Rozhodnutí NS

21 Cdo 550/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:21 Cdo 550/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.550.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 550/2019-178


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 82/39, proti žalovanému DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, odštěpný závod DIAMO, státní podnik, odštěpný závod GEAM se sídlem v Dolní Rožínce č. 86, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 250/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2018, č. j. 15 Co 229/2017-154, takto:
    I. Dovolání žalobce se odmítá.
    II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

      Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
    Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018, č. j. 15 Co 229/2017-154, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v souvislosti s nepracovním úrazem z roku 2003 došlo na straně žalobce k takové změně poměrů, která mu znemožňuje jakoukoliv výdělečnou činnost bez ohledu na pracovní úraz z roku 1979, a že po úrazu v roce 2003 by žalobce nebyl schopen soustavné výdělečné činnosti (a tedy ani práce horníka – lamače v podzemí) i v případě, že by pracovního úrazu nebylo, je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 2015/2016-104 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném či záporném smyslu a ve výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zákoníku práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1978, sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zákoníku práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. V obou situacích je zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se změnily, neboť poškozený by stejně - i kdyby neutrpěl pracovní úraz - nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný pod č. 47/2003 v časopise Soudní judikatura). Je totiž vyloučeno, aby zaměstnavatel odpovídal za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (z důvodu jakéhokoli zhoršení zdravotního stavu poškozeného „z tzv. obecných příčin“), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo. A není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

    Dovolání žalobce ani neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 237 až 238a o. s. ř. (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Judikatura soudů dovodila, že, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. - jak je tomu v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

    K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že příčinou, proč nemůže žalobce vykonávat práci horníka - lamače v podzemí, není v současné době pracovní úraz z roku 1979, ale jeho poměry se podstatně změnily v souvislosti s jeho nepracovním úrazem z roku 2003, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem, předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci - že „důvodem, pro který nemůže žalobce vykonávat profesi horníka lamače, byl nesporně již úraz z roku 1979 a nikoliv navazující úraz z roku 2003“).

    Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 29. 4. 2019

    JUDr. Mojmír Putna
    předseda senátu