Rozhodnutí NS

28 Cdo 779/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/23/2019
Spisová značka:28 Cdo 779/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.779.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
Cena
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 14 odst. 9 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.
§ 243 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/13/2019
II. ÚS 1932/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
02/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 779/2019-274


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. F., narozeného dne XY, bytem XY, a b) D. K., narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 275/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2018, č. j. 12 Co 252/2018-246, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-sever výrokem I. rozsudku ze dne 22. 8. 2018, č. j.
7 C 275/2017-192, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků v obci a k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, do podílového spoluvlastnictví žalobců každému co do id. 1/2, jakožto pozemků náhradních za pozemky, které jim nebylo možno vydat [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)], s tím, že touto smlouvou měl být vypořádán nárok každého ze žalobců ve výši 180.055 Kč; dále rozhodl, že žalobci jsou povinni uhradit žalované náklady řízení ve výši 51.347,89 Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Faměry (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-jih, Pozemkového úřadu, ze dne 18. 1. 2000, č. j. PÚ 1641-c-OBN/92 (pravomocným dne 2. 3. 2000) bylo rozhodnuto, že žalobci jako oprávněné osoby podle § 4 zákona o půdě nejsou (každý s podílem ¼) vlastníky pozemků v k. ú. XY označených v tomto rozhodnutí (dále jen „předmětné pozemky“), které získali jejich právní předchůdci na základě předběžné přídělové listiny vydané Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství v Praze dne 16. 12. 1947, č. j. K 687/47, podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť byly zastavěny letištěm a komunikacemi, s tím, že oprávněné osoby mají nárok na bezúplatný převod jiných pozemků za tyto nevydané pozemky z vlastnictví státu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě od Pozemkového fondu, případně mají nárok na náhradu podle § 16 odst. 1 tohoto zákona, a to na základě výzvy k vydání náhrady podle § 16 odst. 3 zákona o půdě. Z potvrzení Vojenského stavebního úřadu Ministerstva obrany ze dne 30. 5. 2003 taktéž vyplývá, že předmětné pozemky byly zastavěny Vojenským letištěm Líně a kasárnami, přičemž první stavby na nich byly vystavěny v roce 1952. Teprve dodatečně dne 28. 5. 1959 vydala Rada Krajského národního výboru v Plzni, odbor zemědělství a lesního hospodářství, pod sp. zn. Zem/2870-1959 rozhodnutí o přídělu pozemků bývalému Československému státu - Ministerstvu národní obrany do vlastnictví jako konfiskovaný majetek podle § 4 dekretu č. 12/1945 Sb., a to zpětně s účinností od 1. 9. 1950, přičemž tímto rozhodnutím byly pozemky určeny k výstavbě kasáren a vojenského letiště; rozhodnutím KVUSS Plzeň ze dne 15. 12. 1961 pak došlo k povolení trvalého provozu letiště Líně a kasáren. Dále bylo zjištěno, že v době odnětí pozemků právním předchůdcům žalobců, tj. v roce 1950 byly předmětné pozemky vedeny jako zemědělské, že žalovaná je takto pro účely výše restitučního nároku žalobců ocenila podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (§ 28a zákona o půdě), že žalobcům byly na základě veřejných nabídek, jichž se zúčastnili v letech 2009 až 2012, převedeny náhradní pozemky, a že žalovaná vede zůstatek nároku u každého z nich k roku 2012 ve výši 0, neboť jejich nároky byly zcela vyčerpány. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z § 11a zákona o půdě a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1013/2016 a sp. zn. 28 Cdo 4792/2014) a ohledně otázky - mezi účastníky sporné - zda předmětné pozemky odňaté právním předchůdcům žalobců mají být oceněny jako zemědělské (jak je ocenila žalovaná ve výši částky celkem 186.055 Kč) nebo jako pozemky určené pro stavbu [jak prosazují žalobci, přičemž právě z jejich nesprávného ocenění dovozují, že Pozemkový fond a žalovaná postupovali při uspokojování jejich restitučního nároku liknavě a svévolně, neboť podle jimi předloženého znaleckého posudku znalce Ing. Jana Skyvy činí hodnota odňatých pozemků jakožto stavebních 1.660.360 Kč, z níž byl dosud ve formě převedených náhradních pozemků vyčerpán pro každého z nich nárok ve výši 93.027,50 Kč] dovodil, že charakter pozemků se změnil bez přičinění původních vlastníků, jimž byly přiděleny jako konfiskovaný majetek podle zákona č. 12/1945 Sb., a i když jim byly odňaty (bez právního důvodu) za účelem pozdější realizace výstavby letiště a kasáren, jednalo se pozemky zemědělské, takže žalovanou byly takto správně oceněny. Uzavřel, že byly-li restituční nároky žalobců nejpozději v roce 2012 vyčerpány, došlo k nápravě majetkové křivdy, které se stát dopustil na právních předchůdcích žalobců, že požadavek žalobců o převod jimi nárokovaných pozemků v k. ú. XY je tak v rozporu s dobrými mravy, když cena náhradních pozemků musí být ekvivalentní ceně pozemků státem odňatých, a že žalobci tudíž neprokázali, že „žalovaná brání nápravě majetkových křivd tím, že odmítá provést řádné ocenění jejich restitučního nároku, tedy že se chová svévolně a liknavě“.


K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni výrokem I. rozsudku ze dne 5. 12. 2018, č. j. 12 Co 252/2018-246, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, včetně toho, že právní předchůdci žalobců získali předmětné pozemky jako přídělci, avšak vzhledem k tomu, že soud prvního stupně „nedal účastníkům prostor, aby na tento možný způsob posouzení věci mohli reagovat - předestřel jim svůj právní názor v této otázce“. Připomněl judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétného vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zařazení do veřejné nabídky, a dále v závěru, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba je ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Tento přístup podle odvolacího soudu odpovídá úvaze, že „stát by pro nabytí určitých pozemků musel vynaložit cenu odpovídající tržní situaci (a stavu) v dané době. Tomu odpovídá i očekávání vlastníka pozemku ohledně toho, co by měl za běžných podmínek za svůj pozemek získat“. Soud prvního stupně tedy nepochybil, „zohlednil-li širší okolnosti posuzované věci, jimiž se takto odlišuje od běžných případů, tedy zejména to, že právní předchůdci žalobců získali předmětné pozemky jako přídělci v prosinci 1947, přičemž k jejich faktickému odnětí došlo k 1. 9. 1950; při běžném běhu událostí tedy nemohli očekávat, že se přidělené zemědělské pozemky zhodnotí (navíc činností státu, který pozemky přidělil) za přibližně 2,5 roku jako pozemky stavební“. Dále odvolací soud s poukazem na § 14 odst. 1 a 9, § 16 odst. 1 větu první a na § 28a zákona o půdě dovodil, že tento zákon upravuje rozdílný režim u oprávněných osob, které získaly pozemky přídělem od státu. Hradila se sice přídělová cena, avšak „za značně zvýhodněných podmínek, což se mimo jiné projevuje v míře, v jaké zákon krátí cenu stanovenou podle § 28a“. Neshledal proto důvodnou námitku žalobců, že „restituční nárok přídělců má mít stejný obsah a ochranu jako restituční nárok ostatních oprávněných osob“, a odmítl též jejich názor, že „výše restitučního nároku se liší v závislosti na tom, zda je poskytována finanční náhrada nebo převáděn náhradní pozemek, jelikož se vždy jedná o jednu a též náhradu poskytovanou ve výši určení podle § 28a zákona o půdě“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1248/2016 posuzující případ peněžité náhrady na straně jedné a rozsudek téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 5721/2017 posuzující převod náhradních pozemků na straně druhé), „nebo jiným zákonem stanoveným způsobem (zde podle § 14 odst. 9 zákona o půdě)“. Pokud pak žalobci v závěrečném návrhu navrhli v odvolacím řízení k důkazu listiny vztahující se k jiným restitučním nárokům, u nichž žalovaná rozlišuje, a § 14 odst. 9 zákona o půdě aplikuje pouze při poskytování finanční náhrady, odvolací soud tyto důkazy neprovedl, neboť toto tvrzení není třeba prokazovat, když i v dané věci stát (jeho právní předchůdce) při oceňování nároku žalobců neaplikoval § 14 odst. 9 zákona o půdě (a to v jejich prospěch). Tato skutečnost je tak jen „dalším argumentem pro závěr, že se stát vůči žalobcům nechoval liknavým či svévolným způsobem, který by odůvodňoval mimořádný postup při převodu náhradních pozemků“.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež mají za přípustné podle § 237 o. s. ř. a za důvodné podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž podle jejich názoru napadený rozsudek ve výroku o věci samé závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, a to: a) „aplikovatelnosti § 14 odst. 9 zákona o půdě, v platném znění, na projednávaný případ“, která nebyla dovolacím soudem řešena, b) „posouzení hodnoty restitučního nároku žalobců z citovaného rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-sever, Pozemkového úřadu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž citovali řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu), když na zjištěný skutkový stav věci neaplikoval § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., v platném znění, ačkoliv v řízení bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly ke dni přechodu na stát určeny k zastavění, byly vyvlastněny za účelem zástavby a krátce po přechodu na stát k jejich zastavění skutečně došlo. Dovolatelé nečiní sporným, že jejich právní předchůdci nabyli předmětné pozemky jako příděl, namítají však - s poukazem na znění § 14 odst. 1 a 2, § 16 odst. 1 zákona o půdě - že omezení stanovené v § 14 odst. 9 zákona o půdě se použije pouze v případě poskytování finanční náhrady za pozemky, za něž nebyl poskytnut náhradní pozemek, nikoliv v situaci, kdy se žalobci domáhají převodu náhradních pozemků v souladu s § 11, resp. § 11a zákona o půdě, s ohledem na liknavost a svévoli žalované; není tak naplněna hypotéza § 14 odst. 1 ani § 16 zákona o půdě, nýbrž je namístě aplikovat § 28a tohoto zákona, a to bez omezení. Odvolací soud proto podle jejich názoru vyložil § 14 odst. 9 zákona o půdě nepřípustně extenzivně a v rozporu s jeho obsahem a účelem. K této argumentaci dále odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví, a že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Z této judikatury tedy vyplývá, že ekvivalence mezi nevydaným a požadovaným náhradním pozemkem má být posuzována výhradně z hlediska věcného tak, aby bylo vráceno to, co bylo odňato, přičemž referenčním kritériem je cena pozemků (odňatých i náhradních) ke dni 24. 6. 1991. Zákon o půdě přitom při naturálních restitucích nerozlišuje mezi právními tituly nabytí vlastnického práva k později odňatým a nevydaným pozemkům (na rozdíl od finančních náhrad vyplácených dle § 14 a § 16 odst. 1 zákona o půdě). Pokud by žalobcům mělo být přiznáno naturální plnění jen v rozsahu přídělové ceny (ve smyslu § 14 odst. 9 zákona o půdě), pak by se jim nedostalo uspokojení jejich restitučního nároku tak, jak vyžaduje judikatura vyšších soudů, tj. plná náhrada toho, co bylo žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům odňato. Poskytnutí náhradních pozemků v přídělových cenách by neodráželo ekvivalent pozemků odňatých s ohledem na jejich kvalitu, charakter, rozlohu, hodnotu apod. Takovýto výklad zákona o půdě přitom aplikuje i žalovaná, jak to dokládají listinné důkazy předložené žalobci v odvolacím řízení, které však odvolací soud odmítl provést (přičemž i sama žalovaná eviduje jejich restituční nárok v cenách zjištěných dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., v platném znění, ve spojení s § 28a zákona o půdě, a nikoliv v ceně přídělu dle § 14 odst. 9 zákona o půdě). Odvolací soud tak řízení zatížil vadou, pro niž je namístě jeho rozhodnutí zrušit, když navíc z jeho rozhodnutí „není zřejmé, proč žalobcům poskytl nižší míru ochrany a menší rozsah uspokojení jejich nároků, než žalovaná běžně a dobrovolně poskytuje jiným oprávněným osobám“. Dovolatelé taktéž vyjádřili názor, že odvolacím soudem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na danou věc nedopadají. K otázce b) dovolatelé namítají, že pokud soud prvního stupně zjistil, že předmětné pozemky byly odňaty právním předchůdcům žalobců (byť v roce 1950) za účelem bezprostřední realizace výstavby letiště a kasáren Líně, a současně že bezprostředně po jejich odnětí již byly zastavěny stavbou (v roce 1952 již na pozemcích stály první stavby), a pakliže odvolací soud tyto skutkové závěry převzal, pak s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu měly soudy obou stupňů předmětné pozemky posoudit jako pozemky určené pro stavbu ke dni přechodu na stát, nikoliv jako pozemky zemědělské, a aplikovat na ně § 14 odst. 1 oceňovacího předpisu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť „otázka aplikovatelnosti § 14 odst. 9 zákona o půdě na projednávaný případ“ nebyla rozhodující pro právní posouzení věci odvolacím soudem, a při řešení druhé otázky odvolací soud správně zohlednil širší okolnosti dané věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. bod 2. článku II, přechodných ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 část věty před středníkem o. s. ř.).

K otázce ad b): Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že za pozemek, který nebylo možno vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru pozemku, jejž měl v době přechodu na stát (byť se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě) a že cena náhradního pozemku má být zásadně ekvivalentní ceně pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán a kdy je proto nutné zachovat identitu charakteru odňatého pozemku (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 738/2018; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12).

Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady interpretován v zásadě shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu [srov. § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.] v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016, spolu s další judikaturou citovanou v důvodech tohoto rozhodnutí). Zásadně tak není významné, činil-li stát (dodatečně) kroky ve snaze legalizovat již dříve uskutečněné převzetí věci, stalo-li se tak až v době, kdy původním vlastníkům byla odňata možnost tyto nemovitosti dále držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky [k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017, či ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016, odkazující v této souvislosti i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž za onu kvalifikovanou událost, s níž lze spojovat přechod věci na stát ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., označuje převzetí držby státem, a to i držby neoprávněné; dále srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 738/2018].

Z okolností projednávané věci je třeba znovu připomenout skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal, že předmětné pozemky v k. ú. XY, které nebylo možno žalobcům vydat pro zákonem stanovenou překážku uvedenou v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, byly odňaty státem [jenž se tehdy chopil jejich držby bez právního důvodu - viz § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., podle nějž přechod pozemků posuzoval rovněž pozemkový úřad, a nikoliv vyvlastněny za účelem zástavby, jak se dovolatelé mylně domnívají] již počátkem 50. let minulého století, kdy šlo o pozemky evidenčně vedené jako zemědělské (takto je právní předchůdci žalobců získali v prosinci 1947 na základě předběžné přídělové listiny jakožto konfiskovaný zemědělský majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb.) s tím, že ke změně charakteru pozemků (druhu i způsobu jejich využití) došlo až později, bez přičinění předchůdců žalobců (byť první neidentifikované stavby na nich byly vystavěny v roce 1952, jak bylo zjištěno).

K otázce ad a): V dané věci bylo zjištěno, že žalovaná evidovala hodnotu restitučního nároku žalobců za předmětné pozemky, které jim nebylo možno vydat pro zákonem stanovenou překážku uvedenou v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, ve výši určené podle § 28a zákona o půdě, tedy v cenách zjištěných dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a nikoliv v ceně přídělu dle § 14 odst. 9 zákona o půdě (na což žalobci v dovolání výslovně poukázali), a že jejich nárok byl vypořádán jako kdyby se jednalo o pozemky zemědělské, a to bez ohledu na to, že je jejich právní předchůdci získali do vlastnictví přídělem od státu.

Z této - v řízení nezpochybněné - skutečnosti vycházel při svém rozhodnutí i odvolací soud s tím, že je ve prospěch žalobců, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí je jednoznačné, že i když v něm odkázal na § 14 odst. 1 a 9, § 16 odst. 1 větu první a na § 28a zákona o půdě, ve skutečnosti § 14 odst. 9 zákona o půdě na danou věc neaplikoval (a žalobcům neposkytl „nižší míru ochrany a menší rozsah uspokojení jejich nároků, než žalovaná běžně a dobrovolně poskytuje jiným oprávněným osobám“, jak dovolatelé namítají), a jen dovodil, že uvedená skutečnost svědčí pro závěr, že se stát (resp. Pozemkový fond ČR) vůči žalobcům „nezachoval liknavým či svévolným způsobem, který by odůvodňoval mimořádný postup při převodu náhradních pozemků“. Dovolateli nastíněná otázka hmotného práva, a to „aplikovatelnosti § 14 odst. 9 zákona o půdě, v platném znění, na projednávaný případ“, tak nebyla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nezakládá.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, takže na náhradu nákladů tohoto řízení nemají právo, a kdy náklady, jež vznikly žalované, která se prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť lze předpokládat, že Státní pozemkový úřad jakožto organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů žalované před soudy, a nebyl tak důvod, aby v dovolacím řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli pověřený pracovník Státního pozemkového úřadu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu