Rozhodnutí NS

22 Cdo 4073/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 4073/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4073.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 60 odst. 1 předpisu č. 254/2000Sb.
§ 132 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/13/2019
II.ÚS 2652/19
II.ÚS 2652/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
09/13/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4073/2018-242


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. C., narozeného XY, bytem XY, proti žalované obci Zdíkov, IČO: 00250872, se sídlem ve Zdíkově 215, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 89/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2018, č. j. 7 Co 488/2018-221, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Vítězslava Dohnala.
    Odůvodnění:

    Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 9 C 89/2014-189, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se vstupu a vjezdu na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.). Výrokem II. zastavil řízení „ohledně nároku ve vztahu k parcele č. XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

    Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 5. 2018, č. j. 7 Co 488/2018-221, potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I. a III. (výrok II.). Dále zastavil řízení „ohledně nároku týkajícího se zdržení ukládání věcí na sporné pozemky žalobce“(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.)

    Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že absence předchozího projednání vstupu vlastníka vodního díla či toho, kdo zajišťuje jeho provoz a údržbu, na sousední pozemky, nezpůsobí „neoprávněnost takového vstupu“. Nesouhlasí ani se závěrem, že k projednání potřeby vstupu žalované na pozemky žalobce došlo v souvislosti s rekonstrukcí čističky odpadních vod a kanalizace ukončené v roce 2015, a že jeho „výrazem“ bylo i postupné zpětvzetí žaloby ohledně dalších pozemků. Žalobce trvá na tom, že s ním žalovaná vstupy na dotčené pozemky nikdy neprojednávala. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    Žalovaná se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a považuje dovolání za nedůvodné. Uvádí, že opakované osobní schůzky s žalobcem vnímala jako předběžné projednání vstupu na pozemky žalobce. Ačkoli tato jednání nevyústila v uzavření dohody nebo nájemní smlouvy, k projednání došlo. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

    Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

    Dovolání není přípustné.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Podle § 60 odstavce 1 zákona č. 254/2000 Sb., o vodách (dále také jen „vodní zákon“), platí, že vlastníci pozemků sousedících s vodním dílem jsou povinni po předchozím projednání s nimi umožnit za účelem provozu a provádění údržby vodních děl v nezbytném rozsahu vstup a vjezd na své pozemky těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu těchto vodních děl.

    Ústavní soud dospěl k závěru (srov. bod 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, IV. ÚS 652/06, dostupný na nalus.usoud.cz), podle kterého může zákonodárce stanovit omezení výkonu vlastnických práv a v citovaném ustanovení vodního zákona tak učinil, neboť uložil vlastníkům pozemků sousedících s vodním dílem povinnost umožnit vstup na své pozemky jiným osobám za stanoveným účelem. Zároveň však zakotvil, že se tak může stát jen po předchozím projednání s nimi. Tato podmínka implikuje jednání obou stran, zjevně však nemůže pro všechny případy předpokládat dosažení dohody nejen o způsobu, času, rozsahu a dalších okolnostech průchodu. Lze tedy mít za to, že v případě nedohody musí eventuální spory na základě žaloby řešit soud (pokud nepůjde o kompetenci Ministerstva zemědělství nebo vodoprávního úřadu ve smyslu ustanovení § 53 vodního zákona). Z citovaného ustanovení tak v žádném případě nevyplývá, že by vstup na cizí pozemky, a tedy do jisté míry i jejich užití, měl být strpěn bez náhrady, jak je např. výslovně uvedeno v § 50 písm. e) či § 51 písm. b) vodního zákona.
    Obdobný závěr, že projednání je dostačující, zastává i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 2 As 123/16, přijal a odůvodnil závěr, že vodní zákon v § 60 odst. 1 umožňuje těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu těchto vodních děl, přístup k vodnímu dílu po předchozím projednání s vlastníky pozemků sousedících s vodním dílem. Nezbytný přístup k plnění povinností stanovených manipulačním řádem je tak právně zajištěn, přičemž postačuje pouze projednání s vlastníky pozemků, ale nevyžaduje se jejich souhlas.

    I podle názoru Nejvyššího soudu z citovaného ustanovení vodního zákona jednoznačně vyplývá, že vstup na pozemky sousedící s vodním dílem za účelem provozu a provádění údržby vodních děl v nezbytném rozsahu je podmíněn předchozím projednáním s vlastníky pozemků. Zákonná možnost takového vstupu však není vázána na dosažení dohody či jednostranného souhlasu. K oprávněnosti vstupu postačuje informování vlastníka pozemku v rámci jednání dotčených stran.

    Přesto, že z rozhodnutí odvolacího soudu se podává jiný právní závěr (podle odvolacího soudu protože „nesouhlas či nedohoda účastníků ohledně vstupu na pozemky žalobce nezpůsobuje neoprávněnost takového vstupu, nelze tím spíše dovodit, že by v případě, že by nedošlo k předchozímu projednání potřeby vstupu vlastníka vodního díla či toho, kdo zajišťuje provoz a údržbu, na sousední pozemky, by absence projednání mohla neoprávněnost vstupu způsobit“), je napadený rozsudek opřen především o závěr, že k projednání vstupu žalované na označené pozemky došlo.

    Zjištění, zda došlo či nedošlo k projednání vstupu na pozemky žalobce je otázkou skutkovou, nikoliv právní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008). Tato námitka dovolatele tedy představuje polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Ze shora uvedeného vyplývá, že tato námitka žalobce, tedy skutková námitka, není v dovolacím řízení přípustná.

    Jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

    Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

    Nad rámec dovolací soud poznamenává, že žalovaná vstupovala na pozemky žalobce na základě ustanovení § 60 odst. 1 vodního zákona. Dovolací soud sdílí výše citovaný závěr Ústavního soudu, podle kterého z citovaného ustanovení vodního zákona nevyplývá, že by vstup na cizí pozemky, a tedy do jisté míry i jejich užití, měl být strpěn bez náhrady.

    Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

    Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

    V Brně dne 29. 4. 2019


    Mgr. David Havlík
    předseda senátu