TRADING spol. s r. o., v likvidaci. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    Žalobkyně nepovažuje dovolání za přípustné a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, případě zamítnuto.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Dovolání není přípustné.

    K otázce okruhu účastníků řízení o žalobě na určení existence vlastnického práva zapisovaného do katastru nemovitostí:

    V rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1683/2005, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5150/2014, publikované – jako i další rozhodnutí zde uvedená - na www.nsoud.cz). V rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, dále uvedl, že rozsudečný výrok, kterým soud určil vlastnické právo k nemovitosti, je podkladem pro záznam změny vlastnického práva v katastru nemovitostí. Tento účinek však má takový rozsudek jenom vůči účastníkům řízení. Jestliže výrok rozsudku, kterým se rozhoduje o určení vlastnictví, nebude zavazovat osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí; takové rozhodnutí totiž nemůže mít žádný vliv na zápis do katastru nemovitostí. Závěr, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti, jestliže žaloba nesměřuje proti tomu, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, vyplývá z celé řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, rozsudek ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1751/2008).

    V projednávané věci se žalobkyně jako správkyně konkurzní podstaty úpadce Českomoravská agrární společnost, s. r. o. domáhala určení existence vlastnického práva úpadce (Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 597/2009, dovodil, že osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby o určení vlastnického práva úpadce k určitému majetku po dobu trvání účinků konkursu není úpadce, nýbrž správce jeho konkursní podstaty) k hřišti jakožto součásti pozemku ve vlastnictví úpadce s tím, že jako vlastník hřiště je v katastru nemovitostí nesprávně označen žalovaný. Žaloba tedy směřuje proti tomu, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí a tento zápis je mezi účastníky řízení sporný. V takovém případě je závěr odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

    K otázce přípustnosti žaloby na určení existence vlastnického práva k součásti věci:

    Nejvyšší soud již ve svém původním rušícím rozsudku ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 251/2013-103, odkázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu k problematice znění žalobního petitu, pokud se žalobce domáhá určení práva k součásti věci. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že na určení vlastnického práva k součásti věci není naléhavý právní zájem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010). Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011). Judikatura dovolacího soudu si byla vědoma toho, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, a proto od uvedeného striktního požadavku ustoupila za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016).

    Jestliže se žalobkyně domáhá určení, že „Českomoravská agrární společnost, s. r. o. je vlastníkem hřiště, jakožto součásti pozemku v k. ú. L.“, je takto formulovaný žalobní petit v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a žalobkyně má na takovémto určení naléhavý právní zájem.

    K otázce aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby, kterou se jako správkyně konkursní podstaty úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., domáhá určení vlastnického práva k majetku, který již není zapsán v soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty tohoto úpadce (Českomoravské agrární společnosti, s. r. o.), ale je zapsán v soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty jiného úpadce (společnosti SPORT - TRADING spol. s r.o. v likvidaci):

    Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003, jak naznačuje dovolatelka. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval žalobu na vyloučení nemovitostí (mimo jiné i pozemku parc. č. 2097/2014) z konkurzní podstaty úpadce Českomoravská agrární společnost, s. r. o., jako zástavního dlužníka a vlastníka sporných nemovitostí. Vyloučení nemovitostí se domáhal správce konkurzní podstaty úpadce SPORT – TRADING spol. s r. o., v likvidaci, jako osobního dlužníka zástavního věřitele Interbanka, akciová společnost. Nejvyšší soud tedy neposuzoval otázku vlastnického práva k pozemkům, ale otázku jejich vyloučení z majetkové podstaty úpadce, přičemž uzavřel, že z povahy zástavního práva plyne, že zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka má přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka
    - vlastníka zástavy. Vlastnické právo zástavního dlužníka nezaniká, pouze se „oslabuje“ ve prospěch práva zástavního (vlastník zástavy – zástavní dlužník – je povinen použít zástavu ke krytí cizích dluhů – k uhrazení závazku osobního dlužníka). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003, tedy nevyplývá žádná překážka pro vlastníka zástavy (Českomoravské agrární společnosti, s. r. o.) domáhat se určení vlastnického práva k zastavenému pozemku, přestože je tento pozemek sepsán v konkurzní podstatě úpadce SPORT – TRADING spol. s r. o., v likvidaci, jako osobního dlužníka zástavního věřitele. Českomoravská agrární společnost, s. r. o. je nadále vlastníkem sporného pozemku a jako vlastník je zapsána v katastru nemovitostí. Protože byl na majetek této společnosti prohlášen konkurz, je podle citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 597/2009, osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby o určení vlastnického práva úpadce k určitému majetku po dobu trvání účinků konkursu správce jeho konkursní podstaty, tedy žalobkyně. Tím, že se žalobkyně domáhá deklaratorního určení vlastnického práva k spornému pozemku (resp. k jeho součásti), nenakládá nedovoleně s věcí patřící do konkurzní podstaty.

    Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 30. 10. 2018


    Mgr. David Havlík
    předseda senátu